Smrt není nejhorší ztráta v životě. Nejhorší ztráta je, když uvnitř nás něco zemře zatímco my žijeme.

– Norman Cousins

Ze světa vymizely barvy. Smrskl se jenom na jednotlivé odstíny zelené, které se přelévaly jeden přes druhý a zaplavovaly celou mou duši. Všechno ztratilo smysl. Život se stal jenom pouhou připomínkou naší vlastní bezvýznamnosti.

Avada kedavra.

Dvě hloupá a nic neříkající slova, která mění lidské životy z minuty na minutu. Z vteřiny na vteřinu. Berou matky, otce, bratry i sestry a z dětí dělají sirotky. Nezajímá je váš původ, majetek ani závazky. Jsou neúplatná a ve chvíli, kdy jsou vyřčena, vás před nimi nezachrání ani po strop naplněný trezor plný zlatých galeonů. Nikdo a nic by nemělo mít takovou moc. Právo rozhodovat o životě a smrti by mělo náležet jen a pouze osudu.

Jenže realita nebývá spravedlivá.

Okamžiky těsně po výbuchu mám zahalené hustou mlhou. Nevzpomínám si, jestli jsem křičela nebo plakala. Vybavuji si jenom zničující pocit, který pohltil celou mou bytost. Byla v něm bolest, zoufalství i kapka šílenství. Drásal mě zevnitř jako pařáty rozzuřených hipogryfů a nebylo před ním úniku. Přála jsem si zemřít, jenže on mě nepřišel zabít; přišel mě zničit a rozložit můj život na nikdy nekončící chvíle bolesti.

V momentě největší beznaděje mi dělala společnost stříbrná laň. Mihotavý patron pocházející přímo z mého rozervaného nitra. Několikrát kolem mě zakroužila, načež se nechala pohltit tmou noci. Doteď nevím, jestli jsem ji tehdy vyčarovala vědomě nebo jestli se objevila sama od sebe. Jistá je jenom skutečnost, že se tu noc stala mým strážným andělem.

Ze světa šílenství mě vytrhl až dětský pláč, o kterém jsem byla přesvědčená, že už ho nikdy neuslyším. Někde hluboko v hrudníku se mi cosi pohnulo a všechno kolem okamžitě získalo ostré obrysy. Pochybnosti zmizely a jediným obrazem, zůstávajícím v mé mysli, byl najednou synův obličej.

„Harry!"

Zbrkle jsem se zvedla zpátky na nohy – tíha bolesti mě totiž stihla srazit na kolena – a rozeběhla se přímo do domu.

Byl plný těžkého a dusivého prachu, který se ještě nestihl usadit a plnil tak místnosti neprostupnou šedou clonou. Šla jsem prakticky poslepu a neustále zakopávala o zřícené kusy stropu a zdí. S každým dalším nádechem se mé plíce plnily dávkou poletujících omítky a nutily mě tak k dávivému kašli. Několikrát jsem spadla na všechny čtyři, abych se zase okamžitě zvedla a pokračovala dál. Myšlenka na Harryho mě plnila silou, o které jsem ani netušila, že ji v sobě mám.

Vchod do obývacího pokoje, odkud se ozýval dětský pláč, byl zavalený obrovskou horou suti. V panice jsem zapomněla na svou hůlku, zastrčenou v zadní kapse kalhot, a rozhodla se použít vlastní ruce. Prsty se bezmyšlenkovitě bořily do cihel, betonu a třísek. Ostré úlomky mi drásaly kůži a zanechávaly za sebou hluboké krvavé rány, ale já bez jediného zaváhání pokračovala dál. Odhazovala jsem kus po kuse a nevnímala přitom únavu ani bolest.

„Ustup!" ozval se za mnou hlas, který jsem v první chvíli nepoznávala.

Byl pro mě jenom něčím, co mě zdržovalo od záchrany Harryho. Neotočila jsem se, ani na něj nijak nezareagovala. Místo toho jsem pokračovala ve svém nesmyslném boji se sutinami; alespoň do chvíle, než mě zezadu pevně chytily silné paže a odtáhly mě od hory cihel.

„Pusť mě!" zaškubala jsem sebou a pokusila se bojovat stejně zuřivě jako divoká lvice. „Musím se k němu dostat! Je tam můj syn! HARRY!"

Hlas se mi brzy zlomil a během pár vteřin se vzteklý zápas proměnil v zoufalý pláč.

„Lily! Lily! Podívej se na mě!"

Prudce si mě otočil čelem k sobě a dlaně přitom položil na mé tváře, zamazané směsí prachu a slz. Neochotně jsem přestala vzdorovat jeho tlaku a zvedla na něj zdrcený pohled. Tvářil se stejně vyděšeně jako jsem se cítila já, ale v šedých očích se přitom zračilo něco, co mi v tu chvíli chybělo – zdravý rozum.

„Siriusi," vzlykla jsem hlasitě a pevně mu zaryla nehty do předloktí, až bolestivě sykl. „James. Harry. Výbuch. Musíš – pomoct."

„Musíme si pomoct navzájem, Lils, jasné? Prorazím to, ale potřebuju, abys chytila strop, kdyby se měl zřítit, rozumíš mi?"

Přesunul ruce z mých tváří na ramena a trpělivě čekal, než mi dojde význam jeho slov. "Jsi připravená?"

Nakonec jsem přikývla a párkrát zhluboka nabrala vzduch do plic. Sirius už mezitím stihl místnost zbavit těžkého prachu, takže se konečně dalo dýchat bez kašle.

V kapse kalhot jsem nahmatala svou hůlku, na kterou jsem až doteď nepomyslela, a připravila se mu pomoct.

„Bombarda!"

Hromada cihel se rozletěla na kusy a já je kouzlem okamžitě zachytila, aby nedostaly šanci nikomu ublížit. Strop se zatřásl a několik tenkých proužků omítky se přitom sneslo k zemi. Přesto vydržel a nezhroutil se.

Nic nás tehdy nemohlo připravit na pohled, který se před námi rozprostřel.

Obývací pokoj byl zaplněný nánosem prachu. Všechna okna byla roztříštěná; některá z nich měla dokonce vylámané i rámy. Velký krb ve středu místnosti se rozpadl na jednotlivé cihly a uprostřed toho všeho ležel Jimmy – můj manžel, má spřízněná duše, láska mého života. Pro Jamese Pottera bych našla stovky takových pojmenování, stejně jako by je jistě našel i Sirius.

Oba jsme zůstali zdřevěněle stát na místě, neschopní slov.

James ležel na břiše, s hlavu vyvrácenou do strany a brýlemi odhozenými stranou. Jeho hůlka se válela pod nízkým konferenčním stolem, kam se zřejmě zakutálela poté, co mu vypadla z ruky. Neměl na sobě žádnou známku zranění, a přesto jsem tušila, že je mrtvý. Už tolikrát jsem viděla prázdné pohledy očí, způsobené nepromíjitelnou kletbou, tolikrát jsem sledovala smrt a věděla, že nemělo smysl bojovat o životy obětí, ale tentokrát to bylo jiné. Vždyť tohle byl James. Nemohl být pryč. To se nemělo stát.

Přidala jsem se k nářku svého syna, sedícího na zemi vedle otcova těla. Jeho hlasitý pláč se rozléhal pokojem a naplňoval mě ještě větší bolestí. Zoufale jsem třásla bezvládnými rameny, jako kdybych snad doufala, že ho tím dokážu přivést zpátky k životu.

„Jimmy! Prosím, prober se! Nenechávej mě tu! Jamesi!"

Žádná má slova, ať už byla vyřčena hlasitě nebo prosebně, ho ale nedokázala vyvézt z hlubin podsvětí a vrátit mi ho zpátky. Barva se pomalu vytrácela z jeho tváře pokryté strništěm a pokožka začínala nepřirozeně chladnout. Už nemohl vidět hořké slzy, které pro něj ronila jeho žena a nejlepší přítel.

Byl pryč.

„Zabiju tu zatracenou krysu! Ten zrádce bude litovat dne, kdy mě poznal!"

Siriova hněvivá slova ke mně doléhala jakoby z velké dálky a pochopit jejich význam mi trvalo až nepříjemně dlouhou dobu. Uvědomění naštěstí přišlo právě včas – na poslední chvíli jsem se zvedla na nohy a zbrkle chytila černou látku jeho kapuce, div jsem ho svým zásahem nestrhla k zemi. Kdo ví, co by se všechno mohlo stát, kdybych ho ten večer nezastavila a on vyrazil za Peterem.

„Prosím, nenechávej mě tu," vzlykla jsem a oběma rukama křečovitě sevřela jeho předloktí. „Prosím. Nezvládnu to. Já tohle nedokážu – vždyť on – já – prosím, neopouštěj mě."

V jeho skelném pohledu se zračila bolest, velice podobná té mé. Těžko soudit, kdo z nás Jamese miloval víc. Vždyť Sirius byl prakticky členem naší rodiny. Byl mému muži nejlepším přítelem i bratrem. Ti dva byli nerozluční – v dobrém i ve zlém. Občas mi dokonce přišlo, že jsem si je snad nevědomky vzala oba, aniž by mě někdo předem varoval.

„Neopustím," hlesl nakonec, ačkoliv ho to muselo stát spoustu přemáhání.

Netoužil v tu chvíli po ničem jiném, než po pomstě; jeho oči ho prozradily. Znala jsem jeho prudkou a nekompromisní povahu a věděla jsem, že ho musím za každou cenu zastavit. Nemohla jsem přijít ještě o něj.

Jakmile jsem si byla jistá, že neodejde, povolila jsem své sevření a zvedla ze země plačícího Harryho. Přivinula jsem k sobě jeho drobné tělíčko a sevřela ho tak pevně, jako by mi ho snad měl někdo chtít odvést pryč. Hluboko uvnitř jsem proklínala celý svět a všechny lidi v něm, ale navenek jsem se pokoušela být silná. Teď šlo hlavně o něj. Byl tím jediným, co mi zůstalo.

„Jsi v pořádku, miláčku. Máma je tady," mumlala jsem zlomeně a přitom s ním lehce pohupovala v náručí, abych ho přiměla přestat brečet.

Nepomáhalo to.

Jak by taky mohlo? Byl tak malý, tak nevinný a už se musel prát o své vlastní právo na život. Ztratil své dětství ještě předtím, než vůbec stihlo začít. Rudá jizva, hyzdící jeho čelo, toho byla důkazem a zůstala tak věčnou připomínkou minulosti, před kterou nikdo z nás neuteče.

Tu noc se můj syn stal hrdinou, aniž by vůbec chápal proč. Tu noc skončila válka ničící naše životy víc jak deset let. Tu noc celý svět pozvedl číše a připil si na zdraví Harryho Pottera; Chlapce, který přežil.

Já bych přitom bez váhání zaprodala všechny jejich duše ďáblu, jen kdyby mi to mohlo vrátit mého muže. Tolik lidí se mě za ty roky pokoušelo přesvědčit, že přesně takhle by si to James Potter přál – zemřít hrdinskou smrtí, která zachránila svět.

A možná měli pravdu.

Jenže to nebyl osud, který si zasloužil. Měl být šťastný, měl vidět vyrůstat svého syna, učit ho hrát famfrpál a s hrdostí sobě vlastní mu předat pobertův plánek spolu s neviditelným pláštěm. Měl zemřít po mém boku jako starý muž na konci své životní cesty naplněné láskou.

Tohle všechno a mnohem víc ale zůstalo jen naivním snem sotva dospělého děvčete; jenom vzdušným zámkem, postaveným v mé vlastní hlavě, který se zřítil jako domeček z karet jednatřicátého října roku devatenáct set osmdesát jedna.

Dne, který se měl navždy zapsat do naší historie.