V pátek ráno pršelo.

Připravovala jsem snídani a poslouchala příjemnou klasickou hudbu, kterou máma poslouchala v obýváku a balila si do malého kufru.

Měli s Jackem odjet na víkend mimo město. Jack jí zavolal před pár minutami a obraz, jak mamka se červenala a chichotala se, mě bude trápit celý víkend. Obracela jsem palačinky a zároveň přemýšlela nad včerejškem. Máma si ničeho nevšimla a necítila jsem se mizerně, jak bych čekala. Co se týkalo Montgomeryho - vlastně Montyho - to bylo něco jiného. Cítila jsem se přinejmenším.. nesvá.

Netušila jsem, co jsem měla dělat. Netušila jsem, jak se chovat ve škole.

Počítala jsem s tím, že ho uvidím. Nenalhávala jsem si. Raději bych se tomu vyhnula a to byl můj jediný nápad. Vyhýbat se mu a předstírat, že se nic nestalo. Protože kdybych se začala vyptávat na otázky - kterých jsem měla najednou moc - vyptával by se on. Buď mě nebo někoho jiného. Nepochybovala jsem, že by mu kdokoliv vyhověl odpovědět.

Neznala jsem Montgomeryho Fletchera dobře, ale včerejšek mi stačil k tomu, aby mi došlo, že bude lepší se do jeho tajemství a záhad neplést. Nemuselo by se mi líbit, co bych mohla zjistit nejen o něm, ale i o sobě. Zdál se mi povědomý a děsilo mě to víc, než bych čekala.

,,Jack tu bude každou chvilkou, Luno." Vešla mamka do kuchyně. Polovinou těla jsem se otočila. ,,Ty jdeš do školy v tomhle?" Skepticky se podívala na mé vytahané kostkované tepláky a žlutozelené tričko s nápisem: Ať žije SHREK!

,,Halloween je až zítra," začala máma pobaveně.

Jemně mě odstrčila od plotny. ,,Jdi se oblíct. Já to tu převezmu."

,,Dík."

Seběhla jsem schody a pozdravila Minnie, která seděla na parapetu a dívala se na ptáky na stromě. Nevěnovala mi pozornost.

Zatímco jsem se soukala do džín a vínového roláku, jsem si s ní povídala. Dělala jsem to často a bylo fajn si povídat s někým, kdo spí ve vaší posteli, mazlí se s vámi, kdy on chce a vy mu za to dáváte jídlo. Měla jsem jí už čtyři roky a stále to byla ta nejroztomilejší kočka na světě - i když chlupatá a vypadala jako ženský a hlavně hubenější protějšek Garfielda.

Mámin smích a Jackův chraplavý hlas jsem uslyšela, jakmile jsem oblečená s batohem na zádech sbíhala schody. Odhodila jsem tašku do předsíně a nasadila milý úsměv, kterým jsem ho přivítala. ,,Dobré ráno, Jacku."

,,Dobré ráno, Luno," pozdravil mě s podobným úsměvem.

Jeho typické strniště zmizelo. Byl dokonale oholený a dokonce i upravený. Vždycky nosil vytahané košile a svetry, a vidět ho ve vyžehlené košili byl pro mě šok. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo byl v šoku. Máma si ho překvapeně prohlížela.

Jack byl policista a pracoval v oddělení vražd. Někdy vypadal nebezpečně a temně a někdy - v přítomnosti mé mámy - vypadal vesele a byl plný veselí.

Ti dva byli do sebe zamilovaní stejně jako školní pár Avery a Jordan, kteří spolu chodili teprve týden. Nelíbali se sice kdykoliv a kdekoliv jako oni, nicméně pořád se k sobě nakláněli a měli ten pohled. Chtělo se mi z něj zvracet, kdykoliv jsem ho spatřila u mamky.

,,Dneska s námi snídáš?" zeptala jsem se, zatímco jsem vyndavala talíře ze skříně.

,,Snídal jsem, než jsem vyrazil. Ale podle vůně, která je cítit až ven, si dovolím zalhat," odmlčel se a vyndal z lednice šlehačku. ,,Mám hlad jako vlk."

Máma za námi zamumlala: ,,Chlap."

Jack se zachechtal a pomohl mamce přinést věci na jídelní stůl. Poslední palačinku jsem dala na hromadu předchozích a jakmile jsem položila vrchovatý talíř doprostřed stolu, Jack se začal hraně rukama ovívat k sobě a zhluboka nasávat vůni.

Společně jsme snídali a když mi Jack navrhnul, že by mě odvezl do školy, přijala jsem. Nechtěla jsem chodit v dešti a pořád se vracet myšlenkami na včerejšek. Nutně jsem potřebovala zaměstnat a to jsem od rána dělala. Palačinky, povídání u snídaně s Jackem a poté uklízení špinavého nádobí do myčky. A další povídání.

Dojedli jsme a nasedli do auta v co nejrychlejším tempu, protože jsem měla zpoždění. Kolik minut jsem měla zpoždění? Deset minut a neměla jsem nabitý telefon.

,,Gabriela mi píše. Ptá se, kde jsi," houkla na mě z předního sedadla mamka.

Sakra. ,,Napiš jí, že jedu. Mám vybitý telefon."

Zastavili jsme před budovou školy a já utíkala do učebny biochemie. Ani jsem si nevzala učebnici ze skříňky. Všimla jsem si černých vlasů na pravé straně a okamžitě jsem zpomalila.

Montgomery se znuděně opíral o bílou zeď vedle dveří učebny a usmíval se na mě.

Nikoliv mile.

Ten úsměv značil potíže. Doslova je sliboval.

V tu chvíli se mi všechno vypařilo z hlavy.

Se zvednutou hlavou jsem mířila k němu a neodvrátila od něj zrak. Opětovala jsem mu pohled stejně jako včera. Ani nemrknul, když jsem si stoupla před něj, zaklonila hlavu a hlasem, který rozhodně nepatřil staré Luně, řekla: ,,Na co koukáš?"

,,Na tebe," odpověděl klidně, přesto jeho oči se leskly jako moldavit.

Obrátila jsem oči v sloup. ,,Smím vědět proč?"

,,Líbíš se mi, když jsi drzá."

,,Kašlu ti na to, co se ti líbí. Chci vědět, proč tu stojíš a zíráš na mě, Montgomery."

Úsměšek. Narovnal se a jeho vysoká postava mě donutila zaklonit hlavu víc.

,,Cole a Fletcher," uslyšela jsem za námi. ,,Co děláte před třídou?"

Profesorka Linderová si nás dva měřila rukama v bok.

Mongomery se na mě dál díval. Cítila jsem jeho pohled na své tváři. Nevšímala jsem toho.

,,Omlouvám se, profesorko. Fletcher je tu nový a potřeboval pomoct s hledáním učebny biochemie," zalhala jsem a věnovala ji malinký úsměv.

Pochybovačně si nás dva změřila a beze slova odešla. To znamenalo, že mi uvěřila.

,,Co máš za první hodinu?" zeptala jsem se a dívala se všude kolem - jen ne na něj. Odvaha mě pomalu, ale jistě opouštěla.

,,Jak jsi řekla, Luno. Biochemii. U které čirou náhodou stojíme," zachechtal se.

Zrudla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že nápis učebna biochemie byla hned vedle mě. S nasupeným výrazem jsem prošla kolem něj. Vešla jsem do třídy, kde většina studentů seděla na svých místech a zírala do telefonu nebo si četla. Očividně učitel měl větší zpoždění než já. Vytáhla jsem knihu, kterou jsem vždycky nosila v případech jako byl tenhle.

Stačilo mi přečíst jednu větu, než jsem se podívala na dveře.

Montgomery vešel do třídy a posadil se na prázdnou židli ve čtvrté lavici vedle Owena Collinse. Školní fotbalový miláček se usmál a blond nagelované vlasy se mu zhouply, když se celým tělem otočil, a hlasem, který nezapadal jeho obrovitému vnějšku, mu řekl: ,,Budeš mi dávat opisovat?"

Opřel se do židle. ,,Ne."

Owen se začal chechtat a pár kluků z týmu, kteří seděli po třídě, s ním.

Všichni ve třídě mlčeli a skrčili se. Zrzavá dívka se na mě podívala s výrazem: Co se to sakra děje? Pokrčila jsem rameny a předstírala, že jsem si četla. Poslouchala jsem a vyčkávala stejně jako ostatní. Atmosféra nebyla přátelská. Stahovala se mračna v učebně, ve které sedělo před dvacet lidí.

Owensův úsměv zmizel jako mávnutím proutku. ,,To nebyla otázka, Fletchere."

Došlo mi, že tady jde o znemožnění. Všechny holky šílely z někoho jiného, než z něj. Owens byl vždycky miláček naší školy a polovina holek si o něm špitala v převlékárnách.

Montgomery udělal něco, co překvapilo nejen mě, ale i Owense. Usmál se a mě zamrazilo. Nikdy by mě nenapadlo, že úsměv by vystačil namísto slov v téhle situaci. Kdyby se na mě někdo jako právě Monty na Owense, usmál, asi bych se stulila do klubíčka a doufala, že to bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Owens sevřel pravou ruku v pěst a já se vyšvihla do stoje. Netušila jsem, co mě to podruhé za tohle ráno napadlo. Všichni se na mě podívali, přesto já se visela zrakem na Owensovi. ,,Uklidni se." Ta slova nebyla řečena jen pro něj.

Roztáhl své rty v povýšený úsměv. ,,Na tebe bych málem zapomněl, Luno. Co tvůj mozek? Je už v pořádku?" odmlčel se a já zadržovala dech, když dodal: ,,Také bych chtěl zapomenout na to, kdyby mě někdo znásilnil."

,,To jsi přehnal," řekl kdosi zamnou a Owens neměl ani tu slušnost se zatvářit lítostivě.

V tu ránu jsem viděla rudě. Udělala jsem jediný krok k němu a pocítila jemné pohlazení uvnitř mé hlavy a srdce. Zmateně jsem stála a vnímala jen ten příjemný dotyk.

,,Co tu tak stojíš, Cole? Snažíš se vzpomenout, jak se jmenuji?" vysmíval se mi.

V tu chvíli přišel do třídy profesor Higgins. Posadila jsem se zpátky do lavice a zatínala celou hodinu ruce v pěst.

                                                                                                -

Během pátečního deštivého dne všichni byli oblečeni v tom nejteplejším oblečení a nepotkala jsem nikoho, kdo by chodil v tričku. Dokonce i kluci chodili v zapnutých školních mikinách.

Gabriela s Madrid mě po hodině biochemie našly u automatu, kde jsem potřebovala zpříjemnit si den něčím sladkým. Zakuckala jsem se limonády, když jsem uviděla, co měla Gabriela na sobě. Hnědé, vysoké kožené kozačky se zahnutou špičkou vzhůru, červené džíny a černé tílko na kterém měla pánskou mikinu. Hnědé vlasy měla vyčesané v drdol, který se jí houpal při chůzi.

,,Co to sakra máš na sobě?" vyjekla jsem.

Zatvářila se nadšeně. Místo ní však odpověděla Madrid: ,,Co na to říkáš? Zjistili jsme, že máme podobné postavy a tak jsme si u nás půjčili oblečení - "

,,Vypadáš otřesně, " vystřelilo ze mě.

Gabriele klesla čelist. ,,Prosím?"

,,Slyšela jsi mě." Má slova patřila Madrid.

,,Víš, že je to moje oblečení?" vyjela na mě Madrid a její světlé oči ztmavly zlobou.

,,Vím."

,,A?"

Zvedla jsem obočí. ,,Říkám jen pravdu. Jestli chceš, Madrid, abys přišla o konkurenci, tak si vedeš báječně. Možná bych ti i zatleskala, kdybych neměla plné ruce," umlkla jsem, když mi došlo, k čemu se schylovalo. ,,Dneska nemám náladu na hádku."

Prošla jsem kolem ní a modlila se, aby nepokračovala. Nestála jsem o hádku.

,,Tvoje postižení ti sice zničilo život, ale já si jím ničit život nenechám," křikla na mě.

Pár lidí se na nás otočilo. Zastavila jsem se a polovinou těla se otočila. ,,Co jsi to řekla?"

Založila si ruce a Gabriela vedle ní polkla. ,,Nevěděla jsem, že i do amnézie spadá sluch."

Má kamarádka z dětství se mě ani nezastala. Dál nehybně stála vedle ní a těkala ze mě na Madrid. Ty se mě nezastaneš?

,,Zmlkni," řekla jsem tiše a ztratila se v davu studentů.