,,Chtěla bych odjet na víkend k Jackovi," řekla máma uprostřed večeře.

Vzhlédla jsem a špageta, která mi trčela z pusy, se zhoupla a přilepila na tvář. Ucítila jsem teplou omáčku na lícní kosti.

Polknula jsem sousto. ,,Cože? Tenhle víkend?"

Máma si to přebrala jinak. ,,Nemusím jet, jestli nechceš. Jack a já jsme čekali, až budu klidnější a hlavně jistější. Jenže v posledních dnech vypadáš," odmlčela se. ,,Normální."

Začala jsem si namotávat špagety na vidličku.

Pokračovala: ,,Doopravdy je to velký krok. Raději jsem se o tom radila s doktory, zda bude v pořádku, když bych tě nechala samotnou. Už i po škole býváš sama doma a nikdy jsi nevypadala, že by ti to vadilo."

,,Mami, jsem v pořádku," začala jsem a odložila vidličku na talíř. ,,Nic se mi neděje, když jsem sama doma a necítím se tu osamoceně nebo tak něco. Jsem ráda, že mám čas pro sebe. A budu ještě víc, když i ty budeš ráda. Jack a ty jste si souzeni." Možná jsem trošičku přeháněla. ,,Buďte spolu o víkendu a užijte si to. Mně se nic nestane. Budu ti posílat zprávy, že jsem v pořádku a všechno bude v pohodě."

Její ramena se uvolnila. ,,Jsi si jistá tím, že ti to nebude vadit?"

Kývla jsem, znovu vzala vidličku a začala znovu namotávat.

,,Dobře. Ale budeš mi posílat každé dvě hodiny zprávy," oznámila mi a pustila se také do jídla.

Sklonila jsem hlavu, aby si nevšimla mého úsměvu.

Po večeři jsem si v kuchyni vzala vanilkovou zmrzlinu. Ze skříně popadla tři sušenky, které se mi dostaly pod ruku a dala si je do kapsy džínů. Lahev s vodou jsem postavila na linku a zatímco jsem si dopřávala zmrzlinu, četla jsem si zprávy od Gabriely.

Slyšela jsem, jak se zaklapnul notebook a zhasnula se lampička v obýváku. Z toho zvuku se mi zrychlil tep. Blížilo se to. Chystala jsem se nepozorovaně vykrást z domu a zda by na to někdo přišel.. nedovolila jsem si tu myšlenku dokončit.

,,Dobrou noc, Luno," popřála mi máma cestou po schodech.

,,Dobrou."

Zhasla jsem v kuchyni a po tmě se dostala do pokoje. Lahev a sušenky jsem si dala do malého batůžku spolu s baterkou. Přeci jen, chystala jsem se potulovat v noci a byla jsem klidnější, když jsem ji měla s sebou, než ji nemít vůbec. Převlékla jsem se z džínů do pohodlnějších legín a na ně oblékla sportovní tepláky - v jejichž kapsách jsem měla složenou mapu-  trička s rukávem a mikiny s kapucí. Dvakrát jsem si zkontrolovala, že jsem měla vše, co jsem chtěla.

Posadila jsem se postel a zhasla lampičku na nočním stolku. Pustila jsem si písničky, nastavila si budík na půlnoc a tupě zírala do tmy.

Snažila jsem uklidnit své zběsilé srdce, které bušilo jako o závod, a žaludek, který se rozhodl si zastepovat. Obdivovala jsem, jak klidně jsem dokázala ležet, přesto ten nepříjemný tlak na prsou mě tlačil a dusil.

Nevěděla jsem, zda jsem se někdy vykradla z domu. Ptala jsem se sebe samotné, jestli jsem byla taková, jak mi všichni říkali - hodná, spořádaná a poslušná dcera. Ptala jsem se, jestli jsem vůbec někdy udělala něco proti zákonu. Dnes jsem si dovolila nad tím přemýšlet. Nad tím, co jsem si několik měsíců zakazovala a potlačovala.

Temné ticho v mé hlavě bylo prázdné. Vnímala jsem jen prachpouhé nic obklopené temnotou. Nedokázala jsem pochopit odkud se vzalo a každý den tam bylo. Cítila jsem ho stejně jako cokoliv jiného - oblečení na sobě, vůni jídla. Některé vzpomínky se probudily tehdy, kdy jsem se dotkla nějakého předmětu. Jednoduše mi stačilo se dotknout knihy a vzpomněla jsem si. Jednalo se o vzpomínky z dětství.

Vzpomínky, kdy mi bylo šestnáct, neexistovaly.

Nepamatovala jsem si, kdy jsem měla sedmnácté narozeniny a jak jsem je oslavila. Všechny data, telefonní čísla a dokonce i adresu domu jsem se musela znovu učit. Nahodit svůj mozek na to, abych uměla počítat - což překvapilo doktory - bylo to nejtěžší. Protože jsem  v té době nechápala čísla a nedávala mi smysl. Dělalo mi ze začátku také problém říct abecedu, uměla jsem psát, ale jakmile šlo o to, abych něco řekla zpaměti, nešlo to. Chvilkami jsem se stále cítila jako špatně fungující člověk.

Podívala jsem se na telefon. Bylo půl dvanácté a já to nevydržela. Nedokázala jsem ležet zbylých třicet minut. Popadla jsem batůžek a tiše vyšla ze dveří. Nechala jsem dveře pootevřené a sešla schody. V předsíni jsem se obula do vysokých šněrovacích bot a oblékla si bundu.

Věděla jsem, že v noci bude větší zima. Přesto jsem se začala třást, jakmile jsem vyšla ze dveří. Foukla jsem si do rukou a sledovala páru vycházející z mých úst. Ohlédla jsem se a podívala se na tmavý dům. V celé ulici nikdo nesvítil a všude vládla nadpozemské ticho.

Vyběhla jsem.

Neutíkala jsem celou hodinu, jak jsem si myslela a představovala. Šla jsem co nejrychleji a svítila si baterkou na mapu. Podvědomě jsem věděla, že jsem šla správně. Věděla jsem, kudy jít. Schovala jsem mapu do kapsy a za světla lamp se orientovala. Ne, špatně, neorientovala jsem se. Mé nohy mě automaticky vedly a já jim věřila. Věřila jsem sobě.

Snažila jsem se zapamatovat kudyma jsem šla.

Když jsem odbočila na úzkou cestičku do lesa, začala jsem si svítit baterkou na cestu. Les byl tichý a ačkoliv vypadal mrtvě a chladně, byl plný života. V našem okolí se nevyskytovala divoká nebezpečná zvěř, přesto myšlenka, že bych třeba na mědvěda narazila, mě napadla a vyděsila.

Šla jsem zhruba deset minut cestičkou a když už jsem si myslela, že možná moje záhadná intuice nefungovala, spatřila jsem to. Třpyt. Zrychlila jsem a to, co se přede mnou rozprostřelo, mi vyrazilo dech. Ocitla jsem se na kouzelném místě.

Hladina jezera byla černá a odrážely se v ní hvězdy. Vrba pár metrů ode mě nevypadala děsivě - naopak. Připadalo mi, že jsem se ocitla na kouzelném místě.

Na kratinkou chvíli se mi zamlžil zrak.

Bosá jsem chodila po břehu jezera a v rukou držela červené tenisky. Měla jsem průhledný třpytivý lak na nehtech na nohou. Kopla jsem do vody a pár kapek se mi dostalo na žluté tílko. Rozesmála jsem se a se širokým úsměvem se podívala se na místečko mezi dvěmi tlustými stromy. Široce jsem se usmála, zamávala a pak jsem otevřela pusu s tím, že něco řeknu -

Nacházela jsem se zpátky v noci u jezera. Trvalo mi chvíli, než mi došlo, kde jsem se nacházela. Otřásla jsem se a mé nohy se daly do pohybu. Mysl jsem stále měla rozpolcenou. V mých představách byla tma. V mé paměti stále panovala temnota.

Našlapovala jsem tichými roztřesenými kroky a rozhlížela se kolem sebe. Stále jsem vnímala, že pocit po vzpomínce nemizel. Byl to pocit, jako bych byla zmáčená a celé tělo bylo pokryto pískem. Cítila jsem se lehce i těžce najednou.

Nenaplánovala jsem si, co přesně jsem tady chtěla dělat. Došlo mi však, že to byla chyba. Kdybych sem totiž přišla za dne, bylo by to rozumnější a lepší. A viditelnější. Zatímco jsem naslouchala tichu, které celému okolí panovalo, jsem se zarazila, protože tady nebylo ticho. Ne, když jsem se zaposlouchala.

Kdosi hrál na kytaru smutnou písničku.

Neslyšela jsem hlas, který by k ní zpíval. Písnička byla pomalá a plná smutku. Pocity mě ihned naplnily a já s těžkým srdcem šla směrem, odkud to pocházelo. Bála jsem se, že by mě uslyšel. Bála jsem se myšlenky, že by přestal.

A ze všeho nejvíc jsem se bála toho, kdo hrál.

Přeci jen, nebylo podezřelé, že někdo hrál o půlnoci u jezera na kytaru?

Rozeznala jsem obrysy mola, které vrhalo stíny na hladinu. Postava se krčila nad kytarou v sedě. Nezvládla jsem rozeznat, zda to byl muž či žena. Zkoumala jsem to a modlila se, aby byl někdo normální.

Čím blíž jsem molu byla, tím méně jsem měla v sobě odvahy.

Už z té dálky jsem poznala obrys muže. Skláněl se nad kytarou a byl natolik ponořený do hraní, že si nevšiml, když jsem se zastavila dva metry od něj a poslouchala ho. Nikdy jsem nepoznala umělce naživo a vsadila bych se, že tohle umělec byl. Hrál jistě a dával do toho vše - i když se jednalo o tak smutnou skladbu.

Přešlápla jsem si a v tu chvíli stál přede mnou.

Nastalo ticho a já chtěla utéct. Mlčky jsme se na sebe dívali a já nevěděla, kdo to byl, dokud nepromluvil: ,,Co tady děláš?"

Jeho hlas byl hluboký a plný emocí, které jsem nedokázala rozpoznat. ,,Uslyšela jsem, jak hraješ a tak jsem přišla." Nyní jsem se cítila divně já.

,,Jak jsi se sem dostala?" zeptal se tiše a rozhlédnul se kolem nás.

A já mu upřímně odpověděla: ,,Nevím."

Jeho ramena ztuhla a dech se mu zadrhl. ,,Neměla bys dávno spát? Je dost pozdě a v lese to není pro holky jako jsi ty bezpečné."

,,Není to bezpečné i pro chlapce jako jsi ty, Montgomery," vrátila jsem mu to. Najednou mi zima nebyla.

,,Pravda, má milá," souhlasil. Vzal kytaru, která ležela vedle jeho nohou, do ruky. ,,Umím se bránit. A pochybuji, že ty ano."

Neznělo to jako urážka a tak jsem to jako urážku nebrala.

,,Nejsem tvoje milá."

Přísahala bych, že se v té tmě usmál.

,,Dostala jsi se sem autem?" ptal se.

,,Ne. Šla jsem pěšky," odvětila jsem znovu upřímně.

Montgomery udělal jakýsi zvláštní zvuk, který by mohl být tlumenou nadávkou. ,,Jsem tu autem. Odvezu tě domů."

Nedůvěřovala jsem lidem a jemu rozhodně ne.

Musel vycítit, že jsem se chystala říct ne. ,,Cesta od vás trvá víc jak hodinu. A já nedovolím, abys šla pěšky sama. Budu klidnější a nebudu si představovat, jak tě někdo vraždí v nějaký pitomý uličce. Nebo taky půjdu s tebou."

Byla jsem zmrzlá až na kost, to ano, přesto mi ještě nezamrzl mozek. Rozhodnost v jeho hlase mě donutila nad jeho nabídkou ještě jednou zauvažovat. Část mě mu věřila, že se nic nestane. Je to jen tvůj nevrlý spolužák, říkala jsem si.

,,Dobře." Obláček páry jsem mu vydechla do obličeje. Rozsvítila jsem baterku a svítila nám na cestu. Oba dva jsme mlčeli, šli vedle sebe a poslouchali kroky toho druhého. Svedla jsem to na svojí amnézii: zapomněla jsem, že mi maminka říkala, že nesmím naskakovat cizím lidem do aut.

Zakopla jsem a jeho ruce obemkly ty mé. Jeho teplá ruka na chvíli zahřála tu moji, než mě pustil. Nevěnovala jsem tomu ani jedinou myšlenku. Obešel mě a já šla za ním. Jakmile jsme vyšli z lesa, uviděla jsem černé auto zaparkované pod lampou.

Ozvalo se cvaknutí. Montgomery mi otevřel dvířka u spolujezdce a já do auta bez zaváhání nasedla. Nelámala jsem si hlavu nad tím, že každý můj pohyb byl takový, jako bych to už někdy dělala. Foukala jsem si do studených rukou a třela jimi o sebe. Poslouchala jsem tomu, jak dával do kufru kytaru a jak zavřel kufr.

Mongomery nasedl za volant a nastartoval. Zapnul topení a jeho zelené oči se střetly s mými. ,,Tak kam?"

Zvedla jsem prst, aby počkal. Pohodlně se opřel do svého sedadla. Vůně kůže a pánské kolínské jsem ucítila, jakmile mi začalo být teplo a nos roztál. Auto bylo prostorné a pohodlné. ,,Už mi roztál jazyk," řekla jsem. ,,Budu tě vést. Bydlím pár ulic dál od Stevenovy kavárny, jestli víš, kde to je." Kývnul. ,,Tam jeď."

Vyrazil okamžitě.

Vyndala jsem z batůžku sušenku. ,,Chceš?"

Koutkem oka se podíval a nastavil ruku. Sušenku mu jsem mu dala do dlaně a snažila se, abychom se nedotkli. Jeden koutek rtů se mu posunul a zatímco řídil jednou rukou, druhou jedl. Zaujatě jsem na něj koukala a pak mi to došlo.

Někdy jsem ho viděla tohle dělat.

,,Koukáš na mě," zašeptal.

Sklopila jsem zrak. ,,Promiň. Zamyslela jsem se."

Zbytek cesty jsme oba dva mlčeli a dívali se tupě před sebe. Soustředila jsem se na malou šmouhu na předním skle a doufala, že mě odveze domů.

Ani jednou nepromluvil. Projel si husté, černé vlasy rukou, když jsem ho navedla o pár domů dál, kde zastavil. Nechala jsem mu druhou sušenku na sedadle jako poděkování a vystoupila. Než jsem zavřela dvířka, podívala jsem se do jeho tmavých očí.

,,Děkuji ti, Montgomery."

,,Stačí Monty."

Pousmála jsem se. ,,Tak dobře. Děkuji ti, Monty."

Usmál se a pro mě to byl jako úder kostelních hodin.

Ten úsměv jsem znala.