Zrovna začalo sněžit, když jsme se po večeři usadili na pohovku s hrníčky horké čokolády. Od té chvíle jsem neměla pochyb o tom, že dnes se všechno dozvím. Mezi námi panovalo příjemné ticho, kdy jsem vyčkávala, až přestane rozvažovat. Vteřiny ubíhaly a můj hrníček byl skoro prázdný, když Monty řekl: ,,Tak fajn."

,,Bylo nám šestnáct, když jsme zjistili, že jsme spřízněné duše. Už předtím mě to k tobě táhlo, hodně táhlo, ale ty jsi mi nikdy nenaznačila, že ten cit je opětovaný. Až později jsi mi to řekla. V podstatě jsme do té doby byli jen přátelé. Tamina nikomu o tvojí existenci nepověděla. Ani strýčkovi Stephenovi."

Opřel se o pravou paži a levou dlaní uchopil tu mojí. Bylo to gesto, na které byl z dřívějška zvyklý.

,,Tamina měla dar vycítit probuzený gen savantů a jejich schopnosti. Mě a Sama našla díky tomu. V přeplněném dětském domově, kam nás dali rodiče, je snadné někoho vzít a odjet. Ani jsme se jí nebránili, hned nám totiž vysvětlila, proč máme takové schopnosti." Opatrně se na mě zadíval. ,,Moji rodiče byli silný věřící. Otec byl kazatel a matka učitelka, nicméně moje schopnosti se probudily už když jsem byl malý. Dovedeš si představit, co si mysleli. Samova schopnost se projevila hned potom. Bylo prostě pro ně lepší nás dát do dětského domova, než přijít o dobré jméno rodiny."

Cítila jsem bolest a šok. Sevřela jsem jeho ruku pevněji.

,,Posílají nám peníze, ale rozhodně ne z lítosti. Tamina uměla být děsivá. Hlavně, když byla rozčílená. Myslím, že se jí bojí víc, než svých synů." Napil se čokolády a pokračoval: ,,Není to snadná věc, rozhodně nic, na co bych mohl zapomenout, ale Sam na to má živější vzpomínky."

,,Takže Tamina vás adoptovala a od té doby jste s ní žili?" ptala jsem se.

,,Ano," souhlasil. ,,Představila nás ostatním savantům a učila nás. Měli jsme domácí školu, protože lovci nám neumožnují žít na jednom místě delší dobu. Chvíli jsem chodil na střední, ale vždycky jsem po čase zmizel. Ty jsi naopak zůstala v tom svém malém městě a žila si svůj klidný život. Tamina se potom, co tě našla, rozhodla koupit malou chatu v lese několik kilometrů od tebe a rekonstruovala ji."

,,Jak tedy udržovala kontakt s ostatními savanty?"

,,Od momentu, co tě přivedla k nám, se moc nevěnovala ostatním savantům. Byla jsi někdo, kdo nás může zachránit, takže se zajímala pouze o nás a tebe. Učila tě vše, co mohla. Brala nás také na výlety a tak."

,,Tamina zemřela díky mně, že?" zeptala jsem se tiše.

Trhnul sebou. ,,Ne. Nikdo díky tobě nezemřel. Máma zemřela díky lovcům."

Jeho nahněvaný hlas mě polekal. Pak mi s omluvným výrazem políbil klouby levé ruky.

,,Omlouvám se. Nechtěl jsem na tebe vyjet." Poposedl si. ,,Jen... neházej na sebe všechnu vinu."

,,Ty to děláš taky," namítla jsem.

Povzdechl si. ,,Chceš mluvit o tomhle?"

Polkla jsem. Vše, co mi řekl, zaplnilo ty prázdné mezery. Už jsem se na něj nemohla podívat stejnýma očima jako předtím. Luna, která si nic nepamatovala, už byla pryč.

Brečela jsem, aniž jsem si všimla, kdy to začalo. ,,Zachránil jsi mi život. Chráníš mě i nyní. Proč jsi to pro mě udělal?"

,,Jsi moje spřízněná duše," zamumlal a lehounce mě políbil na zápěstí. ,,Nevím, zda někdy pochopíš, co jsem ochotný udělat, abych tě měl u sebe. Jsi dívka, kterou miluji a vždy budu milovat."

Zvedl hlavu a zakřenil se. Vyrazilo mi to dech. Beze slova jsem ho k sobě přitáhla a pevně ho objala.

Zmocnil se mě pocit, který byl silný jako přívalová vlna. Lákalo mě to k němu a přitahovalo blíž a blíž. Už jsem nikdy nechtěla zapomenout, jak se s Montym cítím. Chtěla jsem si do sebe vtisknout jeho dotyk, chuť a vůni. Tak silně jsem po tom toužila, tak moc jsem si to chtěla do sebe vtisknout, že by ani Carl nedokázal tohle vymazat z mé mysli.

Přejela jsem mu rukama po těle. Zapamatovávala si každý jeho pevný sval. Pak jsem mu zajela prsty do hedvábných vlasů. Nepohnul se, když jsem mu přejela prsty po měkkých rtech. Přijímal mé doteky se zavřenýma očima.

,,Luno..." začal napjatě.

,,Otevři oči," vyzvala jsem ho šeptem.

Udělal, co jsem mu řekla. Zelené oči měl podbarvené touhou, tmavší, než obvykle. Viděla jsem, jak se jeho ruce třásly. Zkoušela jsem jeho sebeovládání.

,,Chyběl jsi mi, Monty," vydechla jsem. Přitiskla jsem se čelem k tomu jeho. ,,Tak moc, až jsem myslela, že zešílím. Nyní už vím proč. A je to nádherné proč." Odtáhla jsem se s překvapeným výrazem, když jsem si vzpomněla. ,,Sam.."

,,Později," řekl. ,,Nechci do téhle chvilky zatahovat ostatní."

Nepatrně jsem kývla. Monty pátral v mých očích a když to, co hledal našel, pokývl. Oba dva jsme v tom druhém hledali ujištění. Hluboce jsem se nadechla, přitiskla se k němu a zavřela oči.

Jeho ústa se rozevřela a já věděla, že oba dva jsme nyní byli na hraně našeho sebeovládání. Ovinul kolem mě paže a přitáhl si mě blíž. Líbal mě čím dál vášnivěji a já odpovídala úplně stejně.

Tělo mi změklo a ztěžklo. Monty si ovinul moje nohy kolem pasu a odnesl mě do ložnice. Ani na jedinou chvíli se ode mě neodtáhl. Objevili jsme se na místě, které mi bylo povědomé. Věděla jsem, že takhle jsem Montyho líbala už dřív. Slastný pocit ze vzpomínky mě pohltil a já se přetočila tak, aby on ležel a já na něm seděla.

Přejela jsem si jazykem po spodním rtu. Oba dva jsme hlasitě oddechovali. Pokoj byl naplněný proužky světla z pouličních lamp, jež sem pronikaly mezerami v žaluziích. Natáhla jsem se k nočnímu stolku a rozsvítila lampičku.

Rozesmála jsem se. ,,Konečně se červenáš, můj milý Mont-"

Umlčel mě hlubokým polibkem a přetočil mě zpátky na záda. Naše boky byly přitisknuté těsně k sobě. Zasténala jsem mu do úst.

Líbali jsme se tak dlouho, až jsem ztratila veškerý pojem o čase a okolním světě. Končetiny jsme měli propletené, mezi námi pulzovala nádherná energie. Vychutnávali jsme si rty toho druhého. Po chvíli jsme zpomalili. Olízla jsem mu ret a něžně ho okusovala, jak to dělal on, než jsem na něj zapomněla. Monty spokojeně zasténal a jeho sevření na chvíli zesílilo.

,,Luno," pronesl do úst mé jméno. Sladce mě políbil a podíval se mi do očí. ,,Taky jsi mi chyběla."

Pevně jsem zavřela oči, abych zabránila slzám. Jedna však byla rychlejší. Pomaličku mi stékala po tváři, dokud se neztratila pod okrajem čelisti. Monty ji celou dobu pozoroval. Nebyla jsem smutná, jeho slova mě nezraňovala. Naopak.

Byl to můj nejšťastnější okamžik v životě.

Monty celou tu dobu... tady, v našem bytě, čekal na mě. Byl tady, protože věděl, že se k němu vrátím. Nepochyboval o tom. Nepochyboval o mně.

Zatlačila jsem mu na hruď a on se na mě zmateně podíval. ,,Ukaž mi tvoje barvy."

Usmál se. Pochopil. Uchopil mě v pase a zvedl si mě tak, abych měla nohy natažené kolem jeho boků. Políbil mě na špičku nosu a odhalil svoje emoce.

Byly... nádherné. Rudý oblak touhy naplňoval celou jeho auru.

Až na místo, kde bylo srdce. Tam zářila zlatá barva lásky. Líbilo se mi to. Vidět jeho emoce byla moje nová nejoblíbenější věc.

Prudce jsem ho políbila. Zatajil dech, jako by ho to překvapilo, ale pak se jen do polibku usmál a prohloubil ho. Neskryl své emoce. Chtěl, abych je viděla.

A tak mě čtyři hodiny líbal. A já jeho.

Oba dva jsme nehodlali tuhle noc marnit spánkem. Uvědomovali jsme si, že tohle je jediná chvíle, kdy můžeme být beze strachu spolu. Dotýkali jsme se, líbali se, koupali se v pohledech toho druhého a užívali si vědomí blízkosti toho druhého.

Asi po druhé hodině ráno mě přemohla únava a nakonec jsme nehybně leželi v náručí. Poslouchala jsem jeho dech. Oba dva jsme byli sotva vzhůru. Jeho ruka mi lenivě přejížděla po boku.

,,Monty," zašeptala jsem.

,,Hm?"

,,Nenudí tě to?"

,,Cože?" Zarazil se a tvářil se skoro uraženě.

Zastrčila jsem si překážející pramínek vlasů za ucho. ,,Nevadí ti, že se jenom líbáme?"

,,Nic lepšího jsem nikdy nedělal." Jeho hlas byl upřímný. I emoce prozradila, že říkal pravdu. Cvrnknul mě do nosu a zašklebil se. ,,Pokud se ptáš na to, zda bych to chtěl posunout dál, tak to záleží na tobě. Ano, rád bych zašel dál, ale myslím si, že by bylo lepší počkat."

Skryla jsem tvář do jeho krku, abych zakryla rozpaky. Pohladil mě po vlasech.

,,Proč? Ty se nudíš?"

Prudce jsem zvedla hlavu. ,,Ne! Jen... předtím jsme také čekali. Není to pro tebe příliš dlouho?"

Vtiskl mi polibek do vlasů. ,,Příliš dlouho? Zmizela jsi na několik měsíců a já tě nemohl najít. Ačkoliv všechno ve mně křičí, abych tě pořádně pomiloval, tak neuposlechnout to není tak těžké, jako vydržet únos svojí spřízněné duše."

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Nedopustím, aby se něco takového opakovalo."

,,Já vím," řekl a přitáhl si mě blíž k sobě. ,,Teď  se prospi. Ještě máme zítřek."

Naposledy jsem ho políbila. Pak jsme leželi obličeji k sobě a pomalu usínali.

Společně.