Vědomí, že milujeme a jsme milováni, zmírňuje těžké chvíle loučení. Poslední sbohem dokonce ztrácí všechnu hořkost, když je v něm ještě slyšet ozvěnu lásky.

– Joseph Addison

Pohřby ve skutečnosti vůbec nejsou pro mrtvé, jsou pro živé. A v případě posledních sbohem, věnovaných válečným hrdinům, to platilo dvojnásob.

Pozůstalí přicházeli o soukromí, intimitu rozloučení a vlastně i o poslední iluze, které jim ještě zbývaly. To všechno jenom kvůli propagandě; kvůli tomu, aby se úředníci ministerstva mohli plácat po ramenou a hrdě mluvit o míru, vykoupeném nezměrnou ztrátou.

Jako kdyby ho snad vybojovali oni sami.

Na našich názorech v tu chvíli nikomu nezáleželo. Pokud bychom se je pokusili odmítnout, nazvali by nás rebely, zbrojícími proti sjednocení čarodějného národa. A tak jsme museli mlčet a sledovat, jak se smrt našich nejbližších stávala politickou zbraní v úplně jiné válce; v takové, kde se místo kouzel používala slova a manipulace.

Godrikův důl byl v den Jamesova pohřbu plný kouzelníků.

Každý se chtěl rozloučit s hrdinou, který zachránil svět – zástupci ministerstva, reportéři Denního věštce i spousta hystericky plačících lidí, kteří ve skutečnosti Jimmyho vůbec neznali. Všechny jsem je za to nenáviděla. Nikdo z nich neměl právo ronit pro něj slzy. Tohle privilegium mělo náležet jenom nám nejbližším a nikomu jinému.

Během pouhé hodiny mi vyjádřilo soustrast tolik lidí, kolik jsem jich nepotkala za celý život. Připadala jsem si v takové společnosti téměř nepatřičně a rozhodně jsem nebyla sama. Já, Remus, Alice, Frank, Alastor – stáli jsme bok po boku, stranou od davů, a pokoušeli se přitom nikoho neproklít, což nás stálo spoustu přemáhání.

Nazývat tu událost pohřbem by totiž vlastně bylo poměrně troufalé.

Byla to fraška, která měla v první řadě upevnit postavení úřadu. Tklivá řeč ministryně Millicent Bagnoldové o hrdinství, sounáležitosti a lepších časech ve mně z toho důvodu vyvolávala jenom zášť a pohrdání. Byla jsem téměř přesvědčená, že i mě brzy požádá o projev v Jamesově jménu; samozřejmě dostatečně pochvalných a motivující.

A toho jsem odmítala být součástí.

Možná proto jsem cítila opojný pocit zadostiučinění ve chvíli, kdy se rozkašlala a nebyla schopna pokračovat ve své řeči. Nic mě netěšilo víc než sledovat rudé skvrny, postupně vyskakující po jejích tvářích i dekoltu, až byla nakonec nucena opustit vyvýšený řečnický pult a vyžádat si u svého schváceného asistenta sklenici vody.

Moody se téměř okamžitě naklonil k mému uchu a zašeptal: „Lily Potterová, uřkla jsi právě ministryni kouzel?"

„Míníš mě za to snad zatknout, Alastore?" zeptala jsem se a nenápadným pohybem si uklidila hůlku zpátky do vnitřní strany saka.

„Vůbec ne," uchechtl se bystrozor, „jenom mě mrzí, že jsi mě předběhla. Taky jsem se na to chystal."

Tiše jsem se zasmála a opřela si hlavu o jeho rameno.

Původně jsem se bála, že Jamesův pohřeb zničí i poslední zbytky mé příčetnosti, ale nic takového se nestalo. Najednou jsem nebyla sama, nýbrž obklopená přáteli, kteří nade mnou drželi ochranou ruku. Společně jsme tak mohli na Jimmyho vzpomínat s kapkou sentimentu, a hlavně s úsměvem na rtech.

Nezáleželo mi na tom, že o mě Denní věštec napíše, že jsem netruchlila a neronila slzy nad hrobem svého manžela. Sama jsem si totiž uvědomovala, že přesně takhle by si to James přál. Celý život prožil s úsměvem na rtech a se smíchem v srdci. Vymýšlel ty nejšílenější lotroviny a dělal přitom blázny ze všech kolem sebe, tak proč by mělo být rozloučení s ním jiné? Každý proto s radostí přihodil k dobru nějakou veselou historku.

Jako třeba tu, když James omylem zamkl místo paní Norrisové do přístěnku na košťata Minervu McGonagallovou, načež ji Sirius zarytě přesvědčoval, že šlo v první řadě o její bezpečí. V pátém patře prý jistojistě zahlédli pobíhat velkého černého psa a báli se tak naprosto nezištně o její život.

Hned nato mi Remus škodolibě přiznal, že náš první polibek s Jimmym byl ve skutečnosti předmětem pobertovské sázky. Sirius prý tehdy Dvanácterákovi nabídl padesát galeonů, když se mě pokusí políbit a já mu přitom jednu nevrazím.

A to jsem si celý život myslela, jak úžasně romantické gesto to od Jamese ten večer bylo. Vlastně by mě to ani nemělo příliš překvapovat, zdálo se totiž, že v jakémkoliv zlomovém momentě našeho vztahu byl nějakým způsobem zapletený Black.

Jenže teď tu chyběl.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem Tichošlápka jenom nepřehlédla. Nevěřila jsem, že by se mohl vykašlat na pohřeb nejlepšího přítele, to mu zkrátka nebylo podobné. A právě tehdy začala paranoia v mé hlavě znovu rozehrávat své absurdní hry.

Přes záda mi přejel mráz a před očima se zeleně zablesklo. Klid jsem nakonec dokázala udržet jenom díky Alastorovi, který mě sevřel kolem ramen tak pevně, jako kdyby mě snad chtěl umačkat. Znal tyhle stavy dobře; i bystrozorové jimi často trpěli. Pokoušela jsem se nedat najevo nepohodlí, ale minimálně pisálky Denního věštce to ani v nejmenším neoklamalo.

Mnohokrát během dne jsem děkovala svému prozíravému rozhodnutí nechat Harryho u Batyldy Bagshotové. Představa, že k tomu všemu ještě trávím čas ochranou svého syna před partou senzacechtivých reportérů, mě neuvěřitelně děsila.

Stačilo, že jsem se s nimi nedokázala popasovat ani já sama. Například taková Rita Holoubková za mnou přišla nejméně desetkrát.

Při posledním pokusu o rozhovor už Remus ztratil trpělivost a trefil ji do zad matoucím kouzlem. Zbytek smutečního obřadu tak tahle pekelná ženská vyprávěla komukoliv, kdo byl ochotný poslouchat, že dostala nabídku pracovat pro Jinotaj, a že nad ní seriózně uvažuje.

„Že se nestydíte za své dnešní chování, mládeži! Řekl bych, že na vás všechny měl James velice neblahý vliv. A na vás obzvlášť, paní Potterová. Bývala jste takové slušné a pravidel dbalé děvče. Kdyby to tak viděla profesorka McGonagallová! Srdce by jí puklo žalem!"

Přísahám, že kámen, který mi v tu chvíli spadl ze srdce, snad do země musel vyhloubit kráter. Nikoho na světě jsem si v ten den nepřála slyšet víc než právě jeho. Zrovna jsem se chystala otočit a odvětit něco v podobném duchu, když mě předběhl další známý hlas.

„Jsem si naprosto jistá, že mé srdce toho vydrží dost, pane Blacku."

„Minnie!" vyjekl Sirius překvapeně, „vůbec bych si netroufal jakkoliv hanlivě hovořit o vašem jistě obrovském a ryzím srdci."

„Ještě jednou mi řeknete Minnie a přísahám, že vám zařídím práci učitele v Bradavické škole."

„To byste těm dětem přece nemohla udělat, Minervo," odvětil Remus pobaveně.

„Ani mě ne. Vždyť bych dopadl jako pan Binns!" zhrozil se Sirius, načež se poklepal prstem po rtu a pořádně se nad její poznámkou zamyslel. „Profesor Black. Těší mě, jsem Sirius Black, profesor. U Merlinových fuseklí, já to místo beru, Minnie!"

Minerva si povzdechla, ale rty se jí přitom stáhly do letmého úsměvu, když nás přejela pohledem.

„Jsem na vás všechny moc hrdá. Bylo mi ctí vás učit. Ano, dokonce i vás, pane Blacku. Lily, drahoušku, vy se ozvěte, kdybyste cokoliv potřebovala."

„Děkuji, Minervo. Za všechno," pousmála jsem se, a nakonec obrátila svou pozornost na Siriuse.

„Myslela jsem, že nepřijdeš," šeptla jsem mu do ucha, když mi ochranářsky ovinul ruku kolem pasu a já si tak mohla hlavu opřít o jeho rameno.

Téměř neslyšně si povzdechl a celý se přitom napjal. Věděla jsem, že úsměv na jeho tváři byl jenom přetvářkou před okolním světem. Za ta léta života na Grimmauldově náměstí se naučil nedávat najevo své pocity, ale já ho znala daleko lépe, než si on sám vůbec uvědomoval.

„Dvanácterák by mi nikdy neodpustil, kdybych přišel o jeho rozlučkovou párty," utrousil nakonec a blýskl přitom letmým úsměvem.

„Jestli mu na hrobě neodpálíš minimálně celou krabici petard, bude zklamaný tak jako tak. Úplně ho slyším: 'To bylo jako všechno? Vyměkl jsi, Tichošlápku,'" uculil se Remus.

„Já bych spíš řekl, že by ocenil, kdyby tahle sláva vyšla na úplněk. To by byla teprve zábava, co říkáš, Náměsíčníku?" zazubil se Sirius a s očividnou vášní se s Remusem začali navzájem pošťuchovat.

Trvalo ještě několik dalších hodin, než se hřbitov v Godrikově dole úplně vylidnil a atmosféra začala konečně připomínat rodinné rozloučení. Teprve tehdy jsme se konečně mohli my, pro které byl James daleko víc než jen hrdina národa, chytit pevně za ruce, pomodlit se a společně pozvednout hůlky k obloze.

„Na Jamese Pottera, člověka s nejryzejším srdcem, jakého jsem měl tu čest poznat," začal Alastor a konec jeho hůlky přitom osvítila hřejivě žlutá záře.

„Na Jamese Pottera, nejlepšího hráče famfrpálu na světě," usmála se Alice, a i ona namířila svou hůlku k nebi.

„Na Jamese Pottera, který se nikdy neptal, co pro vás může udělat; zkrátka to udělal." Remusovi se na konci věty lehce zlomil hlas, ač se to pokoušel zakrýt.

„Na Jamese Pottera, nejúžasnějšího přítele s těmi nejpitomějšími vlasy na světě," doplnil Sirius a vykouzlil mi tím na tváři lehký úsměv.

Já pozvedla hůlku k obloze jako úplně poslední.

Tou dobou už jsem bojovala se slzavým leskem v očích, stejně jako velká většina naší skupinky. Ve skutečnosti jsem byla hrdá na každou slanou kapku, kterou uronily. Znamenala totiž, že za sebou Jimmy zanechal nesmazatelnou stopu v srdcích všech svých přátel. A to bylo mnohem důležitější než veškerá sláva, které se mu po smrti dostalo.

„Na Jamese Pottera, lásku mého života a nejlepšího otce na světě. Jimmy, pro nás jsi byl vždycky hrdina. Nikdy nezapomeneme. Jednou se tam nahoře všichni zase sejdeme, tak nám tam drž místo. Milujeme tě."

Ze všech hůlek se zábleskem stříbrné záře vylétli patroni a společně ozářily pohasínající nebe. Obrovský chundelatý pes ve vzduchu prohnal pableskujícího vlka. Alastorův býk zahrabal kopytem a vyrazil vstříc obloze, následován párkem lvů patřících Longbottomovým. Jako poslední se vynořilo štíhlé tělo s dlouhýma nohama a majestátní šíjí, které vyběhlo z mé hůlky.

Tehdy se mi zatajil dech.

Už to nebyla laň – tělo zmohutnělo, šíje zesílila a zvířecí hlavu ozdobilo majestátní paroží. Jelen zatroubil a vyrazil v čele zářících zvířat, dokud se všichni do jednoho neztratili v dálce.

Nezbývala mi žádná slova. Smutek si znovu našel cestu k mému srdci a já pevně sevřela víčka k sobě. Pokoušela jsem si vybavit šťastné chvíle, které jsme s Jamesem prožily, jenže se všechny nakonec ztratily v mlze, potlačené zeleným zábleskem a vzpomínkou na bortící se dům.

„Necháte mě tu chvíli o samotě?" zašeptala jsem.

Nečekala jsem na jejich odpověď, věděla jsem, že mi bez řečí dopřejí chvíli soukromí, kterou jsem doteď postrádala. Potřebovala jsem se s ním rozloučit sama, bez publika.

Pomalým krokem jsem přešla přímo před tmavý náhrobek a klekla si na kolena. Konečky prstů přitom jemně pohladily slova, čerstvě vyrytá do černého mramoru.

James Potter
27. března 1960–31. října 1981
Láska je tou nejmocnější magií na světě a odpovědí na jakoukoliv otázku

„Jamesi," zamumlala jsem a hlas se přitom nejistě zatřásl, „Brumbál říkal, že Harryho prý ochránila tvá láska. Měla jsem tam být... třeba by ta má ochránila tebe. Můžeš mi to odpustit? Ani netušíš... u Merlina, tak moc mi chybíš."

Přerušilo mě hlasité vzlyknutí, které už jsem nedokázala potlačit. Rukama jsem si objala břicho a mírně se předklonila. Několik hořkých slz dopadlo na čerstvý hrob, ale zřejmě v nich nebyla žádná magie. Kdyby totiž láska byla láska všemocná, James by tu teď stál vedle mě.

„Bolí to tak moc, že nevím... nevím, jak mám žít dál. Jimmy, prosím, já už nechci být silná. Bez tebe jsem k ničemu. Jsem mizerná matka, mizerná čarodějka. Harry mě bude jednou nenávidět."

Chladný vítr se v tu chvíli prohnal hřbitovem a něžně rozvířil mé vlasy. Zavřela jsem oči a nechala se hýčkat jeho mrazivým dechem. Představovala jsem si přitom doteky Jamesových prstů, které se se mnou přišly rozloučit a utěšit můj žal.

Alespoň na krátkou chvíli mě tak konečně naplnil klid. Najednou jsem věděla, že je stále se mnou, a že už mě nikdy neopustí. I smrt je totiž krátká na lásku, jakou jsme sdíleli my dva. Nemohla nás rozdělit; ne úplně. Část mého srdce bude navždy patřit jenom jemu, až dokud se znovu nesetkáme.

„Miluju tě, Jamesi Pottere," zašeptala jsem nakonec, „a to se nikdy nezmění."

Mávnutím hůlky jsem vyčarovala svazek bílých lilií, kterými jsem ozdobila jeho čerstvý hrob. Ani teď, po všech těch uplynulých letech, je nenechávám uvadnout. Zůstávají tak nesmrtelnou připomínkou naší společné minulosti a bezstarostných časů, kdy jsme si ještě mysleli, že nám patří svět.

„Lily?" přerušil mé rozjímání hlas dávného přítele z dětství, jenž se toho večera rozhodl urovnat všechny křivdy, které mi kdy způsobil. Jako kdyby to snad bylo tak jednoduché.

„Severusi."