Chci současně obývat malé, bezvýznamné tělo a ohromný nezbadatelný vesmír. Chci si odžít svůj nezbadatelný čas a chci se pokusit žít věčně. Chci jíst a spát a pracovat a založit si rodinu a umřít, ale zároveň nechci být nikdy víc tělem nežli duchem.

– William Saroyan

Říká se, že se nemáme bát tmy, protože i po té nejdelší noci nakonec vyjde světlo.

A ono vážně vyšlo.

Netvrdím, že jsem zapomněla na Jamese, ani že mě po nocích občas neprovázely hrůzy minulosti; teď už jsem na ně jenom nebyla sama. Každé ráno jsem se probouzela vedle svých dětí a člověka, který dokázal jediným objetím zahnat všechny moje noční můry. Nebe se najednou zdálo být modřejší, tráva zelenější a slunce zase svítilo o něco jasněji. Stačilo k tomu jenom sledovat, jak Sirius na zahradě vypouštěl z hůlky barevné obláčky a bavil tím jak Harryho, tak malou Rory.

Ze začátku jsem měla sice trochu obavy, aby Tichošlápka při prvních starostech nezlákala jeho bohémská povaha a nezpanikařil, jak bývalo jeho dobrým zvykem, ale nejspíš jsem ho trochu podcenila. Z nezodpovědného kluka postupně vyrostl dospělý muž, který přestal utíkat před problémy a stál při mně vždycky, když jsem ho potřebovala.

I celý kouzelnický svět se dost změnil.

Přibližně rok a půl po konci války, ve chvíli, kdy byla většina smrtijedů buď mrtvá nebo v Azkabanu, byl Bartemius Skrk starší jmenován ministrem kouzel. Ne každý sice schvaloval jeho mnohdy až brutální potírání zločinu, ale nikdo mu nemohl upřít zásluhy na míru.

Barty rozhodně nelenil a během pár měsíců dosadil na Arthurovo staré místo svého syna. Alastor měl sice důvodné podezření, že byl Skrk mladší zapletený se smrtijedy, ale nikdy se ho nepodařilo obvinit, ani mu nic dokázat, takže mohl klidně zastávat poměrně vlivnou funkci v čele oddělení pro zneužívání mudlovských věcí, kde se to obvykle černou magií jenom hemžilo. Bylo to sice znepokojující a trochu nám to prohlubovalo vrásky na čele, ale nezbývalo než se s tím smířit. Nemohli jsme to změnit.

Já i Sirius jsme v průběhu roku dostali nabídku pracovního místa na oddělení bystrozorů, které o nás projevilo až nebývalý zájem.

Ani jeden z nás ji nepřijal.

Měli jsme dost války, bolesti i strachu. Nechtěli jsme každý večer čekat a doufat, že se ten druhý vrátí domů v pořádku. Myslím, že jsme pro náš národ krváceli už dost a obětovali víc než většina ostatních. Teď byl čas, abychom udělali sobecky něco jenom sami pro sebe a pro naše děti. Byl čas začít zase žít.

První věcí, která byla velkým důvodem k oslavě, byly křtiny naší malé princezny.

Narcissa s Remusem se navzájem tak dlouho přesvědčovali, že by měl být kmotrem ten druhý, až jsem jim tu odpovědnost nakonec položila na ramena oběma. Neprotestovali a zdáli být s mým rozhodnutím docela spokojení.

Jméno Violet, které jsme pro naši dceru na křest vybrali, bylo vlastně holdem vzdaným právě Narcisse – jediné ze sester Blackových, jež nebyla pojmenována po hvězdách – stejně jakožto i mé matce, která pro obě své dcery zvolila květinová jména. Moc mě mrzelo, že moje maminka nikdy neměla šanci vidět ani jedno ze svých vnoučat. Jsem si totiž jistá, že by z ní byla naprosto úžasná babičky, a že by si to užila jako nikdo jiný na světě.

Všechny chmury ale zažehnala skromná oslava, která následovala po obřadu. Pozvala jsem na ni všechny, kteří mi kdy byli blízcí a pomohli mi přežít nejhorší období mého života. Moje dcera byla totiž prvním poválečným dítětem, které se v naší početné skupině přátel narodilo. Stala se tak symbolem naděje v rovnováhu světa a v lepší budoucnost, po které jsme všichni tak moc toužili.

A tohle byl její den.

Každý z hostů jí donesl alespoň malý dáreček. Nakonec se jich sešlo tolik, že se skoro nevešly na stůl. Narcissa navíc malé darovala nádhernou dřevěnou kolébku, kterou ten den s Remusem pečlivě ozdobila právě kvetoucími fialkami. Když jsme pak Rory položili dovnitř, vypadala dočista jako princezna. Přivábila dokonce i všechny děti, které se kolem nahrnuly a zvědavě se nad ní nakláněly.

„Je tak maličká," usmál se Bill a prstem opatrně pohladil miminko po hřbetu ruky.

Nymfadora změnila vlastní nos na prasečí rypáček a hravě na Auroru zachrochtala. Ta se okamžitě rozesmála a natáhla k ní obě ručičky. Očividně si užívala všechnu tu pozornost, kterou jí okolí pro dnešní den věnovalo.

„Já ci taky vidět! Ci taky vidět!" halekal v pozadí Draco a poskakoval co nejvýš to šlo, až ho nakonec Remus zvedl do náruče, aby si mohl svou malou příbuznou konečně prohlédnout. „Hmm... ploč je tak stlakatá?"

„Má jenom vyrážku, ty troubo!" odfrkl si Bill pobouřeně a upřel na mě přitom oči. „Mohl bych si ji pochovat?"

„Jasně, ale opatrně, ano? Posaď se na to," usmála jsem se a nejstarší z Weasleyovic dětí si okamžitě dřepnul na nejbližší volnou židli.

Vyndala jsem Rory z kolébky a položila ji do jeho zkušené náruče. Bill už choval tolik svých sourozenců, že jsem se ani v nejmenším nebála mu ji svěřit. Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu, když mu malá okamžitě do pěstiček sevřela tričko a zakřenila se na něj bezzubými ústy.

„Hele! Líbím se jí!" zvolal nadšeně a lehce s ní pohupoval, přičemž nespouštěl oči z její tváře. „Budu ti říkat Fialka, jo? Mám fialky moc rád."

„Já si ji ci taky podlžet!" poskočil si Draco a když ho nikdo neposlechl, zpupně dupl nožkou do země a natáhl ruku, aby na ni mohl alespoň sáhnout.

Malý Malfoy byl totiž ten typ dítěte, které chtělo mít všechno, co měli ostatní, a ideálně teď hned. Pro tohle chování ale jeho vrstevníci neměli příliš velké pochopení. Jako první zareagoval Harry, který do něj zezadu strčil, až se blonďák rozplácl jak dlouhý, tak široký na zemi.

„Nech ji, ta je moje!" křikl na něj a já už se chystala zasáhnout a vysvětlit svému synovi, že tohle chování rozhodně nebylo v pořádku. Cissa mě ale předběhla.

„Tak dost!" zamračila se, zvedla svého syna za ruku zpátky na nohy a za tu druhou chytila Harryho. „Už jste velcí kluci, tak se chovejte slušně!"

„Hmm!" zabručeli oba svorně a přes tvář jim přitom přelétl nesouhlas, který si ovšem netroufli dát najevo nahlas; na to se až moc báli trestu.

Všimla jsem si, jak se Sirius vedle mě zamračil a nadechl se k – jistě velice peprné – poznámce směřující k Narcissiným výchovným metodám vůči Harrymu. To už jsem ho ale loktem nenápadně dloubla do žeber, až sykl a obdařil mě vyčítavým pohledem.

Místo odpovědi jsem se na něj jenom nevinně zazubila, a ještě si přisadila: „Vidíš kolik má už teď tvoje dcera nápadníků?"

„Už jsem ti někdy řekl, jak moc mě štveš, Potterová?" ušklíbl se, ale přitom mi jednu paži ovinul kolem ramen a věnoval mi jemný polibek do vlasů. Následně přejel pohledem všechny zúčastněné; hlavně chlapce z Weasleyovic bandy.

„Varuju vás předem. Moje dcera je pro vás naprostý tabu!"

„Siriusi," zamračila se na něj Molly, „vždyť jsou to děti. Ještě z toho ani nemají rozum."

„Nikdy není brzo na trochu zdravýho respektu," ušklíbl se znovu a sledoval přitom Billa, který naší dceři zrovna něco zaníceně vyprávěl a ona na něj přitom valila své obrovské oči.

„Je nádherná," ozvalo se najednou za mými zády.

Překvapením mi skoro vypadla sklenička z ruky, když jsem se zbrkle otočila a zůstala stát tváří v tvář své vlastní sestře, které v ruce dokonce držela malý dáreček.

„Tuny," šeptla jsem, „ty jsi přišla."

„Jak bych si to mohla nechat ujít," odvětila s letmým úsměvem. „Chtěla jsem vidět první ženskou narozenou do naší rodiny."

Očividně se necítila úplně příjemně, jelikož se neustále nervózně rozhlížela kolem sebe. Kouzelnická společnost zřejmě nikdy nebude její šálek čaje, ale o to víc jsem si vážila jejího příchodu. Zahodila jsem proto veškeré dekorum, na které si má sestra tolik potrpěla, a zbrkle se jí vrhla kolem krku. Celá se napjala a nejspíš vůbec netušila, jak na to zareagovat. Nakonec kolem mě ale přece jen ovinula alespoň jednu paži a nejistě mě poklepala po zádech.

„Moc si vážím toho, že jsi tu, Tuny," zamumlala jsem dojatě do jejího ucha a přitiskla si ji k sobě ještě o něco pevněji. „Pojď, ukážu ti malou," vyhrkla jsem z ničeho nic nadšeně, chytila ji za ruku a, aniž bych ji dala šanci protestovat, jsem ji dotáhla přímo k Billovi, který ještě stále držel Auroru v náruči.

„Takže když jí umřel manžel, ani ses neukázala a teď s ní přijdeš slavit? Ať žije pokrytectví," ušklíbl se na ni Sirius nepřátelsky a prakticky jí zastoupil cestu k její vlastní neteři.

„Siriusi!" okřikla jsem ho okamžitě. „To od tebe není fér!"

„Jen ho nech," ušklíbla se Petunie povýšeně. Taktní jako vždy, že Blacku?"

„To je jeden z důvodů, proč jsem tak moc okouzlující, drahá Petunie," odvětil arogantně a já potlačila touhu protočit oči.

Tohle byly přesně okamžiky, kdy to byl pořád ten starý Sirius, který nevynechal jedinou příležitost někoho urazit. Copak jsem se na něj mohla zlobit? Zkrátka to k němu patřilo a já ho přece milovala právě proto, kým byl. Ve skutečnosti mě daleko víc zarazila skutečnost, jak familiárně se k sobě chovali. Zamračila jsem se a přejela oba pohledem.

„Vy dva se snad znáte?"

„V sedmasedmdesátým jsem ji vzal na projížďku na motorce," pokrčil Black nezaujatě rameny.

„Cože jsi?!" vyhrkla jsem šokovaně.

Okamžitě mě zaplavila až absurdní vlna žárlivosti, která mě zaskočila naprosto nepřipravenou. Představa těch dvou spolu mi na chvíli dočista zvedla tlak a já měla na zlomek vteřiny chuť vytrhat vlastní sestře všechny vlasy.

Naštěstí jsem se dokázala ovládnout a jen procedit skrz zuby další otázku: „Vzal jsi ji na projížďku svojí létající motorkou?! Pro Merlina, kdy a proč?"

„Ta motorka uměla létat?" vykulila Petunie překvapeně oči a na chvíli dokonce zapomněla i na svůj povýšený pohled.

„O prázdninách," pustil se Sirius do vysvětlování. „James mě poslal, abych tě vyzvedl u vás doma, jenže tys byla zrovna pryč a ona," mávl rukou k Petunii, jako kdyby byla nějaký obtížný hmyz, „mě začala nepokrytě balit. Jen jsem chtěl zabít čas."

„Petunie!" obrátila jsem se na ni. „Vždyť to bylo jen pár měsíců před tvojí svatbou!"

„Netušila jsem, že je od vás ze školy," ušklíbla se Dursleyová a netrpělivě přitom poklepala nohou do země. „Lidi z toho vašeho spolku přece na motorkách nejezdí! Nejspíš jsem se nechala trochu unést," odfrkla si pobouřeně, „příroda mu stejně očividně nenadělila ani špetku slušného vychování! Vernon se málem zbláznil, když se nám tenhle blázen loni objevil na prahu a začal mi vyhrožovat!"

Krátce jsem si promnula spánky, než jsem se nechápavě otočila na Siriuse: „Proč bys něco takového vůbec dělal?"

„Ty vole!" rozesmál se z ničeho nic Regulus, který už chvíli postával kousek od nás, a obrátil tím na sebe veškerou pozornost. „Jenom ty dokážeš posrat něco tak moc, že se to řeší ještě po letech, brácho."

„Regulusi!" okřikla ho okamžitě pobouřená Molly. „Pozor na jazyk, jsou tu děti!"

„Má upřímná omluva, Molly," vysekl Reggie menší poklonu, ještě se zakřenil na Siriuse, který ho probodával nenávistným pohledem, a otočil se na Doru s Charliem. „Pojďte, postavíme vzadu na zahradě pevnost! Kdo doběhne poslední, toho zavřeme do žaláře!"

S pobaveným úsměvem jsem sledovala, jak mu Nymfadora skočila na záda a pevně se ho chytila kolem krku, přičemž hlasitě povykovala a zakrývala mu oči, aby tak dala Charliemu šanci doběhnout do cíle jako prvnímu.

Regulus sice občas stále bojoval s úzkostmi a strachem, ale po fyzické stránce už byl tou dobou v naprostém pořádku. Ve skutečnosti jsem za něj byla vážně ráda – byl to úžasný a bezprostřední kluk, který si snad úplně poprvé začal naplno užívat vlastního života a všechno to nadšení přitom rozdával kolem sebe. A ze všeho nejdůležitější bylo, že tu byl pro Siriuse, který ho nakonec po týdnech nejistoty a nedůvěry znovu pustil do svého života. Konečně se zase stali bratry, kterými nebyli už řadu let.

„Lily," oslovil mě Sirius nejistě a donutil mě tím obrátit pohled zpátky na něj, „jen jsem si tenkrát myslel – po tom všem s Jamesem – že bys mohla potřebovat někoho blízkýho, víš? Možná jsem jen nezvolil úplně nejlepší formu."

„Nejlepší formu?" vykulila Petunie šokovaně oči, ve kterých jí blýsknul hněv. „Vyhrožoval jsi mojí rodině, že ji prokleješ. Jsi šílenec!"

„O tvůj názor se nikdo neprosil," odsekl Sirius příkře, aniž by spustil pohled ze mě. „Mluvím tu se svojí přítelkyní, když dovolíš, Petunie. Potterová, já přísahám, že pokud mě dneska i po tom všem pustíš domů, pokusím se v blízký budoucnosti nikomu nevyhrožovat."

„No, Siriusi, to bylo..." nadechla jsem se a chvíli přemýšlela, co mu na to říct, než se mi koutky samovolně zvedly do úsměvu, „...vlastně moc hezké. Děkuju."

„Bylo?" zeptal se Black zaskočeně; očividně takovou odpověď neočekával.

„Jo," přikývla jsem, „možná jsi to pojal trochu po svém, ale dělal jsi to pro mě. Mrzí mě, že jsem si kdy myslela, že jsi sobec. Nikdy jsi nebyl."

Místo spílání jsem k němu došla, objala ho rukama kolem krku a věnovala mu hřejivý polibek, po kterém jsem koutkem oka zahlédla vítězoslavný pohled, jenž vrhnul na Petunii.

Nakonec jsem stejně musela všechny odehnat pryč, abych si se sestrou vůbec mohla v klidu promluvit a ukázat jí svou dceru. Ač byla Petunie celou dobu trochu odtažitá a šetřila úsměvy, stejně jsem byla ráda, že přišla. Teď byl totiž ten správný čas, kdy by měla rodina držet pospolu a táhnout za jeden provaz. Když jsem se s ní pak večer loučila, věnovala jsem jí poslední sesterské objetí.

„Mám tě moc ráda, Tuny," usmála jsem se a pustila ji ze svého sevření. „Přeju ti v životě jen to nejlepší, sestřičko."

„Lily, možná bychom se mohly... jednou za čas vidět. Tedy když necháš doma hábity a hůlky," dodala upjatě.

Usmála jsem se. Víc jsem od ní nejspíš ani očekávat nemohla, a tak jsem souhlasila. Nevídaly jsme se sice nikterak často, ale stále jsme zůstávaly alespoň částečně v kontaktu. Posílala mi fotky, jak Dudley roste, a nikdy nezapomněla poslat pohlednici s přáním k Vánocům.

Když jsem se pak s daleko lepší náladou vrátila na zahradu, byla už tma. Většina dětí byla dávno zahnaná do postelí a na místě zůstávaly jen roztroušené skupinky dospělých, kteří ještě stále popíjeli a s očividným nadšením klevetili. Jediný, koho jsem nikde neviděla, byl Sirius.

Našla jsem ho po několika minutách, jak se opírá zády o kmen mohutného ořešáku a sleduje přitom svatojánské mušky, poletující nad hladinou našeho skromného jezírka. V ruce držel skleničku whiskey, ve které se už stihl rozpustit všechen led a na tváři měl přitom trochu ustaraný výraz.

„Co tu děláš?" šeptla jsem, abych ho příliš nevyrušila ze zamyšlení.

Ani sebou netrhnul; otočil na mě hlavu a lehce se pousmál. „Potřeboval jsem si po dnešku popovídat se svým nejlepším kamarádem."

Teprve tehdy jsem si všimla, že vedle něj v trávě stála ještě jedna nalitá sklenička. Byla přímo před pohyblivou zarámovanou fotografií, na které byl rozesmátý James, držící kolem ramen stejně veselého Siriuse. Oba se přitom opírali o létající motorku, kterou Black dostal ke svým sedmnáctým narozeninám, a vypadali jako nejšťastnější lidi na celém světě.

„Mohla bych se k vám přidat?" pousmála jsem a jakmile přikývl, přisedla jsem si vedle něj a položila mu hlavu na rameno. „Zdá se to být tak dávno, co?"

„To zdá," přikývl a dopil skleničku, aby ji mohl odložit. „Vzpomínám si na jeden letní večer těsně po škole. Seděli jsme s Jamesem přesně na tomhle místě a povídali si. Tehdy se mi svěřil, že tě chce požádat o ruku a neví jak na to. Víš, co jsem mu řekl?"

„Nedělej to?" dotázala jsem se lehce pobaveně.

„To sice zní jako já, ale ne," zasmál se tiše. „Zeptal jsem se ho, jestli to ví jistě – že jsme ještě moc mladý a on přece nemůže vědět, co přinese budoucnost. A víš, co odpověděl on? Řekl mi, že si nikdy nebyl jistější, a že bez tebe by jeho budoucnost stejně nestála za nic." Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Nechápal jsem ho. Myslel jsem si, že je šílenej."

Hrdlo se mi těžce sevřelo a já si nebyla jistá čím přesně. Jestli vzpomínkou na Jamese a na noc plnou lásky, kdy mě požádal o ruku, nebo strachem, kam tím vším Sirius vlastně mířil. Bála jsem, že je to další z jeho slabých chvilek, kdy se ve svých vlastních očích není schopen vyrovnat Jamesovi. Občas ho pořád zmáhaly výčitky a nejistota, ale naštěstí se obvykle projevovaly jenom po pár panácích whiskey.

„Co tím chceš říct?" šeptla jsem nakonec nejistě a očekávala v odpovědi naprosto cokoliv.

Otočil na mě hlavu a chvíli pohledem mlčky propátrával každý detail mojí tváře, než se svými prsty jemně dotkl mé čelisti, odkud pokračoval něžně a opatrně až k uchu.

„Chci tím jen říct," začal váhavě, „že teď už konečně chápu, jak to myslel."

„Takže už si nemyslíš, že byl cvok, když se mnou chtěl strávit zbytek života?" zeptala jsem se s nepatrným úsměvem a zadívala se přitom nahoru na nebe, kde zářila obrovská kupa hvězd jako nekonečná světla naděje. „Až dokud nás smrt nerozdělí."

„Ani zbytek života nezní jako dost dlouhá doba," odpověděl a z jeho hlasu jsem poznala, že tentokrát nevtipkoval.

Nebyl v tom ani náznak jeho obvyklého tónu, a to mě přimělo poslouchat ho ještě o něco pozorněji.

„Lily, víš – já – nejsem James a nikdy nebudu jako on, ale přísahám, že – že – pro Merlina, je tohle vůbec možný? Vidíš, co se mnou děláš? Ani vymáčknout se neumím," uchechtl se a nejistě si prsty projel vlasy.

„Na škole ti to nikdy nedělalo problémy," uculila jsem se. „Tam jsi skládal komplimenty jak na běžícím páse."

„Taky jsem je ale obvykle nemyslel vážně," pokrčil nevinně rameny, „teď je to jiný. Chtěl jsem tím vším jenom říct – že bych chtěl, abys – mám tě vážně moc rád a..." zhluboka se nadechl a zaváhal, načež zavrtěl hlavou a sáhnul po druhé plné skleničce, která doteď ležela před fotografií. „Zapomeň na to, je to blbost."

„Siriusi Blacku," usmála jsem se a vzala mu z rukou pití, abych z něj mohla upít. „Pokoušel ses mě právě požádat o ruku?"

„Ne," vyhrkl až příliš rychle; jako dítě, které chytíte při nějaké lumpárně. „Každopádně – samozřejmě čistě hypoteticky – kdybych měl něco takovýho v plánu, co bys mi tak asi mohla odpovědět?"

„No... čistě hypoteticky... ti povím takový příběh, hm?" obrátila jsem na něj pohled a znovu svlažila jazyk v troše ohnivé whiskey.

„Kdysi jsem ve škole poznala dva kluky. Byli to arogantní spratci, kteří měli sebevědomí tak vysoko, že se skoro dotýkalo nebes. Jeden byl přesvědčený, že dobude svět famfrpálem a ten druhý si myslel, že když má dokonalé vlasy a cvočky na kožené bundě, může všechno na světě. Jak já je oba nenáviděla, to si ani neumíš představit. Časem jsem ale přišla na to, že to nebylo v nich, ale ve mně. Nikdy jsem se totiž neobtěžovala je doopravdy poznat. Teprve když jsem jim dala šanci, jsem pochopila, jací ve skutečnosti jsou – skvělí kluci, kteří zkrátka jenom žili na plný plyn. Život se s nimi totiž nikdy nemazlil a nezeptal se jich, co by vlastně chtěli; oni ho ale brali přesně takový, jaký byl. Hrdě, s nadhledem a s věčným úsměvem ve tváři.

Pak jsem o jednoho z nich přišla.

Mohla jsem dělat cokoliv, ale změnit jsem to nedokázala. A ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno ztracené, mi někdo nabídl pomocnou ruku. Někdo, kdo tu šílenou noc přišel o část srdce stejně jako já. A tenhle kluk, ač to byl pořád tak trochu spratek s přehnaným sebevědomím, se mi nakonec dostal hluboko pod kůži. I přes všechny svoje chyby v sobě má totiž něco, čeho si ohromně vážím – je to skvělý kamarád, úžasný táta a člověk, který dal mému životu zase smysl. A to je dluh, který nedokážu nikdy splatit. Budu se o to ale snažit... až dokud se nezřítí obloha, Siriusi. A ani potom nepřestanu."

„Až dokud nevyhasnou hvězdy, Potterová," pousmál se a krátce přitiskl rty k mému čelu. „Vážně si myslíš, že mám dokonalý vlasy?"

„Myslím, že jsi dokonalý pako, ale i tak tě miluju," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. „A víš ty co?"

„Co?" zeptal se překvapeně, když jsem hbitě vyskočila na nohy a za obě ruce ho vytáhla za sebou, přičemž jsem couvla na dřevěné molo jezírka, ze kterého Harry tak rád krmil rybičky. „Chystáš se mě utopit? Měla bys vědět, že tě pak budu chodit každej den strašit a už nikdy se mě nezbavíš!"

„Tak jednoduché to mít nebudeš," uculila jsem se a klekla si před ním na jedno koleno. „Siriusi Blacku, vezmeš si mě?"

„Pro Merlina, Potterová," povzdechl si, „můžeš se občas aspoň tvářit, že u nás doma nosím kalhoty já?"

Nevinně jsem se uculila a zvedla se zpátky na nohy.

„Tak nic, propásl jsi svou šanci."

„Občas bych tě nejradši proklel," zavrtěl hlavou a došel těsně ke mně, až jsem ucítila jeho horký dech na tváři. „A víš, co bude to největší prokletí? Bejt členem naší rodiny. Ještě ti pak s radostí řeknu: Já tě varoval."

Sklonil se níž, až rty lehce přejel po těch mých, přičemž mi položil dlaně na boky. Zavřela jsem oči a očekávala polibek, který ale nepřišel. Sirius do mě místo toho strčil, až jsem zavrávorala a zapadla po zádech do studeného jezírka.

„Hej!" křikla jsem na něj okamžitě, když jsem se postavila na nohy a voda ze mě přitom tekla proudem, až jsem se roztřásla zimou.

„To víš, bejt Black není žádnej med. Je čas začít si zvykat." S pobaveným úšklebkem sebral ze země skleničku s pitím, kterou jsem tam odložila, a dřepnul si na kraj mola. „Rád bych ti podal pomocnou ruku, ale bohužel jsem pořád jenom spratek s přehnaným sebevědomím."

Narovnal se a rozešel se pryč, aniž by mi pomohl ven. Nakonec se ale otočil čelem ke mně, udělal několik kroků vzad, přičemž na jediné loknutí dopil whiskey, aby nakonec zeširoka roztáhl ruce ve vyzývavém gestu.

„Ale i přesto, že jsi tak nesnesitelně panovačná, tě taky miluju. Spolu se bát stínů nemusíme... Blacková."

S pokřiveným úsměvem na mě hravě mrkl a bez dalšího slova odešel.

Nechal mě tam stát samotnou v ledové vodě – promočenou a zmrzlou na kost, ale přesto dokonale šťastnou. Všechno tohle totiž bylo důkazem, jak dobře mě znal. Věděl, že nepotřebuji jeho pomoc za každou cenu, a že se o sebe umím postarat. Nikdy jsem v jeho očích nebyla ta slabší polovička, ale rovnocenná partnerka, která nepotřebuje, aby s ní za každou cenu jednal v rukavičkách.

Život s ním byl zkrátka jako jízda na horské dráze – nepředvídatelný, nezapomenutelný a nespoutaný ve všech ohledech. Nikdy jsem nelitovala jediného dne, který jsem strávila po jeho boku a z celého srdce doufám, že mě jich ještě mnohem víc čeká. Jsem si jistá, že si to po tom všem oba zasloužíme.

○•○•○ 

Já vím, to to trvalo :) Mám menší tvůrčí krizi, ale pokouším se jí překonat, tak snad se zadaří. Popravdě nás s největší pravděpodobností čeká už jenom jedna kapitola, která uzavře příběh Lily a Siriuse. To ale neznamená, že je úplný konec. Myslím, že je ještě spousta věcí, které je potřeba sdělit, jen už tak úplně nepřísluší těmhle dvěma :) 

Ač se může všechno zdát zalité sluncem, v pozadí máme příběhy, které předpovídají, že všechno není úplně v pořádku. Jelikož se Bartyho syn nikdy nezúčastnil mučení Longbottomových, nikdo ho nechytil, a tak si může stále chodit na svobodě (dokonce na ministerstvu) a čekat na jakoukoliv informaci o Pánovi zla. Máme navíc jiného ministra kouzel – trochu víc tvrdého a impulzivního, než je Popletal. Kdo ví, jak to celé zamíchá příběhem Harryho Pottera :) 

Díky všem za trpělivost a podporu. Jste skvělí ♥