V Adrianově kanceláři jsme se posadili do kožených židlí naproti stolu, za který si sedl velitel Hnízda. Okna za jeho zády byla zatažená dlouhým vínovým závěsem, který sahal až na podlahu. Zdi byly plné knih a obrazů. Vonělo to tady po starých knihách a včelím vosku.

Úplný opak Stephena, jehož kancelář vypadala světleji a prostorněji. Bylo zvláštní pozorovat velitele Hnízd, kteří si byli rozdílní věkem a charakterem. Adrian mi přišel otevřenější a extrovertnější, než Stephen. Přesto jsem nedokázala zabránit myšlenkám, kdy jsem se sama sebe ptala, kdo byl děsivější.

Adrian se posadil za velký dubový stůl a proužek tenkého světla z okna mu dopadl na levé rameno. Knihu, která před ním ležela rozevřená, zaklapl a položil stranou, aby se mohl lokty opřít o dřevo a vložit si do dlaní bradu. Až teď jsem si všimla, že Adrianova levá ruka měla šest prstů.

,,Adriane," začal Monty. ,,Co má do prdele znamenat to přivítání?"

Jeho zlaté oči se přimhouřily. Varovně. ,,Než se pustíme do rozhovoru, tak si uvědom, že jsi zde jako návštěva a uprchlík. Kdykoliv tebe a tvoji spřízněnou duši mohu odtud vyhodit a budete na útěku. Všechen vztek, který v sobě máš, si vybiješ později." Podíval se na mě a poté jeho hlas byl tichý a příjemný. ,,Když savant poruší nějaké pravidlo, tak trest odnáší i jeho spřízněná duše. Stephen mě obeznámil s tvojí situací, Luno. Pokud něco nebudeš vědět, neváhej se zeptat."

Kývla jsem. ,,Děkuji."

Jeho oči se vrátily na Montyho. ,,Řekni mi vše, Montgomery. Na nic nezapomeň a chci slyšet všechny detaily."

-

Trvalo nám dvě hodiny vše sdělit Adrianovi. Pozorně poslouchal a ptal se na otázky, které by jako velitel Hnízda měl pokládat. Od chvíle, kdy mu Monty pověděl o mé pravé identitě, si mě zaujatě prohlížel. Tušila jsem, že něco věděl. Něco, co bylo se mnou úzce spojené. Nezeptala jsem se na to, doufala jsem, že Monty mi to v soukromí prozradí.

,,Takže ty jsi naším spasitelem, Luno," uzavřel to Adrian a s úsměvem, který se mu neodrážel v očích.

,,Nejsem Ježíš," zamumlala jsem a promnula si ruce. To, jak se mnou mluvil, mi bylo nepříjemné. Chtěla jsem vědět, zda za to mohla jeho schopnost. Protože nikdy v životě mi někdo nepřipadal tak nesympatický. Byl to pocit, který se podobal strachu. Nedokázala jsem to popsat.

,,Pravda," souhlasil a opřel se do křesla. ,,Bůh miloval jen jednoho člověka, syna svého. Pochybuji, že by tě křesťané považovali za někoho jemu rovnému. Spíš by jsi byla čarodějnice stejně jako my ostatní." Hořce se ušklíbl. ,,Kristus musí zemříti, aby mohlo přijít spasení."

,,Necituj nám tady z Bible," vložil se do toho nevrle Monty. Nelíbilo se mu, co Adrian říkal. Šel přímo k věci. ,,Můžeme tady zůstat?"

Podívala jsem se do zlatých očí velitele Hnízda a mlčky vyčkávala na jeho slovo. Byl to risk. Lovci nás hledali po celém Londýně. Pokud by se dozvěděli, že jsme se zde nacházeli s Montym, tak by mnoho nevinných životů zemřelo. Carl a Madrid pro svoji svobodu udělají cokoliv. O tom jsem byla přesvědčená.

,,Ano," odvětil po chvilce Adrian. ,,Mám pár podmínek. Nebudete spolu trávit mnoho času. Nechci, aby jste spolu promluvili, dokud nedostanu pocit, že to bude bezpečné. Luna bude mít spolubydlící, která ji ochrání." Varovně zvedl obočí, když si všiml Montyho nesouhlasného výrazu. ,,Opovaž se něco říct, Montgomery. Je mi jedno, kdo jsi. Zamknu tě stejně jako tvého bratra, pokud proti mému nařízení půjdeš."

Jeho slova ve mně vyvolala vztek. ,,Dřív, než to uděláš, tě zabiju."

Adrianovi zaskočilo. ,,Cože?"

Monty na mě překvapeně zamrkal a pak se jeho rty roztáhly v samolibý úsměv. Očividně se mu líbilo, co slyšel. Znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že to bral jako zvrácené vyjádření lásky.

Šlápla jsem Montymu na nohu. ,,A ty se tak neusmívej. Možná tě nakonec zamknu já."

Adrian na mě pokývl, ale mlčel. Nemusel nic říkat. Ten pohled mluvil za všechno.

,,Doprovodím tě do pokoje," řekl jen. ,,Monty, ty máš svůj starý pokoj." Pak vstal a vydal se ke dveřím. ,,Doufám, že si pamatuješ, kde se nachází."

Všichni jsme vstali a vydali se pryč z kanceláře. Adrian se mezi dveřmi prudce zastavil a pohlédl Montymu do očí. ,,Důvod, proč jsem tě od Luny odříznul, je jednoduchý. Za to, kolik lidí zemřelo, můžeš jedině ty. Neumíš zachovat klid. Nedokážeš normálně uvažovat, když je s tebou. Proto tolik lidí umírá. A bude dál umírat, pokud nezačneš myslet tak, jak tomu bylo donedávna."

Montyho výraz byl v tu chvíli prázdný. Přesto jsem cítila bolest, kterou Adrianova slova v něm vyvolala. Ruka mi cukla. Chtěla jsem se dotknout toho místa v srdci, kde mě to bolelo stejně jako nyní Montyho. Zelené oči od nás odvrátil a beze slov se vydal temnou chodbou pryč.

Nehybně jsem sledovala, jak Monty zmizel za rohem. Počítala jsem do deseti, než jsem vší silou natlačila Adriana na chladnou zeď tiché chodby. Litovala jsem, že jsem neměla nůž nebo cokoliv, čím bych mu mohla pohrozit. Čím bych mohla podtrhnout svá slova.

Loket jsem měla na jeho krku. Stačilo trošičku síly, abych mu začala drtit ohryzek. Nohu jsem měla připravenou, abych ho kopla do rozkroku. ,,Už nikdy nic takového neřekneš. Klidně si buď velitelem všech savantů, ale nic nezabrání mi to v tom, abych tě doopravdy zavraždila."

V klidu na mě hleděl. ,,Potřebuješ se toho naučit víc, než jsem si myslel. To, že máte s Montgomerym předpoklady k silné dvojici, neznamená, že jimi nyní jste. Monty je vycvičený a silný, ale ty, nezkušená, naivní a slabá, jsi nic. V tomhle stavu se nedivím, že tě ta dvojčata polapila mučila."

Rozzuřeně jsem sebou trhla a chtěla ho praštit, když mě prudce otočil a najednou jsem to byla já, kdo byl přitlačený ke zdi. Vrtěla jsem se a snažila se dostat z jeho překvapivě ocelového stisku. Přiblížil ke mně svůj obličej a já si zděšeně uvědomila, že můj zběsilý pohled opětoval. ,,Nesnaž se mě naštvat, Spasitelko."

,,Pusť mě," zasyčela jsem.

Jeho stisk zesílil. ,,Luno."

Musela jsem se tvářit vyplašeně. Zlověstně se ušklíbnul a já v tu chvíli toužila po útěku. Pryč od něj. Byl stejně děsivý jako lovci - možná víc.

,,Jsi tak slabá," zašeptal a zabořil mi nos do vlasů. ,,Slabá, křehká a vyděšená. Cítím, jak mnou proplouvá tvůj strach. Je to tak příjemné." Zaklonil hlavu a zavzdychal. ,,Ach. Ano."

Zkameněla jsem.

Podíval se na mě. V očích měl toužebný výraz. ,,Ukaž mi, co v tobě je. Všechno."

,,Pusť mě," zopakovala jsem a zvýšila hlas. Třásl se mi.

Zamrkal a pak okamžitě odstoupil dva kroky ode mě. Zrychleně oddechoval.

Záda jsem měla přitisknutá ke stěně a třeštila na něj oči. Sledovala jsem, jak oddechoval a zatínal ruce v pěsti. Sváděl jakýsi vnitřní boj. Hnědé vlasy mu padaly do očí, ale jako by to nevnímal. Svalil se zády ke zdi a tiskl si pěsti k očím. Na nohy mu dopadal proužek světla z otevřených dveří jeho kanceláře.

,,Mám pro někoho dojít?" prolomila jsem ticho.

,,Ne," odpověděl rychle. Nevzhlédl. ,,Jen mlč. Dej mi chvilku."

Trvalo nanejvýš pět minut, než Adrian vstal. Tvářil se klidně, vyrovnaně. Jako kdyby se právě nic nestalo. Narovnal se a uhladil si vlasy. ,,Nikomu o tomhle neříkej."

,,Monty moje emoce pravděpodobně vycítil."

Zavrtěl hlavou. ,,Když používám svoji schopnost, tak ne. Kdyby je cítil, tak už dávno by tady byl. Chrání se vůči všem schopnostem, ale té mojí se nikdo nedokáže ubránit."

Chtěla jsem se ho zeptat, jaká byla jeho schopnost, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem ho znova rozčílit. Necítila jsem se s ním v bezpečí.

,,Odvedu tě do tvého pokoje." Otočil se a vedl mě opačným směrem, než kterým odešel Monty.

Mlčeli jsme a já si prohlížela obrazy, které visely na stěnách Hnízda. Uvnitř bylo příjemné teplo a všude planulo měkké, žluté světlo. Srdce mi celou dobu bušilo jako o závod, ale alespoň jsem se už netřásla.

Zastavili jsme se před světlými dveřmi. Nebylo na nic vyryté žádné číslo stejně jako na všech ostatních, kolem kterých jsme procházeli.

,,Omlouvám se," řekl Adrian. V očích měl omluvný výraz. ,,Už nikdy se to nebude opakovat a to samé budu očekávat od tebe."

,,Fajn," zamumlala jsem a prohlížela si ho. Před chvílí vypadal jako šílenec, ale nyní vypadal obyčejně. Byl divný. Hodně divný. ,,Ale měl by jsi se omluvit Montymu. Ten o to stojí."

Kývl. ,,Dobrou noc, Luno Fletcher."

Beze slova jsem otevřela dveře a práskla za sebou. Neohlédla jsem se. Nechtěla jsem, aby vešel do pokoje. Zarazila jsem se, když jsem spatřila osobu, která seděla uprostřed pokoje na koberci.

S laskavým úsměvem vzhlédla. ,,Vítej, Luno."