,,Luno?"

Kdosi mi přejížděl prstem po nahé paži. Zdráhavě jsem otevřela oči. Na kraji postele seděl Monty.

,,Nechal bych tě spát déle, ale už je odpoledne." Přikývla jsem a posadila se. ,,Jsem sobecký mizera, když tě chci mít ještě nějakou chvíli pro sebe?"

Pousmála jsem se. ,,Nejsi. Naštvala bych se, kdyby jsi mě vzbudil hodinu před odletem."

Rozesmál se. ,,Udělal jsem ti snídani." Vstal a vydal se ke dveřím. ,,Přinesu ti ji. Zkus mi zatím neusnout."

To jsem neměla v plánu. Po dlouhé době jsem spala bez nočních můr. Jako by Monty všechny zlé sny ode mě odháněl. Myslím, že i já na něj měla stejný účinek. Neměl kruhy pod očima a vypadal lépe, než když jsem se včera vrátila domů.

O pár minut později se Monty vrátil se snídaní. Pokrčila jsem nohy, aby si mohl sednout naproti mně. Zatímco jsem v tichosti a klidu jedla, on mě pozoroval a pil u toho čaj. Chvílemi se tvářil, že něco chtěl říct, ale vždycky jen potřásl hlavou.

Tušila jsem, co chtěl říct. Ani já jsem nechtěla zničit vzácný okamžik, který by nás vtáhl zpět do temné reality. Měli jsme dost času, než budeme muset odletět do Londýna. Prodloužit si o hodinu či dvě poklidnou atmosféru nás nezabije.

Položil vypitý hrnek na snídaňový tác a vzal si nakousnutý muffin, jehož zbytek jsem nedokázala do sebe dostat. Zakousnul se do něj a pak se zeptal: ,,Existuje ještě něco, co si nepamatuješ?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne."

,,To je dobře," řekl. ,,V Hnízdě jsem si všiml, že tvoje tělo si pamatovalo pohyby, které se týkaly boje. Tamina nás učila vše, co považovala za nezbytné pro savanta. Nerad to vytahuju, ale budu chtít, aby jsi v Londýně cvičila se Sarah. Od ní se toho naučíš víc, než ode mě."

,,Nepamatuji si, že by jsi někdy přiznal, že je někdo v něčem lepší, než ty," rýpla jsem si a rozesmála se, když jsem uviděla jeho výraz. ,,Netvař se tak, nejsi pak přitažlivý."

Během mrknutí se tác ocitl na podlaze a on nade mnou. Ruce jsem měla u hlavy, tiskl mi je do matrace. ,,Takže já nejsem přitažlivý?"

Zavrtěla jsem hlavou a pak se rozesmála. ,,Vůbec."

Nadechl se, aby odpověděl, ale začal mu vyzvánět telefon. Jeho hlava mi poklesla na rameno a zmučeně si povzdechl. Přetočil se na druhou stranu postele a přijal hovor.

Nechala jsem ho telefonovat a šla se připravit.

-

Zbývala nám hodina do odjezdu. Byt jsme uklidili a sbalili si vše potřebné. Vlastnili jsme byt deset minut od vlakového nádraží, který jsme koupili právě kvůli tomu. Bylo jednoduché a rychlé poté utéct.

,,Monty?" zeptala jsem se tiše. Stála jsem u zataženého okna a dívala se skrz mezeru na zasněženou ulici. Nepodívala jsem se na něj, dál jsem nehnutě pozorovala venek. ,,Vážně si myslíš, že se nám povede porazit lovce?"

Ozvalo se cvaknutí a my se ponořili do tmy. Během chvilky mě zezadu objaly jeho ruce a přitáhly k jeho teplému tělu. ,,Věřím tomu. Naše pouto je silné a nejde zničit. V Londýně je více savantů, kteří jsou podobně silný a mají své spřízněné duše. S nimi dokážeme porazit lovce."

,,Co když se něco pokazí?" Můj hlas byl tichý a klidný.

Na chvíli mě sevřel pevněji. ,,Nedovolím, aby se ta noc opakovala, Luno."

,,Nerozdělíme se, pokud se něco stane," řekla jsem a otočila se čelem k němu. ,,Madrid a Carl na nás čekají, vím to. Carl touží po krvi. On je zvrácený, zběsilý a nebezpečný. Nepodceň ho."

,,Luno..."

,,Až to vypukne," přerušila jsem ho. Nebyl čas na sladká slova. ,,Chci, aby jsi použil naše pouto a vzal si moje schopnosti. Je mi jedno na jak dlouho. Dokážeš zachovat chladnou hlavu a přemýšlet, já ne. Neváhej. Budu sice zranitelná, ale vím, že ty se o nás dokážeš postarat."

,,Budeme v pořádku, Luno. Nepanikař," řekl konejšivým hlasem. Zvedl mi bradu. Pruh světla z venkovní lampy mu ozářil levou stranu obličeje. ,,Musíme zůstat spolu a dostat se bezpečně do Londýna. A hlavně naživu."

,,Mám strach," zašeptala jsem. Bála jsem se dvojčat, jejich otce a lovců. Měli jsme příliš mnoho nepřátel. Pokud by tam byli všichni, tak bylo jisté, že bychom to nepřežili. Čelit dvojčatům bude těžké, ale alespoň možné. S Montym je dokážeme porazit.

,,Taky se bojím," přiznal. Překvapeně jsem vzhlédla. Smutně se pousmál. ,,Nebojím se o sebe," vysvětlil. ,,Ale o tebe. Jsem jejich nejdůležitější cíl, ale ty jsi má spřízněná duše a to z tebe dělá pro ně prioritu."

Otočila jsem se zády k němu a pokračovala v pozorování ulice. ,,Nejsem slabá, Monty. Dokážu se o sebe postarat i bez svých schopností. Nechci, aby jsi se bál."

,,Ty se bojíš. Proč nemůžu já?"

,,Protože pak se bojím víc."

Povzdechl si. ,,Až se zbavíme lovců, tak si dáme dlouhou dovolenou."

,,Jen my dva?"

,,Jen my dva," souhlasil.

Opřela jsem se o něj a po chvilce se zeptala: ,,Myslíš, že savanté dokážou žít v míru?"

Ztuhnul. ,,Cože?"

,,Felix a další lovci se přidali k nepřátelům, ačkoliv jsou savanti. Myslíš, že nás přestanou také lovit? Neexistuje žádný další savant, který má schopnosti jako Tamina, abychom je případně vyhledali. Ale... nežili savanté tak dlouho ve strachu a nebezpečí, že si na to zvykli? Že nedokážou žít v klidu a míru? Jak zabráníme těm, kteří budou chtít být jako Felix a lovit svoji vlastní rodinu?"

Nastalo ticho. Najednou mi bylo chladněji. Možná jsem si tyhle své myšlenky měla nechat pro sebe. Otočila jsem se znovu čelem k němu a pohlédla mu s vážností do očí. ,,Promiň. Nechci to dělat horší, ale musela jsem to říc-"

,,Ne," zarazil mě rychle a rázně. ,,Neomlouvej se. Je správné takhle přemýšlet. Také mě to napadlo a děsí mě pomyšlení na to, že by to mohla být pravda. Nejdřív se ale chci zbavit lovců. To jediné chci v tuhle chvíli řešit."

Povzdechla jsem si. ,,Tu dovolenou si budeme moci dovolit až za dlouho."

S těmi slovy jsme se vydali na cestu. Čekalo na nás taxi, které nás mělo odvést na letiště. V Londýně měla čekat Sarah, která se měla postarat o jakékoliv nebezpečí. Monty vše promyslel a vysvětlil mi, jak to v Londýně chodí. A to nejdůležitější: Kdo Hnízdo vede. Sotva jsem vnímala jeho slova. Byla jsem napjatá a slyšela jen vlastní tlukot srdce.

Na letišti v New Yorku jsme mlčeli. Oba dva jsme měli na hlavě tlusté čepice, já si své dlouhé vlasy zastrčila pod kabát, aby vypadaly krátké. Madrid by mě takhle mohla poznat, avšak v tom davu lidí to bylo téměř nemožné. Přesto... byla jsem si jistá, že na letišti v Londýně na nás čekali. Sdělila jsem jim nepravdivou informaci o poloze Hnízda, takže jim nezbývalo nic jiného, než počkat na letišti.

A tam se rozhodne, zda nás napadnou. A nebo se rozhodnou, že nás budou pronásledovat.

Doufala jsem, že to první. 

Krásné pondělí!

Moje nepravidelné vydávání je strašné a štve mě to víc, než vás. Vím to. A omlouvám se za to. Neměla jsem vůbec náladu psát. A raději se nebudu nutit, než něco ze sebe ždímat. Pak bych s tím nebyla spokojená. :D

Tuhle kapitolku jsem napsala díky inspiraci, kterou mi dal příběh Rudé peříčko. Možná jsem to už zmínila, ale moc toho tady na Wattpadu nečtu. ALE! Tenhle příběh se mi zalíbil a doporučuji vám ho. Třeba si tím zkrátíte čas, když budete čekat na další kapitolku. :D Pokud nejste zastánci perfektní gramatiky, tak vám to sedne. Autorka se jmenuje: Simona_Rabenherz 

Doufám, že si užíváte svátky a že jste nesnědli všechno cukroví. :) Já ho totiž už snědla a pěkně trpím. :D

S láskou Váš Snehulacekk.