Vypadal stejně, ale i jinak. Černé vlasy měl mokré ze sprchy, v očích byla znát únava a starost. Byl v černém tričku s dlouhým rukávem a šedých teplácích. Bosý, protože nerad nosil ponožky.

Zamrkala jsem a polkla.

,,Vzpomněla jsi si," konstatoval tiše. Vypadalo to, že na něco čekal. Byl opatrný. Ale proč? Na co čekal?

,,Mám v tom větší nepořádek, než když jsem odcházela," odvětila jsem a pousmála se. ,,Mám tolik otázek, až si myslím, že mi z nich vybouchne hlava."

,,Luno?" zeptal se, jeho hlas byl napjatý.

,,Ano?"

,,Jsi v pořádku?"

Chtěla jsem mu říct, že ano. Nevyšlo ze mě nakonec nic. Zadívala jsem se na zeď na pravé straně a celý svět se zatočil. Fotografie, kde jsme byli my všichni: Já, Monty, Sam, Emilia a Tamina. Všichni jsme se široce usmívali.

V pravém rohu jsme stáli já a Monty. Tiskl si mě k boku. Oba dva jsme měli šťastné výrazy na tváři. Jako by lovci nikdy neexistovali. Jako bych na něj - na ně všechny - nezapomněla.

Vzala jsem si fotografii do ruky a přejela palcem po obličeji Emilie. Už jsem začínala zapomínat, jak vypadala. Na to, jak se usmívala.

,,Vím, kdo mi vymazal vzpomínky," zašeptala jsem. V očích mě pálily slzy. ,,Vím, kdo za tím vším stojí. Vím, co musím udělat, aby savanté přestali být lovenou zvěří."

,,Luno-"

Zvedla jsem hlavu. Slzy mi tekly po tvářích. ,,Nepodařilo se mi zabránit další vraždě, Monty. Jsem naštvaná, smutná a vyděšená." Položila jsem fotografii na skříň. ,,Ale nejprve chci odpovědi. Potřebuju si ujasnit pár věcí a pak se rozhodnu, co dál."

Vyrovnaně kývnul a ustoupil stranou. ,,Udělám vše, co si budeš přát."

Monty bydlel v apartmánovém komplexu, který trochu připomínal vysokoškolské koleje. Uvnitř to bylo prosklené, útulné a čisté. V obýváku, kde to osvětlovalo zimní slunce, to bylo stejné, jak jsem si pamatovala. Nízký stolek před světle šedou pohovkou ve tvaru L, obyčejné bílé závěsy, kulatý koberec uprostřed místnosti.

Posadila jsem se a Monty mi beze slov nalil sklenici vody. Podal mi ji a posadil se vedle mě. Přisunul se blíž, ale ne natolik, aby mi to vadilo. Takhle nejistě jsem se necítila už dlouho.

,,Co se stalo?"

Dotkla jsem se přívěsku na krku. ,,Pamatuješ na Carla a Madrid?"

Kývl. ,,Pokračuj."

Řekla jsem mu všechno. O Carlovi a Madrid, o jejich otci, který za to všechno mohl. Když jsem se dostala k tomu, že Patrick byl ve vlaku a přivedl ke dvojčatům, oči mu vztekle zablýskly. Vypadal, jako by se ztratil v myšlenkách. Musel si celou tu dobu říkat, co se stalo. Odvedl pozornost Felixe, muže, který zavraždil Valerii a nás dva v noc, co mě unesli, lovil. Ve vlaku byl Patrick, ten, který znal Montyho a musel vědět, jak se situace vyvine. Znova se mě zmocnil strach z toho, že jsem neměla ani ponětí, co budu muset udělat, aby savanté mohli žít klidný život.

,,Víš jistě, že to byl Patrick?" zeptal se ochraptěle.

,,Vím to jistě. Sarah ho celou dobu pronásledovala a potvrdí ti to. Věřím jí."

Zhluboka se nadechl. Podívala jsem se na něj. Jeho tělo se chvělo, oči se mu leskly. Ruce měl sevřené v pěst.

Zadívala jsem se do otevřeného průchodu, kde byl kuchyňský kout. Nevěděla jsem, kam dát oči. Pro Montyho to byl kamarád, někdo, koho znal a měl s ním určitě mnoho zážitků. Patrickova zrada ho musela bolet.

Natáhla jsem ruku a jemně se dotkla ohybu jeho lokte. S prázdným pohledem naklonil hlavu ke straně, ale neodvrátil se ode mě.

,,Je tady ještě jedna věc, která mi nedává smysl," ozvala jsem se a zadívala se do klína. V břiše jsem už měla pevnou kouli nervozity. ,,Má matka řekla, že příjmení mého otce bylo Fletche-"

,,Není to tak, jak si myslíš," ujistil mě pohotově Monty. Moldavitové oči se mu trochu rozpačitě rozzářily. ,,Ehm... no..." Odkašlal si a podrbal se vzadu na krku. ,,Máš moje příjmení."

Zalapala jsem po dechu. ,,Cože?"

Rozesmál se. ,,S tím nápadem přišla Tamina. Bylo nám dvanáct. Se Samem jsme s ní žili od dětství, ale tebe k nám přivedla o pár let později. Moje a Samovo pravé příjmení je Cole a tvé Fletcher. Znala tvého otce, který ji o tobě řekl. Prohodili jsme si je, aby jsi byla ve větším bezpečí."

Vzpomněla jsem si na to, jak všem Monty vykládal o tom, jak důležitý savant jsem. Jak si ze mě díky tomu Sarah utahovala. Emilia a Sam to nepopírali, oni mi to celou dobu naznačovali.

,,Ty jsi... ty se Samem jste se rozhodli vzít si mé příjmení, abych já byla v bezpečí?" pronesla jsem rozechvělým hlasem. ,,Vy dva jste nejhledanější savanti kvůli mně?"

,,Luno," řekl. Nespouštěl ze mě oči. Chtěl, abych nyní pozorně poslouchala. ,,Jsi naděje pro savanty. A pro ni - pro tebe - udělám cokoliv. Klidně zemřu, pokud to bude znamenat, že ostatní budou moct žít."

Ostře jsem se nadechla. ,,Tohle už nikdy neříkej."

,,Proč? Takhle to prostě je."

,,Protože jsi moje spřízněná duše!"

Nastalo ticho. Začervenala jsem se a sklopila zrak. Monty se ke mně posunul ještě blíž a prstem mi zvedl bradu, abych se mu podívala do očí.

,,Ty si to pamatuješ?" ptal se něžně.

,,Ano." Klid. Byla jsem znovu plná klidu, který jsem cítila jen v jeho přítomnosti.

,,Ale ne všechno," řekl tiše, posmutněle.

,,Když mi zbytek povíš, tak to všechno budeme mít za sebou," naléhala jsem.

Stiskl rty k sobě, díval se na mě přimhouřenýma očima a rozhodoval se. Podíval se na sklenici vody, které jsem se ani nedotkla a pak zpátky na mě.

,,Udělám nám jídlo a ty se mezitím osprchuješ," řekl a vstal. ,,Nemusím ti snad ukazovat, kde máme koupelnu, že?"

Srdce se mi nadmulo radostí při jeho slovech. Tenhle byt byl náš. Žili jsme v něm spolu, abychom měli soukromí, které jsme v Hnízdě neměli.

Osprchovala jsem se a smyla ze sebe špínu z posledních dvou dnů. Všechny ty události se mi zdály neskutečně daleko. V koupelně to vonělo pánskou kosmetikou. Pár minut jsem hledala ve svém odrazu odvahu. Potřebovala jsem čisté a suché oblečení. Ve skřínce pod umyvadlem byly pouze ručníky.

Ozvalo se zaklepání na dveře. ,,Vzal jsem ti nějaké oblečení."

Pootevřela jsem dveře, natáhla ruku a vzala si oblečení. Monty se tomu zasmál. Hned jsem zavřela dveře a oblékla se. Nepřinesl mi spodní prádlo, což mě trochu vyvedlo z míry, ale ne natolik, abych nad tím přemýšlela.

Zamířila jsem do kuchyně a spatřila Montyho, jak zrovna nastavoval minutku na sporáku. Linka byla plná krabic a balíčků, všechny hořáky byly zapnuté.

Posadila jsem se na stoličku a sledovala ho. Používal svoje schopnosti, takže se zčistajasna otevřela lednice a vyletělo z ní to, co Monty potřeboval. Bylo to... vtipné pozorovat. A velmi povědomé.

,,Za deset minut to bude hotové, Luno. Chceš si mezitím prohlédnout byt?" zeptal se zády ke mně.

S nepatrným úsměvem jsem seskočila ze stoličky a vyrazila na průzkum. Pamatovala jsem si všechno, ale přišlo mi divné začít si všechno prohlížet. Stále jsem měla pocit, že jsem sem nepatřila. Že všechno bylo cizí a neznámé.

Monty jako vždy věděl, co jsem potřebovala. Člověk by si řekl, že to on měl schopnost vidět cizí emoce a ne já. Možná Madrid měla pravdu a spřízněné duše byli spolu silnější.

Prohlížela jsem si obývák, fotografie na policích, kde také byla slušná sbírka cédéček. Pak jsem vešla do dalšího pokoje, což byla ložnice. Okno vedlo na jih, byl odtud výhled na ulici, kde zrovna hráli jakousi hru děti. Už se pomalu stmívalo.

Široká postel uprostřed ložnice byla ustlaná a povlečená do nejjemnějšího povlečení. Podlaha byla pokryta tlustým bílým kobercem a na stěnách bylo pár obrazů - podobných těch, kde žil Sam s Emiliou. Pak tady byla obrovská skříň, která se dělila na dvě polovinu. Jedna byla plná ženského oblečení a druhá panského. Ani jsem nad tím nemusela přemýšlet, věděla jsem, že ta první část patřila mně.

Vycítila jsem jeho přítomnost. Otočila jsem se ke dveřím, kde stál a díval se na mě s podivným výrazem v očích.

,,Co je?"

,,Myslel jsem si, že ucítím úlevu. Když tady budeš se mnou a vzpomeneš si, ale nečekal jsem, že budu tak šťastný. Víc než to. Nedokážu ten pocit popsat, ale mám z tebe radost." Jemně se usmál.

Oplatila jsem mu úsměv a přešla k němu. Natáhla jsem ruku k jeho obličeji a položila mu dlaň na tvář. Palcem jsem ho hladila. Opřel se do mé ruky a zavřel oči. Mlčky jsme takhle stáli, ponořeni do ticha a užívali si přítomnost toho druhého. V tu chvíli jsme oba dva nepřemýšleli nad savanty a lovci. Byli jsme jen Monty a Luna.