Pokud bolest ignorujeme, či skrýváme, roste a roste, až do chvíle, kdy před námi vyvstanou dvě poslední možnosti: změna, nebo šílenství.

– Dan Millman

Šílenství ducha může mít mnoho podob. Vždycky jsem si ho představovala jako temný stín s dlouhými nenechavými pařáty, jež se pevně zaryjí do zad a řídí odtud všechny naše činy, jako kdybychom byli pouhé loutky. Neuchopitelný beztvarý démon, který člověka postupně zbaví jeho příčetnosti i vlastní vůle.

Teď už se na něj dívám trochu jinak.

Myslím, že šílenství si v sobě každý nosí už od narození. Je naší neodmyslitelnou součástí, bez které bychom ve skutečnosti nemohli existovat. Je součástí dětských her, pomáhá nám nasadit růžové brýle zamilovanosti a nutí nás smát se, i když bychom raději plakali. Často je tak věrným přítelem, spíš než proradným zlounem, a obvykle jsme to až my sami, kdo si z něj udělá krutého nepřítele.

Postupně ho krmíme bolestí a nejistotou, které pohřbíváme hluboko v sobě, místo abychom je vypustili na povrch. A přesně tehdy naše vnitřní šílenství roste, pomalu a plíživě nabývá na síle, až nakonec přebere vládu nad našimi myšlenkami, aniž bychom si toho vůbec všimli.

I já stále tápu a dodnes nevím, kdy jsem si konečně uvědomila, že se mnou není něco v pořádku.

Svým způsobem jsem nevnímala nic, co by na mě bylo jakýmkoliv způsobem odlišné. Občas jsem sice ráno neměla chuť ani sílu vylézt z postele – a to ani když Harry plakal – ale nepřišlo mi to jako pádný důvod k obavám. Stejně jako mě neznepokojovala občasná nechuť k jídlu, zvracení před důležitými schůzkami, nebo častá únava. Na to všechno už jsem byla dávno zvyklá.

Daleko horší byla podivná citová apatie, která ale přišla tak nenápadně, že jsem si jí vlastně vůbec nevšimla. Najednou jsem si připadala až překvapivě volná a bezstarostná; zkrátka jsem si myslela, že už jsem se pomalu smířila se životem v bolesti. Nenapadlo mě, že šlo jenom o iluzi, kterou jsem si v hlavě sama vytvořila.

Jeden nenápadný krůček po druhém z mého života mizela bezprostřednost a touha po štěstí, stejně jako z něj zmizel Sirius. Trvalo však ještě dny, týdny i měsíce, než jsem pochopila, že to byl právě on, kdo nutil mé démony utichat. To on mě chránil před temnotou, skrývající se uvnitř každého z nás, a byl to jeho hlas, jenž učil mé zlomené srdce znovu bít ve správném rytmu. Bez něj jsem byla někým jiným; bez něj se na povrch dostávala ta nejhorší stránka mé osobnosti.

Ta, jež nenáviděla celý svět a barvila mi duši do černa.

Ta, která ze mě dokázala udělat monstrum.

Nebylo to tak, že by Sirius opustil všechno, čeho jsem byla součástí. To ani v nejmenším. Opustil jenom mě samotnou.

Ani nespočítám kolikrát jsem večer slyšela Harryho chichotání a Tichošlápkův tlumený hlas, když mu chodil před spaním předčítat pohádky. Stejně tak jsem mlčky tolerovala chuchvalce černých chlupů, které se nám často válely po zahradě následkem jejich vzájemných her.

Celou tu dobu dál dohlížel na mého syna, jako kdyby byl jeho vlastní.

A přesně to mi lámalo srdce ze všeho nejvíc.

Byly to chvíle, kdy jsem si připadala příšerně opuštěná. Často jsem v těch dnech sedávala na zahradě, kde mi společnost dělala pouze sklenička alkoholu spolu s nikdy nemizícími výčitkami. Zas a znovu jsem si přehrávala naši poslední hádku se Siriusem a čím dál tím víc litovala té osudné noci, kdy jsem dala přednost vlastnímu tělu před rozumem.

„Nikdy v životě jsem neudělal větší chybu, Lily! Do hajzlu, tohle se nemělo stát! Jak jsem to mohl takhle zatraceně podělat? Jak jsem to mohl Jamesovi udělat?"

Já se na rozdíl od něj popasovala se svým svědomím poměrně rychle. Několikrát jsem zašla k Jimmyho hrobu a všechno mu vysvětlila. Jakmile jsem to ze sebe konečně dostala, ulevilo se mi. Celý svět, ležící na mých ramenou, najednou spadl a já se tak mohla konečně zase nadechnout.

Daleko víc mě mrzelo přátelství, které jsem svou hloupostí ztratila. Ale i tahle lítost časem otupěla. Nahradila ji touha – šílená a nutkavá touha pomstít se veškerému zlu světa za to, že mi zničilo život.

A tehdy jsem se na plný úvazek vrátila k Řádu.

„Lily, měly bychom se vrátit! Může to být past!" zašeptala Emmeline, když jsme pomalým krokem procházely potemnělým londýnským domem.

Ten den nešlo o žádný úkol, byly jsme na pouhé obchůzce, když jsem v jednom okně zahlédla podezřelý záblesk a rozhodla se ho prověřit.

„Snad nemáš strach," ušklíbla jsem se posměšně a nedbala na její protesty.

„Ne, jen nesdílím tvou očividnou touhu umřít!" odsekla podrážděně.

Opatrně jsem nahlédla za jeden z mnoha temný rohů. Někdo tu určitě byl, čerstvá stopa v nánosu prachu jenom potvrdila mou domněnku a nutila mě pokračovat dál úzkou chodbou, vedoucí do nitra bytu.

„Smrt je to poslední, čeho bychom se měly bát," odvětila jsem chladně.

Pod Emmelininou nohou zavrzala parketa a celé mé tělo se přitom napjalo jako luk. Hned nato se ozvalo druhé vrznutí, které jsme s jistotou nezpůsobily my dvě.

Rudě se zablesklo.

Dusivý prach zaplnil celou místnost a na chvíli nás úplně oslepil. Hlasitá rána rozezněla okolí, následovaná tlumeným vyjeknutím, když útočník prudce přirazil Emm ke zdi. Její hůlka vyletěla do vzduchu a odkutálela se o několik metrů dál. Vanceová tak zůstala naprosto beze zbraně – vydána na milost a nemilost neznámému nepříteli.

Neprostupný oblak tou dobou stále halil tmavou místnost a já se kvůli němu bála zaútočit jakoukoliv kletbou. Šlo by o střelu naslepo. Mohla bych tím nadělat daleko víc škody než užitku, kdybych omylem trefila svou společnici. To jsem zkrátka nemohla riskovat.

Nelidský řev, který vzápětí prořízl vzduch, však ve zlomku vteřiny mé rozhodnutí přehodnotil. Bylo v něm tolik bolesti a utrpení, že jsem se musela okamžitě rozhoupat k činu. Zřejmě při mně museli stát všichni svatí, protože kouzlo, které jsem vypustila, minulo Emmeline sotva o pár palců a zakouslo se do mohutného těla útočníka.

Zářivý proud světla ho strhl po zádech k zemi a uvolnil tak čarodějku z jeho spárů. Emm se téměř okamžitě svezla po stěně na podlahu, kde si pevně přitiskla ruku na krvácející rameno. Skrz prsty se jí neúnavně drala rudá tekutina, jež stékala po paži až na dřevěné parkety. Nezdála se být nicméně v přímém ohrožení života, takže jsem svou pozornost mohla obrátit na postavu v černém hávu, stále ještě přišpendlenou k zemi mým kouzlem.

Prach už si tou dobou pomalu sedal k zemi a konečně tak zlepšil viditelnost – přesně tehdy jsem poznala, s kým jsme měly tu čest.

Ústa měl zkroucená do nenávistného šklebu, ze kterého vyčuhovaly špičaté zuby, ostré jako břitva. Tlumeně vrčel a vzhlížel ke mně s takovou nenávistí, že kdyby dokázala zabíjet, už dávno nejsem mezi živými.

Neděsil mě. Strach o vlastní život byl jedním z prvních pocitů, který ze mě v posledních týdnech vyprchal, což bylo svým způsobem velkou úlevou. Mé příčetnosti to ovšem příliš nepomáhalo.

„Ale, ale," povytáhla jsem jeden koutek do pokřiveného úsměvu, „kohopak jsme to nenašli zalezlého ve svém doupěti."

Nevím, kde se ve mně brala všechna ta uštěpačnost, ale ve skutečnosti jsem si ji až podivně užívala. Hrudník mi plnila spalující nenávist a netoužila po ničem jiném než po opojném zadostiučinění. Chtěla jsem, aby ten zmetek trpěl stejně, jako trpěla Alice, když ji trhal zaživa. Nic by mi neudělalo větší radost – doslova jsem prahla po jeho krvi a křiku.

„Potterová," procedil Fenrir skrz nebezpečné tesáky. „Slyšel jsem, že ti přeskočilo. Jakpak se má Longbottomová?"

„Rozhodně líp než ty," ušklíbla jsem se na oplátku a pozvedla hůlku. „Připadám ti snad šílená?"

„Mě nevyděsíš, holčičko," štěkavě se zachechtal a zacukal sebou v naději, že povolím své sevření. „Už se těším, až si kousnu do toho tvého slavného kloučka. Možná ale počkám až na úplněk!"

I já se zasmála. Možná to znělo až podivně chladně – Šedohřbet se totiž zarazil a upřel na mě své kruté, krví podlité oči.

„Ty si vážně myslíš, že ti k tomu dám příležitost? Ale notak, přece nejsi hlupák."

Už i Emmeline mě tou dobou sledovala s nečitelným výrazem v tváři. Krvácení se jí hůlkou podařilo zastavit, a dokonce stála na nohou, zády opřená o zaprášenou zeď. Sice nezasahovala, ale nejistota v ní očividně neustále vzrůstala.

„Copak mi udělá malá ukňouraná holka?" zavrčel posměšně Fenrir a vyzývavě povytáhl své chlupaté obočí.

Očividně se mě snažil vyprovokovat. Chtěl, abych se přestala hlídat a on mě tak mohl snáz napadnout. Doufal marně. Pořád jsem zůstávala až nezvykle klidná.

Na mysl se mi vracely všechny ty rány, které od něj utržila Alice. Vzpomněla jsem si i na zvěrstva, která vlkodlaci během války napáchaly. Nebojovala jsem sama se sebou. Nezastavila mě žádná vnitřní morálka ani dobrota srdce. To všechno už jsem totiž dávno pohřbila hluboko pod povrch. Zkrátka jsem se rozhodla dát sama sobě přesně to, po čem jsem v tu chvíli toužila nejvíc.

„Crucio."

Bolestné vytí. Přesně tak bych nazvala zvuk, který se linul z jeho zákeřných úst, když ho sevřela mučící kletba. Použila jsem ji poprvé v životě, ale připadalo mi, jako kdybychom byly dávné přítelkyně. Ta lehkost, se kterou dokázala způsobit muka někomu jako byl Šedohřbet, dávala člověku do rukou povznášející pocit moci.

„Lily! Přestaň!" zakřičela Emmeline, jenže já na její slova nedbala. Bylo mi srdečně jedno, co si myslela. Záleželo jenom na tom, jak dobře mi najednou bylo, když Fenrir bolestně platil za své činy. Cítila jsem se tak živá jako už dlouho ne. „TAK DOST! Expelliarmus!"

Kletba se přerušila, hůlka mi vylétla z ruky a Vanceová ji ve vzduchu hbitě chytila.

Vzteklý pohled, který jsem jí vzápětí věnovala, ji donutil o krok ustoupit. Byla vyděšená do morku kosti. Dokonce se ani nepokusila nic říct; jenom mě mlčky sledovala.

Vyrušil nás až přidušený smích vlkodlaka, který konečně znovu popadl dech. Nepokoušel se nijak bránit, jenom se smál. Skrz zuby mu prýštila krev – při mém mučení se zřejmě několikrát kousl do jazyka – ale to mu ani v nejmenším nevadilo.

„Podívejme se na ni," dostal ze sebe přidušeně, ale zároveň náramně pobaveně. „Zdá se, že zlo se vážně skrývá v každém z nás."

„V Azkabanu budeš mít spoustu času nad tím přemýšlet, Šedohřbete," odvětila po chvíli ticha Emmeline a jediným kouzlem ho omotala provazy a nasadila mu roubík.

Na mě už nepromluvila.

Ten večer jsme chytily Fenrira Šedohřbeta a postavily ho před spravedlivý soud. Ten večer Emmeline pochopila děsivou hloubku mého šílenství a já poprvé okusila, jak sladce chutná život bez hranic a výčitek.

Nejtemnější období mého života mělo tou dobou teprve začít.