Touhy nás oslepují a my se často mýlíme. Ale když se vzdáme touhy, celý život se stane omylem.

– Romain Rolland

V životě neexistuje příliš mnoho věcí, na kterých by opravdu záleželo, i když si můžeme myslet opak. Ve výsledku je jedno, jestli jsme bohatí nebo chudí, jestli jsme ze Zmijozelu nebo z Nebelvíru; nezáleží dokonce ani na našich přesvědčeních. To jediné podstatné je totiž zdraví, rodina a přátele.

Už moje maminka se mě pokoušela naučit pokorné skromnosti. Přála si, abych se těšila i z toho mála štěstí, které si pro mě život nachystá. Tvrdila, že všechno se děje z nějakého důvodu, a že nejsme v postavení, abychom kritizovali cesty osudu.

Pak zemřela. Harrymu bylo sotva půl roku, když si naši jednoho večera vyrazili za kulturou do Londýna. Smrtijedi toho dne vyhodili do vzduchu budovu divadla. Díky Řádu jsem se o útoku dozvěděla do dvaceti minut a na vlastní oči tak viděla temné znamení zla, vznášející se na obloze nad doutnající budovou plnou mrtvých lidí, budovou, která pohřbila i mé rodiče. Bylo mi sotva dvacet, když mi Pán zla vzal i ten poslední střípek dětství, který ve mně tehdy ještě zůstával.

Když si k sobě Merlin o několik měsíců později vzal i Jamese, často jsem vzpomínala na matčina slova a hledala v nich útěchu. Marně. Ani zdaleka jsem nebyla tak ctnostná a skromná, jakou si mě přála mít. Od života jsem chtěla mnohem víc, než jsem dostávala. Zkrátka jsem nedokázala žít s permanentní pokorou a jako spousta jiných jsem se nechávala zlákat svody neřestí – vztekem, alkoholem, touhou. Byla jsem jenom člověk a měla spousty chyb; některé malé, některé větší, ale za všechny jsem musela dřív nebo později zaplatit.

A hledat pravdu na dně lahve byla jedna z mých největších slabostí.

Slézt z barové židličky, na které jsem doteď seděla a popíjela, byl pro mě ten večer téměř nadlidský úkol. Jakmile se mé nohy dotkly země, zavrávorala jsem a jen má vlastní zvědavost mě donutila dojít otevřít dveře, do kterých někdo stále neúnavně bušil.

„Ale ne," povzdechla jsem si rozladěně, když jsem střetla oči s nezvanou návštěvou. „Dneska už ne, Siriusi, jasné?"

Chtěla jsem zavřít a vrátit se ke své skleničce, ale on strčil mezi křídlo a zárubeň svou nohu, aby mi zabránil přibouchnout mu dveře před nosem. Hned nato na ně zatlačil a já neměla dost síly, abych je udržela na místě, tak jsem prostě rezignovala a s neurčitým mávnutím rukou ho pustila dovnitř. Nemělo cenu se s ním přít.

Kdyby to byl kdokoliv jiný, pravděpodobně bych ho na místě proklela a vyhodila ze svého domu, jenže tohle byl Sirius a má tolerance vůči jeho výstřelkům byla občas až nezdravě vysoká.

Neodradila mě dokonce ani viditelná zlost, zářící v přimhouřených šedých očích. Na pravé tváři se mu vybarvovala čerstvá rudá podlitina, která jenom podtrhovala punc divokosti, jenž z něj v tu chvíli sálal. Já ale neměla strach. Pes, který štěká, totiž obvykle nekouše, a u Tichošlápka to většinu času opravdu platilo.

Ani jsem se nezeptala, co se mu stalo, na to jsem byla ještě příliš rozladěná, takže jsem jenom přešla zpátky ke kuchyňské lince, opřela se o ni zády a v ruce znovu sevřela skleničku se zlatavou tekutinou.

Došel přímo přede mě, zlostně mi z dlaně vytrhl pití a s prásknutím ho položil na pracovní desku za mými zády.

„Můžeš mi to laskavě nějak vysvětlit?" zavrčel nepříjemně a ruce si položil kolem mě, abych nemohla nikam odejít.

„Já tobě?!" vyprskla jsem a zpupně založila paže na hrudníku. „Ty sis začal! Nechápu, proč jsi tak vyletěl na Remuse!"

„Jo, to už jsem slyšel i od něho," ušklíbl se a ukázal si na rudnoucí skvrnu na tváři. „Praštil mě. V životě jsem ho neslyšel takhle nadávat. Nechceš mi vážně tvrdit, že mezi váma dvěma nic není, že ne? Jsi pro něj jak nějaká modla!"

„U Merlina, i kdyby bylo – co je ti sakra po tom?" zavrčela jsem. „To ty tu věčně nejsi! On je! Pomáhá mi kdykoliv může, mezitím co ty oblbuješ ženský!"

„Tak to se ti strašně omlouvám. Já jsem vůbec netušil, že jsme tvoji otroci, drahá Potterová! Jsi totálně padlá na hlavu! Přiznej si konečně, že se svět netočí jenom kolem tebe!"

„Já si přece nikdy nemyslela–" zalapala jsem po dechu a měla chuť mu vytnout takový políček, že by se z něj jen tak nevzpamatoval. Místo toho jsem ale jenom zaryla nehty do vlastních dlaní a cítila přitom, jak mi vlastní hněv barvil tváře do ruda. „–nikdy jsem vás do ničeho nenutila!"

Zatím jsem nebyla ve stavu, kdy bych si dokázala přiznat, že na jeho slovech byla, byť i jen trocha, pravdy. Možná jí bylo dokonce mnohem víc než jenom trocha. Chtěla jsem je mít oba na blízku, a to čistě ze sobeckých pohnutek. Záleželo mi hlavně na tom, aby bylo lépe mě; nikdy jsem se jich nezeptala, jestli nechtějí žít svůj vlastní život bez toho, abych jim visela na krku. Brala jsem to zkrátka jako samozřejmost.

Nejspíš jsem neměla.

„Ani trochu si nevážíš toho, co pro tebe děláme! A ještě mi pověz tu pohádku, žes to nebyla ty, kvůli komu teď Emmeline tráví zbytek večera s hlavou v míse!"

Skrze rty se mi prodralo pobavené uchechtnutí, které jsem bohužel nedokázala potlačit. Sáhla jsem pro sklenici s pitím a chtěla si srknout, když mi ji znovu vytrhl z ruky a hrubě položil na původní místo.

Popravdě na mě udělalo dojem, jak dobře mě znal.

Jistěže jsem to byla já. V pomatení smyslů mi přišlo jako skvělý nápad při odchodu z oslavy poupravit obsah jejího pití, když se od něj s ustaraným pohledem zvedla a vyrazila na parket za Siriusem. Zřejmě jsem s Poberty strávila až příliš mnoho času, který se na mě nesmazatelně podepsal.

„Nestarej se," sykla jsem, jelikož mě navztekalo, že mi neustále sahal na pití. „Nikdo tě nenutí tu se mnou být. Tak zmiz! Běž si žít svůj život beze mě! O nic jiného očividně nestojíš!"

„Jsi blázen," odvětil chladně a pevně přitom zatnul čelist.

Rýsovala se mu pod několik dní starým strništěm, které začal nosit až v posledních měsících. Působil v něm starší, dospělejší. Kdybych ho neznala, netušila bych, že stojím před dvaadvacetiletým klukem.

Byli jsme tak mladí, a přitom tak moc zničení; ovládáni svými vnitřními démony, kteří nám do uší neustále šeptaly své ďábelské lži – a my jejich svodům podléhali až příliš často. Věřili jsme jim a ztráceli tím sami sebe.

A já obzvlášť.

Zhluboka jsem se nadechla a zády se opřela o pracovní desku. Chlad v jeho hlase mě konečně donutil zmlknout a zamyslet se nad sebou. Už tehdy jsem zalitovala některých slov, která jsem vypustila z pusy, jenže by byl nesmysl pro ně brečet; stejně se nedaly vzít zpátky.

Neměla jsem dost sil ovládnout vlastní jazyk, natožpak ještě tělo, které v jeho přítomnosti doslova žadonilo o kontakt a já se přitom ze všech sil snažila nebrat na něj zřetel. V touze zapudit takové myšlenky jsem sklopila hlavu a upřela pohled na tkaničky svých kecek.

„Máš pravdu," zašeptala jsem nakonec. „Nejspíš jsem blázen."

„Lils," odpověděl nakonec smířlivě a položil mi ruce na tváře, aby mi mohl zvednout hlavu výš. „Nejsi. Občas je toho zkrátka... trochu moc. Věř mi, moc rád bych s tebou byl častěji, ale já... hrome, nemůžu. Prostě nemůžu."

„Chápu to," přikývla jsem a vděčně položila dlaně na jeho hrudník. „Máš svůj život. Promiň, chovám se jako dítě."

Jeho srdce mi bušilo přímo pod prsty a já vlastně doteď nevím, jestli jsem se ho tehdy dotkla pod jasnou záminkou nebo to bylo ryze přátelské gesto. Některé věci z toho večera mám přece jen trochu v mlze a stoprocentní pravdu se zřejmě už nikdy nedozvím, protože oba účastníci toho večera mají v hlavě vymeteno úplně stejně.

„Nechápeš vůbec nic, Potterová," zavrtěl hlavou a jedním krokem vzad přerušil veškerý náš kontakt. Ruce si hbitě strčil do kapes a uhnul pohledem směrem k rozpité lahvi na stole.

„Tak mi to teda vysvětli, když jsem tak moc hloupá," zabručela jsem rozladěně.

„Můžeš přestat být taková –"

„Jaká? Protivná? Kousavá?"

„Vztahovačná, drahoušku," ušklíbl se. „Občas mám chuť tě chytit a někam zamknout; nebo použít tišící kouzlo nebo–"

Dál už jsem neposlouchala, ačkoliv Sirius jistojistě stále mluvil. Vnímala jsem spíš hloubku jeho hlasu a sledovala bílou jizvu táhnoucí se přes černé obočí až téměř k uchu.

Jasně jsem si vzpomínala na večer, kdy k ní přišel.

Jednoho chladného únorového dne, přibližně rok od Harryho narození, jsme vyrazili plnit misi pro Řád. Já, James a Sirius. Šli jsme po skupince smrtijedů, kteří prahli po mudlovské krvi asi jako potlouk po pořádné ráně do něčí hlavy. Byli to šílenci. Vůbec nešlo o žádný ze starobylých rodů. Tou dobou válka vrcholila a Voldemort verboval kohokoliv, kdo byl ochotný otočit celý svět vzhůru nohama. Obry, trolly, akromantule, jezerní příšery i spoustu vlkodlaků. Byly to příšerné časy. A tohle byla přesně ta lůza, která se neštítila vůbec ničeho. Nebyli to žádní bojovníci, jenže měli velkou převahu a my jim vešli přímo do pasti.

Všechno šlo dobře, dokud jeden z těch bláznů nepoužil kletbu, se kterou jsem se v praxi setkala poprvé. Z jeho hůlky vystřelil rudý proud světla a provlnil se mezi námi jako kdyby někdo práskl bičem. Že je zároveň i ostrý jako břitva jsme zjistili hned záhy. Paprsek líně olízl Jamesovo rameno a zanechal po sobě hlubokou krvácející ránu.

„Jimmy!" vyhrkla jsem a okamžitě vyrazila k němu. Jeho hlasité „pozor" přišlo až příliš pozdě na to, abych se ještě stihla ubránit útoku černé magie, který se na mě v tu chvíli řítil.

Sirius mě strhl k zemi jen těsně před přímou ranou rudého světla; kletba mu přitom letmo přejela přes obličej a rozsekla čelo, obočí, jen těsně minula oko a pokračovala přes tvář až k uchu. Kdyby to neudělal, pravděpodobně by mě zabila.

U Merlina, byla jsem vážně idiot. Doopravdy jsem mu vyčetla, že tu pro mě nikdy nebyl? Zasloužila jsem, aby na mě někdo plivnul. Měla jsem nutkavou potřebu to nějakým způsobem napravit, něco říct. Cokoliv. Klidně i nějakou hloupost.

Tak jsem to udělala.

„Já a Remus spolu vážně nic nemáme," dostala jsem ze sebe bez rozmyslu.

Grandiózní. Nic blbějšího mě tehdy snad ani napadnout nemohlo. Něco jako 'promiň' nebo 'tak jsme v pohodě?' v mém slovníku očividně chybělo.

Čekala jsem, že se mi vysměje; přesně takový totiž občas býval. Tentokrát ale ne. Zdál se být trochu v křeči, načež vypustil nečekanou otázku: „Ne?"

Okolím zavoněl jeho parfém, když se nervózně ošil a já v tu chvíli doslova ztratila hlavu.

„Ne," zašeptala jsem a z ničeho nic se přistihla, jak se k němu bezmyšlenkovitě tisknu rty.

Chutnal po whiskey a po mentolu. V nose mě zašimrala vůně sladkého hříchu a zatemnila veškerou mou morálku. Byla dočista pryč; a ne jenom ta moje.

Sirius bez váhání zabořil jednu ruku hluboko do rudých kadeří a s netrpělivou naléhavostí prohloubil naše žádostivé polibky. Mé dlaně už si tou dobou hledaly cestu pod tmavým oblečením a klouzaly přitom po horkém mužském těle, jenž se zdálo být naprosto dokonalé – i s každou jednou jizvou, kterou za posledních několik let nasbíral.

Doslova jsem se mu třásla pod rukama. Byl to skoro rok, kdy se mě někdo dotkl takovým způsobem naposledy, a tělo mě tak prakticky okamžitě zradilo; vždyť celý večer po ničem jiném netoužilo. Nedokázala jsem odolat jeho zoufalým prosbám po cizí blízkosti.

Ani jsem se nenadála a místnost rozezvučelo tříštění skla, které se trochu nedobrovolně rozhodlo uvolnit místo pro moje hýždě, když mě silné paže vysadily na kuchyňskou linku. Siriovy prsty pevně tiskly mé odhalené boky a mě se ruce mírně třásly, když jsem je s toužebným spěchem přesunula na knoflíky vlastní košile. Jeden po druhém povoloval a odhaloval tak Tichošlápkovi pohled na bledou kůži, doteď skrytou pod lemy oblečení.

Nikdy v životě jsem v jeho očích neviděla takový pohled. Propaloval mě skrz naskrz, když upřeně sledoval sebemenší reakci mého těla na žádostivé doteky prstů, jež vedl po jemném povrchu lýtka, přes vnitřní stranu stehna, až nakonec zmizely pod látkou krátké sukně. Každý centimetr těla, který polaskal, mě odváděl daleko od reality. Zaklonila jsem hlavu a nechala skrz rty proniknout tlumený sten.

Skoro jako kdyby na to čekal; přitiskl své horké rty na mou šíji, odkud pokračoval dál přes klíční kost, až do jamky mezi ňadry. Couvnout se zdálo být nemožné, myslím, že ani jeden z nás by to v tu chvíli nedokázal. Tou dobou už jsem mu totiž několika zbrklými pohyby prstů rozepínala pásek i knoflík od kalhot, které byly v tu chvíli přebytečné.

„Chci tě," zavrněla jsem mu do ucha a rty přitom zavadila o rozpálenou kůži na jeho krku. „Ať nás zítra klidně pohltí stíny, ale dneska v noci tě chci."

Ani nepřemýšlel nad tím, že by mě odmítl.

Přitáhl si mě za stehna blíž a splnil mi ty nejniternější touhy posledních týdnů. Byl to večer prosyceny vůní alkoholu a chutí hříchu. Vzpomínám si, jak jsem pod rouškou noci hlasitě sténala jeho jméno a často se za to v následujících týdnech nenáviděla.

Tahle vášnivá chvilka slabosti nás stála celé přátelství. Pár minut zadostiučinění jako kouzlem smazalo všechny ty roky souznění. Nebylo cesty zpět, a kromě roztřeseného těla mi tak zůstaly jenom oči pro pláč.

Vystřízlivění z mlžného oparu a návrat do bolestné reality nás zničil oba. Vzpomínám si na spoustu křiku, krutých výčitek i hořkých slz a na hodiny a hodiny strávené pod proudem vody, kde jsem se ze sebe pokoušela vydrhnout leptavý povlak provinilosti.

Nešlo to.

Tu noc jsem přišla o mnohé – o sebeúctu, o iluze, a hlavně o Siriuse – a to byla ztráta, kterou už jsem nedokázala zvládnout. Myslím, že tohle byla chvíle zlomu, kdy jsem ztratila sama sebe.

Tehdy mě moji démoni konečně pohltily.