Ve světě, kde je smrt lovcem, není čas na lítost nebo pochybnosti. Je čas jen na rozhodnutí.

– Carlos Castaneda

Navzdory iluzím, které se v nás pokouší dnešní svět vyvolat, netrvá většina přátelství až do smrti. Blízcí lidé přichází, chvíli s námi pobudou a často zase odchází. Nemá cenu se kvůli tomu zlobit na život; to osud řídí všechny naše cesty.

Některá kamarádství nepřečkají dětství, jiná zničí první lásky a dospívání, další pro změnu rozdělí vzdálenost nebo neslučitelné názory.

Jenom pár vyvoleným je předurčeno zůstat ve vašem životě navždy, ale to rozhodně nebyl případ mě a Severuse.

Leželo mezi námi tolik křivdy, nahromaděné za všechny ty roky v Bradavicích, že nebylo cesty zpět. Už nikdy jsme nemohli navázat na ryzí a upřímné přátelství, jaké jsme sdíleli v dobách našeho dětství. Vyrostli jsme, dospěli a každý si vyšlapal svou vlastní životní cestu. Už nás nic nespojovalo, jenom kousek sladké minulosti, která se nikdy nemohla vrátit.

„Co tu děláš, Severusi?"

Zvedla jsem se od Jamesova hrobu, hřbetem ruky nenápadně otřela zbytky slz, a nakonec odhodlaně vystrčila bradu. Nemohla jsem dopustit, aby mě viděl zlomenou a na pokraji sil. Chtěla jsem vytvořit iluzi hrdé lvice, která bojuje až do posledního dechu, i když v tu chvíli nebylo nic vzdálenější pravdě.

„Chtěl jsem jen – Jen jsem ti chtěl říct, že mě to moc mrzí, Lily. Když jsem to slyšel – Merline, myslel jsem, že jsi mrtvá. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo."

V očích měl tolik prosby a bolesti, že jsem mu to skoro uvěřila. Nechala bych se uchlácholit představou, že dorazil naprosto nezištně, aby mi pomohl v těžkých časech, jenže já věděla, že to nebyla pravda. Cokoliv Severus Snape udělal, bylo vždy jen a jen pro něj a ani tentokrát se na tom nic nezměnilo – jenom vycítil příležitost vetřít se mi zpátky do života, když byl jeho největší konkurent konečně pryč.

„Proč jsi nepřišel dřív? Když jsem slavila narozeniny. Když jsem se vdávala. Když se mi narodil syn. Proč teď, Seve?"

„Já – myslel jsem, že bys mohla potřebovat přítele. Chtěl jsem – pomoct," vydechl a jen stěží přitom potlačil ukřivděný tón; jenže já ho nepřeslechla. Cosi v mém nitru se vůči němu zatvrdilo ještě víc.

„Já mám přátele," odvětila jsem a na tváři přitom vykouzlila chladnou masku. „Ty, co se mnou byli celou dobu, když jsme přišli o Benjyho, o Fabiána s Gideonem, o Dorcas nebo o Marlene. Kde jsi byl ty, hm?"

„Já jsem–"

Znovu jsem ho přerušila. Nezajímalo mě, co mi chtěl říct, nezáleželo na tom. Nic, co řekl, mě nemohlo obměkčit, protože jsem dobře věděla, že za války stál na druhé straně barikády.

„Donášel Pánovi Zla? Paktoval se se svými kamarády smrtijedy? Sledoval, jak zabíjeli mé přátele jednoho po druhém? Je mi z tebe zle!"

„Lily," šeptl, tentokrát už plačtivě a zoufale. „Tohle nejsem já. Přece mě znáš. Řekni mi, kdy jsem o tebe přišel a já se to pokusím napravit. Prosím."

Rychle jsem překonala vzdálenost, která nás oddělovala a s prudkým škubnutím mu vytáhla levý rukáv až po loket. Objevil se vybledlý stín kdysi černého tetování, které jsem znala až příliš dobře. Jakmile jsem na obloze viděla zářit lebku, ze které vylézal had, věděla jsem, že mi ze života zmizel někdo další. Přinesla mi za těch pár let tolik bolesti, kolik jsem jen stěží zvládla unést.

„Přesně tehdy! Ve chvíli, kdy sis nechal tohle vytetovat, jsi mě ztratil navždy, Severusi! Nic, co řekneš a uděláš, to nedokáže změnit, rozumíš mi?!"

„Udělal jsem chybu, Lily. Strašnou chybu. Nemůžu to vzít zpátky, ale přísahám, že ti dokážu, jak moc pro mě znamenáš. Dej mi poslední šanci. Prosím."

Stál přede mnou; mírně přikrčený, se svěšenými rameny. Tmavé oči měl potažené slzami a tvářil se jako tehdy, za časů našeho dětství. Pořád si živě vybavuji toho osmiletého kluka, který mi ukazoval, jak pomocí magie přeměnit květiny na motýly. Najednou bylo všechno jinak. Teď mu bylo jednadvacet a na předloktí měl vytetované znamení zla. Kde se jenom mohla stát chyba?

Mou pozornost na chvíli upoutal nečekaný pohyb ve křoví, které se nepřirozeně zavlnilo. Přísahala bych, že jsem v něm zahlédla černý stín. Paranoidní reflexy zapracovaly bez váhání a já tak okamžitě namířila hůlku směrem, odkud jsem očekávala útok.

Žádný nepřišel. Okolí zůstávalo tiché a nehybné, až jsem se zastyděla za svou chvilku šílenství. Hůlku jsem ale neuklidila a rovnou jí obrátila přímo proti Severusovi.

„Nezasloužíš si další šanci," zavrtěla jsem hlavou, jako kdyby se před chvílí vůbec nic nestalo. „Ne po tomhle. Severusi Snape, zatýkám vás za vypomáhání Pánovi Zla. Budete podroben spravedlivému soudu a odsouzen na základě čarodějného práva."

Trhl sebou a výraz v jeho tváři se rychle změnil. Dokázala bych odhadnout přesnou chvíli, kdy se mu srdce rozlomilo na kusy. Skoro bych odpřisáhla, že jsem slyšela, jak se roztříštilo. Zřejmě pořád tajně doufal v mé odpuštění. Tahle naděje se ale ve zlomku vteřiny rozsypala na prach.

„To vážně uděláš?" šeptl a ani se nepokusil vytáhnout svou vlastní hůlku.

Dlouho jsem mlčela a sledovala jeho černé oči plné bolesti. I přes veškerou křivdu, kterou jsem pociťovala, mi ho bylo líto. Nedokázala jsem to. Nemohla jsem. Ve jménu našeho dávno ztraceného přátelství jsem sklopila hůlku k zemi.

„Ne," přiznala jsem neochotně, „ale už mi nikdy nechoď na oči. Pro mě jsi mrtvý."

Kdybych jen tehdy tušila, co vím teď – že to byl Severus, kdo řekl Voldemortovi o věštbě; že to on odsoudil Jamese k smrti – nikdy bych ho nenechala jít. Bez váhání bych ho proklela a zajistila mu místo v Azkabanu, aby tam zaživa shnil. Nic jiného si za svou zradu nezasloužil.

Chvíli mě ještě nevěřícně sledoval, než mu přes spodní víčka přetekly dvě zbloudilé slzy, které si našly cestu po tvářích, aby se nakonec rozplynuly v koutcích úst. Pochopil, že tohle už se nedalo napravit; že to byl poslední projev lásky, kterého se ode mě kdy dočká.

Využil ho a okamžitě se přemístil pryč. Zmizel mi ze života stejně rychle, jako do něj kdysi vstoupil.

Ztěžka jsem polkla. Přála bych si říct, že to nebolelo, jenže by to nebyla pravda. Severus měl v mém srdci vždycky své zvláštní místo, které jsem nedokázala zaplnit, ač jsem se o to mnohokrát pokoušela. Vděčila jsem mu za mnohé, jenže mě zklamal tolikrát, že už jsem v sobě zkrátka nedokázala najít odpuštění. Bylo příliš pozdě.

Nečekaný pohyb v zorném poli mi znovu rozproudil krev a já na poslední chvíli zastavila kletbu, která se chystala opustit špičku hůlky. Stanula jsem totiž tváří v tvář Siriovi. I on v ruce svíral svou dřevěnou ochránkyni; připravený se bránit, kdybych ho přece jen napadla.

„Skvělý reflexy, Potterová. Asi bych o tebe neměl mít takovej strach, co?" usmál se a bez váhání si uklidil hůlku za opasek. „Ale stejně nechápu, jak můžeš bejt v Řádu, když jsi tak příšerně měkká. Srabus si tohle ani v nejmenším nezasloužil."

„Ty mě šmíruješ, Blacku?" založila jsem si ruce na hrudníku a povytáhla přitom obočí."

„Jen si hlídám svoje teritorium," uculil se, ale v očích mu přitom chyběla tolik typická jiskra.

Konečně jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Ve tváři byl hubenější a pobledlejší, než jsem si ho pamatovala. Černé vlasy, na kterých si vždy tak zakládal, neměl udržované jako obvykle, ale stažené do neuspořádaného drdolu, ze kterého mu vypadávalo několik zvlněných pramenů. Připadalo mi, že během těch posledních týdnů zestárl snad o několik let.

Jak jsem asi musela vypadat já?

Mělké vrásky zkrabatily jeho čelo, když z tváře smazal i poslední zbytky úsměvu a nahradil ho provinilostí.

„Omlouvám se, že jsem tě v tom nechal. Já prostě nezvládl–"

„Nezlobím se," přerušila jsem ho okamžitě, „jsi tu teď. Hlavně, že jsi v pořádku. Měla jsem strach."

„Pojď ke mně, Potterová," zamumlal pohnutě a něžně si mě přitáhl do náruče.

Skryta v pevném objetí svého nejlepšího přítele jsem se konečně uvolnila. Mé ruce si okamžitě našly cestu kolem jeho pasu a nic mě v tu chvíli nemohlo uklidnit víc, než možnost zabořit hlavu do pevného hrudníku a zhluboka se nadechnout. Voněl jako domov; jako bezpečí.

On a Harry byli to nejbližší Jamesovi, co mi na světě zbylo. Spolu s ním se mi do života vrátila i síla bojovat proti tomu zatracenému osudu, který se nám poslední dobou nezdál být příliš nakloněn.

„Dostal jsem ho, Lils," zašeptal mi po chvíli příjemného ticha do ucha. "Chytil jsem tu práskačskou krysu."

Odtáhla jsem se na délku paží a zadívala se mu do očí. Byly chladné, stejně jako když dřív mluvíval o své matce. Patřily Blackovi, který byl nesmlouvavý, krutý a nepopiratelně poznamenaný temnou minulostí, která k němu nikdy nebyla příliš shovívavá.

„Ty jsi ho...?" dotázala jsem se nejistě.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem, ale nakonec jsem ho předal bystrozorům. Odsoudí ho a pošlou do Azkabanu. Smrt by pro něj byla až moc jednoduchá."

„Díky Merline," vydechla jsem a pocítila přitom hřejivé zadostiučinění.

Nikdy jsem nepatřila k pomstychtivým lidem, ale myšlenka na Petera ve mně probouzela jenom zášť a nenávist, žádnou lítost. Přála jsem si vidět, jak odchází v doprovodu mozkomorů rovnou do Azkabanu, a těšila mě představa, že se mu budou celý život vracet vzpomínky na to nejhorší, co kdy provedl. Doufala jsem, že bude trpět až do konce svých prašivých dnů.

„Lily?!"

Teprve po notné chvíli jsem si uvědomila, že jsem se zřejmě – se svým typicky nepřítomným výrazem – odmlčela na příliš dlouhou dobu a vyděsila tím svého společníka, který zrovna starostlivě studoval mou tvář.

„Promiň," vyhrkla jsem a prohrábla si přitom vlasy. „Já jen – Jsem ráda, že dostane to, co si zaslouží."

Lehce přikývl, otočil se čelem k Jamesovu hrobu a rukou mě přitom objal kolem ramen. Tiché souznění; přesně tak bych nazvala naše tehdejší rozpoložení. Už jsme nepotřebovali dál mluvit, potřebovali jsme jenom vzájemnou podporu a pochopení.

Stáli jsme před tmavým náhrobkem tak dlouho, dokud se k nám v tichosti nepřidal i Remus. Ten se postavil k mému druhému boku, a i on kolem mě ovinul paži.

Společně jsme došli až sem a společně budeme kráčet životem i dál. Sice s cejchem přeživších, ale přitom s vědomím, že dokud se máme, nikdy nebudeme na světě úplně sami.

„Dvanácteráku," promluvil Remus a mávnutím hůlky přidal na náhrobek zářící obrys jelena. „Pánové Náměsíčník a Tichošlápek slavnostně přísahají, že se za každou cenu postarají o ženu tvého života."

„I o tvého malého Bambiho," doplnil Sirius a poklepal přitom hůlkou na černý kámen. „Neplecha ukončena."

Modré čáry, vykreslující křivky parohatého zvířete, postupně bledly, až se ztratily úplně. Já ale věděla, že tam zůstanou navždy. Znala jsem i slova, kterými je budu moct přivolat kdykoliv se mi po nich zasteskne.

„Vzpomínáš si na poslední věc, kterou se James rozhodl rozloučit s Bradavicemi, Tichošlápku?" otočil Remus hlavu na svého přítele a v očích mu přitom lehce blýsklo.

Sirius se upřímně rozesmál a já přelétla očima z jednoho na druhého. Začínala jsem tušit zradu a o krok od nich ustoupila, abych se nakonec bezmyšlenkovitě rozeběhla pryč. Prokličkovala jsem mezi jednotlivými náhrobky rychlostí splašeného hrabáka a dorazila až k tmavé bráně vedoucí zpátky na ulici.

Tam mě chytili.

Jeden mi sevřel oba kotníky, druhý zápěstí a nehledě na hlasité protesty mě dotáhly až k místnímu rybníku. Několikrát mnou zhouply ze strany na stranu, aby mě nakonec s hlasitým výkřikem: „Polib za mě oliheň, Evansová!" hodili do vody.

Její mrazivá náruč mě okamžitě pohltila a ověnčila přitom rudé kadeře změtí bahna a řas. S hlubokým nádechem jsem protrhla vlnící se hladinu. Okolím se přitom rozléhal škodolibý smích obou pobertů, kteří se královsky bavili. Sirius se předloktím opíral o rameno předkloněného Remuse a z očí mu přitom tekly upřímné slzy veselí.

S námahou jsem se postavila na nohy, které se přitom neúnavně bořily do mazlavého dna, a obrátila hlavu k hvězdnému nebi.

„Myslím, že tihle dva pochopili význam slov postarat se dost po svém, Jimmy. Jsi si jistý, že to jsou ti praví, hm?"

Pobavení z jejich tváří zmizelo stejně rychle, jako jsem já stihla vytáhnout hůlku z kapsy. Užívala jsem si záblesk paniky objevivší se ve chvíli, kdy jim došlo, jak moc velkou chybu udělali. Než vůbec stihli zareagovat, už mi oba dělali v ledové vodě společnost.

Tu noc se okolním tichem rozléhalo hravé cákání, neutuchající smích a škádlivé výkřiky sotva odrostlých dětí.

Ač nás srdce bolela a nezměrná tíha ztráty nás stále srážela na kolena, chtěli jsme dál žít a prožívat každý okamžik přesně tak, jako kdyby měl být poslední. Nemohli jsme totiž tušit, kdy přijde další rána osudu a vezme nám i zbytek vyměřeného času.

Láska a přátelství jsou totiž nesmrtelné; stejně jako vzpomínky na všechny milované, kteří nás opustili. Díky nim žijí v našich srdcích dál a my tak zůstáváme těmi nejbohatšími lidmi na světě. Až do hořkého konce.