Utrpení vděčíme za vše, co je dobrého v nás, co dodává životu cenu, vděčíme mu za soucit, vděčíme mu za odvahu, vděčíme mu za všechny ctnosti.

– Anatole France

Člověk si ve chvíli, kdy by měl skončit jeho vlastní život, uvědomí spoustu věcí. V první řadě hlavně to, že se ještě nechce loučit s těmi, které miluje. Vždycky se najde něco nebo někdo, kvůli komu stojí za to bojovat až do posledního dechu – pro mě to byl hlavně Harry.

Ač jsem se tak nevzdala myšlenky, že svou smrtí můžu ochránit své blízké, stále jsem to považovala za krajní řešení, ke kterému bych se uchýlila až v naprosto bezvýchodné situaci.

A ta ještě nepřišla. Zatím ne.

Místo toho jsem strávila několik hodin prohledáváním každého centimetru Siriova pokoje. Stále jsem doufala, že najdu cokoliv alespoň trochu užitečného, ale marně. Jediná zajímavá věc byl ošuntělý deník, který jsem objevila pod uvolněným prknem v podlaze. A i ten měl pro mě pouze citovou hodnotu; k ničemu jinému nebyl.

Otevřela jsem ho ve chvíli, kdy jsem konečně vzdala své marné pátrání, a další dvě hodiny listovala jeho popsanými stránkami. Nejspíš to ode mě nebylo fér, jelikož jsem tím zasahovala do Tichošlápkova soukromí, ale co na tom záleželo? Vždyť jsem mohla být za pár hodin mrtvá; určitě by se na mě kvůli tomu nezlobil.

Obsah Siriho deníku mě ve skutečnosti ani v nejmenším nepřekvapil. Rozhodně nebyl plný tajných tužeb a srdceryvných zpovědí. Vlastně šlo o takový průřez jeho života v Bradavicích – od pár receptů na dost pochybné lektvary, přes podrobný návod na to, jak se stát zvěromágem, velkou řádku dost sprostých vtipů, příručku Jak naštvat Srabuse, až po obsáhlou tabulku plusů a mínusů velkého množství jeho spolužaček.

Koutky se mi samovolně vytahovaly do pobaveného úsměvu, když jsem listovala zažloutlými stránkami a četla si jednotlivá jména, ke kterým si Sirius dělal velice osobité poznámky. Brzy jsem narazila na část věnovanou mé zesnulé nejlepší přítelkyni Marlene McKinnonové a ze zvědavosti se do ní začetla.

+ Skvělej zadek
+ Vcelku vtipná
+ Nosí ohnivou whiskey
– Naprosto dutá
– Nenávidím její smích

„Ty jsi byl stejně takový idiot, Blacku," uchechtla jsem se sama pro sebe a zavrtěla přitom hlavou. „Jak já tě tehdy nesnášela."

Samozřejmě jsem nedokázala odolat nutkání vyhledat v sešitě i své jméno, ačkoliv pár řádků už jsem dokázala odtušit předem – v době, kdy Sirius ještě bydlel tady na Grimmauldově náměstí, jsme k sobě totiž nechovali kdovíjaké sympatie.

Lily Evansová

+ Je hodná na Remuse
+ Občas zapomene úkoly ve společenský místnosti
– Panovačná
– Přechytralá
– Moralistka (to bylo později jinou barvou inkoustu přeškrtáno a nahrazeno slovem Prefektka)
– Kamarádí se Srabusem
– Nestojí o Jamese

Byla jsem naprosto jediná, ke které neexistovala žádná poznámka týkající se vzhledu – zřejmě v rámci přátelské kolegiality vůči Jamesovi. O to hůř jsem z toho srovnání vyšla, ačkoliv na tom samozřejmě vůbec nezáleželo. Byly to jen dětinské hlouposti, které postupem času přestaly být důležité. Dospěli jsme, vykašlali se na předsudky a semkli se dohromady jako jedna velká rodina. Možná jenom díky tomu jsme byli ještě pořád naživu; i když já měla tou dobou dost na kahánku.

Ve skutečnosti jsem byla neskutečně ráda, že jsem toho bláznivého kluka, který napsal všechny ty urážlivé a ponižující poznámky, měla. Za nic na světě bych ho nevyměnila, ačkoliv bych ho obvykle minimálně několikrát týdně nejradši přerazila. To už k životu ale asi zkrátka patří. Nikdo přece není dokonalý.

Vzpomínka na Siriuse ve mně nakonec vyvolala až nepříjemnou melancholii. Litovala jsem věcí, které jsem mu měla říct a neřekla, a ještě víc mě mrzely všechny ty naše nesmyslné hádky, způsobené pošramoceným egem. Dala bych cokoliv za to, abych se mu mohla alespoň omluvit.

A pak mi pohled znovu padl na špinavou knížečku, hovící si v mých rukou.

Jestli existovala, byť jen nepatrná, šance, že se do toho deníku jednou podívá, musela jsem mu nechat alespoň pár posledních slov. Něco, co by uzavřelo celou tuhle podivnou kapitolu mého života. V šuplících stolu jsem proto našla starý brk, který sice sotva držel pohromadě, ale svému účelu ještě posloužil. Nestála jsem o žádné teskné loučení ani klišé věty, proto byl můj vzkaz krátký, ale výstižný. Přesně takový, jaký se hodil ke všem těm ostatním popsaným řádkům.

Jsem ráda, že ses přestal chovat jako blbec, Blacku.
Miluju tě.

Lily

Hned potom jsem deník uklidila zpátky do dřevěného úkrytu pod podlahou, kde jsem ho původně našla. Byla jsem si jistá, že by ho tam dokázal najít jenom sám Sirius a o nic jiného mi vlastně ani nešlo. Tajně jsem přitom ale doufala, že nic takového nebude potřeba a já jeho i Harryho ještě někdy uvidím.

Sotva jsem se zvedla od dřevěných parket, ozvalo se cvaknutí zámku a následné zaskřípání dveří.

Instinktivně jsem se natlačila zády ke stěně jako vyděšené zvíře a otočila pohled k nově příchozí. Tentokrát jsem ale nezahlédla záplavu černých vlasů, kterou jsem měla tu čest potkávat v posledních dnech.

Tahle žena měla vlasy světlé a v očích o něco víc přívětivosti než její starší sestra. Trvalo mi však ještě dalších několik vteřin, než jsem ji byla konečně schopná poznat. Vídala jsem ji totiž v Bradavicích pouhé dva roky, než úspěšně složila OVCE a opustila školu. Vlastně jsem toho o ní příliš mnoho nevěděla; jen to, že měla stejně starého syna jako já.

„Narcisso," vydechla jsem překvapeně a napětí v mém těle mírně povolilo. Rozhodně jsem z ní neměla takový strach jako z Bellatrix; alespoň zatím ne.

„Potterová," odpověděla mi bez jediné nápadné emoce a měřila si mě přitom přimhouřeným pohledem.

„Tak to ty máš za úkol ze mě dostat nějaké informace? Marníš čas," ušklíbla jsem se a hrdě přitom zvedla bradu výš. „Nic ti neřeknu. Ty víš, že nic neřeknu."

„Nemusíš," odvětila tiše a hlas jí přitom mírně zakolísal. „Zjistím to sama. Myslím, že jsi až příliš zesláblá na to, abys odolala nitrozpytu."

Prudce jsem zavrtěla hlavou.

„To přece nemůžeš," vyhrkla jsem.

Ledové drápy strachu mi přejely přes záda a postavily přitom všechny chloupky na těle. Nebyla jsem moc dobrá v nitrobraně; rozhodně ne v tomhle stavu. Navíc jsem slyšela, že Narcissa byla v tomhle druhu magie velmi talentovaná.

„Pokud zjistí, kde najít Harryho, zabijou ho. Prosím tě jako matka matku, nedělej to."

„Já musím," odpověděla téměř provinile.

Očividně tu nebyla úplně dobrovolně a jí samotné se tenhle postup nezamlouval. Všimla jsem si, jak občas utíkala pohledem stranou, a přitom si v ruce nervózně mnula rukáv svého tmavého hábitu.

„Lucius by zuřil a Bella... zkrátka není jiná možnost. Omlouvám se. Legillimens!"

Prudká bolest se mi zařízla přímo do hlavy. Slyšela jsem sama sebe zoufale vykřiknout a marně se pokoušela bojovat proti jejímu kouzlu. První minutu jsem sice odolávala, ale velice rychle jsem slábla, až má chatrná hradba dočista povolila. Myslí se mi proháněly jednotlivé obrazy – vzpomínky na časy dávné i nedávné. Na Jamese, na Harryho, na Siriuse. Brzy se objevil i Brumbál, který se mi pokoušel vysvětlit pravou podstatu kouzla, které zachránilo mého syna před smrtí.

Vzpomínky se ale z ničeho nic změnily a objevilo se pár podivných záblesků, které rozhodně nepatřily do mé paměti. Temně rudá kulatá místnost plná vody. Pravidelné bušení srdce. Věčná neprostupná tma, která ovšem nebyla děsivá; byla uklidňující.

A pak všechno zmizelo.

Prudce jsem otevřela oči a zalapala po dechu. Narcissa stála s hůlkou napřaženou přímo proti mně a v obličeji byla ještě daleko bledší, než u ní bylo obvyklé. Téměř bych přísahala, že jsem v jejích vždy chladných očích zahlédla záblesky slz.

„Jak to mohla přežít?" zašeptala a sklonila svou hůlku k zemi.

„O kom... to mluvíš?" zeptala jsem se přerývaně a několikrát zamrkala, abych si pročistila zamlžený pohled.

Ani jsem přitom nezaznamenala, že jsem se svezla po stěně k zemi a seděla teď na chladných parketách.

„Ty to nevíš?" podivila se a zuby si pevně skousla spodní ret.

Ještě chvíli mlčky stála na místě, než se otočila a rychlým krokem zmizela z místnosti.

„Co nevím? Co? NARCISSO!" křikla jsem za ní, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.

Roztržitě jsem se zvedla, ale nestihla jsem kliku dveří zachytit dřív, než za sebou zamkla. Vůbec jsem netušila, co Malfoyová viděla, ale byla jisté, že to pro mě nebude žádná polehčující okolnost. Nezískala totiž odpovědi, po kterých prahla, což sem mělo s jistotou velice rychle přivést mou noční můru v podobě Bellatrix.

Neměla jsem příliš mnoho času na rozmyšlenou.

Téměř okamžitě jsem se vrhla zpátky k posteli, odhodila stranou špinavý polštář a odhrnula prostěradlo, abych vytáhla tenkou strunu, kterou jsem pod něj schovala. Pocítila jsem v těle tolik adrenalinu, že jsem v tu chvíli ani necítila tu příšernou únavu, která doteď sužovala moje tělo. Teď byl ten správný čas začít opravdu bojovat; víc šancí už jsem totiž ani dostat nemusela.

Postavila jsem se těsně za dveře, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Úzký kousek kovu jsem si přitom pevně omotala kolem prstů obou rukou a co nejvíc ji napnula. Struna se mi nepříjemně zařezávala do kůže, ale to byla úplně poslední věc, co mě zajímala. Byla to v tu chvíli má jediná zbraň a já bych se jí za žádnou cenu nepustila.

Trvalo jenom dalších pár minut, než se dveře s hlasitým prásknutím opravdu otevřely a Bellatrix udělala několik kroků do místnosti. Rozhlížela se kolem sebe a propátrávala pokoj pohledem, aby mě našla. V první chvíli ji zřejmě nenapadlo, že stojím přímo za ní.

„Mě se neschováš, holubičko! Radím ti dobře, abys vylezla, ať jsi kdekoliv!" zavrčela.

Očividně byla velice naštvaná, a to mi nehrálo příliš do karet. Měla jsem jen jednu jedinou šanci, kterou jsem zkrátka musela využít. Nehledě na následky.

Stačily mi dva kroky, abych přešla přímo za její záda a přehodila jí ruce přes hlavu. Ve stejný okamžik jsem si ji co největší silou přitáhla k sobě, až se o mě opřela téměř celou svou vahou. Struna se jí pevně zařízla do kůže na krku, až ze sebe vydala přidušený sten a její ruce rychle vylétly výš, aby mohla prsty uvolnit bolestivý tlak. Nedovolila jsem jí to. Ještě jsem zesílila stisk, až mi po dlaních začaly stékat pramínky mé vlastní krve, když se mi kov zakousl hluboko do masa.

„Nikdy se k mému synovi nedostaneš, ty bestie, rozumíš mi?" sykla jsem přidušeně.

Síly mi nebezpečně rychle docházely a já sama věděla, že i kdyby se mi podařilo přemoct Bellu, nemám ani zdaleka vyhráno. S Walburgou a Narcissou v domě se mé šance na útěk tak jako tak rovnaly nule.

Nedostala jsem ovšem ani šanci to vyzkoušet. Lestrangeová prudce couvla a narazila mě tak zády na zeď, až jsem přišla o dech. I tahle krátká chvilka jí stačila k tomu, aby proti mně použila hůlku. Než jsem se nadála, už jsem ležela na zemi a před očima mi problesklo rudé světlo nepromíjitelné kletby.

Můj vlastní křik vzápětí naplnil celou místnost. Bolest mi naprosto zatemnila mysl a já nedokázala myslet na nic jiného než na představu tisíce žhavých nožů, bořících se do mého těla s neutuchají intenzitou. Nepoužila cruciatus jenom jednou, ale hned několikrát, a přesně v tu chvíli jsem ze všeho nejvíc toužila po rychlé smrti.

Až do chvíle, než ji zastavil další hlas.

„Přestaň, Bello!" vyhrkla Narcissa, která v odpovědi na můj křik vyběhla nahoru. „K čemu ti bude, když jí usmažíš mozek?"

„Nepleť se do toho, Cissy!" vyštěkla Bella. „Ta mudlovská šmejdka si nic jinýho nezaslouží!"

„Potřebuješ ji, sestřičko," pokusila se ji znovu uklidnit, až nakonec Lestrangeová opravdu sklonila hůlku a mě tak konečně pohltila úleva.

Téměř jsem nevnímala svět kolem sebe. Ležela jsem zplihle na zaprášené podlaze a nedokázala pohnout ani jedním jediným prstem. V břiše mě nepříjemně bodalo, ale nemohla jsem udělat nic proto, aby to přestalo. Jenom jsem zavřela oči a poslouchala tlumené kroky, které se kolem mě pohybovaly, až nakonec utichly úplně. To, když obě opustily mé prozatímní vězení, aniž by se vůbec zabývaly tím, jestli jsem při smyslech.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle bez hnutí ležela. Jediné, co jsem cítila, byl chlad, který od země prostupoval celým mým tělem a rozdrkotal mi zuby. Nedokázala jsem proti němu nijak bojovat, jen jsem se modlila k Merlinovi, aby přišel jakýkoliv zázrak, který by mě vysvobodil z mého utrpení.

A on přišel.

Venku už byla tma, když se ozvalo tiché lupnutí, následované několika zbrklými kroky, jež se zastavily jenom kousek od mé hlavy.

„Pro Merlina, Lily!" zašeptal mi kousek od ucha cizí mužský hlas.

Nebo byl známý? Netroufala jsem si odhadovat. Na to jsem byla až příliš otupělá.

„Neboj se, dostanu tě odsud, jasné? Už jsi v bezpečí."

Neodpověděla jsem mu. Dokonce jsem nemohla otevřít ani oči, abych se podívala, kdo se ten večer stal mým andělem strážným. Jenom jsem doufala, že je to přítel a nečeká mě nic horšího, než jsem prožívala doteď. Přesto jsem ve chvíli, kdy mě opatrně zvedl ze země do náruče, konečně pocítila naději.

Bylo mi úplně jedno, kdo to byl. Stačila jenom myšlenka na mého syna, který na mě čekal doma, a někde hluboko uvnitř jsem věděla, že už bude dobře.

Nejspíš jsem byla vážně v bezpečí a na čem jiném v tu chvíli ještě vůbec mohlo záležet? 

•○•○•

Po spoustě peripetií se zdá, že Lily konečně někdo pomohl. Kdo by to tak asi mohl být? :) Zároveň se nám objevila i Narcissa, která do příběhu zasáhla svým soucitem vůči Lily, ke kterému jí donutily určité okolnosti, které zatím zná jenom ona sama. 

Mimochodem trochu off-topic téma – chystá se někdo z vás v září na Potterfest? Mám jen jeden lístek, tak bych se ráda s někým potkala :))