Nesnažila jsem se zakrýt své překvapení nad tím, jak vypadala. Byla malá, menší než já, se světle hnědými vlasy, které se jí vlnily na ramenou. Obličej měla symetrický a dětský. Mohlo ji být třináct. Možná za to mohly pihy, které vypadaly, jako kdyby na ni někdo vychrstnul hnědé kapičky. Spodní ret si nervózně kousala a zvědavě si mě prohlížela.

To samé jsem nyní dělala i já.

Její vílí obličej podtrhovalo oblečení, které bylo otrhané a seprané tak, že nemělo daleko od rozpadnutí. Na nohou měla různobarevné ponožky, což mi připomnělo Chloé.

Ladně se vyšvihla do stoje a natáhla ke mně štíhlou ruku s kostnatými prsty. ,,Jsem Skřivánek." Potřásla si se mnou rukou a široce se usmála. ,,Páni. Na tak krásnou dívku máš nečekaně pevný stisk."

Omluvně jsem se zadívala na svoji ruku. ,,Promiň."

,,V pořádku," odvětila zvonivým hlasem.

Začínala jsem mít pocit, že začne každou chvílí skákat nadšením. Bylo vůbec zdravé, když byl někdo takhle pozdě plný energie? A proč byla tak nadšená?

Otočila se a ukázala na jednolůžkovou postel s čistě bílým povlečením, která stála v pravém rohu u zdi. ,,Tady budeš spát ty. Musela jsem dát stranou pár svých květin, aby jsi tady měla prostor." Ukázala na postel v opačném rohu. Na nočním stolku měla čtyři pomalované květináče s nejkrásnějšími květinami, jaké jsem kdy viděla. ,,Tady spím já. Doufám, že nejsi alergická na pyl. Nedokázala bych jich odnést z pokoje víc."

A pak jsem se rozhlédla.

Od stropu po podlahu byly květiny. Roztahovaly se po celém pokoji jako pavučiny zdobené rubíny, safíry, smaragdy a růženíny. Na pár poličkách ležely knihy, avšak kromě mohutné starožitné skříně a purpurového koberce, zde byly jen květiny.

,,To je tvoje schopnost?" zeptala jsem se zaraženě.

Zamrkala světlounce fialovýma očima. ,,Ach. Ano."

Prsty pohladila tlustý list neznámé květiny z nočního stolku. Ten na její dotyk ihned zareagoval a zvětšil se o pár centimetrů. Ohromeně jsem pozorovala, jak se květ poklidně otevřel.

,,To je krása," vydechla jsem.

Prudce zvedla svůj pohled ke mně. ,,Vážně?"

Stále ohromená jsem kývla. ,,Ano."

Naposledy jemně pohladila list a pak se posadila na svoji postel. ,,A to jsi neviděla všechno, co umím! Některé květiny už dokáží díky mojí schopnosti svítit. Jako ve filmu Avatar. Znáš ho?"

Svraštila jsem obočí. ,,Mám pocit, že jsem ho viděla. Ale asi to je už dávno."

,,Můžeme se na něj ted podívat!"

Unaveně jsem se na ni usmála. V její přítomnosti jsem se uvolnila natolik, že se dostavila moje únava. ,,Zítra. Ted bych se chtěla prospat."

,,Sakra," zamumlala a ukázala ke dveřím, které byly na její straně pokoje. ,,Tam je koupelna. Adrian říkal, že ti mám dnes půjčit nějaké své oblečení."

,,S Montym jsme si přivezli vlastní věci..."

Pokrčila rameny. ,,Museli prohledat vaše věci a tak."

Zamračila jsem se. ,,To snad nemyslí vážně."

Nervózně se usmála a došlo mi, že tentokrát to byl úplně jiný druh nervozity.

Falešný.

-

Další den ráno mě vzbudil Skřivánek. Jemně do mě šťouchla a já ji okamžitě srazila na podlahu, než mi došlo, kde jsem se nacházela. Rozpačitě jsem od ní odskočila a ona jen zavrtěla hlavou na znamení, že to chápala.

Půjčila mi své béžové lněné kalhoty a hnědou mikinu, která voněla stejně jako náš pokoj: Jako květiny. Sešly jsme do obrovské jídelny, která mi svým prostorem a lidmi připomínala tu v New Yorku. Savanti se ani nesnažili skrývat svůj zájem a pozorovali mě. Nevšímala jsem si toho. Pátrala jsem očima po Montym, kterého jsem cítila, že byl poblíž, ale nikde jsem ho neviděla.

,,Tady jsi!" Mikky mi přehodil ruku přes ramena a široce se usmál. Rád mě viděl stejně jako já. Podíval se na Skřivánka, věnoval jí omluvný úsměv a vedl mě k nejvzdálenějšímu stolu, kde seděli savanti z New Yorku. Dvojčata Lisy a Amy vyskočily a skočily mi do náruče. Pevně jsem je k sobě přitáhla a potlačovala slzy, které se mi draly do očí.

,,Ty tak krásně voníš," řekla Amy s obličejem v mých vlasech.

Lisa se zachichotala a přičichla si ke mně. ,,Jako květiny."

Za jejich zády se objevila jejich matka, která se na mě spolu s ostatními savanty, kteří seděli u stolu, usmívali. Všichni mě rádi viděli, vítali mě.

Celou tu dobu vedle mě stál Mikky. Nepromluvil, jen se mlčky usmíval. Až později mi došlo, že se snažil vyplnit tu prázdnotu, kterou zanechala absence Montyho. Všichni věděli, že jsem potřebovala ochránit. Byla jsem u spojenců, jejichž důvěru jsem si musela získat. Nesměla jsem to nijak pokazit, jinak bychom to my všichni odnesli.

,,Ani nevíš, jak moc jsme tobě a Montgomerymu vděčný," řekla Becca, matka Mikkyho, která seděla nejblíž ke mně. Kaštanové vlasy měla protkané stříbrem, což posledně neměla. Byl to jasný důsledek stresu, kterým si procházela, neboť nebyla savantem, ale člověkem. Měla jsem tušení, že v Londýně pohlíželi na lidi jinak, než v New Yorku. ,,Nebýt tebe, tak bychom tady nebyli."

,,Je nám moc líto to, co se stalo Emilii," ozvala se matka dvojčat. Pár savantů sklopilo pohled. ,,Její smrt nás všechny silně zasáhla."

Pokusila jsem se usmát, ale nepodařilo se mi to. Jen jsem s knedlíkem v krku kývla a Mikky mi špičkou boty jemně kopnul do nohy. ,,Sarah nám drží místo vzadu."

Šla jsem beze slov za ním a dvojčata šly za mnou. Chytily se mě za ruce a vedly mě k Sarah, která měla zakloněnou hlavu a zírala do zářivek. Obličej měla silně nalíčený a černé vlasy rozpuštěné. Stačil kousek a její dlouhé vlasy by se dotýkaly podlahy.

,,Dobré ráno," pozdravil jí Mikky a ona mu ukázala prostředníček.

,,Dobré ráno," ozvalo se a já sebou polekaně ucukla. Nad Sarah se skláněl Mitch s pobaveným úsměvem na rtech.

Sarah se zamračila, v černých očích se jí rozhořel rudý plamen. ,,Vypadni."

S povzdechem jsem se posadila na volnou židli, Mikky a dvojčata hned vedle mě. Mitch se dál skláněl nad Sarah s rukama v kapsách kalhot. Stále se samolibě usmíval.

,,Dojdu ti pro snídani," zamumlal Mikky. ,,Chceš něco speciálního?"

Pokrčila jsem rameny. ,,Je mi to jedno."

,,Já ti taky přinesu snídani!" ozvala se Amy.

Amy vyskočila ze židle a Lisa se nadšeně přidala k ní. Rozeběhly se a Mikky potřásl hlavou.

Zůstala jsem tady já, Sarah a Mitch.

,,Chceš taky přinést něco k snídani?" zeptal se jí.

,,Ne a teď vypadni."

Mitch si hraně položil ruku na srdce. ,,Au. Čekal jsem, že budeš v dobré náladě." Zhoupnul se na patách a dodal: ,,Po dnešní noci."

Vyprskla jsem a nevěřícně se na ni podívala. Sarah se pomalu narovnala a věnovala mi naštvaný pohled, který byl ostřejší, než obvykle. Asi se jí nelíbila moje reakce.

Mitch ji obešel a posadil se na Mikkyho židli. ,,Ono to tak možná nevypadá, ale miluje mě. Vždycky mi to v noci připomene."

,,Takže takhle jsi trávila svůj volný čas?" zeptala jsem se jí a nevšímala si, jak blízko seděl Mitch.

Sarah se protáhla jako kočka a odhalila v úsměvu zuby. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem to neměla říkat. Ted už nebyla naštvaná - tohle bylo mnohem horší.

,,Neříkej, že ty jsi s Montym hrála šachy ve svém volném čase," poznamenala.

Zrudla jsem.

,,A nebo jste hráli prší?"

,,Spíš ji četl nějaké nudné verše básní," vložil se do toho Mitch.

Polilo mě horko. Mitch a Sarah byli velmi, velmi nebezpečná dvojice. To, jak se na mě dívali, mě děsilo. ,,Ani jedno."

,,Ale ale," zavrněla Sarah a opřela se rukama o stůl. ,,Pověz mi, Luno, co jste dělali o svém volném čase?"

,,Žádný jsme neměli," odvětila jsem s potutelným úsměvem.

Mikky, který stál pár kroků od nás, se zakuckal. Dvojčata se na nás nechápavě dívaly a já si ihned odkašlala. Mitch vstal a cestou mrknul na Sarah. Pak zmizel ve dveřích.

Na stole se objevily tři tácy s jídlem. Hladově jsem si přitáhla ten nejbližší a pustila se do snídaně.

Uplynulo sotva pár minut, než se u našeho stolu objevil Skřivánek. S poplašeným výrazem si stoupla ke mně a zašeptala mi do ucha: ,,Zapomněla jsem ti říct, že dnes po tréninku se máš dostavit k Adrianovi. Chce ti něco ukázat."