Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti.

– Jan Werich

Romány jsou plné tesklivých rozloučení plných lásky a trpkých sbohem vyslovených v ten správný čas. Milenci si umírají v náručích a naposledy se ujišťují o citech silnějších, než je sama smrt. Realita je ale až příliš vzdálená romantickým představám spisovatelů a básníků. Přála bych si říct, že i já vyslovila všechno, co jsem měla na srdci, ale lhala bych.

„Brzy se vrátím."

To bylo poslední, co ode mě James kdy slyšel. Žádné miluji tě ani jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Jen prosté konstatování v závěru nepříjemné výměny názorů.

V hlavě jsem si tu chvíli přehrávala snad milionkrát, a ještě mnohem víckrát si představovala, co jsem mu měla říct a neřekla. Měla jsem ho obejmout. Měla jsem ho políbit. Měla jsem udělat spoustu věcí, ke kterým už nikdy nedostanu příležitost.

Ukázalo se, že toho večera neexistovalo méně bezpečné místo, než byl Godrikův důl.

Stalo se to v sobotu jednatřicátého října. Ten den pršelo a já byla celé odpoledne až nezvykle neklidná.

Něco, co jsem ráda nazývala šestým smyslem, se ve mně doslova bouřilo a pokoušelo se mi rozervat hlavu na kusy. Nedokázala jsem sedět na jednom místě a nic nedělat. Pořád jsem přecházela po místnosti. Tam a zpátky, tam a zpátky. Harry plakal, nervózní z mého rozpoložení, a Jamesovi brzy došla trpělivost – i on byl z naší nucené izolace značně podrážděný a občas nešel daleko k ostrým slovům.

„U Merlina, můžeš si už sednout na zadek, Lily?" zavrčel a zvedl přitom ze země našeho plačícího syna. „Ten kluk je z tebe zralý na uklidňující lektvar."

„Ty to nechápeš!" obořila jsem se na něj hruběji, než jsem původně zamýšlela. "Něco je určitě špatně! Petunie mi neodepsala na ten dopis, co jsem jí poslala. Nenechala Brumbála, aby jim kouzlem zajistil dům. Co když se něco stane? Měla bych to udělat já, určitě by se mi ji podařilo přesvědčit."

„Zešílela jsi? Nemůžeš se jít jen tak procházet ven! Tvá sestra za to rozhodně nestojí."

„Nestojí? Merline, je to moje sestra!" zajela jsem si rukou do vlasů a nervózně je odhrnula dozadu. "Mohla bych se přemístit přímo do Surrey, přesvědčit ji a do dvou hodin být zase zpět."

„Ne! Zapomeň na to, Lily. Nikam tě nepustím!"

„Nemůžeš mi to zakázat" vyprskla jsem ukřivděně.

Harry se rozplakal ještě hlasitěji a natáhl ke mně drobné ručky. Vzala jsem ho z Jamesovy náruče a s mateřskou něhou políbila baculatou tvářičku začervenalou neustálým křikem.

„Musím to udělat, Jimmy. Brzy se vrátím."

Nepokusil se mě zastavit. Věnoval mi jediný ustaraný pohled, na který jsem odpověděla letmým úsměvem, a znovu si přivinul našeho syna k hrudníku. Díval se na mě tak upřeně jako kdyby mě už nikdy neměl znovu vidět; jako kdyby snad tušil, že se blíží konec.

A já se otočila a odešla.

To byla poslední vzpomínka, která mi na něj zbyla.

Kdybych dostala šanci prožít ten okamžik znovu, uložila bych si do paměti sebemenší detail jeho tváře. Sotva znatelné vrásky kolem očí, které byly připomínkou nikdy neutuchajícího smíchu školních let, drobnou pihu v pravém koutku úst, jež pohybem doprovázela každý jeho rošťácký úsměv, i milující pohled oříškových očí, skrytý za obroučkami brýlí.

Místo toho jsem za sebou zavřela vchodové dveře a hned za brankou se přemístila rovnou do Kvikálkova. Mé kroky vedly skrz Zobí ulici, kde jsem s obličejem zakrytým kapucí mikiny – jako kdyby mě snad něco takového mohlo ochránit před Smrtijedy – hledala ten správný dům.

V rozrušení jsem si nedokázala vzpomenout na správné číslo popisné, takže jsem přecházela od domu k domu a prohlížela si jména na poštovních schránkách. Bowlerovi, Spencerovi, O'Donnellovi. Všichni měli úplně ty samé opečovávané předzahrádky před naprosto totožnými domy. Měnila se jenom výzdoba na zápražích a v oknech. V jednom zářila děsivá vyřezávaná dýně, v jiném zas třepotaly křídly umělí netopýři.

Úplně mi vypadlo, že se blížil Svátek všech svatých. Obtěžkán starostmi o bezpečí vlastní rodiny, člověk najednou zapomínal i na běžné drobnosti, které dělaly život životem. Okamžitě jsem si na pomyslný seznam v hlavě přidala nový úkol – sehnat dýni a společně s Jimmym a Harrym ji vydlabat. Jenom další z mnoha plánu, které zůstaly pouhým toužebným přáním.

S nostalgickým úsměvem jsem si vybavila Bradavické hostiny – stoly prohýbající se tím nejlepším jídlem, jaké skřítkové dokázali připravit, všudypřítomný zpěv duchů i tisíce hořících svící. Vzpomněla jsem si na šestý ročník, kdy Sirius celému zmijozelskému stolu podstrčil sirupové košíčky vlastní výroby, po kterých jim z rukou zmizela kůže i svaly a zůstaly jenom holé kosti. Tehdy za to vyfasoval měsíc školního trestu a Křiklanovi trvalo celý týden, než se mu podařilo vyrobit lektvar rušící účinek cukrovinek.

Jak moc mi ta bezstarostná školní léta teď chyběla.

Konečně se mi na jedné ze schránek podařilo objevit to, co jsem hledala: Petunie a Vernon Dursleyovi. Zvonek se hlasitě rozezvučel domem a okamžitě rozplakal malého Dudleyho. V první chvíli jsem zalitovala, že jsem raději nezaklepala, ale brzy si vynadala, že řeším hlouposti.

Dveře se pootevřely a v úzké škvíře se objevila Vernonova kulatá hlava. Zamračil se prakticky ihned, když si uvědomil, kdo stál na jeho prahu. Myslím, že v první chvíli mi chtěl dokonce zabouchnout přímo před nosem.

„Potřebuji s vámi oběma mluvit," vyhrkla jsem okamžitě, aniž bych mu dala možnost promluvit první. „Je to opravdu důležité."

„Kdo je to, Vernie?" ozval se z chodby známý hlas a za jeho objemným tělem vykoukla šlachovitá ženská postava.

„Tvá sestra," zabručel rozladěně, ale nakonec otevřel vchodové dveře dokořán a pokynul mi hlavou. Ve skutečnosti to bylo daleko milejší uvítání, než jsem očekávala.

„Díky," vydechla jsem a bez dalšího váhání vešla rovnou dovnitř. „Ahoj Tuny, ahoj Due," pousmála jsem se a cvrnkla přitom plačícího Dudleyho do drobného nosíku. Ten téměř okamžitě přestal ronit krokodýlí slzy a místností se rozezněl upřímný dětský smích.

„Co tu děláš?" zeptala se Petunie odtažitě a dala mi tím okamžitě najevo, že nejsem vůbec vítaná. Zamrzelo mě to, jenže jsem nic jiného ani nemohla očekávat. Náš vztah byl hluboko pod bodem mrazu už spoustu let, proč by se teď mělo něco změnit?

„Nemám moc času, tak mě teď prosím poslouchejte, ano? Vím, že jste odmítli Brumbálovu ochranu. Vím, že nevěříte kouzlům a vím, že nevěříte ani mě. Jenže ta zatracená válka je čím dál tím horší. Za poslední čtvrtrok jsem pohřbila tolik přátel, že je nespočítám na prstech obou rukou. Nechci, aby k nim přibyla i vaše jména."

Vychrlila jsem ze sebe všechno tak rychle, že jsem se během proslovu stihla jenom jedinkrát nadechnout. Zírali na mě dlouho, neschopní slova. Předpokládám, že jim do té doby nikdo nepředložil informace v takhle surovém stavu.

Jako první se z šoku probral Vernon, kterému se rozčilením třásl knír, a dokonce ani jeho hlas nezněl příliš sebejistě. „Proč by se nás měl týkat nějaký úchylný konflikt? Nemáme s tím vaším... spolkem nic společného."

„Výbuch v Cambridge, zřícený most v Londýně, požár v Edinburgu. Nic z toho nejsou náhody, ale útoky mířené přímo na nekouzelníky. Pán Zla si chce mudly podrobit a ti, kteří nepokleknou, budou bez milosti zabiti. Nemůžu vám zajistit stoprocentní ochranu, ale nechte mě zabezpečit alespoň váš dům. Ať se tam venku stane cokoliv, tady budete v bezpečí. Tuny, prosím. Jestli ne kvůli vám, tak kvůli Dudleymu."

Sledovala mě se směsicí pohrdání a nejistoty. V náručí přitom neustále pohupovala svým jediným synem a oči se jí pomalu potahovaly slzavým leskem. Pak jsem na její tváři zahlédla pocit, který mi napověděl, že mám vyhráno – byl to strach.

„Je to tak zlé?" šeptla a přivinula si Dudleyho ještě blíž k tělu, div ho přitom neumačkala.

„Horší, než si vůbec dokážeš představit, Tuny," hlesla jsem a z náprsní kapsy přitom vytáhla hůlku.

Oba sebou trhli a upřeli pohled na kus dřeva v mé ruce. Vernon přitom zbrunátněl ještě o něco víc a k tomu všemu začal funět jako lokomotiva, ale nezastavil mě. Mlčky poslouchali slova řinoucí se z mých úst, a přitom sledovali barevné záblesky působícího kouzla se směsicí odporu a vděčnosti.

Nic víc jsem nepotřebovala. Stačilo mi vědomí, že jsem poskytla své sestře alespoň malý kousek bezpečí v kruté době, která si vybírala oběti po desítkách. Přesto jsem od ní ten večer dostala ještě daleko víc. Ve chvíli, kdy jsem byla na odchodu, mě mezi dveřmi zastavila a pevně objala.

Jenom krátce, ale se vší láskou, kterou mi ty dlouhé roky upírala.

„Dávej na sebe pozor, Lily," zašeptala mi plačtivě do ucha a mě se tehdy oči proti vlastní vůli zalily slzami. Jednou jedinkrát jsem vzlykla a oplatila jí pevný stisk náruče.

Pak jsem ji pustila; byl čas vrátit se domů.

Godrikův důl vypadal stejně poklidně, jako když jsem ho před krátkou dobou opouštěla. Z nebe se stále vytrvale snášely provazce deště a ulice byly prázdné a zamlklé. Tentokrát mi to ticho ale nepřipadalo uklidňující. Bylo jiné; tíživé a zlověstné.

Něco bylo špatně.

Branka vedoucí na zahradu našeho domu byla otevřená dokořán. V první chvíli jsem z toho obvinila vítr, ale v hloubi duše jsem věděla, že to byl holý nesmysl. Zamykala se a ani sebevětší vichr nedokáže nahradit klíč.

Váhavým krokem jsem vyrazila po betonovém chodníku, vedoucím až ke vchodovým dveřím. Hrudník mi svírala děsivá předtucha, která byla čím dál silnější. Všechno kolem se najednou podivně zpomalilo. Přes záda mi přejel mráz a chloupky na těle se postavily do pozoru v očekávání něčeho zlého.

Ticho večera prořízl hlasitý pláč mého syna. V ten samý okamžik okenní tabulky rozzářil oslepující zelený záblesk. Trval jenom několik vteřin, ale mě to přišlo jako věčnost. Stále ho vídám. Každou noc. Nemine den, kdy by mě tahle vzpomínka nepřišla trýznit a bránit mi v pokusech začít zase žít.

Obrovská tlaková vlna se prohnala okolím rychlostí blesku. Všechna okna se jako na povel s ohlušujícím tříštěním rozsypala na kusy a sklo se jako šrapnely granátu rozletělo do okolí. Několik střípků zasáhlo i mě, ale šok a děs přehlušil veškerou bolest, kterou mi zranění způsobila. Celý dům se doslova otřásl v základech a z každé stěny se jako déšť začala sypat omítka.

Vzpomínám si, že jsem stála jako přimrazená, když se s hlasitým praštěním propadla část střechy a zbortila se přímo do dětského pokoje.

Stejně jako moje sny. Stejně jako mé srdce. Stejně jako má budoucnost.