Přítel vás může mít rád pro vaši inteligenci, milenka pro váš půvab, ale rodina vás miluje bez důvodu... A přece vás může rozhněvat jako žádná jiná lidská skupina.

– André Maurois

Většinu svýho dospělýho život jsem si v hlavě nosil jenom špatný vzpomínky na rodnej dům i celou naši divnou famílii. Pamatuju si hlavně křik, výčitky a neustálý ponižování stran matky, jenže jsem už úplně zapomněl, že to tak nebylo vždycky.

Do svejch jedenácti, než se mě Moudrej klobouk rozhodl zařadit do Nebelvíru a zničit tím všechny matčiny iluze, jsem měl vlastně vcelku spokojený dětství. Určitě ne o nic moc horší než většina děcek.

S Reggiem jsme byli jedno tělo, jedna duše – věčně jsme se proháněli domem, hráli na schovávanou nebo předstírali, že jsme Grindelwald s Brumbálem a místo kouzel po sobě metali polštáře. Rodiče sice nesnášeli hluk a dost často nám připomínali, že takhle se aristokrati nechovaj, ale to nám moc nevadilo. Když se doma křičelo, prostě jsme si zalezli do mýho pokoje a četli si strašidelný knížky nebo snili o Bradavicích.

Jakmile se ale ze snu stala realita a já vážně nastoupil do školy, všechno se změnilo. S bráchou jsme si byli rok od roku vzdálenější a vzdálenější. On byl totiž vzornej Zmijozel, chlouba naší rodiny a příkladnej synek, kdežto já byl jenom Sirius – bílá ovce v černý rodině.

Čím víc ve mně rostla zášť a čím víc Walburga bratra popichovala proti mně, tím horší jsme měli vztah. Když jsem se rozhodl utýct z domu a brzo na to zjistil, že se můj drahej bratříček přidal ke smrtijedům, přesvědčil jsem sám sebe, že mi ten zmetek rozhodně nebude chybět.

Pak ale přišla zpráva o tom, že zběhl ze služeb Pána zla a umřel. Bolelo to víc, než bych si byl kdy ochotnej přiznat. Zase jsem si totiž vzpomněl na toho malýho kluka, co se mi chodil schovat do náruče, když ho vyděsil matčin křik, a vyčítal jsem si, že jsem ho před tím vším měl ochránit, místo abych ho hodil přes palubu.

A teď byl zpátky.

Seděl jsem na posteli u Munga a sledoval, jak mýmu malýmu bráškovi ostříhali urousaný vlasy, jak na něj naskládali kupu pokrývek, aby ho trochu zahřáli a jak do něj nalili lektvar, po kterým jeho obličej konečně získal trochu barvy. Teprve potom jsem si k jeho lůžku přisunul židli a váhavě ho chytil za ruku.

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit; tohle jsem si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Regulus na mě otočil hlavu a s unaveným pohledem se dokonce usmál.

„Siri-usi," dostal ze sebe chraplavě a několikrát si odkašlal, aby alespoň částečně našel ztracenej hlas. „Vypadáš pořád stejně blbě."

Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a rty přitom roztáhl do širokýho úsměvu, ačkoliv mi přitom do očí samovolně vyhrkly slzy. Zdálo se, že to byl pořád můj pitomej brácha, i když bych ho na první pohled ani nepoznal.

„Hlavně že ty vypadáš jako vystřiženej z Týdeníku čarodějek," odvětil jsem.

Místo odpovědi se lehce uchechtnul, ale to už ho zmohl kašel, kterej ani za nic nechtěl přestat. Vážně vypadal naprosto děsně a já byl bezmocnej. V tomhle případě asi nejspíš vážně nezbejvalo nic jinýho, než věřit lékouzelníkům a dopřát tomu všemu dostatek času.

„Ta holka co–" Znovu zakašlal, napil se trochy vody a opřel si hlavu zpátky o polštář. „–co mi pomohla, to byla ta primuska z Nebelvíru? Ta, co si vzala Pottera?"

Kejvnul jsem a na chvíli se odmlčel, než jsem vůbec mohl pokračovat: „Jo, to je ona. James je mrtvej, Reggie. Voldemort ho zabil a pak se pokusil zabít jejich syna. Obrátila se proti němu jeho vlastní kletba a on zmizel. Je to něco přes rok, co je pryč."

Regulus překvapeně zamrkal a bylo vidět, že si dává všechno pomalu ale jistě dohromady a pokouší se zpracovat tu spoustu novejch informací, který se na něj valily.

„A Dorcas?" zeptal se trochu roztřeseně.

Váhavě jsem zavrtěl hlavou. Vzpomněl jsem si, že na ni můj bratr už ve škole přes stoly civěl jako na svatej obrázek a nikdy nevynechal příležitost, aby si s ní mohl promluvit. Jediná mezikolejní výjimka, který byl tehdy na škole schopnej. Bolelo mě, když jsem mu musel říct, že nepřežila válku.

Pevně stiskl víčka k sobě a zuby silně skousl vlastní ret, jak se pokoušel nezačít brečet.

„Byl jsem takovej idiot, Siriusi. Věřil jsem mámě a chtěl, aby na mě byla hrdá, jenže když jsem zjistil... když jsem přišel na to, co je Pán zla zač, už se to zkrátka nedalo vzít zpátky. Doufal jsem, že ho zničím; byl jsem ochotnej pro to klidně umřít."

„Jak jsi na tom místě vůbec mohl tak dlouho přežít?" šeptl jsem nakonec.

Nedokázal jsem si vůbec představit, jaký to muselo bejt, trčet tam sám takovou dobu. Nebyl jsem si vůbec jistej, jestli bych něco takovýho zvládnul. Byl daleko silnější, než bych kdy býval tušil.

„Pořád jsem měl svoji hůlku. Nějakým zázrakem se mi povedlo dostat ze spárů těch bestií a vyškrábat se na břeh, jenže ta pitomá jeskyně mě nechtěla pustit ven. Myslím, že se jedna krev dá použít jen na jednu cestu a zpátky už ji musí darovat někdo jinej. Tak jsem tam žil o dešťový vodě, co stejkala po zdech, a o rybách a žábách, co jsem dokázal ulovit, aniž bych probral ty mrtvoly pod hladinou. Už jsem to pomalu vzdával, už jsem fakt neměl sílu pokračovat, když se tam Lily s Kráturou objevili. Nemohl jsem tomu uvěřit," zavrtěl hlavou a dlaň si přitom položil na obličej, abych neviděl jeho slzy, který se mu proti jeho vůli valily z očí při vzpomínce na to místo.

„Hele," povzbudivě jsem mu stisknul druhou ruku, „teď už seš zpátky, jasný? Seš zase doma a všechno bude dobrý. Postarám se o tebe, dokud nebudeš v pohodě."

„To bys fakt udělal? Po tom všem?" zamumlal Regulus trochu zlomeně a konečně na mě upřel svý uslzený oči.

„Jasně, že jo. Seš snad můj brácha nebo ne? Krom toho potřebuju, abys občas pohlídal svoji neteř, když se mě zrovna nebude chtít," uculil jsem se.

„Cože?" nadzvedl se překvapeně na loktech a vykulil na mě oči. „Jakou neteř? Ty budeš mít děcko? Ty?"

„Zbožňuju, jak o mě všichni mluvíte upřímně a bez příkras," ušklíbl jsem se a založil ruce na hrudníku.

Neměl jsem sice moc času tu myšlenku o otcovství zpracovat, ale to první šílený zděšení hodně rychle vyprchalo, aby ho nahradila až překvapivá radost. Sice jsem nikdy mít děti nechtěl, ale příroda očividně rozhodla za mě a ani já nebyl až takovej idiot, abych se otočil zády k vlastní dceři. Co bych to byl vůbec za člověka?

„Svatá Morgano," vyhrkl najednou brácha a upřeně se na mě zadíval. Nejspíš si přehrával všechno to, co se kolem něj dělo tady v nemocnici, a teprve teď to celý pochopil. „Ty ho máš s Lily."

„Zakřič to ještě víc, reportéři ve vestibulu tě nejspíš neslyšeli," sykl jsem tiše a rozhlídl se kolem, jako kdybych čekal, že na mě zpoza závěsu vyskočí Rita Holoubková.

„Reportéři? Páni, jste slavný," uchechtl se, načež znova zakašlal a na chvíli zavřel oči.

„No, myslím, že ty teď budeš taky," odvětil jsem pobaveně a bratrsky mu rukou přejel po hlavě. „Prospi se trochu, brácho. Zajdu za ostatníma, pak se zase vrátím."

„Nespěchej," pousmál se a vděčně se zavrtal do přikrývek, aby během pár následujících vteřin usnul.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a upřeně sledoval jeho vyzáblej obličej. Pořád jsem měl trochu problém to všechno vstřebat. Bylo to tak překvapivý, že nebejt toho incidentu v sídle Malfoyů, možná bych dokonce došel i za matkou, abych jí tu radostnou zprávu osobně sdělil.

Místo toho jsem ale vyrazil za Lily, abych konečně udělal to, co jsem měl udělat už dávno. Teď jsem si byl nicméně konečně jistej sám sebou a věděl, že bez tý holky po svým boku bych snad ani nikdy nemohl bejt šťastnej. Morgana aby vzala všechny a všechno, záleželo přece jenom na nás a nejspíš jsme si vážně zasloužili bejt po tom všem spolu a spokojený. Nezbejvalo než se smířit s cejchem přeživších a naučit se s ním žít. Ve dvou to šlo koneckonců vždycky líp.

Najednou bylo až překvapivě lehký hodit všechno ostatní za hlavu a soustředit se jenom na svoje nejbližší. Pátrání po Bellatrix jsem nechal na bystrozorech a Řádu, ačkoliv ani oni v tom nebyli příliš úspěšný. Dočista se po ní slehla zem a já si byl jistej, že radši zmizela někam za hranice a shání informace o Voldemortovi na vlastní pěst. Občas mi to způsobovalo menší vrásky na čele, ale stejně jsem se na to pokoušel nemyslet. Naštěstí jsem měl na práci až moc věcí na to, abych se ještě stíhal honit za přeludama.

Trvalo další měsíc, než Reggieho konečně pustili od Munga a Lily mu nabídla, že může zůstat u ní, dokud nebude úplně v pohodě. Teda vlastně spíš u nás; měl jsem tou dobou v Godrikově dole většinu svejch věcí a do bytu jsem chodil jenom když jsem měl náhodou Potterový plný zuby, což bylo – jen tak mezi náma – docela často.

Kvůli bratrovi do domu totiž neustále courali zástupci Řádu a vyptávali se ho na ten medailonek, na Voldemorta a diskutovali s ním další kroky. Lily to občas lezlo pěkně na nervy a dokázala bejt dost nepříjemná. Ve skutečnosti si ale myslím, že si to v hloubi duše užívala. Mohla totiž kohokoliv komandovat a všichni radši udělali, co po nich chtěla, aby od ní měli aspoň na chvíli pokoj.

„Albusi!" zaslechl jsem ji křiknout přes celou jídelnu a rychle jsem zvedl do náruče Harryho, abychom mohli takticky vyklidit bitevní pole. „Kolikrát jsem vám říkala, že mi tu nemáte chodit v botech, když jste předtím prošel merlinví čím!"

Brumbálovu smířlivou odpověď a omluvu už jsem slyšel jenom dost tlumeně, protože jsme se s prckem oba vyplížili na zahradu, kde se to zdálo bejt o chloupek bezpečnější.

Alespoň na chvilku, než si nás Lily našla i tam.

„Siriusi!" ozval se její hlas jenom kousek ode mě a rozhodně nezněl mile a mazlivě.

„Co?" dotázal jsem se nevinně.

„Můžeš mi vysvětlit, proč držíš mého syna vzhůru nohama?"

„Hrajeme si," vysvětlil jsem okamžitě a zhoupnul prcka ze strany na stranu. Hlasitě se rozhihňal a křičel, ať ho houpu ještě vejš.

„Pro Merlinovy fusekle, Siriusi!" povzdechla si a krátce si prsty promnula oči. „Je jako čuně, můžeš ho jít umýt a převléct? Za chvíli přijde Narcissa."

„Proč přijde Narcissa?" zamračil jsem se a postavil Harryho na nohy.

Několikrát zavrávoral, načež spadnul na zadek, protože se mu trochu zamotala hlava. Ale co, aspoň se trochu zocelí.

„Vždyť jsme o tom mluvili. Chci ji požádat, aby šla malé za kmotru."

„Cože?!" vyhrkl jsem a založil ruce na hrudníku v odmítavým gestu. „O tom jsme teda nemluvili!"

„Tvoje odpověď zněla: Jo jasně, jak myslíš. Nemůžu za to, žes mě neposlouchal!" odvětila podrážděně a několikrát poklepala nohou do země.

„Chci, aby jí šel za kmotra Remus!"

„Zachránila jí život, Siriusi. Myslím, že bychom se měli Narcisse nějak odvděčit," ztlumila hlas a pokusila se vyjednávat.

„Tak kup třeba čokoládu," ušklíbl jsem se.

Ta představa se mi vůbec nelíbila. Ač se má sestřenka zachovala pro jednou správně, stejně jsem jí nevěřil ani nos mezi očima. Lidi se neměněj; většinou.

„Koneckonců, Remuse jsem pozvala taky, tak se můžeme domluvit všichni společně jako dospělí lidi, ne?" odpověděla smířlivě a ten její tón se mi nezamlouval. Vzdala to nějak moc rychle, a to bylo vážně podezřelý.

„Proč bys je zvala oba, když – ó můj Merline – to nemyslíš vážně. To jim tady jako domlouváš rande nebo co? Tak za prvé: Fuj. Za druhé: Je o pět let starší než on a za třetí: Dvakrát fuj."

„Docela si rozumí," pokrčila nevinně rameny a vykouzlila na tváři takovej úsměv, že jsem jí prostě nedokázal spílat dál.

Něžně jsem ji objal a políbil na čelo. „Jsi blázen, víš to? Ale pokud vážně chceš," povzdechl jsem si a v duchu napočítal do pěti, „nechám tě teda vybrat kmotra pro malou."

„Vážně?" odpověděla překvapeně, ale hned na to mi ovinula ruce kolem krku a vytáhla se na špičky, aby mě mohla za mou nezměrnou oběť odměnit polibkem. „Možná jsem blázen, ale do tebe, Siriusi Blacku."

„A co já?" ozvalo se u našich kolen, kde celou tu dobu stál Harry a upřeně nás sledoval. „Já ci taky vybílat!"

„Tak a je to jasný, Potterová," zazubil jsem se na Lily a rozcuchal přitom prckovi už tak dost střapatý vlasy. „Je to na Harrym."

„To zní fér," přikývla nakonec a opřela si o mě s úsměvem hlavu. „A teď oba sypejte do té sprchy!"

Kompromisy. Nikdy bych bejval neřekl, jak něco na první pohled tak moc banálního, může bejt ve skutečnosti tak moc složitý. Přísahám, že naučit se občas ustoupit a nestát si pokaždý za svým až do posledního dechu, byla snad ta úplně nejtěžší součást našeho vztahu. Tentokrát to ale nebylo jen ve mně, to samý se totiž musela naučit i Lily. Během toho procesu jsem mimochodem začal podezírat Jamese, že musel bejt celkem slušnej podpantoflák.

Naše hádky v prvních tejdnech ze všeho nejvíc připomínaly přestřelky na divokým západě. Dokázali jsme se do krve hašteřit kvůli úplně čemukoliv – od pohádky, kterou jsme chtěli večer přečíst Harrymu, až po to, jestli Harpyje během zápasu v sedmdesátým devátým vážně zfaulovali protihráčova chytače nebo ne. Nehádal jsem se s ní rád, ale zároveň jsem si nemohl pomoct a vážně jsem miloval ten její temperament. Byla horkorkevná a vášnivá a já do ní byl i přes to všechno den ode dne větší blázen. A jestli jsem myslel, že už ani víc bejt nemůžu, tak jsem se šeredně spletl.

Sedmadvacátýho března, přesně na Jamesovy narozeniny – Lily celej ten den probrečela a prcek už to nejspíš nechtěl dál poslouchat – jsem se totiž stal tím nejšťastnějším člověkem na planetě.

Nic se už nikdy nevyrovná pocitům, jaký jsem měl, když jsem poprvý držel svoji dceru v náručí. Byla tak malá, tak křehká a já už od první chvíle věděl, že nikdy nebudu nikoho miloval tolik jako ji. Celej svět se smrsknul jenom na ten malej plačící uzlíček a na její mámu, která byla v ten moment v mejch očích, i přes všechnu únavu, pot i krev, tou nejúžasnější ženskou pod sluncem.

„Co ty slzy, drsňáku?" zamumlala ochraptěle, ale přitom s hravou jiskrou v očích.

„Je tu dost suchej vzduchu," odvětil jsem s vážnou tváří, ale její chápavej úsměv mě okamžitě donutil nevinně pokrčit rameny a přisednout si vedle ní na postel.

„Je hrozně maličká. Nemohlo to bejt tak náročný, jak se říká," poznamenal jsem a zachytil přitom nevěřícnej pohled zelenejch očí, kterej mě donutil k tichýmu smíchu. „Promiň, samozřejmě jsem si dělal srandu."

„Seš blbec, Blacku," zavrtěla pobaveně hlavou a opatrně si vzala malou k sobě.

„Ahoj, zlatíčko," zašeptala a přejela přitom prstem po drobný tvářičce, „táta s mámou se na tebe moc těšili, víš? Jenom musíš tatínkovi vysvětlit, že děti se po zahradě nenosí za nožičky."

„Dokud jim nejsou aspoň dva roky," dodal jsem a byl si přitom jistej, že kdyby mohla, okamžitě mě nakopne. „Dobře, dobře; nejspíš je to jen chlapská záležitost. Schovám si to pro Harryho."

„Merline, do čehos to duši dal?" protočila oči, načež se zadívala kamsi ke stropu. „Ale stejně díky, žes mi ho poslal do života. Když už nic jinýho, aspoň je to fešák."

Se smíchem jsem ji něžně pohladil po zpocenejch vlasech, abych odhrnul všechny zbloudilý prameny, který se jí přilepily na čelo.

„Pořád sis to jméno nerozmyslela?"

S letmým úsměvem zavrtěla hlavou a znova se zadívala do tváře toho drobečka.

„Je naprosto perfektní; hodí se k ní."

„Aurora Violet Potterová. Máš pravdu, je to celá ona," Vytáhl jsem koutky do spokojenýho úsměvu, kterej mi ale prakticky hned zamrznul, když dala znova najevo svůj nesouhlas.

„Ne, Siriusi," přerušila mě okamžitě a já se zamračil. Tušil jsem, co mi chtěla říct a vůbec se mi to nelíbilo. „Ona je přece Blacková. Dovol jí začít psát novou a lepší kapitolu vaší rodiny. Dlužíš to i sám sobě."

Odmlčel jsem se. Nechtěl jsem to takhle. Nepřál jsem si, aby si někdo moji dceru spojoval s naší rodinou, jenže to nic neměnilo na faktu, že jí v žilách tak jako tak kolovala naše krev. Možná měla Lily pravdu, možná byl vážně čas něco změnit a jestli právě tohle nebyla nová naděje pro rod Blacků, pak už nás nejspíš nemohlo zachránit vůbec nic.

A tak jsem souhlasil a pojmenoval svoji holčičku po lidech, který jsem z velký části nenáviděl, a přitom doufal, že její život bude jenom šťastnej, a že nikdy nezažije nic z toho, co jsem musel prožívat já nebo Regulus.

I Lily věřila, že se stane naší nadějí na světlejší zítřky. Právě proto jí vybrala jméno, který symbolizuje polární záři. Ta sice nepatří do žádnýho souhvězdí, po kterejch pojmenovávaly děti celý generace Blacků, ale přitom dokáže rozzářit noční oblohu jasnějc, než všechny hvězdy dohromady.

A i kdyby ne, můj život rozjasnila určitě. 

○•○•○

Dneska jako bonus další gif, protože představa Siriuse s mimčem je prostě naprosto k sežrání ♥ :D 

Jak už jsem říkala, blíží se nám konec příběhu Siriuse a Lily, ačkoliv nás ještě čekají dvě až tři kapitoly, ve kterých už si sice neužijete příliš mnoho akce, ale spíš trochu humoru, dozvíte se o osudech některých postav a možná přijde i kouzelník! :D