,,Jak se ti líbí tvůj pokoj?" zeptal se Adrian, když jsem vešla do jeho kanceláře.

Seděl v koženém křesle, bledší než včera. Velké kruhy pod jeho očima napovídaly tomu, že předchozí noc nespal.

Posadila jsem se do křesílka naproti a přehodila nohu přes koleno. Musela jsem volit správně svá slova, protože jsem věděla, že jediný savant, kterého budu v budoucnu potřebovat, je on. Potřebovala jsem, aby věřil Montymu a mně. Spíš Montymu.

,,Nelíbí se mi tady," řekla jsem a překvapeně sebou trhla. Tohle jsem nechtěla říct!

,,To nikomu," zašklebil se. ,,Na tomhle světě."

Zvedla jsem obočí. ,,O tom pochybuji. Tenhle svět by byl krásný, kdyby neexistovali lovci."

Adrian se natáhnul po sklenici s čirou tekutinou. ,,Ty si myslíš, že lovci jsou nějaké nestvůry, které nemají vůbec blízko k lidem. Ačkoliv jsou z jiného světa, krutějšího světa, tak se od nás, od lidí, zase tak moc neliší. Dívají se na nás jako na zvěř, kterou je třeba lovit. Tak, jak se díváme my na zvířata, která jíme. I kdyby lovci zmizeli, tak budeme čelit lidem. Krádežím, násilí, vraždám a hromadám dalších věcí a situací, které nám od našeho vlastního druhu hrozí."

,,Od vlastního druhu?" zopakovala jsem.

Napil se ze sklenice. ,,Věřím tomu, že gen, který v nás je, má každý člověk. Jen ho něco - nebo někdo - probudí. Jsme lidé a on tom nikdy nepochybuj, Luno."

,,Ale pak nejsme skutečně lidmi."

Podíval se na mě. ,,Co podle tebe znamená být člověkem?"

Předstírala jsem, že jsem přemýšlela. Pomalu jsem očima přejížděla po kanceláři a levým ukazováčkem rytmicky klepala do dřevěného opěradla. Po chvilce jsem se narovnala a upřela pohled do jeho očí.

,,Když budu odpovídat na tyhle otázky, tak budu moct vídat Montyho?"

Adrian si promnul rukou čelist. Přišlo mi, že se tím snažil skrýt úsměv. To samé dělal i Monty. Panovalo mezi námi ticho, které jsem nechtěla přerušit. Bála jsem se ho, protože jsem stále přemýšlela nad včerejškem. Nelíbilo se mi, že jsem nevěděla, co bylo jeho schopností.

Hnízdo v Londýně bylo plné zvláštních savantů. Stačilo se mi podívat na velitele, abych to věděla. Zajímalo mě, jak se dostal v tak mladém věku do tak zodpovědné pozice. Co z něj dělalo osobu, která držela pevně v hrsti naše životy? Co proto udělal?

,,S Montym se budete vídat jen když to bude nutné," odpověděl a přerušil tím tok mých myšlenek. Zlaté oči se zahleděly kamsi za mě a pak zpět na můj obličej. ,,Nechci podceňovat sílu vašeho pouta, takže budete spolu trénovat stejně jako ostatní spřízněné duše. Potřebuji co nejvíce silných savantů."

,,Děkuji." Má slova zněla upřímně. Byla jsem ráda, že ho spatřím alespoň takhle.

Adrian pokývl a vstal. ,,Nezavolal jsem si tě k sobě jen abych ti mohl sdělit tuhle informaci." Prošel kolem mě a vydal se ke druhým dveřím, které byly přímo naproti těm, kterými jsem přišla. S rukou na klice se otočil čelem ke mně a řekl: ,,Rád bych ti něco ukázal. Následuj mě."

Vydala jsem se za ním. Za dveřmi se rozléhala stará, točivá chodba, která vedla po železných schodech dolů. Držela jsem se železného zábradlí, které mě svým chladem pálilo do dlaní. Adrian šel klidně, zato já opatrně našlapovala po schodech. Nevypadalo to, že by schody vydržely váhu dvou lidí.

,,Kam to jdeme?" zeptala jsem se a narovnala se.

Adrian se ani neotočil, když mi odpověděl: ,,Do podzemí."

,,A co tam?"

Čím níž jsme byli, tím silněji mě v nose štípala zatuchlina. Dech jsem začínala mít nepravidelný. Kam mě to vedl?

,,Pod Hnízdem je podzemí protkané tunely. Savanté se před pár stoletími rozhodli žít odděleně od lidí, aby byli ve větším bezpečí. Ven vycházeli pouze když museli." Sešli jsme schody a na nás dopadlo světlo ze zářivek. Rukama jsem se objala: Bylo tady větší chladno. Prošli jsme otevřenými železnými dveřmi a šli chodbou s vysokým stropem a nažloutlou podlahou. Ve stěnách byly totožné železné dveře jako u vchodu. ,,Nyní tyhle prostory používáme jako vězení a zbytek jako úkryt, kdyby Lovci na nás zaútočili ze vzduchu."

,,Ze vzduchu?" zopakovala jsem nevěřícně. ,,Proč by to proboha dělali?"

Adrian se zastavil u prostředních dveří s číslem 04 a věnoval mi hořký úsměv. ,,Takovou otázku bych neočekával od někoho, kdo s nimi má už několik zkušeností."

Dveře se sami od sebe otevřely a na nás dopadl pruh žlutého světla. Přistoupila jsem blíž a zalapala po dechu.

,,Same..."

Adrian ustoupil o krok stranou, když jsem se kolem něj prohnala a přitiskla k mřížím. Pevně jsem se držela mříží a třeštila oči na Sama. Spíše na to, co vypadalo pouze jako Sam.

Seděl v rohu místnosti, obklopený nepořádkem, a tupě kamsi zíral. Vlasy měl rozcuchané, hnědé oči byly bez své obvyklé jiskry radosti a života. Za tu dobu zhubnul a oblečení na něm viselo. Kolem něj se válely papíry, kusy oblečení a jídlo na stole bylo netknuté.

,,Same," vydechla jsem znovu a Sam zvedl hlavu.

,,Luno," zašeptal chraplavě, jako kdyby nepoužíval svůj hlas celé týdny. ,,Luno!" Během jediného mrknutí oka se ocitl přede mnou a v hnědých očích měl poznání a úlevu.

,,Proč je zavřený?" vyštěkla jsem na Adriana. ,,Je to přeci Fletcher! Nemůžete ho jen tak zavřít!"

,,Nechal jsem se zavřít dobrovolně," odpověděl Sam.

,,Proč?" vyhrkla jsem.

,,Protože porušil zákon," odpověděl klidným hlasem Adrian. S jakousi emocí, kterou jsem nedokázala pojmenovat, sledoval Sama. Lítost? Porozumění? Chtěla jsem vidět jeho emoce, protože jsem byla zmatenější a zmatenější.

,,Jaký?"

Sam se sklopenýma očima odpověděl: ,,Na veřejnosti jsem ukázal své schopnosti. Chtěl jsem najít Emilii."

Pevně svíral mříže, klouby prstů měl bílé. S bolestí v srdci jsem opatrně položila dlaně na jeho ruce. ,,Já si vzpomněla, Same."

,,Já vím."

,,Ne... já..." polkla jsem a zamrkala, abych zahnala slzy. ,,Kdybych si vzpomněla dřív, kdybych byla silnější, tak by se tohle všechno nestalo. Máma, Emilie, Patrick a Tamina a desítky dalších savantů by nemuselo zemří-"

,,To není tvoje chyba," přerušil mě rozhodným, pevným hlasem Sam. Najednou stál naproti mně a já zahlédla toho muže, kterým byl, než se všechno pokazilo. ,,Za nic nemůžeš. Přestaň svádět vinu na sebe za cokoliv, co se stane. Ty i Monty se soustřeďte na to, abyste se hodili do zpátky do formy. Vaše spojení musí být co nejsilnější. Rozumíš mi?"

Přitiskla jsem se čelem na ledově chladné mříže. ,,Rozumím ti, Same. "

Adrian hlasitým odkašláním přerušil naši chvilku. Zapomněla jsem na to, že stál kousek od nás. Odstoupila jsem od mříží, když jsem si všimla strážného, který se na nás naštvaně tvářil. Sam udělal to samé, dávno už seděl na posteli a nevraživě si měřil Adriana.

,,Půjdeme dál," oznámil Adrian a pak mě strážný hrubě chytil za paži a pronesl skrz zeď do protější cely.

Jakmile mě pustil, prošel zpátky zdí a mně ihned došlo, co se právě stalo. Sam rozčíleně zařval, obličej tiskl k mřížím a pak sebou škubnul. Jako kdyby ho něco bolestivého zasáhlo.

Adrian se postavil zády k němu a čelem ke mně. S hravým úsměvem řekl: ,,Měl jsem veliká očekávání, Luno. Je čas se pořádně seznámit."

Jak bych měla začít? 

Uplynula docela dlouhá doba, co nevyšla další kapitolka. Nemám k tomu žádné výmluvy, takže se jen omlouvám za čekání. Nedávno na mě vyskočil Wattpad a jakmile jsem zjistila, že si někdo hodil můj příběh do knihovničky s názvem ,,Zase něco debilního" tak mě to tak moc pobavilo, že jsem prostě nemohla nedovydat tenhle příběh. :D

Aplikace mi neukazuje žádné oznámení, což jsem zjistila včera, takže jsem byla mile překvapená, že mi tolik z vás psalo, že chcete další kapitolky a hlavně, že chcete konec. Moc všem děkuji a slibuji, že tenhle příběh se dožije konce. Už jsme stejně velmi blízko. 

Celou tu dobu se věnuji jiným svým příběhům. Promýšlím je, píši je a přepisuji, takže se určitě pokusím vydat po tomto příběhu něco lepšího, kvalitnějšího a hlavně lépe napsaného. 

Pokud je zde někdo, kdo ještě tenhle příběh nezahodil či na něj nezapomněl, tak ti moc děkuji a doufám, že to se mnou vydržíš do konce. :) 

S láskou, Snehulacekk.