Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům.

– Eleanor Roosvelt

Občas přemýšlím nad tím, jestli jsou naše cesty opravdu předem dané a nemůžeme je ovlivnit, anebo všechno ve skutečnosti závisí jen a pouze na našich činech a rozhodnutích. V prvním případě bychom totiž nemuseli trávit čas lítostí a výčitkami; bylo by jednodušší brát život přesně takový, jaký je.

Ať už je ale pravda kdekoliv, můj svatební den rozhodně nepatřil k událostem, kterých bych kdy měla litovat.

Na obloze se ten večer začaly objevovat první hvězdy a okolí ozařovala světla stovek mihotajících plamínků, které poletovaly volně v prostoru. Vzduch byl prosycený vůní letní noci a květin, které tvořily barevný koberec v mírně vlhké trávě rozlehlé louky. Cvrkání stovek cvrčků doprovázelo dlouhé tóny kytary a houslí, které nám poskytovaly zábavu skrz celé odpoledne až do pozdních hodin.

„Smím prosit, švagrová?" zazubil se Regulus a vysekl ukázkovou poklonu hodnou jeho původu.

„Ale jistě," uculila jsem se v odpovědi, přijala jeho ruku a nechala se odvést do moře barevných kvítků, do kterých už padla osvěžující rosa.

Zebala mě do bosých nohou, ale jenom krátkou chvíli, než si kůže zvykla na osvěžující kapičky, postupně se vsakující do látky lehkých bílých šatů.

Regulus měl své černé dorůstající vlasy spletené do množství drobných copánků, ověnčených zvonky a sedmikráskami, které mu na hlavě během dne vytvořila malá Dora. Tvář mu zdobil upřímný úsměv, když mě několikrát protočil pod rukou, načež mě zaklonil dozadu tak moc, že jsme oba málem zapadli po hlavě do mokré trávy.

„Nejspíš je čas přestat pít tu fialkovou vodku," zasmál se, když jsme společnými silami zase našli ztracenou rovnováhu. „Svatá Morgano, nikdy bych netušil, že se tohohle dožiju. Můj brácha se fakt oženil, a ještě k tomu si mě vybral za svědka. Celej svět je vzhůru nohama."

„Přece to s ním nemohlo být až tak hrozné," usmála jsem se a objala ho kolem krku, když kapela zpomalila do dlouhých a táhlých rytmů. „Jaký byl jako dítě?"

Regulus se na chvíli odmlčel, aby se mu nakonec na rtech objevil sentimentální úsměv.

„Vždycky byl zodpovědnej, ochranářskej a měl tolik kuráže, kolik neměli oba rodiče dohromady. Zkrátka velkej brácha. I v době, kdy jsme si už nebyli blízký, se za mě vždycky postavil, i když jsem si to vůbec nezasloužil. Cynika z něj udělal až život a nejspíš za to můžu hlavně já. Postavil jsem se na stranu mámy a podrazil ho. Fakt jsem to tenkrát zkurvil."

„Netrap se s tím," usmála jsem se povzbudivě. „Sirius ti to už určitě odpustil. Každý si přece zaslouží druhou šanci, ne? Myslím, že jsi za svoje chyby pykal dost. Teď už bys měl prožít jen to hezké."

„Každej den chápu víc a víc, proč tě brácha tak moc miluje, Lily," usmál se.

V tomhle nikdy nebyl jako Sirius. Na rozdíl od svého staršího bratra byl otevřený, neměl problém mluvit o svých pocitech a vlastně byl až překvapivě empatický.

„Naši mu vždycky jen přípomínali, že není dost dobrej, že na něj nikdo nikdy nebude hrdej, a že pro každýho bude vždycky jenom zklamáním. A on tomu nakonec sám začal věřit. Ale ty... ty prostě ve všech vidíš to nejlepší. Nutíš člověka cejtit se výjimečně, víš?"

„Páni, díky. Vsadím se, že on by mi to nikdy takhle hezky nepodal," zazubil jsem se. „Měl by ses stát jeho mluvčím. Zkusím ti to zařídit!"

„Ále, on se to časem naučí," uchechtl se Black pobaveně, „stačí, že si tě hlídá jako oko v hlavě."

Pochybovačně jsem se otočila ke stanu, pod kterým se shromáždila většina mužských, kteří byli přítomní naší svatbě. Všichni stáli v kruhu kolem Franka a hlasitě skandovali jeho jméno. Longbottom stál na lavičce a u pusy měl velký korbel piva, který se očividně pokoušel vypít na ex. Slavil, jelikož mu Alice před dvěma dny oznámila, že čekají druhé dítě, a on byl ještě stále radostí celý bez sebe. Moc jsem jim to přála.

„Ten je teď v jiném světě, Reggie," zasmála jsem se. „Možná dokonce zapomněl, že tu má ženu."

„Vsadíme se?" uculil se na oplátku. „Do dvou minut bude tady."

„Nikdy nevynecháš možnost ho popíchnout, co?" zavrtěla jsem pobaveně hlavou a nechala ho, aby si mě za pas přitáhl o něco blíž.

„Mám rád, když se vzteká. Je jako malý dítě," uchechtl se Regulus a krátce si opřel bradu o moje rameno; nebyl totiž o moc vyšší než já. Skrz rty mu ale brzy utekl ustaraný povzdech, když mě sevřel ještě o něco pevněji.

„Co tě trápí, hm?" zeptala jsem se tiše, přičemž jsem se přestala pohupovat do rytmu hudby.

„Občas mi připomínáš Dorcas," zamumlal, „pořád mi moc chybí. Myslíš, že je jim dobře? Však víš... ať jsou kde jsou. Ona, James, Marlene."

„Určitě," přikývla jsem a o kousek se odtáhla, abych mohla očima vyhledat jeho pohled. „Jsou někde, kde už není bolest ani strach a navíc... jsou tam všichni spolu. Ale jestli doufáš, že to zvláštní prázdno zmizí, tak nezmizí; jenom se s ním naučíš žít. Měj trpělivost, zase bude líp, Reggie."

Vděčně se usmál, aby se nakonec zaposlouchal do noci, přičemž se mu na rty vrátil pobavený úsměv, když se mi naklonil k uchu a zašeptal: „Tři... dva... jedna!"

„Co kdybys mi tu přestal osahávat ženu, brácho! Radši vezmi na parket Emmeline, určitě to ocení," ušklíbl se Sirius.

Tmavě modré sako už někde dávno odložil, bílou košili měl rozepnutou o pár knoflíků níž, než by se slušelo na společenskou událost, a i on byl pod pohrůžkou dětského násilí donucen přijmout alespoň jednu kopretinu do neuspořádaného drdolu.

„Dlužíš mi výhru, švagrová," zasmál se Regulus a hravě se otočil na svého staršího bratra. „Jasně, mohl jsem ti prostě jen říct, že se máš místo hraní her chvíli věnovat svojí ženě, ale uznej sám... tohle byla o něco větší zábava."

„Tys ještě neodešel?" naklonil Sirius netrpělivě hlavu na stranu.

„Jasně, vzít Emmeline na parket, to bych zvládl," přikývl mladší z Blacků, líbnul mě na tvář a odběhl pro pití, které během chvilky donesl k Emm.

Sirius si ležérně zastrčil ruce do kapes od kalhot a zadíval se na mě s něčitelným výrazem, až jsem mírně znejistěla. Ač jsem ho dobře znala, občas mě dokázal svým chováním vyvést z rovnováhy a on to moc dobře věděl. Myslím, že mě v tu chvíli tak trochu trestal za koketování s Regulusem, i když mu bylo jasné, že to byla jenom hra.

„Mám se ti vrhnout kolem krku nebo začít utíkat?" zazubila jsem se nevinně a hravě se zhoupla na špičkách.

„Zkus to a uvidíš."

Přes tvář mu přeběhl škádlivý úšklebek, který mě donutil o několik kroků couvnout, ve snaze dostat se z jeho dosahu. Chytil mě dřív, než jsem se vůbec stihla pokusit o útěk, a drze si mě přehodil přes rameno. Rozešel se po louce směrem k lesu a vůbec přitom nevnímal mé hlasité protesty.

„Siriusi! Notak, postav mě zpátky. Přísahám, že už budu hodná. Prosím, Siri," smlouvala jsem úpěnlivě, ale naprosto marně.

Sundal mě na zem až v lese, za zvuků tichého zurčení vody, vycházející z potůčku vlévajícího se do hluboké tůně. Všude kolem nás bylo až nepřirozené světlo, jehož zdroj jsem odhalila až ve chvíli, kdy jsem si pečlivě porovnala šaty a rozhlédla se po okolí.

„Siriusi," vydechla jsem překvapeně, když můj pohled padl na desítky přenosných plamínků, pečlivě umístěných do kruhu kolem čiré vody, ze které stoupala hutná pára.

Obě ruce jsem si položila na obličej a pokoušela co nejrychleji mrkat, abych zahnala slzy, deroucí se do očí. Tichošlápek nikdy nebyl romantik a nepotrpěl si na velká gesta ani něžná vyznání, takže jsem si v tu chvíli připadala jako v Jiříkově vidění. Tohle mu totiž nebylo ani v nejmenším podobné.

Dřív, než jsem se na něj vůbec stihla otočit a poděkovat, mě zezadu sevřel ve svém hřejivém objetí. Na tváři mě zašimralo pár pramínků jeho tmavých vlasů a já krátce zavřela oči, abych mohla alespoň na chvíli mlčky vstřebávat jeho přítomnost.

„Jsi šťastná?" zašeptal nejistě.

Opřela jsem si tvář o jeho a ještě víc se schoulila do pevné a bezpečné náruče. "Víc, než bych si kdy dovolila doufat, Siriusi."

Cítila jsem, jak se mu ústa roztáhly do širokého úsměvu, když mi rukou něžně odhrnul vlasy ze zátylku.

„Přísahám, že udělám všechno pro to, aby to tak i zůstalo... Blacková."

Jeho horký dech přitom dopadl na mou holou kůži, následovaný rty, jež mi přejely po celé délce šíje, až mi po celém těle naskočila husí kůže.

„K tomu mi stačí, abys byl se mnou," zašeptala jsem v odpovědi, než jsem se na něj otočila a věnovala mu první z mnoha polibků té noci, která se v mých vzpomínkách stala nesmrtelnou.

Náš svatební den nám přinesl mnohem víc, než jenom snubní prstýnek a společné příjmení. Navždy spojil naše životy upřímně vyřčenými sliby, kterým jsme měli v budoucnu ještě mnohokrát dostát.

Netvrdím, že jsme nikdy nepochybovali, netvrdím, že jsme nikdy nezaškobrtli, netvrdím dokonce ani, že jsme se k sobě pokaždé chovali s úctou a pochopením, ale jedno vím jistě – štěstí našich dětí, stejně jako toho druhého, pro nás vždycky bylo na prvním místě. Ať se dělo cokoliv.

A teď, po všech těch letech, stojíme zase tady – na nástupišti devět a tři čtvrtě – na místě, kde kdysi všechno začalo. Přesně tam, kde jsem ve svůj první školní den poznala oba dva muže svého života, aniž bych to vůbec tušila.

Nemůžu uvěřit, že jsme došli tak daleko.

Život před nás postavil spoustu zkoušek. Mnohé z nich nás zahnaly až na pokraj sil, otestovali naši víru, odhodlání i vzájemný respekt, ale každá z nich nás někam posunula; naučila nás vydržet, věřit a milovat.

Jenom díky nim jsme se stali lidmi, kterými jsme teď. Jenom díky nim jsem teď mohla sledovat svého syna, stojícího před nablýskanou černo červenou lokomotivou. Oči za kulatými brýlemi mu zářily nadšením a ústa měl pootevřená v němém úžasu. Za ruku přitom držel svou mladší sestru, která stejně jako on sledovala bílý kouř stoupající z komína expressu s nábožnou úctou.

Při pohledu na ty dva jsem se se sentimentem zamyslela nad tím, jak moc se oba podobali svým otcům. Harry jako kdyby z oka vypadl Jamesovi, chyběly mu jenom oči v barvě hořké čokolády, kterými se Jimmy díval na svět kolem sebe. I Aurora byla téměř dokonalou kopií svého tatínka. Měla husté černé vlasy, splývající ve vlnách přes ramena, šedé pichlavé oči ověnčené tmavými řasami a – bohužel pro mě – podědila i jeho temperament.

Naivně jsem se těšila na princeznu, která bude snít o nadýchaných šatech a princích na bílých koních, ale místo toho jsem měla doma neřízenou střelu, která bez mrknutí oka strčila svou o rok mladší kamarádu do blátivé kaluže, nebo se s neskrývaným nadšením nechala dvojčaty Weasleyovými zlanařit k žertíkům, které byly nejčastěji mířeny proti Nevillovi.

Rozhodně jsme se s nimi doma nenudili.

Teď se ale moje malá holčička křečovitě držela svého bratra a tvář měla zkřivenou přicházejícím pláčem, když zamumlala: „Harry, vezmi mě s sebou!"

„Víš, že to nejde," usmál se a hravě ji cvrnknul do nosu. „Ještě musíš počkat, ale slibuji, že to uteče jako voda!"

„Jo, budeme tobě a Ginny klidně posílat pojednání, kdybyste se chtěly dopředu procvičit," prohodil Ron, který právě se zbytkem rodiny dorazil na nástupiště. Nadšeně se zazubil na Harryho a drcnul do něj ramenem. „Měli bychom si jít najít místa, abychom nemuseli sedět s Malfoyem. To bych asi nepřežil."

To už je ale přerušilo výsknutí Rory, která v davu zahlédla kštici dlouhých zrzavých vlasů stažených do culíku.

„Billy!"

Slzy byly v tu ránu ty tam, když se nadšeně vrhla na nejstaršího ze sourozenců, který ji okamžitě zvednul do vzduchu a zatočil s ní ve vzduchu.

„Viděl jsi tu lokomotivu? Je obrovská!"

„Přijde mi rok od roku větší a větší. Až pojedeš do Bradavic ty, ani neuvidíš komín, Fialko," zazubil se Bill a postavil ji zpátky na zem, načež vzal kolem ramen mě a věnoval mi polibek na tvář.

Z toho malého kluka, který mi kdysi nosil květiny, už byl sice dospělý mužský, ale ze svého šarmu za ty roky neztratil vůbec nic.

„Jakpak se má moje nejdražší?"

„Weasley," upozornil ho Sirius s letmým úšklebkem, „už si v tom Egyptě konečně najdi nějakou babu a přestaň mi laskavě oblbovat manželku."

„Snad se nebojíš, že by podlehla kouzlu mladšího opáleného šviháka," zazubil se Bill provokativně, ale Siri jen pobaveně zavrtěl hlavou, moc dobře věděl, že si ho zrzek jenom dobírá.

„Lily ví, že Weasleovic mužský jsou jenom pro zlost," zazubila se za jeho zády Nymfadora, jejíž mikádo mělo momentálně žvýkačkově růžovou barvu. Přišla sama, s rukama v kapsách a očima přitom těkala po celém nástupišti.

„Charlie nepřijel?" zeptala jsem se překvapeně, když jsem se rozhlédla a nikde neviděla Billova mladšího bratra, který s Dorou posledních několik let chodil.

Tonksová se jenom lehce ušklíbla, než odvětila: „Charlie zůstal na východě s těmi svými draky a já v Rumunsku žít nechci. Rozešli jsme se."

„To mě mrzí," odpověděla jsem zaskočeně. Ve skutečnosti jsem čekala spíš zprávu o svatbě než o rozchodu, ale cesty osudu jsou zřejmě vážně nevyzpytatelné. „Třeba ještě dostane rozum."

„Nemyslím si," zavrtěla hlavou, „nejsme spolu už půl roku, jen jsme to nikomu neřekli. Mohlo by být hůř."

Zapátrala očima v davu, když se jí oči i úsměv rozšířily nadšením a zamávala nově příchozím.

„Ahoj Remusi, ráda tě vidím. Narcisso. Draco," vesele mrkla na blonďáka, postávajícího po boku svojí matky. „To už máme všechny letošní prvňáčky!"

„Ještě chybí Neville!" upozornil ji Harry okamžitě.

„Jak komu," ušklíbl se okamžitě Draco. „Nejspíš zapomněl, že je prvního září. Nepatří zrovna k nejbystřejším."

„Hlavně, že ty jsi mistr světa, Malfoyi," odvětil můj syn uštěpačně.

Ti dva spolu nikdy nevycházeli příliš dobře. Ač dokázali spolupracovat a občas se i dobře bavit, čím starší byli, tím víc se mezi sebou hašteřili. Zřejmě proto, že byli oba stejně paličatí a umínění a obvykle měli na všechno úplně jiný názor. Po několika letech selhání jsme se zkrátka přestali snažit dělat z nich skvělé přátele, kterými očividně nikdy nebudou.

„Tak to už jsme dva, co si to myslí. Díky," odvětil blonďák okamžitě, až Harry zrudl v obličeji a nadechl se k další odpovědi.

„Draco!" přerušila je Rory bez váhání a nahrnula se mezi ně. „Musíš mi napsat, až uvidíš poprvé zmijozelskou společenskou místnost! Strejda Regulus tvrdil, že se tam prý plazí hadi po zdech. Myslím, že si vymejšlí, ale musíš to ověřit!"

Malfoy povytáhl obočí, ale nakonec se na mou dceru zazubil a odpověděl: „To si piš! Pošlu sovu ještě dneska večer!"

„Skvělý," zvolala Rory nadšeně. „Ale nesmíš na mě zapomenout, slibuješ? Na malíček!" nabídla mu ve vzduchu vztyčený prst a Draco se ho téměř okamžitě chytil svým.

„Na malíček," potvrdil s upřímným úsměvem, který mu bez váhání oplatila.

„Aury!" vyjekl další hlas, který nám okamžitě prozradil, že už dorazili i Longbottomovi.

Drobné blonďaté děvče, které bylo jenom o necelý rok mladší než moje dcera, se na ni totiž zrovna nadšeně vrhlo a pevně ji sevřelo v náručí, během čehož zběsile brebentilo.

„Vidělas tu lokomotivu? Je obrovská! A ta přepážka. U Merlina, bála jsem se, že nás nepustí skrz. Umíš si to vůbec představit? Že by se jako nedala projít a zlomily bychom si o ní nos? To by bylo hustý!"

„Páni, to mě nenapadlo!" Vykulila Rory překvapeně oči. „Myslíš, že se to může stát? Mami, může se to stát?"

„Nemyslím, zlato," zavrtěla jsem pobaveně hlavou a obrátila svou pozornost na Alici, která právě pečlivě kontrolovala obsah kufru svého syna.

Neville stál vedle a nejistě sledoval, jak jejíma rukama prošel hábit, kotlík, hůlka i několik učebnic.

„Já jsem vážně nic nezapomněl, mami," upozornil ji nespokojeně. „Večer jsem to všechno kontroloval."

„Neodmlouvej přece mamince, Longbottome," utrousil Draco uštěpačně, ale okamžitě zmlknul ve chvíli, kdy zahlédl Remusův varovný pohled. „Promiň," procedil nakonec se značným přemáháním skrz zuby, „zřejmě jsem podcenil tvůj osobitý smysl pro pořádek."

„Dělejte, prcci, vlak už bude odjíždět!" halekala ze dveří vagónu zrzavá dvojčata a mávala na prvňáčky, ještě stále stojící v kruhu kolem nás. „Nechcete přece do Bradavic šlapat pěšky!"

Harry, Ron, Draco i Neville si rychlostí Kulového blesku posbírali všechna svá zavazadla a bez jediného ohlédnutí se nahrnuli k vlaku.

„Tak děcka," křikl za nimi Sirius, „to se ani nerozloučíte?"

„No jo," protáhl Ron dlouze, než spolu s ostatními alespoň zamával, „vždyť se uvidíme na Vánoce!"

„Jestli čekáte od dětí slzy a vděk, nedoočkáte se jich. To už je břemeno rodičovství," zasmála se Molly a přitiskla si k sobě za ramena alespoň Ginny; poslední Weasleyovou, která jí ještě zůstávala doma.

„Ahoj mami," zavolal ještě Harry z okýnka kupé, které si spolu s ostatními našli. „Měj se, tati. Ahoj Rory! Napíšu ti, sestřičko!"

Pak se vlak rozjel a brzy nás zanechal daleko za sebou.

Nenápadně jsem hřbetem ruky setřela zbloudilou slzu, která opustila koutek oka, aby ukázala světu, že mi můj syn bude moc chybět. Sirius mě přitom objal kolem ramen a přitiskl si mě blíž k tělu, aby mi dopřál tolik potřebnou útěchu.

Nic jsem si v tu chvíli nepřála víc, než aby byly moje děti šťastné.

Modlila jsem se k Merlinovi, aby nikdy nemusely zažít hrůzy, které jsme viděli my a chtěla jsem, aby věděly, že naše náruč pro ně bude vždycky otevřená, ať už jim život přichystá cokoliv. Domov by totiž měl být bezpečným přístavem, kde se mohou skrýt před bouří i před ostrými skalisky.

My tam na ně vždycky budeme čekat.

Společně.

Se srdcem plným lásky, která nikdy neumírá. 

○•○•○

Milí čtenáři, 

příběh Siriuse a Lily došel ke svému konci. Vím, že zůstává spousta nezodpovězených otázek týkajících se budoucnosti, ale jejich vyprávění už nepřísluší Lily :) 

Jak mnoho z vás správně odhadlo, neloučíme se úplně. Byla by škoda opustit svět ve chvíli, kdy toho před námi ještě pořád leží až příliš mnoho. Plánuji se přesunout do Bradavic a sledovat nadcházející události jinýma očima. Našim budoucím vypravěčem se má stát právě Aurora. Dílo je zatím ve fázi příprav, ale jakmile bude připraveno na vydání, budu vás informovat tady :) 

Všem vám neskutečně moc děkuji za podporu, za hvězdičky, za komentáře. To všechno mi pomáhá s inspirací a přesně díky tomu mohou vznikat další příběhy :) Bez vás by to nešlo. Jste úžasní! Děkuji ♥