Někdy není hrdinství být silný a odvážný, ale nejstatečnější je užívat si to, co máme, a zachovat si optimismus kvůli tomu, co nám přináší štěstí. Bát se života je snadné a obyčejné. Mnohem těžší je obklopit se něčím dobrým a každý den kráčet k zítřkům jako bojovník.

– Samanta Young

Kdekdo by mohl říct, že už jsem musel bejt na bolest ze ztráty zvyklej, jenže já ani zdaleka nebyl. Na něco takovýho se zvyknout prostě nedá. Ať je to poprvý nebo po desátý, bolí to pořád úplně stejně. Chce se vám řvát až do ochraptění a proklínat přitom celej ten mizernej svět, kterej se vám sype na hlavu a dává vám přitom najevo, že jste jenom obtížnej hmyz na jeho podrážce.

Moje první reakce na zmizení Lily byla přesně taková, jak se ode mě dalo očekávat. Zbrklá a absurdně vzteklá. Rozbil jsem sváteční servis, co mi dala před rokem Andromeda, a navrch ještě svoji nejoblíbenější skleničku. Možná bych toho stihl ještě o něco víc, kdyby mě Náměsíčník včasným zásahem nezastavil.

„Siriusi!"

Zůstal jsem stát na místě, odhrnul si vlasy z očí a na chvíli schoval obličej do dlaní, když jsem se pokoušel potlačit vlastní emoce, který ze mě tryskaly do všech stran.

Přesně v tu chvíli mě Remus objal. Dokonce tak pevně jako kdyby mě snad už nikdy v životě nechtěl pustit. Ani nevím, jestli tím chlácholil spíš mě nebo sám sebe, ale ať tak nebo tak, zabíralo to.

„Tentokrát od toho nemůžeš utéct, rozumíš mi?" kladl mi na srdce, když jsem kolem něj i já ovinul paže.

Cejtil jsem, jak se mi lehce třásl pod rukama a pochopil přitom, že ani on už nezvládne dál všechno držet pohromadě. Bylo toho na něj prostě moc a potřeboval moji pomoc. Nemohl jsem se na něj vykašlat. Stejně jako jsem se nemohl vykašlat na Harryho, kterej ze dne na den přišel o mámu – o jedinýho člověka, co mu na celým tom krutým světě zůstal.

„Nenechám tě v tom, kamaráde," odpověděl jsem a myslel to smrtelně vážně.

Musel jsem se přestat chovat jako zbabělec.

Byla to právě myšlenka na toho černovlasýho prcka, která mě držela nohama na zemi. Ač jsem bojoval s vlastním zoufalstvím a nutkavou touhou připojit se k pátrání, neudělal jsem to. Byl jsem totiž jedinej, s kým Harry neprořval celej den, takže jsem sám sebe nakonec přesvědčil o tom, že moje přítomnost při pátrání vlastně nic nezmění. Vždyť Lily hledal i sám Brumbál, co bych mohl nabídnout víc? Nejspíš jsem byl vážně užitečnější v jejím domě se svým kmotřencem. To on mě potřeboval ze všech nejvíc.

První dva dny jsem z něj dočista šílel. Bojoval jsem s vařením, s všeobjímajícím bordelem, kterej za sebou ten kluk nechával, a taky s nikdy neustávajícíma otázkama ohledně čehokoliv, co viděl kolem sebe. Musel jsem uznat, že Lily to s ním neměla úplně jednoduchý. Harry byl prostě dokonalou malou kopií svýho tatínka.

Všechno jeho rebelanství bylo ale hnedka odpuštěný, když mi s dětským nadšením nosil ze zahrady kytky nebo kamínky, když večer předstíral, že čte z pohádkový knížky, nebo když mě prosil, aby mohl ten večer spát s pejskem.

Nedokázal jsem popřít, že se mi to líbilo. Miloval jsem toho kluka čím dál tím víc a nedokázal si ani představit, že bych s ním neměl trávit čas.

Jenže ani přes všechno rozptýlení, co mi Harry do života přinášel, jsem se nedokázal zbavit nemizící úzkosti, se kterou jsem myslel na Lily. Každou blbou minutu každýho pitomýho dne jsem čekal na jakoukoliv zprávu, která ale nepřicházela. Pořád jsem si nepřipouštěl, že by se mi neměla vrátit, jenže jak dlouho člověk vydrží mít takovou naději? A jak dlouho by ji vlastně měl mít, aby nedoufal už jen z obyčejný naivity? Tejden? Měsíc? Rok?

Jednoho večera, asi pět dní po jejím zmizení, když se mi konečně podařilo uspat Harryho, jsem si sedl ven na zahradu pod hvězdnou oblohu a v rukou sevřel dřevěný tělo svý kytary. Troufnul bych si ji nazvat svou nejlepší a nejvěrnější přítelkyní, jenže tentokrát mi nepřinášela ty pocity, na který jsem byl zvyklej. Několikrát jsem uhodil do strun, ale hrát jsem nezačal. Proč taky? Neměl mě kdo poslouchat.

Teda aspoň do doby, než si ke mně mlčky přisedl Remus a podal mi lahvový pivo, který jsem okamžitě vděčně přijal. Byl jsem rád za jeho společnost. Ač bych to nikdy nahlas nepřiznal, nesnášel jsem samotu; obzvlášť v těhle dnech, kdy mi tak moc chyběla Lily.

„Nějaký nový zprávy?" zeptal jsem se s nadějí v hlase, i když mi bylo jasný, že kdyby nějaký byly, Náměsíčník mi je už dávno řekl.

Mlčky zavrtěl hlavou a napil se chmelovýho moku, kterej nejspíš koupil po cestě někde v mudlovský večerce.

Znova jsem sklonil hlavu ke strunám a chvíli je něžně probíral prsty, než mě z mýho zamyšlení vyrušil Remusův hlas.

„Jsem na tebe hrdý, víš to?"

Zvedl jsem na něj překvapenej pohled a zachytil úsměv, kterýma obvykle dost šetřil a schovával si je jenom pro mimořádný události. Už podle toho jsem poznal, že se náš rozhovor měl stočit k vážnějším tématům a nebyl jsem z toho kdovíjak nadšenej.

„Co jsem udělal?"

„Dospěl jsi, Siriusi. Nikdy bych nevěřil, že něco takového řeknu, ale... myslím, že z tebe jednou bude skvělý táta."

„Ty víš dobře, že nebude," zavrtěl jsem hlavou.

Jeho slova mě ve skutečnosti trochu naštvaly; vždyť moc dobře znal můj pohled na záležitost rodičovství. Ne! Jméno Black mělo umřít spolu se mnou. Už žádný další šílenství, který se u nás v rodině předávalo z generace na generaci. To muselo jednou provždy skončit.

„S Harrym si vedeš vážně skvěle." Nenechal se odbít. „Možná by –"

„Přestaň, Remusi!" obořil jsem se na něj trochu víc, než jsem původně plánoval.

Nechtěl jsem s ním o tom mluvit. Proč taky? Nemělo to sebemenší smysl. K čemu další řeči, co vůbec nic neznamenaly a nemohly nic změnit?

„Mluvíš jako kdyby bylo všechno ztracený, jako kdyby z něj měl bejt sirotek. Má přece mámu. Jsem jeho kmotr, a tak to i zůstane."

„Já ale nemluvím jenom o Harrym, Siriusi," zavrtěl hlavou a věnoval mi jedinej výmluvnej pohled.

Ještě chvíli mi trvalo, než jsem se dovtípil, na co vlastně naráží. Zhluboka jsem se nadechl a přejel si zuby přes spodní ret, když jsem zvažoval, co mu na tu pitomost odpovědět.

„Tohle je ten nejdebilnější nápad na světě, Náměsíčníku. Věř mi – ušetřím jí obrovskýho zklamání. Nedokázal jsem si udržet žádnej vztah, protože se chovám jako idiot. Rozhodně bys byl daleko lepší partie."

Náměsíčník první dopil svoje pivo, než mi věnoval letmej úsměv, ze kterýho jsem nebyl schopnej odhadnout jeho momentální rozpoložení. Ač jsme byli kamarádi dlouhý roky, nikdy jsem mu nerozuměl tolik jako Jamesovi a občas mě to vážně štvalo. Časem jsem si na to ale prostě zvykl.

„Jsme jen přátelé, Siriusi. A my oba přece dobře víme, že já nejsem ten, o koho ta holka stojí, hm?"

Na dlouhou dobu jsem se odmlčel. Nechal jsem myšlenky chvíli jen tak vířit hlavou, abych je vůbec dokázal správně pochopit. Sklopil jsem hlavu a opřel si čelo o studenej povrch svý dřevěný kamarádky. Remus mě nijak nerušil; dával mi tolik prostoru, kolik jsem potřeboval a já jsem za to byl docela vděčnej.

Nakonec jsem odložil kytaru do trávy vedle sebe a prohrábl si dorůstající vlasy, který byly momentálně ve fázi, že mě celej den padaly do očí, a to mě vážně štvalo.

„Nechápeš to," zavrtěl jsem lehce hlavou.

Nebyl jsem zvyklej se někomu svěřovat s trápením, jenže Lily mě často přesvědčovala, že mám s lidma mluvit. Za zkoušku jsem asi nic nedal.

„Já nejsem... prostě... nejsem James, rozumíš mi? To on byl skvělej kamarád, skvělej manžel a skvělej táta. Já jsem jenom... Black. Věčně v průseru, ze kterejch mě James vysekával. S pošahanou rodinou prolezlou šílenstvím. Nejsem takovej, jakýho byste mě chtěli mít. Nechci ho nahradit. Ani bych ho nedokázal nahradit. Já –"

Mou litanii díkybohu přerušilo vzdálený volání, který se pořád přibližovalo a přitáhlo si tak k sobě naši pozornost.

Ukázalo se, že to byla Molly. Vlasy měla rozcuchaný, oči uslzený a vypadala neuvěřitelně vyděšeně. Ještě nikdy v životě jsem ji neviděl takhle rozrušenou, a to dokonce ani na Arthurově pohřbu.

„Siriusi," dostala ze sebe přidušeně, když mi prsty pevně sevřela předloktí. „Musíš mi pomoct. Musíš ho najít. Já – myslela jsem, že si šel lehnout, jenže on zmizel. Vzala jsem ho z Bradavic na pár dní domů, protože ho hrozně vzalo všechno to s Lily. Myslím – Myslím, že ji šel hledat."

„To mluvíš o Billovi?" vyděsil jsem se.

Byla temná noc, a to rozhodně nebyl ideální čas, kdy by se měl jedenáctiletej kluk, kterej sotva dostal svoji hůlku, courat někde po lesích. Kolem Doupěte totiž prakticky nic jinýho nebylo – jenom pole, louky a lesy. Hledat ho tam by bylo jako hledat jehlu v kupce sena.

Ale ne pro mě.

„Molly?" položil jsem jí ruku na rameno a upřeně se na ni zadíval. „Najdu ho, jasný? Pojď se mnou. Dáš mi nějakej kousek jeho oblečení."

Bez váhání přitakala. Obrátil jsem pohled na Remuse, kterej mě samozřejmě nenechal na holičkách.

„Pohlídám Harryho. Jen běž, Čmuchale," uculil se a já se musel i proti svý vůli trochu uchechtnout. Přesně takhle mi totiž občas říkali v Řádu, jelikož jsem svoje stopařský dovednosti už nejednou využil. Nenáviděl jsem tu přezdívku.

Jakmile jsem ale vybíhal po všech čtyřech z Doupěte, naplnil mě pocit svobody. Chladnej noční vzduch mi cuchal srst a všechny ty stokrát zesílený zvuky a pachy odváděly pozornost od dotěrnejch myšlenek.

Občas jsem měl vážně chuť zůstat ve psí kůži, vždyť by to bylo tak moc jednoduchý. Jenže mě pekelně štvaly blechy, a navíc mi to ta nově nabytá zodpovědnost tak úplně nedovolovala.

A tak jsem vyrazil po stopě, která byla pořád perfektně cejtit. Mohla bejt sotva dvě hodiny stará. Najít Billyho díky tomu nebyl žádnej velkej problém, nestihl za tu dobu ujít moc daleko.

Naštěstí byl slyšet už z dálku – větvičky křupaly a okolím se míhalo světlo baterky, kterou zřejmě našel v Arthurově šuplíku. V dostatečný vzdálenosti jsem se přeměnil zpátky a vyrazil k němu.

„Billy," oslovil jsem ho co nejopatrněji, abych ho moc nevyděsil. Stejně sebou trhl, poskočil a s napřaženou hůlkou se na mě otočil. „Páni, ty se ve světě vážně neztratíš," pousmál jsem se. „Ale teď by ses měl vrátit domů. Všichni tě hledají a mají strach."

„Lily má určitě taky strach!" prohlásil zpupně a rukávem si otřel nos. „Chci taky pomoct!"

„Věř mi, hledá ji spousta lidí. Víš ale, co je vážně potřeba? Někdo si musí hrát s Harrym, než se mu máma vrátí. Jsem si jistej, že by tím Lily pověřila tebe. Co myslíš? Pomůžeš nám s tím?"

Ještě chvíli přešlapoval z nohy na nohu a očividně zvažoval, co se mu vyplatí víc. Nakonec ale vyhrála jeho starostlivost, a tak jenom lehce přikývl, načež si znovu promnul nos a sebral ze země svůj batůžek.

„Bude v pořádku, že jo?" pípl po chvíli ticha a sklopil hlavu k zemi.

„To víš, že bude!" přikývl jsem a instinktivně toho kluka objal.

Vděčně se mi na chvíli schoval do náruče, přičemž se třásl jako osika.

„Je jako zakletá princezna?" zvedl na mě zrzek hlavu, když konečně povolil stisk kolem mýho pasu. „Možná by pomohla pusa z pravé lásky."

Lehce jsem se zasmál a hravě mu rozcuchal vlasy, než jsem ho vzal kolem ramen a bok po boku jsme pomalu vyrazili potemnělým lesem.

„Až ji najdeme, určitě jí můžeš zkusit jednu takovou dát."

„Hm," houknul William trochu zamyšleně, načež zavrtěl hlavou, „Myslím, že tebe má o něco radši než mě."

„Kdes na to přišel, prcku?" usmál jsem se. „Myslím, že jsi její favorit."

„Občas se na tebe dívá, jako se máma dívala na tátu," hlesl tiše a smazal mi tím úsměv z tváře.

Skoro jsem zapomněl, že tenhle kluk nedávno přišel o svýho otce, kterýho nadevše miloval, a zvládal tu ztrátu daleko líp než já tu svoji. Skoro jsem se zastyděl. Než jsem ale stihl něco říct, už se zase oklepal a pokračoval dál.

„Ale mě to nevadí. Můžeš si Lily nechat. Já jsem v Bradavicích potkal jednu holku – jmenuje se Hestia. Moc se mi líbí."

„Vážně? Tak o tomhle mi něco pověz. Nechci se chlubit, ale se ženskýma to fakt umím, takže ti poradím, jak na ni!"

Do Doupěte jsem poslal patrona a místo přemístění jsme s Billym vyrazili zpátky pěšky. Celou cestu jsme si povídali o všem možným i nemožným a ač to může znít zvláštně, myslím, že po tomhle rozhovoru jsme se oba cítili o dost líp. Není nadto podívat se na všechno, co se kolem děje, nevinnejma dětskejma očima.

Po spoustě objetí a polibků, kterýma mě Molly zahrnula, jsem nakonec z Doupěte odcházel se skvělým pocitem a zároveň se závažím ve formě malýho Weasleyho. Ten totiž mámě oznámil, že musí hlídat Harryho a neexistuje žádná šance, že by s ní zůstal doma, když ho Lily nutně potřebuje.

Tak jsme tu noc spali v posteli u Potterových dokonce tři. Usnul jsem mimochodem ještě dřív než ti dva. Vlastně se ze mě začínala stávat chůva na plnej úvazek – a to bylo sakra divný. Na druhou stranu jsem byl aspoň nějak užitečnej, když už jsem neměl sebemenší ponětí, kde bych měl Lily hledat.

Jediný místo, který jsem vyrazil zkontrolovat, bylo Grimmauldovo náměstí. Tam mě matka pozvala do chodby, načež mi začala okamžitě vyčítat všechno, čím jsem kdy rodině ukřivdil, až jsem usoudil, že tudy cesta nevede. Byl jsem přesvědčenej, že ta čarodějnice byla sice šílená, ale neměla na to, aby někoho unesla. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že u sebe tenkrát tak dlouho schovávala zrovna Bellatrix. Matka vždycky bývala zbabělá a od všeho nebezpečí se radši držela dál. Myslím, že ztráta Reguluse v ní nejspíš zlomila i ty poslední zbytky rozumu. Jinak si to nedokážu vysvětlit.

Do dneška jsem si ale neodpustil, že jsem to tenkrát tak rychle vzdal. Mohl jsem ušetřit Lily spousty bolesti a strachu, kterejma si musela projít. Jenže minulost už se prostě změnit nedá – můžeme jenom dělat všechno pro to, aby byla aspoň naše budoucnost lepší.

A já se snažil, jak nejlíp jsem uměl. 

•○•○•

Musím přiznat, že osobně miluju tenhle přerod Siriuse z kluka na muže ♥ Co vy?