Zaklapla jsem desky a s prázdným výrazem ve tváři jsem se podívala na Carla.

,,Kde," hlas mi selhal. ,,Kde jsi našel ty desky?"

Carl si mě smutně změřil. ,,V růžové zahradě."

Jako by do mě udeřil blesk. Okamžitě jsem si vzpomněla na útržek vzpomínky. Jenže.. co s tím vším měly ty desky společného?

Mrkla jsem na Carla, který najednou se soustředěným výrazem nehtem seškraboval špínu z dřevěného stolu. Ne.. myšlenka, která mě napadla, byla natolik špatná, až jsem se zastyděla. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, on to nebyl. Vypadal, že sotva dokáže ublížit pavoukovi. A člověku? Mně? Ne. Ať už ty desky našel náhodou, nebo ne, neudělal to on.

Mé srdce říkalo, že ne. Věřila jsem mu - jako vždy.

Napila jsem se horké čokolády a do rukávu si utřela šlehačku. Má mamka by to gesto považovala za nechutné, napadlo mě.

Netřásla jsem se, jak jsem čekala. Žádné záchvaty jsem nikdy neměla, prý, přesto pocit, že záchvat nastane, jsem mívala jen zřídkakdy.

,,Proč mi pomáháš?" ptala jsem se najednou a položila opatrně hrnek na stůl.

Carl přestal škrábat a vzhlédl. ,,Protože kdysi jsi pomohla mně."

Překvapeně jsem zamrkala.

Carl se malinko pousmál, jako by si na něco vzpomněl. Jeho skořicové oči vypadaly, že jsou mimo realitu. Nepřišlo mi to divné. Fascinovalo mě to.

,,Myslel jsem si, že nezapadám mezi ostatní. Že jsem divný, víš? Měl jsem problémy a všimla sis toho. Taky jsi mi hned řekla, že to nejsou problémy, ale dary," podíval se mi do očí. ,,Žil jsem ve lži a ty jsi mému životu dala pravdu."

,,To moc nezní, že mluvíš o mně," zavtipkovala jsem a tím se pokusila skrýt svoji zmatenost.

Významně se na mě podíval. ,,Pravda. Jsi jiná. Kdo by nebyl? Neumím si představit, čemu sama čelíš. Bojuješ sama se sebou a takové problémy moc lidí nemá," napil se čaje. ,,Předtím jsi byla jemná, milá a něžná? Ne. Byla jsi Luna, kterou si nešlo zamilovat. Byla jsi středem pozornosti a všemi milovaná. A taky kapku rozmazlená," dodal a poté se zarazil. ,,To neměla být urážka."

Píchlo mě u srdce při pomyšlení na bezstarostnou Lunu. ,,To je v pohodě."

,,Luna, kterou nyní jsi, je jiná. Neumím to popsat, ale je to dobře. Rozhodně dobře, že jsi taková."

Zvedla jsem obočí, ale nic jsem nedodala. Každé slovo jsem se zoufale snažila zapamatovat a snažila se přijít na kloub tomu všemu. Hledala jsem cokoliv, co by mi pomohlo si vzpomenout. V deskách se něco mohlo objevit, jenže děsilo mě to. Děsilo mě pomyšlení na to, kolik toho tam bylo a kolik toho se mohu dozvědět nejen o sobě, ale o lidech, kteří se tam nacházeli. Co když i oni zažili to, co jsem právě zažívala já? Co když už tady nejsou?

,,Moc mluvím. Prostě jsi mi pomohla a já nyní pomáhám tobě."

Opřela jsem se do měkké židle a zhluboka nasála vůni kávy, která tu v kavárně dominovala. Podívala jsem se se z okna a trhla sebou. Málem jsem spolu se židlí spadla na podlahu.

Monty nehnutě stál naproti. Na druhé straně ulice a pozoroval mě. Ruce měl v kapsách kožené bundy, v čepici a vysokých, šněrovacích botách vypadal jako model. A taky jako člen gangu. Vytáhl pravou ruku z kapsy. Na rukou měl bezprsté rukavice. Zamával.

,,Na co se díváš?" zeptal se Carl a díval se na Montyho.

,,Ty ho nevidíš?" vydechla jsem se tiše. Bála jsem se, že nás uslyší, což bylo naprosto nenormální obava.

,,Koho?"

Vstala jsem. Všechno rozumné se mi vykouřilo z hlavy. Začala jsem se soukat do oblečení a z peněženky vytáhla bankovku. Položila jsem jí pod hrnek, nacpala desky do batohu a přes rameno si přehodila najednou těžší batoh.

,,Kam to jdeš?" vyhrknul Carl a začal se taky oblékat.

,,Nic. Už musím. Dopij si čaj. Děkuji ti za dnešek." Div jsem neutíkala ke dveřím.

Carl nešel za mnou. Prostě si povzdechl a mávl mým směrem rukou. Jako bych byla zblázněná holka - což jsem díky tomu, co jsem se chystala udělat, doopravdy byla.

Zato já se podívala na Montyho, který už na tom místě nestál. Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Podívala jsem se naposledy na místo, kde stál a vyrazila do malé uličky, která byla pár metrů vedle. Ačkoliv stále bylo světlo, takhle ulička byla tmavší. Budovy byly vyšší a natěsnané vedle sebe, takže pro klaustrofobiky tohle nebylo to pravé místo.

Snažila jsem se tiše našlapovat, přesto můj zrychlený dech byl hlasitější oproti šterku křoupajícímu pod mými nohami. Asfalt byl plný nedopalků z cigaret a odpadků. Znechuceně jsem krčila nos. Založila jsem si ruce na hrudi a věnovala postavě opřené o cihlovu zeď zamračený pohled.

,,To, co jsi udělal, bylo odvážné," začala jsem zlehka.

Postava se tiše, smyslně zasmála a mě z toho na chvíli zamrazilo v zátylku. ,,Ne. Nebylo to odvážné."

,,Tak co to bylo?" vyjela jsem na něj.

Jeho hlas byl v tu ránu chladnější. ,,Nebudeme se bavit o tom, co se stalo na parkovišti." Špičkou boty odstrčil špinavý kelímek od jogurtu.

,,Tak o čem se chceš bavit?" Prudce jsem si odtáhla pramínek vlasů, který se mi nalepil na suché rty. Nepohnula jsem se, když se narovnal a jistou, sebevědomou chůzí vyrazil ke mně. Jeho kroky neslyšně dopadaly na štěrk. Zastavil se krok ode mě.

Důkladně jsem si prohlédla každou část jeho těla - od vysokých, kožených bot, černých kalhot, trička a černé, kožené bundy se spousty cvočků a všerůzných lesklých věcí - po pletenou čepici ze které mu vyčuhovaly černé pramínky vlasů.

Jakmile jsem se mu podívala do očí, došlo mi, že jsem to neměla dělat. Připravilo mě to o dech, o myšlenky, o rozum. Můj zběsilý tep se uklidnil a co mě nejvíce překvapilo, uklidnila jsem se. Klid, který jsem nevěděla, že může nastat. Tak dlouho jsem žila ve stresu a neklidu, až jsem zapomněla, jaký to je cítít se opačně.

Byla jsem blázen. Totální blázen a mé vlastní tělo mě zrazovalo.

Jakmile jsem se podívala do moldavitových očí, ucítila jsem něco, co jsem v sobě potlačovala v autě. Jakousi propast zahalenou v temnotě, která vyčkávala. Most mezi mnou a něčím, co jsem neznala. Místo, kde čas neexistoval a nikdy nebude.

,,Nedomluvili jsme," prohlásil tiše a už ne tak chladným hlasem. Obměkčilo mě to.

Zvědavě jsem na něj pohlédla. ,,Co?" Nevyjela jsem na něj, jak jsem si v duchu připravovala.

,,Tvá kamarádka," ty dvě slova skoro vyplivnul. Očividně jsme sdíleli společné nesympatie vůči Madrid. ,,Narušila náš rozhovor a já bych rád, abychom ho dokončili."

Odfrkla jsem si. Nechtěně. ,,Myslela jsem, že můj odchod byl ukončující."

Koutek rtů se mu vytáhnul do poloúsměvu. ,,Už jsem zmiňoval, že se mi líbí, když jsi drzá?"

Zrudla jsem, přesto se mi povedlo obrátit oči v sloup. ,,Ano, ale o tom se nebudeme bavit." Pokusila jsem se napodobit jeho sebevědomý ojedinělý postoj.

Až směšně dlouho se na mě díval a vypadalo to, že nad něčím přemýšlel. Po tváři mu přeběhl krátký zábleskl lítosti. Opět jsem pocítila zvláštní nával vzpomínek, které by mohly rozbořit tu temnou nicotu, která mě od nich dělila. Otevřela jsem ústa, přesto z nich nic nevyšlo.

,,Doopravdy nechceš přijít na ten večírek?" zeptal se znovu, naléhavěji.

Potlačila jsem zklamaný povzdech. ,,Ne. Nemám ráda večírky a to, co se na nich dělá."

,,Co se podle tebe dělá na večírcích?"

Podívala jsem se na něj s výrazem To jako víš, ne? Přesto zachovával nicneříkající výraz. Jeho oči se však smály.

,,Máš na mysli pití alkoholu, návykové látky a sex v ložnici rodičů pořadatele?"

Nyní jsem byla rudá celá. Určitě. ,,To taky."

Jeho obočí vystřelilo vzhůru. ,,Na něco jsem zapomněl?"

,,Ano," odvětila jsem nezaujatě. ,,Na sebe jsi zapomněl. Nechci s tebou jít na večírek," řekla jsem rozhodně a v duchu jsem se poplácala po zádech, že mě můj hlas nezradil. ,,Nikam s tebou nechci jít. Vůbec s tebou být o samotě."

,,Právě jsi se mnou o samotě, Luno." Mé jméno vyslovil jako pointu vtipu.

Zasykla jsem. ,,Nebaví mě, když ze mě děláš idiota a bavíš se na můj účet. Proč se mě nezeptáš bez svých pohledů a úsměvů a poznámek jako obyčejný kluk?" Vrátila jsem mu tónem, který použil.

Nastalo ticho a v dálce jsem uslyšela projíždějící auta. Oba dva jsme mlčeli a sváděli nejen boj o tom, kdo jako první uhne, ale boj vnitřní. Snažila jsem se udržet na uzdě hněv. A on? Netušila jsem.

Rukama si promnul čelist a zamnul si spánky. Jako by ho bolela hlava. ,,Ještě něco?"

Kašlala jsem na to, co řeknu a jaké to bude mít následky. Zaklonila jsem hlavu, abych mu hleděla přímo do očí. ,,Chci, aby jsi věděl, že mi něco na tobě nehraje, Monty. A chci, abys věděl, že jsem si toho všimla. Dostanu tě."

Monty v úsměvu odhalil bílé, rovné zuby. ,,Budu se těšit." Ačkoliv to řekl svůdně, jeho oči ho zrazovaly.

Byl to strach?

Ne.

Ulevilo se mu a zároveň se bál. Ne mě. Ale něčeho, co se týkalo nejen mě, ale i jeho. Než jsem se otočila k odchodu, řekla jsem mu: ,,Na ten večírek možná přijdu."

,,Proč jsi změnila názor?" Zeptal se tichým, zvědavým hlasem.

Polovinou těla jsem se otočila a poupravila si batoh na rameni. ,,Nevím."

Krásné úterý! :-)

Zase se hlásím dříve a tentokrát přemýšlím, že vydám kapitolky během tohoto týdne dvě. Tak trochu jsem natěšená na další kapitolku. :-D Ale kdo by neměl zájem a chtěl by čekat, klidně napište. :-D

Nicméně se chystám si koupit novou verzi Hunger Games, protože tahle série je jedna z mých nejoblíbenějších. A taky proto, že vypadá sakra dobře.

Také jsem se chtěla zeptat, zda tu někdo nečetl Krutého prince a Podlého krále? O víkendu jsem přečetla druhý díl a doufám, že poslední díl vyjde co nejdříve, protože abych byla upřímná, tak mě ten konec dostal. Fakt. Nicméně miluji Jude a Cardana. Jsou naprosto jedinečnými postavami a zatím ojedinělými, protože s takovými jsem se zatím ještě nesetkala. Je to návykové a kdo nečetl, doporučuji.

Stojí to za to.

S láskou Váš Snehulacekk. <3