Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře – v tom je skutečné umění života

– Arthur Miller

Čas utíká jako splašený, bez ohledu na naše štěstí nebo trápení. Nedokážeme ho zastavit, i kdybychom sebevíc chtěli. Nezbývá tak nic jiného, než se nechat vést na vlně osudu a doufat, že nás vyplaví na slunečné pláži plné písku a neodhodí nás místo toho na zrádné útesy, které by zničily i poslední zbytky našich odhodlání.

Život se od Jamesova pohřbu přestal počítat na hodiny a smrskl se na jednotlivé okamžiky, které rozhýbávaly misky vah na jednu nebo druhou stranu. Neustále jsem balancovala na tenké hraně mezi příčetností a zoufalstvím. Ostatní mi říkali, že čas zahojí všechny rány, jenže mě připadalo, že je jenom rozdmýchával, stejně jako vítr lesní požár.

Nic se nelepšilo.

Veškeré chvíle štěstí, které jsem prožívala hlavně díky Harrymu, ve mně nakonec stejně zanechaly hořkosladkou pachuť. Pokaždé jsem totiž skončila u jedné a té samé myšlenky – Jimmy tady měl být se mnou a vidět, jak jeho syn roste a objevuje svět. Nebylo fér, že mu to nejkrásnější v životě zůstalo navždy odepřeno.

První Vánoce bez něj jsem prožila v slzách i navzdory přítomností svých přátel. Po několika hltech skřítčího vína povolila stavidla a já následkem toho proplakala celou noc. Nikoho jsem k sobě nepustila; ani Alici, ani Siriuse. Zařekla jsem se, že to dokážu bez pomoci.

A přesně to mě ničilo nejvíc. Uvnitř jsem doslova křičela, ať mě někdo obejme a postaví zpátky na nohy, ale pro okolí jsem chtěla být silná a zvládnout to sama, stejně jako třeba Molly.

Viděla jsem ji v lednu na setkání Řádu. Působila sice unaveně, ale v očích jí zářilo tolik odhodlání, že jsem se cítila až podivně zahanbená. Nepoddala se smutku a jako správná lvice ze všech sil bojovala dál. Dokonce se jí podařilo chytit Dolohova – vraha jejích sourozenců Fabiána a Gideona. Obdivovala jsem ji.

V první čtvrtině roku dopadli bystrozorové ještě Rosiera a Mulcibera. Oba při útoku zemřeli.

I naši stranu postihly tragické ztráty – Elfias Dóže skončil u Munga, navždy upoutaný na lůžko, a Dedalus Kopál zemřel na začátku března následkem poleptání neznámým lektvarem.

V mém životě se postupně udála i spousta dalších věcí.

Zúčastnila jsem se Peterova procesu jako hlavní svědek a věnovala mu poslední pohrdavý pohled, než ho odvedli do Azkabanu. Brečel a prosil, ale soucitu se ode mě nedočkal.

Přečetla jsem si o sobě desítky článků v Denním věštci – většinou se týkaly mého domnělého šílenství nebo milostného poměru se Siriusem, Remusem či dokonce s Alicí a následných konspirací, že Harry vlastně vůbec není Jamesův. V prvních týdnech jsem kvůli nim často plakala, ale postupně mě přemohla otupělost.

Sledovala jsem, jak se Harry poprvé trefil camrálem do dětské famfrpálové branky a hlasitě ho přitom povzbuzovala.

Několikrát jsem se opila do němoty a zničila při svých následných záchvatech vzteku řadu různých věcí – od sklenic, až po dveře od svého pokoje. Remus mě jednou musel dokonce proklít, aby mi zabránil zdemolovat vybavení Řádu. Přicházely totiž chvíle, kdy jsem nenáviděla celý svět a dávala mu to patřičně najevo.

Mnohokrát jsem se omluvila oběma Longbottomovým za své chování a na oplátku strávila celé dny s Harrym a Nevillem ve víru dětských her.

Ještě víckrát jsem se pohádala se Siriusem, který bojoval se žalem po svém. I přes tisícero slibů často mizel a vracel se bez jediného slova až po několika dnech; občas dokonce plný šrámů a podlitin.

Při jedné obzvlášť divoké hádce, připadající na Jamesovy narozeniny, které nás oba rozrušily, jsem byla přítomná jeho úplně prvnímu nervovému zhroucení.

Já už jich za sebou tou dobou už měla hned několik.

Hádali jsme se přímo uprostřed domu Alice a Franka a bylo nám to srdečně jedno. Teprve teď si uvědomuji, jak příšerní jsme byli přátelé, a obdivuji jejich nezměrné pochopení, které nám oběma projevili. Nemyslím, že tenhle dluh vůbec někdy dokážeme splatit.

„Nechápeš to!" rozkřikl se na mě toho dne. Už měl dost upito, od rána totiž nedal z ruky láhev s ohnivou whiskey. „Byl to můj bratr! Moje jediná rodina! Byl tu pro mě tehdy, když tu nebyl vůbec nikdo jinej! A je pryč! PRYČ! Všechno je pryč!"

„JÁ jsem pořád tady, Siriusi! Podívej se na mě, hrome!" odsekla jsem a ukázala si přitom oběma rukama na hrudník. „Já jsem tu pro tebe!"

„To není to samý! Nikdy to nebude to samý, rozumíš?!"

Vyšlo z něj první hlasité vzlyknutí a já už věděla, co mělo přijít, jen jsem nečekala, že to bude tak zlé. Ve skutečnosti jsem byla překvapená, že v sobě dokázal tu bolest udržet tak moc dlouho. Uvnitř musel už nějaký čas trpět hůř než při útoku kletbou Cruciatus.

A já to nepoznala.

Nenáviděla jsem se za to, že jsem dopustila, aby se takhle cítil. Všechno potlačované zoufalství a bolest v něm v tu chvíli doslova explodovaly jako tříštivá kletba a zamlžily mu rozum.

Sáhl po ostré čepeli, která ležela na pracovní desce kuchyňské linky. Téměř jsem přitom zapomněla dýchat. Má hůlka tou dobou ležela na jídelním stole a než jsem ho stihla zastavit, dopadl na kamennou podlahu první pramen dlouhých černých vlasů. A po něm hned další a další.

Zoufale jsem sledovala, jak se Tichošlápkova největší chlouba, na níž si celý život tolik zakládal, snášela v chomáčích k zemi. Vím, že to byla drobnost – nešlo přece o život, jenom o vlasy – jenže na tom pohledu bylo něco beznadějně tragického. Zuby měl pevně zaťaté, po tvářích mu stékalo pár zbloudilých slz a nabroušený kov přitom zbrkle klouzal po hustých vlnách, které jsem mu tak ráda zaplétala do copánků.

Zlomilo mi to už tak dost zničené srdce.

Ocel cinkla o dlažbu, když Sirius povolil prsty a nechal nůž vyklouznout z dlaně, načež klesl na kolena. Ruce zabořil do krátkých zubatých vlasů, které působily až podivně nepatřičně, a nakonec se rozkřičel. V jeho hlase bylo tolik bolesti a zoufalství, že se mi úzkostí sevřel žaludek. Řval z plných plic, dokud mu stačil dech a hlasivky nezačaly s chrapotem protestovat.

Už jsem ho nedokázala jen mlčky sledovat. Musela jsem mu nějak pomoct.

Klekla jsem k němu a pokusila se mu silou odtáhnout ruce od hlavy. Bojoval se mnou jako kdyby mu šlo o život. Vzdor z něj ale postupně vyprchával, až konečně dovolil mým dlaním opatrně obejmout jeho krk. Palci jsem mu přitom něžně přejet přes tváře zarostlé tmavým strništěm a lehkým tlakem nadzvedla jeho hlavu výš.

„Dýchej," zašeptala jsem a zhluboka se přitom nadechla a vydechla. Následoval mého příkladu a pokusil se srovnat svůj dech s tím mým. „Dívej se na mě, jen na mě, ano?"

Skelným pohledem konečně vyhledal moje oči. Ani nevím, jak dlouho jsme tam takhle klečeli a sledovali jeden druhého, ale nakonec jsem dosáhla svého. Napětí v jeho tělo konečně povolilo a já tak mohla pevně přitisknout své čelo na to jeho.

„Zvládneme to, Siri," zamumlala jsem a ani se přitom nepokoušela zadržovat slzy, které si hledaly cestu po mých tvářích. Viděla jsem v něm sebe. Připadala jsem si stejně tak zlomená jako byl on, a přitom jsem ho přesvědčovala o něčem, čímž jsem si sama nebyla vůbec jistá. „Máme Remuse, máme Alici s Frankem a máme jeden druhého... Až dokud se nezřítí obloha."

„Až dokud nevyhasnou hvězdy," zašeptal na oplátku a pevně stiskl víčka k sobě, přičemž zesílil tlak na moje čelo.

„Až dokud nás nepohltí stíny, Tichošlápku."

Tahle slova jsme si my tři, společně s Jamesem, často opakovali před jakoukoliv misí, na kterou nás poslal Řád. Pro všechny případy; kdyby se náhodou něco až příliš zvrtlo. Nic neznamenaly a nemohly nic změnit, ale přesto v nich zůstávala jistá forma chlácholivé naděje.

Teprve potom se nechal Sirius pevně sevřít v mé náruči.

Vložila jsem do ní všechnu zbývající lásku, kterou mé zničené srdce ještě dokázalo vyrobit. Nebylo to moc, ale neměla jsem co jiného nabídnout. Přála jsem si udělat o tolik víc – pro něj, pro sebe, pro Harryho, pro celý svět – jenže jsem nevěděla co.

Jak jsem vlastně vůbec mohla chtít někomu pomáhat, když jsem sama žila u svých přátel jako nějaká troska? Takhle to dál nešlo. Něco se muselo změnit.

Všechno tohle nakonec přispělo k mému největšímu rozhodnutí. Třetího dubna – přesně sto padesát čtyři dní po Jamesově smrti – jsem se vrátila domů.

Řád nechal náš dům opravit a uvést do původního stavu, kdybych si tam přála znovu žít. Dlouho jsem se tomu bránila. Nakonec jsem ale pochopila, že je čas postavit se zpátky na vlastní nohy. Nemohla jsem pořád někomu viset na krku. Musela jsem se konečně sebrat a pokračovat dál. Harry potřeboval mámu, ne nevyrovnanou starší sestru.

Domov by měl být totiž místem, kde prožíváte ty nejkrásnější chvíle svého dětství. A já si nic nepřála víc než v Godrikově dole takové místo vytvořit. Chtěla jsem, aby byl Harry tím nejšťastnějším dítětem na světě a aby měl tolik lásky, kolik jen zasluhoval.

A přesně tohle byl můj úkol; první krok na cestě za lepší budoucností, kterou jsem si přála pro svého syna stvořit.