Důvěra je jako zrcadlo, můžete ho spravit, když je rozbité, ale stále můžete vidět trhliny v poničeném odrazu.

– Lady Gaga

Nikdy dřív jsem příliš nepřemýšlela nad tím, co všechno pro mě znamená domov – že je to jediné místo, kde se člověk cítí v bezpečí a milovaný. Zdá se, že až znepokojivě často považujeme spoustu věcí za samozřejmost a jejich hodnotu si uvědomíme až ve chvíli, kdy o ně přijdeme.

Já měla díky Merlinovi to štěstí, že jsem dostala druhou šanci tenhle svůj omyl napravit. A rozhodně jsem ji nemínila promarnit.

Hned další den po záchraně jsem se proto pokoušela žít, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Namlouvala jsem sama sobě, že ve vlastním domě mi nic nehrozí a tvářila se přitom, že mě ve skutečnosti vůbec neděsí každé prásknutí dveří nebo zaškrábání na podlaze. Nakolik úspěšně, to říct nedokážu. Obávám se, že své přátele jsem tím zřejmě příliš úspěšně neokamala.

Zároveň s tím jsem se snažila hodit za hlavu i zklamání ze Siriho odmítnutí, které jsem vlastně tak trochu očekávala. Teď, když už nade mnou nevisela hrozba blízké smrti, jsem totiž vystřízlivěla z podivného opojení a nadávala si, že jsem raději nemlčela. Byli jsme se Siriusem blízcí přátelé. Vážně jsem se náš vztah rozhodla ohrozit hloupou a zbrklou touhou vlastního srdce? Copak jsem se vážně nic nenaučila?

Nejspíš právě proto jsem se ke včerejšímu rozhovoru ani slovem nevrátila a Sirius na tom byl podobně. Zřejmě jsem mohla být ráda, že jsme spolu po tom všem zase mluvili. Nebyl dobrý nápad to pokoušet. Daleko raději jsem se proto soustředila jen a pouze na Harryho, který se ke mně hned po probuzení přitulil, položil mi hlavu na břicho a spokojeně si sám pro sebe něco vyprávěl. Hladila jsem ho přitom v rozčepýřených vlasech a užívala si jeho hřejivé blízkosti.

Nic víc jsem si vlastně ani nemohla přát.

Chvíli klidu, kterou mi poskytlo líné ráno, jsem navíc využila k prozkoumání medailonku, jenž jsem odcizila ze skřítkova přístěnku na Grimmauldově náměstí. Obracela jsem ho v ruce, zkoumala každý milimetr jeho povrchu a pokoušela se přijít na cokoliv, co by na něm mohlo být zvláštní. Vyzařovala z něj totiž podivná zoufalá aura, která člověka nutila cítit se velice zvláštně; i když jsem si nebyla jistá, jestli si to jenom nevymýšlím a celé to není jenom výsledkem hrůzného týdne, který jsem si prožila.

Mé hloubání přerušil až Harry, když se s téměř blaženým výrazem zase posadil a na stejné místo, odkud před chvílí zvedl ucho, mi položil svého plyšáka. To mě donutilo pověsit si řetízek s přívěskem kolem krku a zadívat se na toho zaneřáděného jednorožce, kterému jsem s letmým úsměvem oběma rukama upravila zlatavou hřívu.

Harry ho dostal od Jamese k prvním narozeninám a od té doby ho téměř nikdy nedal z ruky. Opotřebení si na něm už pomalu vybíralo svou daň a já se obávala, že za chvíli už ho nezachrání ani magie.

Hlasitě jsem si povzdechla. Při pohledu do korálkových očí hračky jsem cítila podivnou tíhu na hrudi. Pokoušela jsem se vybavit si tvář svého milovaného muže, která mě provázela skrz tolik předchozích let, ale zdála se být až podivně mlhavá. Čím víc jsem se snažila zaměřit na jakýkoliv detail jeho tváře, tím víc mi ta myšlenka protékala mezi prsty. Nedokázala jsem si vzpomenout, jestli měl drobnou jizvičku pod pravým nebo levým okem, ani na přesný odstín jeho duhovek. Jediné, na co jsem nikdy nezapomněla, byla představa jeho bezvládného těla, ležícího v prachu na podlaze. Ta se mi vypálila do hlavy až příliš hluboko na to, aby kdy zmizela.

„Tak to vidíš, Jimmy," zašeptala jsem si pro sebe a stiskla jednorožcovu hřívu mezi prsty o něco silněji, načež jsem si opřela čelo o jeho srst. „Musíš mě tak nenávidět. Za rok jsem zapomněla přesný tón tvého hlasu, nenaučila se být dobrá matka, a ještě jsem si do srdce pustila někoho dalšího. Myslela jsem, že jsem silnější."

Můj výlet do hlubin vlastního nitra přerušilo až několik tlumených cvaknutí, následovaných tichým zvukem připomínajícím syčení, vycházejícím z medailonku kolem mého krku. Snad všechny chloupky na rukou i zátylku se mi postavily do pozoru, a aby toho nebylo málo, se podobný zvuk ozval i z Harryho úst.

Vyděsilo mě to. S nastraženýma ušima jsem těkala pohledem mezi šperkem a svým synem a snažila se zaslechnout to znovu. Chtěla jsem se ujistit, že se mi to jenom nezdálo. Nečekala jsem příliš dlouho – tentokrát už jsem si byla naprosto jistá, že podivné syčení vycházelo ze rtů mého malého chlapečka.

Rychle jsem se vymotala z peřin a s Harrym v náručí vyrazila rovnou dolů do obývacího pokoje, odkud se momentálně ozýval halas a smích. Všichni, kdo tu za dobu mé nepřítomnosti téměř bydleli, tu totiž stále byli a nejspíš ve velkém oslavovali můj návrat, kterému už pomalu přestávali věřit.

Vpadla jsem mezi ně, bledá jako stěna, a kvapem postavila malého zpátky na nohy. To okamžitě utišilo veškerý hovor a hned několik párů očí se otočilo přímo na mě. Nejspíš je zaskočil můj vyděšený výraz, protože Remus se ihned zvedl na nohy a chytil mě za rameno; to asi kdybych se náhodou měla zhroutit.

„Co se stalo? Je ti dobře?" zeptal se ustaraně.

„Ten medailonek," vyhrkla jsem a spěšně si ho sundala z krku. „Harry s ním mluvil. Znělo to jako syčení. Jak je to možné? Co je to pro Merlina za věc?"

Koutkem oka jsem zahlédla, jak Andromeda nechápavě povytáhla obočí a dost podobný výraz se objevil i v Remusově obličeji. Bylo to jasné – měli mě za naprostého šílence.

Lupin si ho ale i tak vzal do rukou a několikrát otočil kolem dokola. Dokonce na něj poklepal hůlkou a zašeptal: „Revelio." Nic se ale nestalo.

„Kdes ho vůbec vzala?" zeptal se Sirius, který se postavil hned vedle Remuse, a skrz jeho ruce nahlížel na blyštivý kovový přívěsek.

„Našla jsem ho na Grimmauldově náměstí. V přístěnku vašeho domácího skřítka. Určitě je plný černé magie. Normální šperky přece nemluví!" sypala jsem ze sebe zděšeně.

„Já nic neslyším," zavrtěl Remus hlavou a přiložil si medailonek dokonce k uchu. „Myslím, že se ti to jenom zdálo. Prošla sis peklem, je to pochopitelné."

„Říkám vám, že Harry s tím medailonkem mluvil!" zavrčela jsem nesmlouvavě a přejela všechny přimhouřenýma očima. „Hrome, proč mi nikdo nevěří?"

„Lily," oslovil mě Remus opatrně, přičemž v ruce stále obracel ten stříbrný kousek kovu se smaragdovým hadem. „Zní to šíleně. Je to jenom medailonek. Nevidím na něm nic zvláštního."

Vytrhla jsem mu ho naštvaně z rukou a pevně sevřela v dlani. Začínala mě plnit beznaděj, když jsem si šperk přitiskla blíž k sobě, aby mi ho náhodou někdo nevzal. Znovu jsem přelétla pohledem všechny kolem sebe a hledala v nich jakoukoliv spřízněnou duši, která by mi věřila. Marně. Dívali se na mě se soucitem v očích, jako kdybych snad byla nemocná.

Nakonec jsem otočila zoufalý pohled na Siriuse, ale ani v jeho tváři jsem nezahlédla, byť jediný, náznak pochopení. Tvářil se úplně stejně jako všichni ostatní; i on si myslel, že jsem nejspíš dočista zešílela.

„Siriusi, prosím," šeptla jsem, tentokrát už mírně plačtivě. „Já přece nejsem blázen."

„Nemyslím, že jsi blázen, Lils," zavrtěl Sirius hlavou. Chlácholivý tón, který k tomu použil, mě ale neskutečně rozčílil. Zněl, jako kdyby mluvil s někým, kdo zrovna utekl z ústavu pro duševně choré. „Jsi jenom unavená. Bylo toho na tebe poslední dobou hodně. Musíš si pořádně odpočinout, ano?"

„Ne," sykla jsem a hlas mi přitom mírně zakolísal. „Kašlu ti na únavu. Vím, co jsem slyšela!"

„Lily, nemyslíš, že –" začal Sirius, ale co přesně jsem si měla myslet, už jsem se nedozvěděla.

Přerušilo nás vyšlehnutí jasně zelených plamenů z krbu, ve kterém se v tom samém okamžiku zhmotnila zrzavá kštice Molly Weasleyové, kterou doprovázel její nejstarší syn.

„Lily!" vyjekl Bill hlasitě a rozeběhl se ke mně. Než jsem se stihla rozkoukat, už mi prudce narazil do těla a objal mě nejpevněji, jak vůbec dokázal. „Já se o tebe tak bál! Šel jsem tě hledat!"

„Vážně?"

Pokusil jsem se potlačit dojetí, ale marně. Dřepla jsem si níž, abych byla na jeho úrovni, a i já kolem něj něžně obtočila paže. Moc mi chyběl, byl jako můj další syn, který mi přes prázdniny rád pomáhal s Harrym nebo i jen tak s úklidem a vařením. To prý, abych se nemusela tolika dřít. Díky němu jsem alespoň na chvíli z hlavy vypustila podivný syčící šperk, který mi momentálně tepal přímo na hrudi.

„Pomáhal jsem strejdovi starat se o Harryho, víš?" brebentil okamžitě. „Říkal, že ti to udělá největší radost. Udělalo?"

To už jsem se neubránila slzám a přitiskla jsem si ho k sobě ještě o kousek blíž.

„Jsi ten úplně nejlepší mužský na světě, Billy," usmála jsem se a věnovala mu letmou pusu na tvář, po které jsem ho pustila a zase se narovnala.

Nadšení, které se mu rozlilo ve tváři, se nedalo zaplatit penězi. Položil si ruku na místo, kde se ho dotkly moje rty, a celý od hlavy až k patě zčervenal. Pak se nadšeně otočil na místě a rozhlédl se kolem sebe.

„Tohle mi Charlie nebude věřit! CHARLIE!" vyjekl na svého bratra, který s Dorou právě proběhl dveřmi ze zahrady zpátky do místnosti. „Neuhodneš, co se mi stalo!"

„Jsem ráda, že tě máme zpátky," přerušila halas svých dětí Molly a mateřsky mě přitom objala. „Nevím, co bychom bez tebe dělali."

„Mrzí mě, že jsem ti způsobila tolik vrásek. Jako kdybys jich neměla sama dost," zamumlala jsem jí do ucha, a přitom se ani nepokoušela přerušit naše objetí. Bylo chlácholivé a téměř mateřské; vonělo po sušenkách a po čerstvě vypraném prádle.

„Na tom vůbec nezáleží, drahoušku," odpověděla mi tónem, který si obvykle schovávala pro své děti. Zahřálo mě to u srdce, stejně jako včerejší horká čokoláda. „Artur vždycky říkal, že každá další vráska mě dělá jenom krásnější."

„Vsadím se, že Jimmy by říkal spíš něco o čarodějnici z močálů," uchechtla jsem se a konečně se uvolnila z jejího sevření.

Ani jsem nepostřehla, že mi při naší konverzaci znovu zvlhly oči. To jsem poznala, až když jsem cítila, jak si hledaly cestu po mých tvářích.

„To by na toho uličníka sedělo," zasmála se Molly tiše, přičemž mi palci obou rukou setřela slané potůčky z tváří. „Jsi ještě tak mladá, zlatíčko. Jsem si naprosto jistá, že se najde někdo, pro koho budeš znamenat celý svět a on se nebude bát tě o tom přesvědčit."

Svá poslední slova řekla tak úsečně, že bych skoro přísahala, že vůbec nebyla určená pro mé uši, ale mířila spíš kamsi za má záda, kde stál Sirius a zlostně přitom Molly probodával pichlavým pohledem.

Ani tomu jsem ovšem nestihla věnovat příliš mnoho pozornost, protože se vzápětí otevřely vchodové dveře a dovnitř nakráčela Alice. Začínala jsem si připadat jako na nějaké rušné ulici – všichni si sem chodili jako kdyby snad šlo o veřejný prostor. Zřejmě si na to zvykli během mé krátké nepřítomnosti.

„Lily, jsem moc ráda, že jsi v pořádku!" S úsměvem mě lehce políbila na tvář, ale hned nato zaměřila svou pozornost na Siria a Remuse. „Malfoy Manor," oznámila jim formálně.

Teprve tehdy jsem si všimla, že na sobě měla svůj pracovní hábit – byla ve službě. Patřila spolu se svým mužem a Alastorem k těm nejlepším bystrozorům, které ministerstvo kouzel mělo. Její přítomnost mohla znamenat jenom jediné – nejspíš přišli na to, kam zmizela Bellatrix.

„Co s ním? Chceš si tam snad zajet na dovolenou?" ušklíbl se Sirius, ale přitom na sebe oblékal mikinu a sebral ze stolu i svou hůlku.

„Dostali jsme tip. Ministr nám sice zakázal udělat tam zátah, protože nemáme povolení k prohlídce, ale na to kašlu. Jestli tam ta mrcha vážně je, dostaneme ji!" oznámila všem nesmlouvavým tónem a bez jediného mrknutí oka. Byla očividně naprosto odhodlaná dotáhnout svou misi do konce a nikdo a nic jí nemohlo zastavit. A přesně to z ní dělalo jednoho z nejlepších bystrozorů, které Británie měla.

„Půjdu s vámi," ozvala se k překvapení všech Andromeda – ta totiž nikdy nebyla členkou Fénixova řádu, dělala nám pouze tichou podporu. Bála se, aby tím neohrozila svou rodinu, což jsem dokázala pochopit. „Trochu to tam znám. Cissa mě kdysi pozvala na svůj zásnubní večírek. Poprvé a naposledy. Můžu pomoct."

„Nebráním se žádné ruce navíc," přikývla Alice, „může se nám hodit. Musíme ale vyrazit. Hned."

„Někdo by tu měl zůstat s Lily," nadhodil Remus a otočil na mě smířlivý pohled, kterým nejistě zatěkal k medailonku visícím na mém krku. Zřejmě měl znamenat něco jako: Co kdyby jí náhodou přeskočilo a napadla místo smrtijedů nás. „Vím, že chceš jít taky, ale není to dobrý nápad. Potřebuješ se z toho první trochu oklepat."

„Zůstanu tu s ní," nabídla se okamžitě Molly. „Aspoň pohlídám i Dorku."

„Děkuju," pousmála se Andromeda, pohladila svou holčičku po – momentálně fialových – vláskách a políbila ji přitom na tvář. „Za chvíli se vrátím, miláčku. Zatím tu dávejte s Charliem pozor na Harryho, ano?"

„Na nás je spoleh!" zasalutovala Nymfadora, přičemž omylem vrazila do skleničky na stole, takže se pomerančový džus začal okamžitě vsakovat do ubrusu. „Hups."

Nikdo ji za to nehuboval, nebylo to momentálně vůbec důležité.

A já, ač jsem původně chtěla protestovat vůči rozhodnutí většiny, jsem dobře věděla, že mi nikdy nedovolí jít s nimi. Místo toho jsem tak jenom tiše sledovala, jak se všichni čtyři co nejrychleji připravili a vyrazili ke dveřím.

„Ani se neopovažuj odejít bez rozloučení, Blacku!" vyhrkla jsem překotně směrem k Siriovi, když procházel kolem a jediné, co mi přitom věnoval, byl letmý nicneříkající pohled šedých očí.

Zastavil se.

„Neříkáme si přece sbohem, Potterová," odvětil smířlivě, když se na mě otočil a zastrčil si ruce do kapes tmavých džínů.

Nevyhýbal se přitom mému pohledu, ale zároveň se zdálo, že je trochu nervózní a nejistý.

„Jestli nás něco poslední roky naučily, tak to, že nikdy nevíme, kdy je to naposledy, Tichošlápku."

Připadala jsem si hloupě, že ho takhle poučuji, ale nemohla jsem si pomoct. Nakonec jsem ale jenom zavrtěla hlavou a s tichým zamumláním: Dělej, jak myslíš, jsem se otočila ke konferenčnímu stolku, ze kterého jsem chtěla sebrat džusem nasáklý ubrus.

V tu chvíli mi jednou rukou pevně sevřel rameno a čelo si krátce opřel o mé rudé temeno. Cítila jsem jeho horký dech na krku, když šeptl: „Slibuju, že to není naposledy."

Než jsem se na něj vůbec stačila podívat, byl pryč. Stejně jako všichni ostatní. Jediní, kdo se mnou ještě stále sdíleli místnost, byla Molly a čtyři rozjívené děti, které si očividně příliš neuvědomovaly vážnost situace.

To na mě toho bylo až příliš mnoho. Rozbolela mě hlava a mírně se mi zhoupl žaludek.

„Myslím... myslím, že si půjdu ještě na chvíli lehnout, Molly," zamumlala jsem a prsty si přitom odhrnula rozcuchané vlasy z obličeje.

Netoužila jsem po ničem jiném než po chvilce klidu, kterou bych mohla strávit se svými vlastními myšlenkami.

„Utíkej, drahoušku," usmála se vstřícně a okamžitě se pustila do úklidu nepořádku, který za sebou na stole nechala malá Dora. „My si tu poradíme."

Mírně jsem přikývla a bez dalších řečí se vydala po schodech nahoru do ložnice. Ruka mi přitom automaticky vystřelila k medailonku, kolem kterého jsem pevně sevřely všechny prsty.

Cítila jsem se podivně – tehdy jsem ale netušila, že to všechno způsobuje šperk bradavického zakladatele. Dodnes mě děsí představa, že jsem u sebe nosila část Voldemortovy duše a dovolila jí, aby mě ovládala a plnila mi hlavu vtíravými myšlenkami. Doslova ve mně krmila všechny mé nejhorší vlastnosti, kterými jsem oplývala – hlavně umíněnost a občas až příliš chorobnou hrdost. Nechtěla jsem se smířit s myšlenkou, že jsem blázen a už vůbec jsem odmítala představu, že si to o mě myslí i ostatní.

Právě proto nejspíš má hlava přišla s tím nejbláznivějších nápadem, jaký dokázala vyplodit. Najednou jsem přesně věděla, kde získat odpovědi, po kterých jsem tak moc toužila. Bez dalšího přemýšlení jsem tak popadla z nočního stolku svou hůlku, naškrábala na papír krátký vzkaz a hned nato se přemístila pryč.

Uvědomuji si, že to bylo hloupé a riskantní, a že jsem hazardovala se svým vlastním životem, jenže jsem v sobě zkrátka nedokázala potlačit tu proklatou Nebelvírskou náturu. Občas se ale i z těch nejšílenějších nápadů vyklube něco dobrého, něco, co dokáže změnit budoucnost jedince a někdy dokonce celého národa.

A tohle se nakonec ukázalo být jedním z nich.

°×°×°

Dostáváme se do poslední části příběhu, kde se nám na chvíli znovu rozdělí dějové linky. Sirius vyráží chytit svou šílenou sestřenku a Lily se pod tlakem okolností rozhodla dokázat, že má pravdu.
Nevím, kolik z vás se v kapitole z Grimmauldova náměstí pozastavilo nad tím, že si Lily odnesla medailonek, ale jak vidíte, ještě tu bude mít důležitou roli :) Za kým myslíte, že šla a k čemu se nakonec dopracuje?
Už brzy se nám rozuzlí všechny záhady, tak doufám, že se těšíte :)