Když se tak všechny hrůzný věštby vyplnily
a noc se naplnila chroptěním a křikem,
dav přese všechno ještě hledal vhodnou chvíli
pro tupou pomstu, jak už bývá jeho zvykem.

– Vladimir Semjonovič Vysockij

Je děsně zvláštní zjistit, že se ve skutečnosti znáte ještě daleko míň, než jste si celou dobu mysleli. Jestli jsem byl totiž kdy přesvědčenej o svý vnitřní rozervanosti, ani zdaleka se to nevyrovnalo večeru, kdy se mi vrátila Lily.

Cejtil jsem toho tolik, že jsem se v tom sám nevyznal – úlevu, štěstí, strach a kdoví co dalšího. Chtěl jsem ji obejmout a už nikdy v životě nepustit a zároveň jsem netušil, jestli je to správný.

Hrozně mě odzbrojilo, když udělala první krok a nazvala mě rodinou. Už nějakou dobu jsem si vážně přál, aby přesně takhle vypadala moje budoucnost. Jenže ve chvíli, kdy ta představa nabyla reálný podoby, mě to šíleně vyděsilo. Tak moc jsem se bál, abych ji jednou nezklamal, že jsem ji radši zklamal hned.

Srabus měl přece jen v něčem pravdu – nebyl na mě spoleh. Vždyť ta holka dávala mýmu mizernýmu životu smysl a já jí to ani nedokázal říct. Copak jsem se jí po tom všem vůbec mohl podívat do očí?

A snad ještě daleko horší než moje vlastní nejistota, byl ten zatracenej tlak okolí.

Každej mi neustále předhazoval, jak jsem neschopnej, jak se mám přiznat k tomu, co cejtím, a všichni byli očividně daleko chytřejší než já; jako kdyby snad žili můj život. Připadal jsem si kvůli nim pod šíleným tlakem a panikařil ještě o to víc. Věděl jsem, že nemám šanci splnit utopický očekávání, který očividně všichni kolem měli. Byl jsem přesvědčenej, že si mě i Lily přála vidět jako někoho, kým jsem prostě nedokázal bejt.

Všechny tyhle myšlenky jsem ale hodil za hlavu ve chvíli, kdy přišla Alice a oznámila, že máme stopu. Konečně jsem měl dostat šanci, vrátit svý zpropadený sestřence všechno to, co kdy udělala. Pořád jsem měl před očima, v jak zuboženým stavu se vrátila Lils, a měl chuť za to Bellatrix vyříznout to její prohnilý srdce tupou lžičkou.

V tu chvíli jsem dejchal jenom pro představu jejího utrpení. Všechno ostatní ustoupilo do pozadí. Měl jsem pomstu doslova na dosah ruky, stačilo se jen natáhnout.

Adrenalin mi koloval v žilách jako rozbouřená řeka, když jsme se z dálky dívali na Malfoy Manor a připravovali tu nejvhodnější taktiku. Neměli jsme stoprocentní jistotu, že tam Bellatrix je, takže jsme se rozhodli postupovat pomalu a obezřetně. Nemínili jsme tam vpadnout a udělat rozruch, tím bychom jim jenom dali příležitost k útěku a o to nikdo z nás nestál.

Tmavý honosný sídlo bylo samozřejmě chráněný nejrůznějšíma kouzlama, který měly držet nezvaný návštěvníky dál. Nejvíc jich bylo seslanejch na obrovskou kovovou bránu, která zahrazovala širokou příjezdovou cestu. Na jednom ze sloupků navíc seděl bílej páv a celou tu dobu na nás upřeně civěl. Trochu jsem se bál, že i on nějakým způsobem hlídá vstup, ale nejspíš byl jenom zvědavej.

Dalo se očekávat, že tak starobylej rod, jako byli Malfoyovi, si bude pečlivě střežit svoje tajemství a soukromí. K ničemu jim to ale stejně nebylo. Ač bylo prolomení ochrany mravenčí prací, Alastorovi s Alicí stačilo jenom půl hodiny na to, aby se ty obrovský vrata konečně s tichým zaskřípáním otevřely.

Pak už nám nic nebránilo v cestě dovnitř.

Pro všechny případy jsme ještě předtím, než jsme vůbec do sídla vešli, použili zastírací kouzla; to aby nás náhodou někdo neodhalil dřív, než bychom my sami chtěli. Potom už jsme nerušeně postupovali krok za krokem tmavejma chodbama, vedený nenápadným světlem Andromediny hůlky, která se sice v domě neorientovala dokonale, ale měla aspoň malý podvědomí o tom, kudy jít.

Vlastně jsme vůbec nemuseli hledat dlouho. Už na docela velkou dálku jsme totiž zaslechli dost hlasitou výměnu názorů, která se díky vysokejm stropům rozlíhala chodbama a neomylně nás vedla na správný místo. Nakonec jsme tak zastavili před širokejma dubovejma dveřma, zpoza kterejch se ozývaly navztekaný hlasy Bellatrix a Narcissy.

Alastor se už už chystal vpadnout dovnitř, když jsem ho prudce chytil za zápěstí a zabránil mu otočit masivní zlatou koulí s reliéfem emka, která nahrazovala kliku. Zaslechl jsem totiž něco, co jsem si chtěl poslechnout do konce. Vždyť kde jinde bychom se mohli dostat k dalším užitečnejm informacím? Bella by nám je nejspíš dobrovolně z rukávu nevysypala.

„Je to tvoje chyba, že zmizela! Proč jsi mě zastavila, Cissy? Měla jsem ji zabít, dokud jsem měla možnost!" vrčela Lestrangeová nabroušeně a z místnosti se přitom ozýval zvuk podpatků, klapajících o kamennou podlahu. Ta černovlasá čarodějnice nejspíš bez přestání přecházela ze strany na stranu. „Pak bychom nemuseli utíkat jako spráskaní psi! Ta hloupá šmejdka se odtamtud neměla nikdy dostat!"

„Vůbec to nechápeš, Bello!" odvětila jí Narcissa hořce. „Víš ty vůbec, cos udělala?! Mučila jsi těhotnou holku! Málem jsi zabila nenarozené dítě. Nechápu, že to vůbec přežilo. Kdybych tě nechala ještě jednou použít tu zatracenou kletbu, nemuselo by to zvládnout!"

Ve chvíli, kdy se mezi mýma sestřenkama rozlilo tíživý ticho, jsem se opřel zády o zeď a zhluboka se nadechl.

Možná ty dvě vůbec nemluvily o Lily. Ona přece nemohla bejt těhotná. Kde by k tomu pro Merlina přišla? Teda jasně, že jsem věděl, kde by k tomu přišla – o těhle záležitostech už jsem byl před pár lety řádně poučen – ale stejně to nedávalo smysl.

Ani Remus si zřejmě v první chvíli nedokázal spojit dvě a dvě dohromady. V jeho případě to bylo navíc umocněný tím, že nevěděl, k čemu přesně mezi mnou a Lily došlo. Myslím, že mu to celý zapadlo do sebe, až když na mě otočil hlavu a všiml si, jak nepřirozeně jsem zblednul.

„Zradilas mě," zasyčela najednou Bellatrix a vsadil bych se, že Narcisse při tom zvuku musela naskočit husí kůže. Bylo v něm tolik vzteku, že by se za něj nejspíš nemusel stydět ani sám Voldemort. „Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělala, když jsi mi to neřekla, sestřičko?! Mohly jsme to využít proti našemu prašivému bratránkovi!"

Zajel jsem si prstama do vlasů, přičemž mi Náměsíčník pevně sevřel ruku nad loktem; to asi abych neudělal žádnou šílenou pitomost, kterejma jsem byl pověstnej. Nejspíš ani nemusel, protože mě polil studenej pot a měl jsem dost velkej problém se vůbec nadechnout. Celý to bylo tak strašně absurdní, ale přitom tak moc reálný, že mě to vyděsilo až do morku kosti.

„Jsi šílená! Mluvíme tu o dítěti, Bello. Cítila jsem ji, když jsem se s Potterovou spojila. Slyšela jsem, jak jí buší srdce. Nikdy bych ti nedovolila ji takhle využít!"

„Ale, ale..." odvětila Lestrangeová chladně. „Hlavně, že víš, že je to ona. Nestihla jsi ji už rovnou i pojmenovat, co? Možná bys jí mohla jít za kmotru. Alespoň už vím, kdo je ta krysa, kvůli které ta mudlovská šmejdka zmizela!"

„Nemůžeš to pochopit. Nejsi matka," odvětila Narcissa hrdě, přesně jako správná Blacková.

Bylo to snad úplně poprvý, kdy se rozhodla otevřeně postavit vlastní sestře a rozhodně si za to vysloužila můj obdiv. Ženská láska k dítěti je nejspíš vážně jedno z největších kouzel na světě a zdálo se, že občas hoří i pro cizí děti. Nejspíš bych ji obdivoval ještě o chlup víc, kdybych tehdy neměl dost práce sám se sebou.

Ať jsem se na to díval z jakýkoliv strany a přehrával si to v hlavě znova a znova, vycházel mi z toho jen jeden jedinej výsledek – to dítě, o kterým mluvily, muselo bejt moje. A jestli existuje horší způsob, jak se něco takovýho dozvědět, dost rád bych ho znal, protože tohle byla fakt docela síla.

„Ne, to díky Merlinu nejsem. Láska je slabost, sestřičko, a my si nemůžeme dovolit být slabí. Myslím, že by mého synovce neměla vychovávat krvezrádkyně. Mohla bys být Dracovi špatným vzorem, Cissy!"

V tu chvíli jsem tak trochu ztratil hlavu. Už zase.

Vím, že jsem měl seriózní problém se sebeovládáním, ale já tomu vlezlýmu tepání ve spáncích zkrátka nedokázal odolávat. Bylo příšerně lehký mě vyprovokovat; byl jsem zkrátka pořád tak trochu namachrovanej kluk, kterej byl přesvědčenej, že musí svoji čest bránit za každou cenu. I když pro tentokrát jsem se spíš chystal bránit čest svý blonďatý sestřenky, který jsem toho očividně docela dost dlužil.

„Ta mrcha je moje," sykl jsem směrem k ostatním. V ruce jsem přitom pevně sevřel hůlku, vytrhl se Remusovi a vztekle rozrazil dveře dokořán.

„Sestřenky! Doufám, že se vám po mě stýskalo!" pronesl jsem melodramaticky, až se můj hlas ozvěnou rozezněl celým tmavým sálem.

Hůlkou jsem mířil přímo na Bellatrix, kterou jsem zároveň přimhouřeným pohledem sledoval. Odmítal jsem ji pustit z očí, byť na jednu jedinou sekundu, jenom tolik by jí totiž mohlo stačit k tomu, aby mě na místě zabila.

„To jsou k nám ale hosti!" ozvala se Bella s pohrdavým úšklebkem. Skoro to vypadalo, jako kdyby mě čekala – nejspíš moc dobře věděla, že to nenechám jen tak. „Neuvěříš, co jsem se právě dozvěděla, drahoušku. Věděla jsem sice, že nejsi tak úplně na úrovni, ale zbouchnout manželku mrtvého kamaráda? To skoro předčilo moje představy. Možná v tobě nakonec vážně třímá trochu toho hada."

Horní ret mi vztekle cukl, když jsem udělal několik kroků blíž. Hůlku jsem přitom svíral tak pevně, až opovážlivě zapraskala. Skrz zuby mi přitom proniklo vzteklé zavrčení: „Zabiju tě za to, žes na ni kdy vztáhla ruku, Bello!"

Rozesmála se, chladně a hlasitě. Ten zvuk se člověku doslova zarejval pod kůži a já ho k smrti ho nenáviděl. Nejradši bych jí na místě vytrhl jazyk z tý jedovatý pusy, jenom aby konečně zmlkla. Krev se mi hrnula do hlavy a já bych ji úplně nejradši na místě roztrhl vlastníma rukama.

„Oba jste tak děsně patetičtí, víš to? Ale musím uznat, že ta šmejdka má odvahu." Mimoděk si rukou přejela přes krk, na kterým měla ještě pořád rudej pruh od struny. „Vrátím jí tě po kouskách, bratránku!"

Zaútočila bez varování.

Byl jsem na ni připravenej a kletbu bez obtíží odrazil. To byl ale teprve začátek. Myslím, že si mě vážně z celýho srdce přála zabít, protože se do mě pustila s takovou vervou, že jsem měl co dělat, abych se zvládal bránit, natož abych ji dokázal odzbrojit.

Pak mě ale kouzlo z cizí hůlky bez varování trefilo do boku. Zaškobrtl jsem a skončil na zemi – toliko k mýmu hrdinýmu výstupu.

Proti svý vlastní matce, která se objevila u mýho boku a mířila na mě s hmatatelnou nenávistí v očích, už jsem bojovat nemohl. Byl jsem totiž v obležení a nedokázal bych zvládnout obě najednou. Byly jako nějaká zatracená vlčí smečka, co se stáhla kolem zraněnýho srnce.

Jejich škoda byla, že ani jedna z nich netušila, že jsem nepřišel sám. Dobře jsem věděl, že mi kamarádi kryjou záda a rozhodně by mě nenechali chcípnout na podlaze Malfoyovic sídla jako nějakýho prašivýho psa.

„Myslím, že bys ho měla nechat být, Bello," vykročila z ničeho nic ze dveří Andromeda. V ruce svírala hůlku a propalovala přitom Lestrangeovou palčivým pohledem.

Všechny tři sestry se po tolika letech zase sešly na jednom místě. Byl to fakt bizarní výjev a já si v tu chvíli vůbec netroufal odhadovat, jak by to mohlo dopadnout.

Bellatrix očividně dost znejistěla, když zatěkala hůlkou mezi mnou a Medou, aniž by věděla, na kom z nás se zastavit. Matka ještě víc pobledla v obličeji a nejistě obrátila oči na Andromedu, za kterou se vynořila i Alice s Alastorem a Remusem.

„Medo," vydechla Narcissa překvapeně.

„To je rozhodně dojemný shledání. Jakože fakt," ozval jsem se s úšklebkem a s námahou se zvedl zpátky na roztřesený nohy. Nikdo se mě nepokusil zastavit, a tak jsem mohl svoji hůlku namířit přímo na Walburgu. „Je konec, matko! Vzdej to!"

Ruka s hůlkou se jí zběsile třásla, ale v očích přitom neměla nic jinýho než jed. Hrudník mi při pohledu na ni svírala jenom čistá nenávist. Z lásky, kterou jsem k ní jako malý dítě pociťoval, už nezůstalo zhola nic.

A najednou, aniž by to kdokoliv z nás čekal, přiletěly ze šera místnosti další kletby.

„POZOR!" zařval Alastor a odrazil první z nich.

Rodolfus Lestrange a Lucius Malfoy stáli bok po boku, přivolaní zvukem doteď probíhajícího boje, a okamžitě se na nás vrhli. Kletby lítaly vzduchem sem a tam a místnost se pomalu zaplnila prachem a kouřem, který nám bránily ve výhledu.

Andromeda jenom kousek ode mě sváděla urputnej boj se svou starší sestrou a ani jedna z nich přitom nehleděla kolem sebe. Obě měly pevně zaťatý zuby a vysílaly proti sobě kouzla s takovou vervou, že se mi na nich na chvíli dokonce zastavil zrak.

Tehdy mě zasáhla matčina kletba, která mi otevřela ránu na obličeji, až mě oslepila vlastní krev. Zběsile jsem mrkal a pokoušel se ji otřít do rukávu mikiny, abych vůbec dokázal dál bojovat. Přitom mě jenom těsně minulo několik zelenejch paprsků, který se naštěstí s tříštěním rozprskly o zeď za krbem.

Alastor zakopl následkem kouzla, který ho zasáhlo do stehna, a přepadl přes dřevěnou židli, stojící uprostřed místnosti. Mě v tu samou chvíli zezadu nečekaně strhnul k zemi Rodolfus, kterej využil mojí momentální indispozice a pokusil se mi vytrhnout hůlku z ruky hrubým násilím. Prsty mi přitom zabořil do hluboký rány na rameni, o který jsem doteď ani netušil, že ji mám.

Hlasitě jsem zařval. Ta bolest byla dost nečekaná a projela mi doslova celým tělem, div mě úplně neparalizovala. Prsty, kterejma jsem svíral hůlku, nepovolily jenom díky vypětí posledních sil, co mi ještě zbejvaly. Prudce jsem se po něm ohnal a vypustil svoje poslední kouzlo toho večera.

Rodolfus ho na poslední chvíli odrazil, přičemž se rozletělo směrem k Narcisse. Ta se za celou dobu do souboje nezapojila; zřejmě nevěděla, na kterou stranu by se měla vlastně přidat.

Na stranu ji nečekaně strhl Remus, až oba skončili dost polučený na zemi. Ozvalo se i hlasitý křupnutí a bolestný vyjeknutí, když Cisse následkem pádu prasklo v zápěstí.

Nakonec si moje zatoulaná kletba přece jen našla svůj cíl. Krev se rozstříkla po stěnách i po podlaze, když s nečekanou prudkostí trefila Luciuse přímo do hrudníku. Okamžitě se zhroutil na tmavou podlahu a ztěžka zachroptěl.

Narcissa hlasitě vykřikla a s námahou se vymotala zpod Náměsíčníka, kterej byl v obličeji taky řádně potlučenej. Po čtyřech se co nejrychlejc přesunula ke svýmu manželovi, pod kterým se nezadržitelně zvětšovala rudá skvrna.

„To bude dobré. Vydrž, pomůžu ti," šeptala roztřeseně a z kapsy přitom vytáhla hůlku.

Využil jsem chvíle, kdy se všichni zastavili, a rozhlídl se kolem sebe.

Rodolfus ztěžka dejchal, jelikož se mi povedlo přitlačit mu předloktí na krk a přišpendlit ho tak k zemi. V obličeji už trochu fialověl a já tak mírně povolil tlak, abych ho nezabil – ještě jsme ho totiž mohli potřebovat.

I Andromeda s Bellatrix se díky výkřiku svý sestry na chvíli zastavily. Jakmile Lestrangeová viděla, že se karty obrátily na naši stranu, chytila moji matku za zápěstí a s hlasitým prásknutím se přemístila pryč dřív, než jsme ji stihli zastavit.

Místností se znova rozeznělo zakvílení, který vycházelo od Narcissy.

„Nefunguje to! Pomozte mu!" zavzlykala hlasitě a tiskla přitom obě dlaně na Luciusův hrudník, aby zastavila neustávající krvácení.

Moc dobře jsem věděl, že je to marný.

Kletba, kterou jsem se snažil trefit Rodolfuse, byla totiž dílem černý magie a jako taková byla docela dost odolná proti běžnejm hojícím kouzlům. Nejspíš by mu dokázal pomoct jedině Alastor, kterej byl ale v bezvědomí, nebo možná Alice, která si ho ale vůbec nevšímala – zrovna mě totiž odstrčila stranou, aby mohla Lestrange spoutat.

Trvalo ještě pěknejch pár minut, než jsme se všichni sesbírali, probrali Moodyho a přemístili se s Malfoyem rovnou k Mungovi. Teda všichni kromě Longbottomový, která se s Rodolfusem přesunula rovnou na ministerstvo, kde ho mínila předat do rukou Skrkovi.

Lucius Malfoy se nedožil rána.

Ani lékouzelníci už nebyli schopný zvrátit účinky kletby. Bylo mi to fuk. Byl to zmetek a konečně dostal přesně to, co si zasloužil. Škoda byla jen toho jeho malýho kluka, ačkoliv jen tak mezi náma – i tomu bude možná bez toho bastarda líp. Nepředpokládal jsem, že by byl Malfoy dvakrát příkladným otcem.

Já se nicméně u Munga moc dlouho nezdržel. Sotva jsem si nechal trochu ošetřit obličej, přemístil jsem se zpátky do Godrikova dolu a vrazil do domu jako velká voda, až jsem docela dost vyděsil Molly i děcka.

„Kde je Lily? Musím s ní mluvit!" vyhrkl jsem a jakmile ukázala nahoru do patra, bral jsem schody po třech, abychom si to mohli všechno co nejdřív vyříkat.

Místo Potterový jsem ale našel jenom prázdnou ložnici. Pohled mi skoro okamžitě padl na malej kus pergamenu, ležící na nočním stolku. Bylo na něm jen pár v rychlosti naškrábanejch slov: Dokážu, že mám pravdu.

Hlavou mi v tu chvíli prolítla velká spousta myšlenek, který mě donutily ten papír vztekle roztrhat na kousky.

„Přísahám, že tě zavřu někam do sklepa, Potterová!" zavrčel jsem sám pro sebe a několikrát přešel z jedný strany místnosti na druhou, přičemž jsem usilovně přemejšlel, kam mohla ta pitomá holka jít.

Brzo jsem si vzpomněl na její slova o našem domácím skřítkovi a seběhl dolů jenom abych Molly sdělil, co se stalo. Hned nato jsem se přesunul rovnou na Grimmauldovo náměstí, kde jsem několikrát prošel celý spodní patro a hledal toho zpropadenýho skřeta.

„Kráturo! Kráturo!" zařval jsem několikrát, ale dům byl úplně tichej. Nikdo v něm nebyl.

Průzkum sídla mě nakonec dovedl až do mýho vlastního pokoje, kterej byl doslova vzhůru nohama. Dřevěná skříňka za dveřma byla převrácená a knížky se válely všude po zemi. O kus dál ležela dlouhá zakrvácená struna z mojí kytary, od který vedlo několik – teď už černejch, i když původně zřejmě rudejch – otisků dlaní; nejspíš jak se Lily pokoušela odplazit o kousek dál. Postel byla rozházená, špinavá od prachu a celá nasáklá nahnědlejma skvrnama od zaschlý krve.

Při pohledu na to všechno se mi trochu roztřásly ruce. Už na první pohled bylo vidět, co všechno si tady musela Lils prožít a mě se z toho docela bolestně sevřel hrudník. Měl jsem tomu zabránit. Měl jsem ji najít, a hlavně jsem neměl dopustit, aby mi zmizela znova.

Proč jsem prostě radši nezůstal s ní? Věděl jsem přece, že není v pohodě, a stejně jsem ji tam nechal.

Rukama mi při prohlídce pokoje prošel i zpuchřelej brk a poloprázdná lahvička od inkoustu. Možná, že se tu pokoušela napsat nějakej dopis. Ten jsem ale nenašel, ačkoliv... Sáhl jsem pod uvolněný prkno pod postelí a vytáhl z něj svůj starej deník. Nebyl ani zdaleka tak zaprášenej, jak bych bejval čekal. Někdo se z něj totiž nemotorně pokoušel rukou otřít prach.

Váhavě jsem tu knížku otevřel a listoval stránku po stránce, až jsem nakonec narazil na písmo, který rozhodně nebylo moje.

Přeletěl jsem ty řádky očima několikrát za sebou, načež jsem deník odložil stranou. Složil jsem hlavu do dlaní a prsty přitom zabořil do vlasů, který jsem stisknul tak pevně, až to zabolelo. Najednou toho bylo až příliš. Už jsem nevěděl, co se sebou. Netušil jsem, jak se postavit ke svejm citům; k představě, že bych mohl bejt táta a už vůbec jsem nevěděl, kde bych měl Lily vlastně hledat.

Moji zoufalou litanii nakonec přerušilo až hlasitý prásknutí, který se ozvalo z místnosti pode mnou. Jasně jsem zaslechl, jak se roztříštilo několik talířů a jak někdo hlasitě zaklel. Stejně tak se ozval i Kráturův hlas, kterej se rozhodně nedal s ničím splíst.

A tak jsem zbrkle seběhl dolů do kuchyně, abych nakonec zůstal šokovaně stát ve dveřích a vytřeštěně přitom zíral na podivnou trojici stojící uprostřed místnosti.

Tohle přece nemohla bejt pravda. 

○•○•○

Máme tu zatím nejdelší kapitolu celého příběhu :)
Zjistili jsme v ní proč Cissy zachránila Lily, přišli o jednu postavu a přiblížili se k druhému milníku, jehož odhalení nás čeká v další části. Máte nějaké tipy, kdo se nám mohl na Grimmauldově náměstí objevit? :))