Ne každé zlato třpytívá se, ne každý kdo bloudí je ztracený. Stáří, když silné je, neohýbá se. Mráz nespálí hluboké kořeny. Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle.

– John Ronald Reuel Tolkien

Občas se může zdát, že lidé dělají ty nejhorší věci ze sobeckých příčin – z nenávisti, ze zášti, ze žárlivosti. Pravdou ale zůstává, že ty nejděsivější činy se obvykle skrývají pod záminku ušlechtilosti a vyššího dobra.

Vždyť i Grindelwald chtěl osvobodit kouzelníky od útlaku a pronásledování trvajícího celá staletí, a stejně jako Voldemort prohlašoval, že svět patří magii. To se samo o sobě nedá považovat za sobectví; je to spíš otázkou zkreslené morálky. Nejspíš právě proto se vždy našlo tolik jejich následovníků, kteří byli ochotní udělat cokoliv, jenom aby vybudovali svět, po kterém toužili. Nejspíš věřili, že bojují za správnou věc.

A rod Blacků patřil právě k těm rodinám, jež byly přesvědčené o své vlastní nadřazenosti.

Vypalovali z rodokmenu obličeje svých členů, kteří se prohřešili proti rodinné ideologii, vystavovali hlavy vysloužilých domácích skřítků na zdech, dovolovali svým dětem sňatky jenom v kruhu čistokrevné osmadvacítky a nikdy neodpouštěli odlišnost.

Nenáviděla jsem celý ten jejich zpropadený dům na Grimmauldově náměstí, a přitom jsem znovu stála na jeho prahu a dívala se skrz dlouhou chladnou chodbu, vedoucí až do jídelny a společenské místnosti. Po celém těle mi naskočila husí kůže a dech se mi zadrhl kdesi v krku. Tohle místo mi popravdě nahánělo takový strach jako už dlouho nic.

Ruce se mi roztřásly a já se donutila udělat další krok jenom s velkým sebezapřením. Křečovitě jsem přitom svírala hůlku a očima neustále těkala kolem sebe.

Sídlo bylo ale úplně prázdné. Všichni ho očividně opustili ve velkém spěchu; zřejmě ve chvíli, kdy zjistili, že jsem pryč. Upřímně jsem doufala, že tu zůstal alespoň jejich domácí skřítek, protože právě on byl tím, koho jsem hledala s urputností sobě vlastní.

„Kráturo!" křikla jsem zkusmo a udělala další váhavý krok do místnosti s gobelínem na stěně.

Objevil se přímo přede mnou, oči přimhouřené a drobné ruce přitom tisknul v pěst.

„Mudlovská šmejdka tu nemá co dělat!" zabručel krákavě. „Moje paní Kráturovi nařídila, aby tohle místo hlídal!"

Jeho nenávistná slova mě až překvapivě potěšila. Znamenala totiž, že domácí skřítek je v celém domě opravdu sám, a že mi tu nejspíš vůbec nic nehrozí. Trochu jsem se díky tomu uvolnila a vytáhla přitom zpod mikiny masivní medailonek, který mi ještě stále visel kolem krku.

„Co je tohle?" dotázala jsem se nesmlouvavě, ač jsem věděla, že půjde o marný pokus.

Opravdu jsem nepředpokládala, že mi okamžitě vysype všechna rodinná tajemství, která tak pečlivě střežil, ale zkusit jsem to musela.

Skřítek vykulil oči do velikosti servírovacích talířů a zalapal po dechu.

„Kde tohle šmejdka vzala? Nesmí na to sahat svýma špinavýma rukama! To patří panu Regulusovi!"

Rychle jsem šperk skryla zpátky pod záhyby oblečení, aby se mi ho Krátura náhodou nepokusil vzít a nespouštěla jsem z něj přitom zkoumavý pohled.

„Možná zvážím, že bych ti ho mohla vrátit, ale první chci vědět, co je zač," zkusila jsem to ještě jednou po dobrém. Co kdyby náhodou.

„Krátura nic neřekne," zavrtěl navztekaně hlavou. „Krátura je dobrý skřítek. Střeží tajemství rodu Blacků přesně tak, jak se od něj očekává!"

„Nebudu žádat dvakrát," ušklíbla jsem se a rovnou vzdala jakékoliv další pokusy o vyjednávání, jenom jsem s ním ztrácela svůj drahocenný čas.

„Imperio," šeptla jsem dřív, než mě domácí skřítek stihl zastavit svými vlastními kouzly.

Zoufale zatřásl hlavou, až mu uši pleskaly o tváře. Zřejmě se pokoušel odolávat účinkům mé kletby, ale nedařilo se mu to. Nakonec svůj marný souboj vzdal a upřel na mě své obrovské ukřivděné oči, ze kterých se začínaly valit potoky slz.

„Co je to za medailonek, Kráturo?" zeptala jsem se znovu a tentokrát už jsem doufala v přímou odpověď.

Skřítek několikrát praštil hlavou o příborník, potom si lehl na zem a se vzlykotem začal bušit pěstičkama do země, jelikož se nechtěl vzepřít vůli svých pánů, ač mu to moje kletba nakazovala. I přes hysterii se z něj ovšem překotně valila slova o Regulovi, o Voldemortovi, o medailonu a o tmavé jeskyni.

Nebyla jsem z toho dvakrát moudrá, ale o to víc jsem byla zvědavá. Znělo to jako něco, co mohlo být pro Řád užitečnější než cokoliv jiného. Jestli se Krátura dostal tak blízko k Voldemortovi, nemohlo jít o žádnou nedůležitou drobnost a její prověření rozhodně stálo za zvážení.

Dlouho jsem přemýšlela, jak postupovat dál, a nechávala přitom zhrouceného skřítka zoufale plakat na podlaze. Bylo mi ho sice trochu líto, ale teď nebyl čas se zaobírat jeho pocity, teď byly na pořadu dne daleko důležitější věci a já věděla, že to místo musím za každou cenu prozkoumat.

„Vezmi mě tam, Kráturo!" nařídila jsem nakonec a odhodlaně v ruce stiskla hůlku.

„Krátura nechce!" zakvílel znovu a ještě srdceryvněji. „Má strach. Je to zlé místo! Moc zlé!"

„Řekla jsem, abys mě tam vzal!" zopakovala jsem a natáhla k němu ruku.

Znovu se hlasitě rozvzlykal, ale přitom ke mně i on natáhl svou drobnou dlaň, uchopil mě za zápěstí a s hlasitým prásknutím jsme se společně přemístili pryč.

Ledový vítr se mi téměř okamžitě zařízl hluboko do těla a zběsile ho roztřásl. Slané kapky vln, tříštící se o černé útesy, okamžitě promočily naše oblečení a já se otřásla nebývalým chladem. Stáli jsme na okraji jeskyně vedoucí do temných skalních útrob a oba jsme při tom pohledu byli nejspíš vyděšení úplně stejně.

Teď ale nebyl čas váhat.

Možná jsem v sobě musela mít nějakou skrytou touhu zemřít, a právě proto jsem se vydala na tuhle sebevražednou výpravu, aniž bych vůbec tušila, po čem vlastně pátrám.

Je pravda, že smrti jsem se příliš nebála. Vždyť tam nahoře na mě čekal James. Ačkoliv tam kdesi v pozadí se mi do mysli neustále vkrádal pohled Siriových očí, který mi plnil hrudník příjemným teplem, i když se celé mé tělo třáslo zimou. V první chvíli mě napadlo, že to kvůli němu a Harrymu bych měla couvnout a vrátit se zpátky. Můj vnitřní Nebelvír se ale rozhodně nenechat zastrašit a spokojeně mi našeptával, že to celé je vlastně skvělý nápad.

Krátura se vedle mě roztřásl. Zimou, strachem a zřejmě i špatnými vzpomínkami na tohle místo.

„Neměj strach, jsem tu s tebou," řekla jsem a pohladila přitom skřítka laskavě po rameni. „Nenechám tě dělat nic nebezpečného."

V očích mu stále zářila zlost, ale zdálo se, že se mu čelo alespoň trochu přestalo krabatit. Stále byl nicméně pod účinky kletby Imperius a nezbývalo mu tak nic jiného než mě následovat mezi slizké černé kameny, vedoucí hlouběji do útesu.

„Tady nemůžeme být. To je zlé. Moc zlé," mumlal si Krátura rozrušeně, když mě vedl dál ke vchodu do tajné skrýše, které jsem musela věnovat pár kapek své vlastní krve, aby mě pustila dál.

„Lumos maxima!"

Monumentální vnitřek jeskyně ozářila světelná koule, která zůstala bez opory viset u krápníky pokrytého stropu. Její odraz pableskoval po rozlehlé černé vodní ploše, která uprostřed skrývala drobný ostrůvek.

„Tam to bylo?" zeptala jsem se Krátury a hůlku přitom neustále udržovala v pohotovosti.

„Tam, tam," přikývl roztřeseně. „Číhá tam smrt. Pod vodou. Bílá těla. Moc moc zlé. Stáhly pana Reguluse dolů a Krátura musel odejít bez něj. Dostal to příkazem."

Váhavým krokem jsem přešla přes několik kluzkých kamenů, trčících ze břehu vodní plochy, a zkoumavě se přitom rozhlížela ze strany na stranu. Měla jsem příšerný strach, ale odhodlání bylo silnější. Přece jsem věděla, co je tu špatně. Nebylo se čeho bát, nic mě nemohlo překvapit.

Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Pozor-na-tu-vodu!" chrlil ze sebe skřítek a za ruku mě tahal dál od břehu.

Jenom kousek ode mě hlasitě šplouchla hladina a já leknutím couvla o několik kroků blíž ke stěně jeskyně. Srdce se mi zběsile rozbušilo a začínala jsem proklínat svůj hloupý nápad, který mě sem dohnal. Posunula jsem se o jeden krůček podél slizké zdi a ztěžka polkla. Tíha toho místa na mě začínala nepříjemně doléhat a já si v tu chvíli nic nepřála víc, než odsud zmizet. Možná bych se sem mohla později vrátit s někým z Řádu nebo dokonce přímo s Brumbálem. To by bylo nejrozumnější.

Pak se kolem mého kotníku ovinula vyzáblá ruka.

Vyděšeně jsem vyjekla, zavrávorala a spadla po zádech na zem. Hůlka mi přitom vyletěla z ruky a odkutálela se o několik metrů dál. Ostré kameny mi poškrábaly záda i boky, až jsem bolestně sykla. Nečekala jsem útok mimo vodu a podcenila nepřátelství zdejších obyvatel.

Druhá ruka se dotkla mého stehna a zaryla do něj dlouhé nehty, které prošly skrz tenkou látku kalhot až do kůže pod ní. Pohled do hlubokých propadlých očí útočníka mě k smrti vyděsil. Obličej měl potažený kůží tak průsvitnou, že připomínala pergamen a dlouhé tmavé vlasy měl slepené do nevzhledných chuchvalců, které mu zakrývaly výhled.

V duchu jsem se loučila životem.

„Kráturo!" křikla jsem, jenže ve chvíli, kdy jsem se přestala koncentrovat, zmizely i účinky mé kletby. Nebyla jsem v ní příliš zkušená, takže jsem ji nedokázala v takové situaci udržet.

„Nenechávej mě tu, Kráturo!" vyjekla jsem zoufale, jelikož jsem byla přesvědčená, že se skřítek okamžitě pokusí přemístit a nechá mě tu samotnou.

Neudělal to. Obrovské oči se mu ještě víc rozšířily, když je upřel na hubeného útočníka.

„Pane Regulusi," vydechl roztržitě a malýma ručkama si zakryl ústa.

„Cože?!" vyhrkla jsem překvapeně a upřeně se zadívala na lidskou schránku, která se mě stále pevně držela za obě nohy.

Nemohla jsem ho nazvat nijak jinak. Byl tak moc vyzáblý, že byl jenom stínem svého původního já. Musel na tomhle místě strávit víc než dva roky. Nechápala jsem, jak je možné, že byl ještě stále naživu, ale teď nebyl čas to zjišťovat. Teď potřeboval co nejdřív pomoct.

„Reggie! Reggie, slyšíš mě? To jsem já, Lily Evansová... ze školy," mumlala jsem a ztěžka se vyškrábala do kleku, abych ho mohla opatrně chytit za ramena. „Dostaneme tě odsud, ano? Neměj strach. Kráturo!" křikla jsem znovu po domácím skřítkovi, který nervózně poskakoval kolem a cosi si mumlal pod vousy.

„Pan Regulus je naživu. Paní bude mít takovou radost," drmolil si a po ostrých kamenech došel až k nám.

„Dostaň nás hned zpátky, jasné?" nařídila jsem mu nekompromisně, přičemž jsem Regulovi co nejopatrněji ovinula ruku kolem hrudníku a nechala ho, aby se na mě zavěsil celou svou – teď už docela nepatrnou – vahou.

Za celou dobu neřekl jediné slovo, ale svíral mě tak pevně, až jsem se bála, aby mě dočista neudusil. Ruce i nohy se mu třásly a sám by se na nich nikdy v životě neudržel. To už nás ale Krátura chytil za boky a temná jeskyně najednou zmizela, aby ji nahradila kuchyně na Grimmauldově náměstí. Tentokrát už mi pomohl bez donucení.

Pod Regulem okamžitě po dopadu povolila kolena já se i s ním svalila na jídelní stůl, ze kterého se sesypaly talíře a roztříštily se o zem. Nedokázala jsem ho udržet a na chvíli ztratila koncentraci a rovnováhu. I já byla ještě příšerně zesláblá po zásahu Bellatrix.

„Pomozte mu přece! Pomozte panu Regulovi!" krákal Krátura a tahal mě přitom za předloktí, když se mě pokoušel stáhnout ze stolu zase dolů a postavit nás oba zpátky na nohy.

Jenom s vypětím posledních sil jsem zabrala a za pomoci skřítka jsem se společně s Reggiem zase zvedla. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli nás oba zvládnu bezpečně přemístit k Mungovi, ale musela jsem to zkusit. Potřeboval co nejrychlejší pomoc.

To už jsem ale ve dveřích zahlédla Siria, který se šokovaně zastavil na místě a zíral na nás jako kdyby nevěřil svým vlastním očím.

Musela jsem ho probrat až hlasitým výkřikem: „Přestaň civět a pomoz mi!"

Tehdy se konečně probral a bez jakýchkoliv otázek co nejrychleji chytil Reggieho pod druhým ramenem, načež se s námi přemístil rovnou na chodbu ke Svatému Mungovi. Krok za krokem jsme ho tak společně vedli rovnou k recepci, když se Sirius náhle naklonil a zamračil se na mě.

„Proč jsi mi to neřekla, Potterová?" zeptal se trochu upjatě.

Vůbec jsem netušila, o čem to mluvil. O tom, že jsem odešla? O Regulovi? Pro Merlina, jak jsem měla vědět, co přesně měl na mysli, jsem snad vědma? Navíc mi to nepřišlo jako úplně nejlepší místo a situace pro vážnou konverzaci.

„Co jsem ti jako měla říct?" zeptala jsem se nakonec unaveně.

„Že jsi těhotná!"

„Cože jsem?!" vykřikla jsem hlasitě, až se na nás obrátila půlka místnosti.

Díky tomu si nás ale všimli i lékouzelníci, kteří okamžitě přispěchali a začali se vyptávat na podrobnosti, mezitím co si mladého Blacka převzali pod svá křídla. Oba jsme tak na chvíli vypustili z hlavy naše hašteření a soustředili se jenom na personál nemocnice.

Sirimu, jakožto jedinému rodinnému příslušníkovi, dokonce dovolili odejít s nimi, aby jim mohl sdělit celou rodinnou anamnézu, takže jsem na chodbě nakonec osiřela.

Využila jsem volný čas k tomu, abych poslala členům Řádu patrona s naléhavým vzkazem, načež jsem začala nepřítomně přecházet chodbou z jednoho konce na druhý a přemýšlet nad Tichošlápkovými slovy.

Těhotná.

Když jsem si všechno zpětně procházela, dávalo to smysl. Sváděla jsem únavu, nevolnosti i potíže s periodou na stres. A proč taky ne, vždyť jsem s tím měla problémy během celého roku od Jimmyho smrti. Nenapadlo mě, že by to mohlo mít jakoukoliv jinou příčinu. Teď to do sebe nicméně všechno zapadlo jako jednotlivé dílky skládačky.

Jak to ale u Merlinových vousů zjistil Sirius?

Neměla jsem bohužel příliš mnoho času na zpracování téhle informace. Netrvalo totiž dlouho a na chodbě u Munga se začali scházet jednotliví členové Řádu – každý chtěl vědět, co se stalo a většina z nich reagovala na zprávu o Regulovi s až překvapivým nadšením. I oni ihned viděli v informacích, které nám mohl poskytnout, zlomový okamžik, jenž mohl ovlivnit celou naši budoucnost.

Všichni se tak nakonec sesedli do jednoho chumlu a začali rozvíjet nejrůznější teorie, jednu nepravděpodobnější než druhou. Očividně se u toho ale velice dobře bavili, tak jsem jim do nich nijak nezasahovala.

Byla jsem vlastně úplně jediná, kdo zaujatě nedebatoval spolu s nimi. Raději jsem postávala u okna na konci chodby a dívala se skrz sklo na sychravé listopadové počasí. Obě ruce jsem měla položené na vlastním břiše a srdce mi přitom svírala neuvěřitelná nejistota.

Kdy se vlastně všechno tak moc zkomplikovalo? Připadala jsem si trochu jako ve zlém snu, jenže zároveň s tím jsem byla neskutečně šťastná. Vždycky jsem si přála mít alespoň dvě děti, ale se ztrátou Jimmyho jsem se té myšlenky vzdala. Nechtěla jsem si vůbec představovat, že bych kdy byla s někým vůbec schopná založit další rodinu.

Jenže osud se nás obvykle neptá, co si přejeme. Zkrátka koná.

Z hlubin vlastních myšlenek mě vyrušilo až hlasité dusání těžkých kožených bot, které se rozléhalo dlouhou nemocniční chodbou. Ani jsem se nepotřebovala ohlédnout, abych věděla, o koho šlo. Poznala bych zvuk Siriho kroků na míle daleko.

Ve skutečnosti jsem se mu možná dokonce tak trochu bála podívat do očí. Vždyť my dva jsme se nedokázali poprat ani s vlastními pocity a najednou bychom spolu měli řešit dítě? To rozhodně nemohlo dopadnout dobře. Vlastně jsem očekávala další nepříjemnou hádku, která by nejspíš zase skončila v slzách, a nic jsem si v tu chvíli nepřála méně.

Dlouho jsem ale nevydržela předstírat, že o něm nevím. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a konečně se k němu otočila čelem. Zuby jsem si nervózně stiskla spodní ret, když jsem na něj zvedla provinilý pohled a čekala salvu výčitek, která měla přijít.

Nepřišla.

Sirius se dokonce ani nemračil. Sice byl očividně dost rozrušený, ale nebylo se čemu divit – vždyť se mu právě vrátil bratr, kterého dva roky považoval za mrtvého, a k tomu všemu zjistil, že z něj bude otec. To by nejspíš zamávalo i s daleko silnější osobností, než byl, občas trochu nevyrovnaný, Black.

Andromeda se ho po cestě pokusila zastavit, protože chtěla okamžitě vědět, jak je na tom Reggie, ale on se jí ani nenamáhal odpovědět. Vlastně si nevšímal nikoho. Prakticky nedal najevo, že by je vůbec viděl. Jenom se mezi nimi propletl, došel až ke mně, zabořil mi obě ruce do vlasů a s překvapivou naléhavostí mě políbil.

Zaskočil mě natolik, že jsem ho v první chvíli chtěla odstrčit, velice brzy jsem si to ale rozmyslela.

Nejspíš mi v tom zabránilo vlastní srdce, které se rozbušilo tak bláznivě jako kdybych právě seděla na horské dráze, nebo možná pocit bezpečí, který mě spolu s ním objal do své hřejivé náruče. Moje ruce si tak místo vláčného odporu samy našly nežnou cestičku kolem jeho krku a nic na světě by mě v tu chvíli nedonutilo odtrhnout se od horkých rtů toho bláznivého kluka, který naučil mou děravou duši znovu milovat, aniž by to vůbec tušil.

Byl to on, kdo nakonec přerušil náš polibek, i když se odtáhl sotva o pár centimetrů. Stále jsem cítila jeho horký dech na tváři a srdce se mi ještě ani nestihlo uklidnit. Mé tělo se ještě stále lehce třáslo, když se Sirius nadechl, aby mohl promluvit.

„Opovaž se mi teď říct, že tohle nemůžeš, Blacku," zamumlala jsem do jeho rtů a o něco pevněji se k němu přitiskla.

Pobaveně se uchechtl a jeden koutek povytáhl do pokřiveného úsměvu.

„Ve skutečnosti jsem se chtěl omluvit, víš?"

Prsty pravé ruky mi odhrnul několik pramenů vlasů za ucho, načež ztišil hlas do šepotu, když si opřel svoje čelo o to mé.

„Promiň, že jsem ti nevěřil. Mrzí mě, že jsem tě zklamal. Omlouvám se předem i za všechno, čím tě ještě během dalších let naštvu, protože přísahám, že se mě už nikdy nezbavíš, Potterová."

Nestihla jsem mu ani odpovědět, jelikož nás přerušil hlasitý potlesk, který z ničeho nic zaplnil celou nemocniční čekárnu. Upřela jsem zmatený pohled na členy Řádu, kteří se zdáli být až nepochopitelně nadšení. Někteří z nich si mezi sebou začali vyměňovat z ruky do ruky galeony, protože jsme byli očividně předmětem nejedné sázky.

Na oko jsem se zamračila na Alici, která zrovna od Franka s nadšením přijala několik zlatých mincí. Nevinně pokrčila rameny a se širokým úsměvem zvedla do vzduchu oba palce, až jsem se při pohledu na její nadšení musela zasmát.

„Jak já vás všechny nenávidím," ušklíbl se na ně Sirius podrážděně, načež obrátil svou pozornost zpátky na mě a znovu uvěznil naše rty v polibku – tentokrát něžném a trochu váhavém; přesně takovém, jaký dokázal v jednom jediném okamžiku zároveň rozechvět srdce i zahojit duši.

Nakonec kolem mě znovu ovinul ruce a obličej mi zabořil do rozpuštěných vlasů.

Rty se lehce otřel o moje ucho, když zašeptal: „Reggie se z toho prý časem dostane. Přivedlas mi zpátky mýho malýho brášku, Lily."

Křečovitě mě sevřel a celý se roztřásl. Těch posledních pár dnů a týdnů před něj život nakladl hned několik zkoušek a on jimi všemi statečně prošel až do cíle. Byla jsem na něj tak moc hrdá. Postavil se ke všemu čelem a já si byla už tehdy naprosto jistá, že z něj jednou bude ten nejlepší táta na světě.

Navíc jsme oba dostali cennou lekci. Konečně jsme pochopili, že na to nemusíme být sami. Stačí se jenom obejmout.

A tak jsme tam v pevném objetí stáli společně, jako tichá podpora tomu druhému, protože jestli mohla někdy nějaká náruč zahojit všechny moje rány, byla to rozhodně ta jeho.

A svět byl najednou, aspoň na tu pomíjivou chvíli, v naprostém pořádku.

○•○•○

Tak drazí čtenáři, nechtěla jsem Vás napínat dlouho, takže tady máte jednu /vlastně dvě / důležité události ♥
Řád má v rukou Reguluse Blacka, který zná Voldemortovo největší tajemství. Ví to viteálu. Jsem popravdě úplně nadšená z představy, co by asi tak mohly tyhle změny v událostech vyvolat  v budoucnosti, ale to už je trochu jiný příběh :) 
A hlavně jsme se dočkali prvního opravdového, alkoholem nepotřísněného, polibku. Už jsme popravdě téměř na konci povídky, ale v další kapitole se samozřejmě musíme podívat na Reggieho návrat očima Siriuse, protože pro něj je tahle situace o hodně emocionálnější. 

Všem Vám moc děkuji za podporu a hlavně nádherné komentáře, které mě vždycky nakopnou k psaní. Jste úžasní :))