Člověk by měl využít každé vhodné příležitosti k oslavě. Život se již postará o to, aby se nenaskytla příliš často.

– Geisler

Narozeniny jsou téměř vždy důvodem k oslavám a platí to dvojnásob v případě, že se slaví další rok života našich dětí. Obzvlášť matky v těch vzácných chvílích prožívají hořkosladký pocit radosti, smíšený s touhou zastavit neúprosný proud času. S těžkými srdci sledují, jak jejich drobečci rostou, stávají se samostatnými, a nakonec musí s obavami čekat, až je přestanou potřebovat úplně.

To zatím naštěstí nebyl Harryho ani Nevillův případ.

Jejich druhé narozeniny rozhodně nepatřily k událostem, při kterých bychom se s nimi měli loučit a plakat, že už odchází do světa. Ještě je měla čekat dlouhá cesta na cestě k dospělosti; jenže my věděli, že i ta uteče stejně rychle a nezastavitelně jako voda v řece.

Slavili jsme na rozlehlé zelené zahradě plné květin a stromů, která patřila Longbottomovým. Díky nespočtu ochranných kouzel, na nichž se nás podílela velká většina, jsme si mohli dovolit alespoň na jeden den nechat stranou obavy a užívat si zaslouženého odpočinku.

Alici už tou dobou pustli od svatého Munga do domácího léčení, i když ještě stále musela každý druhý den docházet za lékouzelníky. Rány se jí totiž stále špatně hojily a občas trpěla velkými bolestmi, které byla ovšem ochotná bez váhání snášet, aby mohla trávit co nejvíc času se svým synem.

Zahrada byla toho dne pečlivě vyzdobená a opatřená různorodými dekoracemi. Všude poletovaly pohyblivé balónky ve tvaru nejrůznějších zvířat, které prozpěvovaly oblíbené dětské melodie. Piňata v podobě jednorožce, naplněná nepřeberným množstvím cukrovinek, visela na nejnižší větvi starého ořešáku, který na zahradě domu zasadil už Frankův pradědeček, a podlouhlé stoly se prohýbaly pod nejrůznějšími dorty a zákusky – byly tam nadýchané kremrole, sirupové košíčky, domácí fondánové cukroví od Molly Weasleyové a další a další pochutiny. Zkrátka radost pohledět.

I lidí se sešlo víc, než jsem očekávala. Téměř každý v těch temných časech uvítal možnost trochu se odreagovat. Pozvali jsme blízké přátele ze školy, prakticky všechny členy Řádu, i ty, kteří sice nepatřili k samotnému odboji, ale pomohli, kdykoliv bylo třeba a samozřejmě i všechny jejich ratolesti.

Společně jsme sfoukli svíčky, rozbalili dárky a užívali si neutuchajících úsměvů ve tvářích našich dětí, které právě prožívaly nejkrásnější dny jejich životů. Výskaly, mlsaly nejrůznější cukrovinky a hrály si bez jediné myšlenky na zlo, které se stále prohánělo ulicemi Británie. To trápilo jenom rodiče a bylo to tak správně – vždyť naším úkolem bylo udržet jejich nevinnost nedotčenou, co nejdéle to bude možné; ať už by nás to mělo stát cokoliv.

Uhlídat tu rozjívenou smečku ratolestí byl téměř nadlidský výkon, ve kterém jsme se s ostatními matkami střídaly, jak jen to šlo. Na mě vyšla směna těsně po poledni, takže jsem v tom největším letním horku běhala od dítěte k dítěti a nevěděla, kam koukat dřív.

„Rone, nejez ten písek. Je to fuj!" oklepala jsem malému zrzkovi, vrstevníkovi mého syna, ruce od drobného poprašku, který si zrovna s labužnickým úsměvem strkal do pusy.

„Frede! Georgi! U Merlina, nezavírejte Nevilla do toho domečku!" křikla jsem po rozdováděných dvojčatech, načež jsem se musela prudce sklonit a vyhnout se letícímu dětskému koštěti, které se prohnalo těsně kolem mé hlavy.

„Doro! Dávej přece pozor na ostatní! Remusi, prosím pomoz mi a chyť Nymfadoru s Charliem, než odletí někam na druhý kout světa!"

Bylo to jako hlídat hejno splašených švábů. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když se Remus nabídl a pomáhal mi udržet celé to stádo na uzdě, protože mě samotné už pomalu docházely síly. Bylo skoro neuvěřitelné, jak moc dala zabrat taková skupina rozjívených dětí.

Nejhorší ze všech byla bez debat čtyřletá Weasleyovic dvojčata. Za jedno odpoledne se jim podařilo popatlat bratra Percyho od hlavy k patě bahnem, omylem zapálit Frankovou hůlkou napůl rozbitou piňatu a nakonec se schovat pod jeden ze stolů, který zakrýval až na zem květovaný ubrus, a smát se panice, ve které jsme je všichni zoufale hledali.

Do toho jsem za sebou ještě vláčela ocásek v podobě Billa z Weasleyovic bandy. Nejstarší z bratrů měl v září nastupovat do Bradavic a ten den se ode mě prakticky nehnul. Vyptával se na školu, na to, jaké bylo postavit se Vy-víte-komu, nebo jaká jsou má oblíbená kouzla a proč. Vlastně byl na jedenáctileté dítě až překvapivě bystrý a bezprostřední. Už tehdy jsem tak nějak tušila, že z toho kluka jednou vyroste primus; zkrátka to měl v sobě.

V pět odpoledne má směna u dětí konečně skončila a já předala pomyslné žezlo vlády Molly. S neskrývaným nadšením jsem se unaveně sesunula na židli vedle tmavovlasé ženy, která přijala naše pozvání na poslední chvíli.

„Jsem ráda, že jsi přišla, Andromedo," usmála jsem se, a přitom si nalila skleničku skřítčího vína, které tu Tonksová již nějakou dobu popíjela.

Rozhodně nebyla sama, kdo nedostal přiřazenou směnu u dětí, obcházel s věčně plnou skleničkou všechny své známé.

„Nymphadora potřebuje trochu kontaktu s ostatními dětmi. Izolace jí vůbec neprospívala," vysvětlila mi okamžitě a já chápavě přikývla.

Její manžel byl mudlorozený a během války se musel skrývat, aby náhodou nedošlo k neštěstí. To samozřejmě trochu poznamenalo i malou Doru, která měla občas problémy komunikovat s jinými dětmi.

„A kde je vůbec Ted?" změnila jsem téma a ochutnala přitom jednu z delikátních jednohubek, která připravovala Emmeline Vanceová; jedna z mladších členek Řádu, která celý den okatě nadbíhala Siriusovi.

„Musel do práce," vzdychla a podepřela si hlavu rukou. „Na ministerstvu je pořád příšerné rušno. Zrovna dneska došlo k nějakému drobnému útoku na mudly. Nikdo naštěstí nezemřel, ale jsem si téměř jistá, že jsou za tím smrtijedi."

„Alastor mi říkal, že jsou několika z nich na stopě. Určitě je brzy všechny pochytají a bude tu zase bezpečno."

„Tomu bych ráda věřila, ale myslím, že to nebude tak jednoduché. Kdokoliv může být přívrženec," ztišila hlas do naléhavého šepotu. „Podezírám Walburgu, že jich pár schovává; nebo minimálně ví, kde je najít."

„Myslíš Siriova matka?" vyhrkla jsem překvapeně. „Nevěděla jsem, že patří ke smrtijedům."

„Nepatří," zavrtěla hlavou, „ale sympatizuje s jejich ideologií, což z ní dělá nebezpečného člověka. Od té doby, co zemřel Orion a zmizel Regulus, je to s ní ještě stokrát horší."

Zachmuřila jsem se. Občas bylo tak lehké zapomenout, jak moc byl svět stále prolezlý zlem do všech koutů. Ještě pořád se nedalo mluvit o absolutním bezpečí, a to platilo především pro mého syna, jak mi všichni bystrozorové rádi a často připomínali. Díky Merlinu, že si to Harry zatím neuvědomoval – právě s nadšeným úsměvem postrkoval po trávníku kočárek, ve kterém spala Ginny, a Neville mu u toho nezapomínal asistovat. Byli dvojka k pohledání.

Přibližně kolem sedmé byla většina dětí zahnána do domu Longbottomových, kde už pro ně byl připravený celý jeden pokoj na spaní. Povolení zůstat o něco déle měl už jen Bill, Dora a Charlie a zdálo se, že ani nikomu jinému z Řádu se nechtělo odcházet předčasně. Byla to první možnost k oslavám za hodně dlouhou dobu a všichni členové očividně čekali na večer, aby se konečně mohli pustit do něčeho ostřejšího.

Spolu se slunečními paprsky ze mě pomalu vymizela i povznášející atmosféra narozenin. Harry už dávno odpočíval spolu s ostatními a já pomalu ztrácela chuť družit se. Našla jsem si daleko přívětivějšího společníka a tím byla lahev ohnivé whiskey. Zkrátka jsem využila jedné noci, kdy můj syn nespal doma, a zatoužila na chvíli zapomenout na všechny své starosti. Už dávno jsem sice věděla, že alkohol není odpovědí, ale aspoň dával na chvíli zapomenout otázkám.

Zvedla jsem pohled od své skleničky a s hlavou podepřenou rukou jsem se zahleděla směrem k Siriovi. S černovlasou Emmeline po boku strávil prakticky celý den. Povídali si, špičkovali se a Emm se ho s očividnými vedlejšími úmysly neustále dotýkala. Čím víc v sobě měl Tichošlápek alkoholu, tím víc jí začínal její vstřícnost oplácet.

Zrovna jí cosi zašeptal do ucha, načež se rozhihňala jako puberťačka. Nalila jsem si další skleničku.

„Kéž by ses udusila," zamumlala jsem sama pro sebe jedovatě, když dlouhovlasá čarodějka vyprskla smíchy, až se rozkašlala.

„Lily! Lily!" vyrušil mě Bill, který právě přiběhl ze zahrady a v ruce přitom svíral velkou kytici lučního kvítí. „Všiml jsem si, že jsi smutná, tak jsem ti natrhal tohle."

Oči se mi zalily dojetím, když jsem si od zrzka převzala květiny. Nádherně voněly. Weasleymu zářily oči nadšením, když jsem si ji se širokým úsměvem pečlivě odložila do široké sklenice s vodou.

„Děkuju moc, Williame."

„Zatančíš si se mnou?" usmál se vstřícně a já ho zkrátka nedokázala zklamat; jak bych jenom mohla.

Připojili jsme se na parketu k Charliemu tančícímu s Dorou, která mu v nestřeženou chvilku během tance vlepila pusu na tvář. Nevypadal, že by se kvůli tomu zlobil. Frank Longbottom protáčel na parketu Andromedu, mírně přiopilou skřítčím vínem, a Kingsley Pastorek jim k tomu vesele poklepával nohama do rytmu.

Vládla tu až překvapivě přívětivá nálada a z dětské oslavy se pomalu začala stávat párty pro členy Řádu a jejich blízké. Zřejmě to nebylo na škodu. Všichni si potřebovali vydechnout a chvíli nemyslet na Damoklův meč visící nad našimi hlavami.

Velice brzy jsem se ale vrátila ke své opuštěné lahvi, která na mě čekala jako věrný přítel. S každým dalším loknutím se mi rozlévalo teplo končetinami a dělalo mi menší problémy nezírat směrem k těm dvěma tmavovlasým hrdličkám, sedícím opodál na lavičce. Pohled na ně mě z nějakého důvodu rozčiloval.

„Už bys neměla pít," doporučil mi Remus, který si přisedl přímo naproti mně.

„Tak sleduj," odvětila jsem mírně podrážděně a vyprázdnila další panák.

„Ale notak," pokusil se mi znovu domluvit, „nechovej se jako ten idiot támhle. Vždyť už je na mraky," kývl hlavou směrem k Siriovi, který si právě dopřával další skleničku brandy, jež mu Emmeline s nadšením dolívala.

„Jo, všimla jsem si," zabručela jsem a sáhla po lahvi, kterou přede mnou ale Remus odsunul pryč. „Jsem už velká holka, Remi. Dokážu za sebe rozhodovat sama, nemyslíš?"

„Nejsem si tak docela jistý," přiznal, a přitom ke mně natáhl ruku. „Pojď si místo pití radši zatancovat."

„Nechci tancovat," zaprotestovala jsem jako malé dítě a zabrousila přitom pohledem k velkému altánu uprostřed zahrady, kde hrála muzika a na provizorním parketu se stále pohybovalo několik lidí.

„Když ti tancování nepomůže, slibuju, že si tu pak sednu s tebou a vypijeme spolu tu lahev až do dna, co říkáš?" navrhl mi Remus s letmým úsměvem a já se proti své vlastní vůli musela zasmát.

„Vždyť ty skoro nepiješ."

„O to větší sranda to bude," uculil se a já se nakonec opravdu nechala přesvědčit. Už jenom kvůli myšlence, že bych mohla mít tu čest vidět přiopilého Lupina – to za pár minut tance rozhodně stálo.

Ve výsledku jsem byla ráda, že jsem se nechala přemluvit a vyšla si s ním na parket. Spokojeně jsem mu ovinula ruce kolem krku a čelo si opřela o jeho rameno. Rozhodně to bylo o něco lepší, než do sebe lít jeden panák za druhým, to jsem musela uznat. Remus mi při tanci vyprávěl o nové čokoládovně, kterou otevřeli na Příčné ulici, a do které se prý musíme s Harrym určitě zajít podívat. Údajně tam mají tolik druhů čokolád, kolik jsem nikdy v životě pohromadě neviděla.

Podařilo se mu téměř nemožné. Za pár chvil jsem se konečně uvolněně smála a zapředla s ním rozhovor o cukrovinkách, které jsme kdysi na škole tak rádi mlsali.

Rozplývali jsme se společně nad nadýchanými koláčky, které se doslova rozpadaly v puse a pokaždé nás překvapily novou příchutí, nebo nad složitě zdobenými dortíky, jež tak rád vyráběl jeden z domácích skřítků v kuchyni. S radostí nám je pekl na přání – k Siriovým narozeninám vyrobil úžasný dort, na jehož polevě se vyjímala celá galaxie, v čele se souhvězdím Velkého psa, a pro Jamese upekl naprosto dokonalou zlatonku.

Byly to skvělé časy.

Byl by to možná i skvělý večer, kdyby nás při tanci nepřerušila kousavá poznámka z úst našeho nejlepšího přítele: „Nějak jsi ztratil výšku, Remusi, nezdá se ti?"

Sirius tím zřejmě narážel na Lupinovu dlaň, která mi spočívala na bedrech místo v pase. Nebylo to nijak intimní gesto, ale Tichošlápkovi se na něm zřejmě něco nezdálo. Když byl ovíněný, často býval až přehnaně rýpavý a hádavý. Vždycky bylo lepší klidit se mu z cesty a počkat, až vystřízliví, ale to teď nebylo tak úplně možné.

„Starej se laskavě o sebe, Tichošlápku," odvětil Remus s klidem sobě vlastním.

„Řeknu ti vtip, Náměsíčníku jo? Je to sranda," uchechtl se, ale nebyla v tom ani trocha pobavení. „Věříš, že do tebe byla tady Potterová blázen? Chvíli jsem vás sledoval; jste spolu ohromně roztomilí, tak mě napadlo, že by vám to mohlo pomoct v tom, co tady právě děláte; ať už je to cokoliv," ušklíbl se.

Tahle informace Remuse na krátkou chvíli očividně vyvedla z míry a já bych se nejradši propadla do země. Několikrát překvapeně zamrkal, ale naštěstí včas usoudil, že tohle teď není, vzhledem k situaci, zrovna nejvhodnější téma k hovoru. Byla jsem mu za to popravdě ohromně vděčná, protože tohle byl rozhodně dost tenký led.

„Jsi opilý, Siriusi. Měl bys jít domů," odvětil Lupin a spustil ze mě ruce.

„Ale tak nekaž zábavu, Remusi," uculil se s cynickým úsměvem. „Jen jsem si chtěl tady s Potterovou zatancovat. Hned ti ji vrátím; přece bych ti nekazil večer, Náměsíčníku."

Jenom jsem lehce přikývla směrem k Remusovi, který čekal na můj signál. Kdybych s ním nechtěla tančit, postaral by se o to, tím jsem si byla jistá. Stejně jako jsem věděla, že si o tom s Tichošlápkem pohovoří okamžitě, až bude jeho přítel alespoň trochu při smyslech.

„Říkáš nesmysly, Siriusi," zasyčela jsem okamžitě, když jsem se chytila jeho rukou a stiskla je o něco silněji, než by se při tanci mělo. Mohl za to vztek. Nejradši bych ho na místě nakopla do holeně, možná klidně do obou.

„Hele, to je v pohodě," prohodil a rozhodně přitom vypadal jako kdyby to myslel smrtelně vážně. Já ale slyšela ten zvláštní tón, který mu podbarvoval hlas; byl to potlačovaný vztek, který se tak rád projevoval občasným úšklebkem. „Co bych to byl za člověka, kdybych neměl radost z toho, jak vypadáte spokojeně."

„Vůbec nevíš, o čem mluvíš," protočila jsem oči.

„Jak myslíš," ušklíbl se a ve mně už se pomalu začínala vzteky vařit krev.

„A co je ti vlastně do toho, hm?" naježila jsem se a nevědomky přitom zvedla hlas.

„Vůbec nic, Potterová. Vůbec nic," potvrdil Sirius, ale jeho oči přitom říkaly něco úplně jiného. Sledoval mě tak upřeně, že jsem se začala nervózně ošívat.

„Tak vidíš! A teď by ses měl vrátit ke svému vlastnímu namlouvání, nemyslíš si?" vypustila jsem ze sebe bez přemýšlení a až pozdě si uvědomila, jak hloupě to znělo.

„Co máš proti Emmeline?" naklonil Sirius hlavu zvědavě na stranu. Stejně jako to dělával v černém kožichu, ačkoliv v psí kůži u toho vypadal o dost roztomileji.

„Vůbec nic, Blacku. Vůbec nic," odsekla jsem po jeho vzoru, jenže jsem v sobě nedokázala udržet další příval slov, které mi na jazyk samovolně posílala ohnivá whiskey. „Celý den se po tobě plazí jak úponice a za mnou jsi nepřišel ani jednou. Až když už pomalu nevíš o světě a já se dobře bavím, najednou přijdeš? Udělala jsem ti snad něco, že se mi mstíš?"

„Já–" zarazil se Sirius. „Neudělala, jen – u Merlina, promiň," vydechl nakonec k mému překvapení. „Máš pravdu."

„Nemůžeš se za všechno jenom omluvit a doufat, že to tím vyřešíš!" prskla jsem naštvaně. „Měl bys začít přemýšlet ještě před tím, než to uděláš! Zase jsi to všechno zkazil! Občas... občas tě tak děsně nenávidím!"

Bez váhání jsem z něj spustila ruce a rozešla se pryč z parketu. Neohlédla jsem se ani jednou, i když jsem cítila spousty očí, které mi doslova propalovaly záda. Místo toho jsem ze stolu sebrala poloplnou láhev whiskey a bez jediného rozloučení vyrazila k domovu.

Sirius mě tu noc příšerně naštval. Svým způsobem to byl jeden z nejlepších dnů, jaké jsem od Jamesovy smrti prožila, a on ho zkrátka musel zničit. Stačilo mu k tomu jenom pár hloupých vět, které vypustil z pusy. Jenže takový on zkrátka byl – temperamentní, zbrklý a nevypočitatelný. Nikdy jsem se na něj nedokázala zlobit dlouho, protože jsem ho přesně takového brala.

Tentokrát to ale přehnal!

Doma jsem dopila většinu whiskey, rozbila ve vzteku jednu vázu na květiny, která byla původně umístěná na dřevěném baru v kuchyni, a nakonec jsem zůstala sedět na vyvýšené židličce s očima zarudlýma od pití i pláče. Nenáviděla jsem svou slabost; byla jsem až příliš hrdá na to, abych si ji dokázala přiznat, a tak jsem musela trpět.

Utápěla jsem se ve vlastní sebelítosti až do chvíle, kdy se místností rozeznělo hlasité zaklepání na dveře.

Tehdy jsem ještě nemohla tušit, že byl tenhle zvuk předzvěstí něčeho, co mi mělo změnit celý život. Občas totiž na prahu pomyslné křižovatky života stojí osud, čekající, jestli ho pozvete dál, aby mohl přinést novou budoucnost, nebo mu zabouchnete před nosem v naději, že budete moct i nadále prodlévat ve vzpomínkách.

Někdy je načase zavřít oči a udělat krok do neznáma. A já ho udělala. 

○•○•○

Řád je stále v pohotovosti a neustále pátrá po zbytcích přívrženců, ale přitom už konečně začíná zase žít. Návrat o běžného života je ovšem pro většinu lidí až příliš těžký. Stále vidí stíny za každým rohem a někteří z nich navíc bojují s pocity, se kterými si neumí poradit; ať už je to vztek, strach nebo žárlivost. 
Ohromně jsem si oblíbila Remuse ♥ On je taková jediná racionální kotva ve všem tom bláznovství. Jeho přátelství s Lily se od Jamesovy smrti velice prohloubilo a to Sirius těžce nese a není se s tím schopný racionálně popasovat. Co si o tomhle zvláštním 'trojúhelníku' myslíte? 
Navíc miluju celou tu smečku dětí ♥ Představa, že se všichni takhle ve velkém schází a udržují přátelství od útlého věku, je vlastně ohromně povznášející :) 

Děkuji všem za čtení, hvězdičky i komentáře. Pohánějí mě kupředu ♥