Antonin Dolohov, jeden z nejobávanějších Smrtijedů vůbec, pomaličku přicházel k sobě. Bolel ho celý člověk a navíc mu byla přímo pekelná zima. Otevřel oči, aby nad sebou spatřil strop sestavený z hrubých, neopracovaných kamenů a několik pavučin. Rychle oči zase zavřel. Tohle nemohla být pravda...

Naposledy si pamatoval, jak ve Velké síni Bradavického hradu bojoval s tím skrčkem Kratiknotem. Vybavilo se mu jedno z mouder, které mu předal kdysi jeho otec. „Nejhorší jsou mrňaví lidi a zrzaví psi. Nebo, že by to bylo naopak?"

Před tím dostal první pořádnou herdu do hlavy, když vyřídil toho prašivého vlkodlaka Lupina a následně se proti němu vyřítili dva zrzci, podobní si jako vejce vejci. Kdyby mu Rookwood pohotově nekryl záda, nejspíš by ho ta dvě ucha dostala. Naštěstí jeho kumpán metal kletby jednu za druhou a dal mu čas, aby popadl dech, než se mu vydal na pomoc.

Vybavoval si, jak odpálil kus zdi a jednoho z nich tím sejmul, i když v tom fofru nebylo úplně stoprocentně poznat, čí kletba to byla doopravdy. Dolohov si ale byl téměř jistý, že právě ta jeho. Poté se na příkaz Pána zla stáhli.

Co se dělo v Zapovězeném lese, měl tak trochu v mlze. Ale velice dobře si pamatoval na onen souboj ve Velké síni. Ten vzteklý mrňous po něm šel jako nasraná fretka. Poté ho zasáhl, jen Merlin ví čím. A od té doby ani ťuk... Vyhráli?

Znovu opatrně otevřel oči. Nad ním byl stále ten samý kamenný strop. Pod ním stejně hrubá, a k tomu ještě vlhká podlaha. Maličkým oknem sem proudilo jen trochu světla, a i to se zdálo jaksi zašedlé.

„No, do prdele!" zařval, když mu to celé začalo docházet.

„No, dobrý den, pane líhan!" ozval se posměšně Rabastan Lestrange.

„Ale, naše Šípková Růženka se probrala k životu? To je dost..." připojil se svým komentářem jeho bratr Rodolphus.

„Přesně," navázal na něj Macnair, „už jsme se báli, že budeme muset sehnat nějakýho mozkomora, aby tě políbil."

„Kreténi!" zavrčel Dolohov podrážděně a opatrně se posadil. Jak jen se mu motala hlava...

„Ne, vole, Smrtijedi..." odpověděl mu Macnair dotčeně.

„Waldene, to máš jedno," odmávl to Rodolphus. „Mám důvodný podezření, že z hlediska dějin je to už dneska to stejný."

„Takže jsme v prdeli?" zeptal se Dolohov věcně.

„Trefa," odvětil mu Yaxley. „Doslova a do písmene..."

„Corbane, byl bys tý lásky a trochu to rozvedl?" požádal Antonin nerudně. Sice už pochopil, kde přesně jsou, ale rád by věděl, jak moc je to zlé.

„No, takže stručný výcuc. Potter žije, Pán zla je mrtvý. A to tentokrát doopravdy. Nagini je po smrti, stejně tak Bellatrix..."

„Co? Rodolphusi, ty jsi vdovec?" skočil mu Dolohov užasle do řeči.

„Jo," přitakal oslovený. „A protože hniju tady, tak to nemůžu ani pořádně zapít," dodal a Antonin si nebyl jistý, jestli má starší z bratrů Lestrangeových zájem pít na žal, nebo na oslavu.

„No, shrnu to takhle," navázal Corban, aby to nějak dokončil. „Kdo z nás není tady, tak je tuhej."

„S výjimkou mýho vychcanýho švagra. Ten čeká na soud v domácím vězení," dodal Rodolphus. „Vděčí za to Narcisse."

„Počkej, já si velice jasně, teda spíš matně, vybavuju, že nás ta jeho krasotinka všechny podrazila," namáhal si Dolohov paměť.

„To si vybavuješ správně," souhlasil s ním Rowle. „A taky tím toho svýho blonďatýho zmetka vysekala z největšího průseru."

„Pro upřesnění – oba – mladýho i starýho," dodala Alecto Carrowová.

„Ty vole, ženská, ty jseš tu taky?" zděsil se Dolohov. Vzpomínal si, jaké peklo tu kdysi, vlastně ne až tak dávno, zažívali s Bellatrix, a jaká oáza to byla, když s nimi v druhém kole už neseděla. Bellatrix je mrtvá, ale dostali sem Alecto. Merline, za co?

„Jak vidíš..." odsekla mu Alecto podrážděně.

„No, nevidím, ale slyším," odpověděl jí Antonin podobně jízlivým tónem.

„Do háje zapovězenýho, lidi, to se chcete fakt zhádat už první den?" osopil se na ně Rabastan. „Jestli vám to nedošlo, teď to máme všichni na doživotí, bez ohledu na to, co se bude dít u soudu! To se chcete navzájem nesnášet už teď?"

Od této chvíle už uplynulo několik měsíců, přesto se to Antoninovi každou noc vracelo v podobě mučivého snu. Ten moment, kdy si uvědomil, že se z téhle prohnilé díry dostane leda tak k soudu, a poté už nikdy. Ať už řekne, nebo udělá, cokoli, nezmění to. Musel ovšem uznat, že s novou vládou přišly některé změny.

Na kavalcích byly sice pořád slamníky, ale dostali k nim cejchy a deku odpovídající roční době. Na léto slabší, ale jak začalo přituhovat, nastala výměna za hřejivější model. Jejich vězeňské mundúry byly prané častěji a oni sami také směli do sprch ob den. Strava byla pořád stejně mizerná, ale koneckonců, nebyli na dovolené.

A novinkou byla pošta. Směli psát dopisy, stejně jako je dostávat. Antonin se tomu nejdřív smál. S kým by si asi tak psal, když prakticky všichni jeho kamarádi a známí jsou tady, takže pokud bude mít něco na srdci, může jim to říct rovnou? Ale chápal, že třeba takový Yaxley, který měl manželku na svobodě, tuto výsadu vítal s otevřenou náručí. Přestože si ho ostatní dobírali s tím, že vede se ženou sex v dopisech.

Poté se ale stalo něco, co zcela změnilo Antoninův pohled na vězeňskou korespondenci, na které viděl jako pozitivní doposud jen to, že ji do Azkabanu nosili bystrozorští aspiranti a jeho bavilo si je dobírat. Na rozdíl od přítomných Smrtijedů, tahle ucha ještě neznala všechny jeho historky a hlášky nazpaměť, takže je občas dovedl vyhodit z konceptu. Když se ovšem s poštou jednoho dne objevil sám Vyvolený, Antonina překvapilo, že také dostal dopis.

Zaraženě si obálku převzal, samým překvapením se nezmohl ani na žádnou vtipnou glosu. Jako v transu se s dopisem posadil na kavalec a chvíli na něj zíral jako na Pána zla v červených trenýrkách. Nechápal...

Nepoznával písmo, ale nemohl se přimět, aby ten dopis otevřel. Začal totiž mít neodbytný pocit, že dostal velice peprný emoční výlev od některého pozůstalého, kterého připravil o blízkou osobu. Na rozumové úrovni to chápal, na té emoční ho to štvalo.

„Hej, brácha, doufám, že ti zas přišla faktura, jak minule..." zahalekal Rabastan na svého bratra v protější cele.

„Díky za přání, brácho..." usykl Rodolphus, který na svůj dopis civěl podobně nechápavě jako Antonin.

„Jaká faktura?" zajímalo Macnaira.

„Ty vole, ty máš taky paměť jak zlatá rybka. Tři vteřiny a prd, co?" utrhl se na něj Rodolphus nerudně. „Kromě předvolání k soudu jsem za celou dobu, co tu smrdím, dostal jen jeden jedinej dopis. A v něm mi bylo oznámeno, že se z mých úspor bude cvakat Bellatrixin pohřeb."

„No, ty vole," hvízdl Macnair, jako kdyby nad tím Rodolphus v posledních měsících neláteřil nejméně jednou týdně.

Antonin jejich počínající hádku ignoroval a dál hypnotizoval dopis ve svých rukou. Nakonec jeho zvědavost zvítězila, roztrhl obálku a se zdviženým obočím se začetl.

***

Katie Bellová si urovnala poznámkový blok v klíně a připsala si do něj pár poznámek o probíhajícím zápasu mezi Kudleyskými Kanonýry a Hollyheadskými Harpyjemi. Byla to vskutku tristní podívala a Katie doufala, že chytačka Harpyjí již brzy ukončí trápení Kanonýrů chycením zlatonky.

Pro Katii bylo o to bolestnější, že zápas sledovala z tribuny. Snila o profesionální famfrpálové kariéře. Prokletí, které utrpěla vinou, jak se později dozvěděla, Draca Malfoye, ji ale vyřadilo. I když se hned po návratu do školy vrátila i na koště, už si na něm nebyla ani zdaleka tak jistá a občasné třaslavé záchvaty, kterými i po tak dlouhé době trpěla, znemožňovaly, aby se o sportovní kariéru byť jen pokusila.

Vzala tedy za vděk druhou nejlepší možností a vrhla se hned po škole na sportovní novinařinu. Psala články se spoustou šťávy a rychle se stala oblíbenou sportovní reportérkou, protože z jejích článků bylo skutečně cítit jak nadšení, tak to, že tématu doopravdy rozumí. V současnosti pracovala na nové souborné publikaci o famfrpálu. Přestože klasika Famfrpál v průběhu věků byla dobrá kniha, nebyla už tak úplně aktuální. Chyběla v ní nová košťata, nové herní prvky i současné hvězdy tohoto nádherného sportu. A také neobsahovala kompletní seznam zakázaných zákroků, což byl podle Katie velký nedostatek.

Její kniha byla skoro hotová, už chyběly jenom medailonky výjimečných hráčů a nějaké ty rozhovory jako bonus. A právě když dělala medailonek Viktora Kruma, který na její sovu odpověděl velice srdečně a ochotně souhlasil, že si s ní vymění několik dopisů, aby jí s knihou pomohl, dostala ten šílený nápad.

Rozhodla se napsat knihu o nedávno skončené válce. Nebyla to sice žádná novinka – o válce psal dneska skoro každý, včetně té nemožné Holoubkové, ale nikdo se na to neobtěžoval podívat očima Smrtijedů. Právě teď frčelo opěvování hrdinů. Chápala to. Ale přišlo jí zajímavé poslechnout si i protistranu. Nebyli to přeci jenom výlučně vyšinutí magoři. Něco je k tomu muselo vést a Katii to zajímalo. A díky Viktorovi, ehm, panu Krumovi, ji napadlo, že by to šlo zařídit i v případě, že jí Ministerstvo kouzel nedovolí, aby za nimi chodila do Azkabanu osobně. Vlastně se jí tam ani moc nechtělo. Ale jistě nebudou mít nic proti tomu, aby si s vězni dopisovala.

Před pár dny odeslala svou žádost prvním dvěma, se kterými se rozhodla to zkusit – Antoninu Dolohovovi a Rodolphusi Lestrangeovi. Poslala sovu také na Malfoy Manor, Dracovi. Na rozdíl od prvních dvou jmenovaných, které ve vší slušností požádala, zda by byli tak laskavi a zodpověděli jí některé otázky pro její plánovanou knihu, Dracovi napsala, že to od něj očekává jako službičku a omluvu za to, že ji skoro zabil.

Téměř obratem dostala odpověď od Narcissy Malfoyové, že její syn, a rovněž i její manžel, jí rádi poskytnou rozhovor a že je v jejich sídle kdykoli vítána. A samozřejmě budou respektovat i to, pokud by se chtěla sejít někde na veřejném místě s ohledem na vlastní bezpečnost. Katie si nemohla pomoci, ale pokaždé, když si na rázná slova paní Malfoyové vzpomněla, bavila se představou, jak se do toho ani jednomu z Malfoyů moc nechce, ale paní domu jim jasně vysvětlila, že se jim naopak chce, a to velmi.

Poděkovala tehdy paní Malfoyové za ochotu a uvědomila ji, že až bude mít nějakou představu o termínu, dá zavčasu vědět. Chtěla mít nejdřív jistotu, že do jejího smělého projektu půjde i někdo další. Rozhodně neměla chuť psát biografii o „nepochopených blond aristokratech, kteří se stali Smrtijedy vlastně omylem". Chtěla se pokusit o objektivní náhled, proto potřebovala víc párů očí, které u toho byly.

Ztracená v myšlenkách, zda dostane z Azkabanu vůbec nějakou odpověď málem přehlédla moment, kdy k velkému překvapení všech ukončil trápení Kanonýrů jejich vlastní chytač, a trochu tak zmírnil drtivou porážkou, kterou se chystali utrpět. Díky jeho zásahu prohráli jen docela těsně.