Nikdo není takový, jaký se zdá, a skoro všechno s výjimkou upřímné zrady, je lež a podvod. A toho dne, kdy zjistíme, že sami nejsme jiní, přestaneme mít chuť žít dál.

– Jo Nesbo

Cesty osudu dokážou být občas vážně nevyzpytatelné. Severus byl snad úplně poslední člověk, od kterého bych v tu chvíli čekala pomoc a přesto přišel.

Věděla jsem, že bych mu měla být vděčná, že bych mu měla odpustit všechny ty křivdy, které mezi námi ležely, jenže to nešlo tak snadno. Už dávno to nebyl ten kluk, se kterým jsem vyrůstala – můj nejlepší kamarád Sev – jeho oči byly teď až příliš cizí a jeho loajalita až příliš nejistá.

A přesto jsem mu něco dlužila. Pár slov. Vysvětlení. Cokoliv.

Ve chvíli, kdy z mého domu zmizel Alastor s nepříliš pozitivními zprávami, jsem obrátila pohled na Siriuse a šeptla: „Nech mě tu s ním chvíli o samotě?"

Zatvářil se velice pobouřeně. Nezdálo se, že by mi něco takového chtěl dopřát. Než ale stihl cokoliv namítnout, položila jsem mu dlaň na předloktí a zadívala se do jeho nejistých očí.

„Kdyby mi chtěl ublížit, nechá mě tam, Siri. Nic mi nehrozí."

„Kdyby něco, budeme nahoře," odpověděl nakonec smířlivě, rukou mi letmo přejel přes záda a nechal mě v obývacím pokoji jenom se Sevem.

Musela jsem se na to posadit. Byla jsem až příliš unavená, abych vydržela dál stát. Ruce i nohy se mi třásly jako nějakému důchodci a přišlo mi, že musím snad každou chvíli omdlít. Daleko víc mě ale trápila skutečnost, že jsem netušila, co bych mu vlastně měla říct. Nakonec jsem se tak rozhodla začít co nejneutrálněji.

„Děkuju," řekla jsem tiše. „Nejspíš bych toho už o moc víc nevydržela."

„Vážně jsem to nevěděl, Lily. Nikdy bych tě tam nenechal. Věř mi," zamumlal na oplátku a udělal několik nejistých kroků blíž.

„Věřím ti," přikývla jsem. „Mě bys tam nenechal, máš pravdu. Jenže já... potřebuju víc, Seve."

„Jak to myslíš?" dotázal se nechápavě a já si jen zhluboka povzdechla.

„Udělal bys to samé i pro Siriuse? Pro Remuse?" otevřela jsem těžké téma a viděla přitom, jak znejistěl. Znala jsem ho dobře a věděla, že obětovat něco pro ostatní, v jeho případě nebyla naprostá samozřejmost. „Nebo třeba pro Jamese, kdyby byl naživu?"

„Já – Jsem členem Řádu. Udělal bych cokoliv by po mě Brumbál chtěl."

Vyhnul se přímé odpovědi, čímž má slova jenom potvrdil. Nezměnil se ani v nejmenším. Neudělal to kvůli svému přesvědčení, ale kvůli mně. Stále jsem byla středobodem jeho malého vesmíru, a to bylo strašně špatně. Už na škole mnou byl až nezdravě posedlý a očividně se ho to ještě stále drželo, což bylo značně znepokojující. Abych pravdu řekla, trochu mě to děsilo.

„Potřebuju kolem sebe lidi, na které se můžu stoprocentně spolehnout, Seve. Někoho, o kom budu vědět, že stojí za celou mou rodinou, ne jenom za částí."

„Třeba Blacka?" zeptal se trochu upjatě. „Drželi tě v jeho domě a on na to nebyl schopný přijít. To ti vážně stačí?"

„Už dlouho přece nejde jenom o nás," zavrtěla jsem hlavou.

Stále jsem udržovala trpělivý tón, protože jsem si přála, aby Severus pochopil, že na mě nikdy nebude záležet tolik jako na mém synovi. To na něm stál a padal celý můj svět.

„Jediné, co je opravdu důležité, je Harry, rozumíš? A Sirius to chápe. Právě proto tu byl pro něj, místo aby běhal po Británii a hledal mě."

„Takže mu věříš? Nikdy na něj nebyl dvakrát spoleh, Lily. Buď opatrná."

„Víc než komukoliv jinému," potvrdila jsem bez jediného zaváhání. „Nejsem naivní. Vím, že ničí loajalita není stoprocentní, ale za něj bych dala do ohně klidně obě ruce. V životě už mě zklamalo a zradilo dost lidí. Nikdo není dokonalý a chyby děláme všichni – on, já, ty. Chci, abys věděl, že umím odpouštět, Seve. Nezapomněla jsem na to, jak jsme si byli blízcí; vážně ne. Mám tě ráda, víš?"

„Dokážu ti, že jsem se změnil," řekl. „Mohla bys mi odpustit, že jsem šlápl vedle?"

„Mohla," přikývla jsem trochu rozpačitě. „Jsou jen dvě křivdy, které odpustit nedokážu – Peterovi, za to, že zaprodal moji rodinu, a tomu, kdo donesl Voldemortovi tu zpropadenou věštbu, která nám všem zničila život; ať už to byl kdokoliv."

Zbytky barvy z jeho sinalého obličeje v tu chvíli zmizely. Nikdy jsem ho neviděla takhle moc zblednout a už to ve mně vyvolalo letmé podezření. Přimhouřila jsem oči, a dokonce se s námahou zvedla z pohovky.

„Netušil jsem, že se týkala tebe, Lily," dostal ze sebe nakonec ztěžka a o krok ustoupil, když jsem se k němu zbrkle rozešla.

Neměla jsem u sebe ani svou hůlku, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo. Před očima jsem měla rudo, když jsem do něj několikrát prudce strčila, až zavrávoral. Vzpomínám si, že jsem na něj křičela jako smyslů zbavená. Padla slova jako: jak jsi jen mohl a zabil jsi Jamese. Najednou byla únava ta tam a od toho zrádcovského hada mě museli odtrhnout až oba kluci, jelikož Sirius sám si se mnou nedokázal poradit; tak moc jsem byla v tu chvíli nepříčetná.

Neutuchající výčitky a kletby, řinoucí se z mých úst, nakonec přešly v zoufalý pláč. Už dlouho jsem se necítila tak moc zrazená.

Severus – nejlepší přítel mých dětských let, ten, kterému jsem svěřovala všechny své strachy i sny, ten, který byl mou jedinou radostí přes všechna ta léta strávená v Cokeworthu – mě zradil. To kvůli němu jsme se museli začít skrývat jako nějaká vyděšená kořist, to kvůli němu chtěl Voldemort zabít mého syna, to kvůli němu James nakonec zemřel.

Bolelo to daleko víc než všechny kletby, které na mě kdy použila Bellatrix. Tohle mě totiž zasáhlo daleko hloub a daleko intenzivněji. Nedokázala jsem tu myšlenku za nic na světě přijmout a vstřebat.

„Jak mi to mohl udělat? Proč?" vzlykala jsem hlasitě, když mě Sirius držel v náručí a chlácholivě mi přitom probíral vlasy.

Ani nevím, kdy Severus odešel z domu. Myslím, že ho nejspíš odvedl pryč Remus, ale nejsem si vůbec jistá.

„Byl to můj přítel. Siriusi."

„Protože to vždycky byl bastard, Lily," zabručel rozladěně.

Ani on do té doby netušil, že tím byl vinen Snape; skoro se divím, že se ho tenkrát nepokusil na místě zabít. Nejspíš za to mohl fakt, že měl plné ruce práce se mnou, takže neměl čas vyhrožovat Severusovi.

„Teď mě ale poslouchej, jasný? Zapomeň na Srabuse, zapomeň na všechno, co se stalo. A víš proč? Protože nahoře na tebe čeká tvůj syn, kterej tě miluje nejvíc na světě. Tak pojď za ním."

„Máš pravdu," zašeptala jsem plačtivě a nechala se jako nějaká loutka odvést nahoru do ložnice.

Harry seděl rozespale na posteli a objímal přitom svého plyšového jednorožce, který byl momentálně celý špinavý od čokolády. Velké zelené oči se rozšířily obrovským překvapením, když mě uviděl. Nechal jednorožce jednorožcem a hlasitě se rozkřikl: „Maminko!"

Vrhnul se mi do náruče tak nadšeně, že by mě možná povalil, kdyby mě přitom Sirius zezadu nedržel za obě ramena.

To mě rozplakalo znovu. Tiskla jsem k sobě svého syna tak silně, jako kdybych ho už nikdy v životě neměla pustit. Držel se mě svýma drobnýma ručičkama kolem krku, a i on mě svíral pevněji než kůrolez kmen stromu.

Jeho přítomnost, jeho hlas i jeho dětská vůně; to všechno odválo mé starosti i bolesti alespoň na chvíli někam pryč. Existoval jenom on – mé největší životní štěstí.

„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím, miláčku. Máma je tady," šeptala jsem mu něžně do ucha a hladila ho po černých neposedných vlasech tak dlouho, dokud neusnul vyčerpáním.

Teprve potom jsem si dopřála dlouhou a velice horkou sprchu. Potřebovala jsem ze sebe smýt všechnu špínu, pot i krev posledních dnů. Škoda jen, že ten osvěžující proud vody nedokázal odplavit i tíživé vzpomínky na bolest a zoufalství, které se ve mně usadily jako žába na prameni.

Nejspíš jsem tam byla až příliš dlouho, jelikož mě z mého vnitřního světa vyrušilo až naléhavé zaklepání na dveře koupelny.

„Lily? Jsi oukej?" zaslechla jsem zpoza dveří Siriův hlas, který mě donutil otočit kohoutkem a konečně vypnout vodu.

„Jo, jasně," houkla jsem v odpovědi, osušila se a vzala si na sebe svůj oblíbený spací úbor; tentokrát se znakem Hollyheadských harpyjí, kterým jsem vždycky dost fandila. James měl zase rád Kanonýry – dost často jsme se kvůli tomu handrkovali.

Teprve potom jsem se celá rozbolavělá vrátila zpátky do ložnice. Ač jsem doteď žádnou bolest necítila, jelikož mě pokaždé něco dostatečně zaměstnalo hlavu, teď už se začínala hlásit o slovo a já si připadala jako kdyby mě někdo táhnul několik kilometrů na provaze za vozem.

Na nočním stolku na mě naštěstí čekal velký hrnek horké čokolády, na kterém jsem jasně poznávala Remiho podpis. Nikdo jiný ji neuměl připravit takhle dobře. Vzedmula se ve mně vlna vděčnosti, když jsem šálek sevřela oběma rukama a opatrně si usrkla z tmavého potěšení – chutnalo po anýzu a skořici. Tělem mi okamžitě projela vlna horka, která přinášela úlevu a příjemnou únavu; jenže já se bála jít spát. Měla jsem strach z nočních můr, o kterých jsem si byla naprosto jistá, že přijdou.

„Potřebuješ ještě něco, zlato?" ozvala se ze dveří ložnice ustaraně Andromeda, která mě zřejmě už nějakou chvíli pozorovala.

„Ne, v pořádku," zavrtěla jsem lehce hlavou. „Díky, Medo. Za všechno," povytáhla jsem koutky úst do úsměvu. Vážně jsem jí byla vděčná, stejně jako všem ostatním. Zachovali se úžasně a dočista mě svou ochotou dojali.

„Udělala bys to samé." Oplatila mi úsměv a očima na chvíli spočinula na podřimujícím Harrym, který už zase objímal svého plyšáčka. „Zaslouží si jen to nejlepší. Stejně jako ty."

„Víš, vlastně," nadechla jsem se nejistě, „mohla bys –"

„Pošlu ti ho sem," mrkla na mě, aniž by mě nechala domluvit, a spěšně odkráčela po schodech dolů.

Poslouchala jsem, jak se její kroky rozléhaly chodbou, přičemž jsem dopila svou čokoládu a zachumlala se do peřin.

Dorazil během pár minut. I on byl očividně po koupeli, jelikož měl vlnité vlasy ještě stále vlhké, stejně jako výstřih černého trička s logem Depeche Mode. Opíral se ramenem o dřevěnou zárubeň a nejistě mě přitom sledoval.

„Nechci být v noci sama," šeptla jsem a upřela na něj prosebný pohled.

Věděla jsem, že jeho přítomnost mi pomůže zahnat zlé sny. Vzpomínala jsem na ni během všech těch dlouhých a chladných nocích na Grimmauldově náměstí. Připadalo mi, že je tam se mnou, a to mi pomohlo se nezbláznit. To a myšlenka na Harryho; nic víc.

Chvíli váhal. Prozradilo ho nervózní přejíždění zubů přes spodní ret. Nakonec ale přikývl a já se posunula blíž ke spícímu Harrymu, aby se vedle mě na postel vešel. Bylo to úplně poprvé od té neslavné noci, kdy jsme byli takhle blízko sebe, a já v tu chvíli netoužila po ničem jiném než po jeho hřejivém objetí, které mi dávalo sílu jít dál bez ohledu na stíny, visící nad mou hlavou.

„Neměl jsem to nikdy dopustit, Lils," zamumlal mi tiše do vlasů, když kolem mě lehce ovinul ruce. „Vážně jsem to zvoral."

Zhluboka jsem se nadechla a opřela si hlavu o jeho hrudník. Vůně kardamonu mě zašimrala v nose a já se konečně cítila v bezpečí jako už dlouho ne.

Byla jsem doma.

„Siri," zamumlala jsem smířlivě, „není to tvá vina. Nemohl jsi udělat nic jinak."

„Copak to nechápeš? Celá moje zatracená rodina je prokletá!" odvětil hořce a jenom s přemáháním na mě otočil hlavu.

Vypadalo to, jako kdyby se na mě nemohl ani podívat. Vyhýbal se mému pohledu a očividně byl trochu nervózní. Nejspíš si dával za vinu, že mě nenašel dřív, nebo za to taky možná mohla má blízká přítomnost. Kdo ví, co se mu v tu chvíli honilo hlavou a kde byla vlastně pravda.

„My jsme tvoje rodina," šeptla jsem a rukou mu přitom něžně přejela přes předloktí až ke dlani, abych nám nakonec pevně propletla prsty. „Já, Harry, Remus – to my, ne oni."

„Lily," povzdechl si, když upřel oči na naše spojené ruce. „Nedokážu ti dát to, co potřebuješ, víš? Nejde to."

„Nepotřebuju nic víc, než abys tu byl se mnou, Siriusi," odvětila jsem smířlivě a znovu si o něj opřela hlavu.

„Už nikdy tě v tom nenechám," přikývl a vtiskl mi letmý polibek do vlasů, načež se natáhl po vypínači lampičky a ložnice se ponořila do neproniknutelné tmy.

Pevně jsem zavřela oči a pokoušela se v sobě zadržet další várku slz a zoufalství. Je pravda, že ač bych to nahlas nepřiznala, jeho slova se mě dotkla. Jistěže jsem nečekala, že by se z nás mávnutím hůlky měla stát velká a šťastná rodina, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Do té doby jsem v sobě ale živila naději, že bychom možná jednou mohli být šťastní.

Tehdy už jsem si totiž byla jistá, že ten kluk je má budoucnost; že vedle něj bude svět lepším místem, které jsme si po všech těch ranách osudu zasloužili. Protože občas se dvě zlomená srdce zkrátka musí obejmout, aby mohla začít znovu bít ve správném rytmu.

On mi ten paprsek naděje tehdy v noci vzal, a právě kvůli tomu můj svět zase o trochu víc potemněl. Čas ale neúnavně ubíhal vpřed a já se nemohla zastavit a litovat. Musela jsem jít dál, nehledě na tužby vlastního srdce.

Vždyť láska si nakonec vždycky stejně najde svou cestu.