Válka není pohádka, v níž všichni zlí hynou a všichni hodní jsou zachráněni. Smrt si v ní nevybírá jen spravedlivou daň na těch, kdo na svůj vrub prolili nevinnou krev

- Erich Maria Remarque

Váleční hrdinové, tak nám říkají. My sami se nazýváme nenapravitelně zlomenými; dětmi války, které byly okolnostmi donuceny dospět až příliš rychle.

Plní vznešených ideálů a touhy po lepším světě jsme se vrhli do boje se zlem, aniž bychom vůbec pomysleli na následky. Očekávali jsme spravedlnost, pomyslné piedestaly a nesmrtelnost. Místo toho jsme pohřbívali své blízké, srdce se tříštila jedno po druhém, v temných nocích přicházely noční můry, které nás neopouštěly ani za svítání, a postupně jsme ztráceli dokonce i sami sebe.

James mi kdysi řekl, že nejtemnější hodina přichází těsně před úsvitem; že stačí zatnout zuby a počkat na první paprsky světla, které se záhy objeví. 

Měl pravdu. 

Pomyslný východ slunce, předpovídající lepší zítřky pro celý kouzelnický svět, přišel záhy po jeho smrti. Ve chvíli, kdy ostatní získali naději, já přišla o část duše. 

Tehdy jsem byla přesvědčená, že bez jeho dlaně, která by mě vedla životem, se utopím ve zrádných vodách beznaděje. Osud ale splétá své sítě dál a dál, bez ohledu na naše bolesti, a občas se musí dvě zlomená srdce pevně obejmout, aby vůbec dokázala žít dál.