Dívka padala.

Padala a nehybně pozorovala, jak ji temnota obklopovala jako smuteční závoj. Chladná voda ji objala a přivítala. Znala, jaké to je, když se topila. Znala ten pocit, kdy se chtěla nadechnout, ale nemohla.

Nebránila se. Tohle byl konec. V mysli jí probleskla vzpomínka na chlapce s černými vlasy a zelenýma očima. Na jeho hlas a smích, na jeho vůni a doteky. Ze všech zbývajících sil, které  v sobě našla, natáhla ruku a dotkla se přívěsku, který se vznášel ve vodě a matně se leskl.

,,Dávám ti ho, aby jsi věděla, že vždycky máš domov."

,,Můžu tě udržet v bezpečí, Luno. Všichni se mě bojí."

,,Budu tě následovat kamkoliv půjdeš. I kdyby jsi mířila do samotného pekla, půjdu tam s tebou."

Dívka vytřeštila oči. To, co jí bránilo si vzpomenout, zmizelo. Neviditelná zeď, která ji dělila od vzpomínek, se zbortila.

,,Udělám cokoliv pro to, abychom mohli společně žít v míru a klidu. Já, ty, Sam, Emilia a Tamina."

,,Ještě naše kočky."

Chlapec se zasmál a něžně zopakoval: ,,Ještě naše kočky."

Další vzpomínka.

,,Jsem tady, má drahá Luno," zašeptal. ,,Jestli se mnou nechceš mluvit, tak dobrá. Ale jsem tady. Vždycky budu."

Dívka se usmála a zavřela oči. V pěsti svírala přívěšek s domečkem.

Tohle byl dobrý konec.

-

,,Ty jsi taková blbá kráva."

Kdosi mě praštil do hrudníku.

,,Naivní, hloupá kráva, která by měla být rozumná a nepokoušet štěstí."

Další rána. Rozpoznala jsem ženský hlas.

,,Řekla jsem ti jasně, že jestli umřeš, tak tě zabiji."

Pak jsem se pozvracela.

Dotyčná mě převrátila na bok, abych se neudusila. Zvracela jsem a vykašlávala vodu. Tělo jsem měla neuvěřitelně těžké. Zkusila jsem po chvíli vstát, ale zapotácela jsem se, když se mi do hlavy nahrnula krev.

,,Uklidni se," ozval se povědomý, drsný hlas. Posadila jsem se na zamrzlou půdu. ,,Stačilo málo a čuchala by jsi ke kytkám zespoda."

Podívala jsem se na rudě žhnoucí oči Sarah a pokusila se o úsměv. ,,Čau."

,,Drž hubu," vyštěkla. ,,Myslela jsem, že jsi mrtvá. Co si sakra myslíš, že děláš? Otužuješ se? V noci? Sama?"

Spěšně jsem se rozhlédla a snažila se vzpamatovat. Oblečení jsem měla mokré a studené, kapky vody mi stékaly z vlasů po krku dolů. Všechny chlupy na těle se mi ježily.

Chmátla jsem ke krku a dlouze vydechla. Byl tam.

,,Jsi už při vědomí?" ptala se Sarah a rozhlížela se po okolí. Všimla jsem si, že byla mokrá stejně jako já.

,,Ty jsi pro mě skočila do vody?"

Rudé oči se do mě zabodly. ,,Ano. Máš štěstí, že na sobě nemám svoje oblíbené spodní prádlo. To by situaci měnilo."

Pousmála jsem se. Obě dvě jsme věděly, že lhala.

,,Děkuji ti, Sarah."

Odfrkla si a v tu chvíli vypadala jako obyčejná osmnáctiletá holka. ,,Tohle chci slyšet, až budeme v bezpečí a teple. Ti dva, co tě sem hodili, utekli. Pochybuji, že se vrátí, ale raději bych pro jistotu odsud zmizela."

Kývla jsem. ,,Můžeme k nám domů."

Vstala a podala mi ruku. ,,Použiji svoji moc, aby ti poskytla oporu, dobře? Nelekni se."

Udělala, co řekla. Svítivý oblak nabyl tvaru lidské postavy a vzal mě do náruče. Sarah vyrazila dál od mola a já zahlédla nastartované auto, které osvětlovalo les. Byl to černý, lesklý Jeep. Očividně Sarah měla stejnou slabost pro auta jako Monty.

Její moc mě jemně položila na zadní sedadla, zabouchla dveře a zmizela. Sarah se posadila na místo řidiče a zběsile se rozjela směrem k městu. Až když jsme byli mimo les, se ozvala: ,,Monty mi dal adresu tvého domu těsně před tím, než zmizel. Od té doby, co jsme se rozloučili na letišti, jsem ho neviděla. S nikým nekomunikuje. Idiot."

Zapnula topení a podívala se do zrcátka. Oči jí stále rudě zářily. ,,Možná si říkáš, co jsem v té díře, odkud pocházíš, pohledávala. Jsem pěkně nasraná, aby jsi věděla. Hodně. Přišla jsem na to, kdo celou dobu donášel lovcům."

,,Kdo to byl?" Můj hlas byl příliš tichý.

Lampa podél silnice na krátkou chvíli ozářila Sarah. Svírala volant natolik pevně, až to vypadalo, že ho rozdrtí. ,,Pamatuješ na den, kdy jsme utíkali z Hnízda? Jak jsme se rozdělili?"

,,Ano."

,,Tehdy byl jeden člověk, který na tebe vyjel. Překvapilo mě to. Takhle se nikdy nechoval," odmlčela se a nadechla se. ,,Monty mi na letišti vysvětlil, že Patrick chtěl co nejrychleji odletět pryč z New Yorku. Proto nepřišel do bytu. Napadlo mě, že se lovců bál. Patrick má sice nadlidskou sílu, ale stále je to člověk. I přes tohle všechno jsem se rozhodla ho sledovat. Měla jsem volno a v Londýně je nuda."

Pevně jsem zavřela oči. Nechtěla jsem to slyšet.

Tichounce si povzdychla, jako by si přála, aby to nebyla pravda. ,,Patrick neodletěl do Londýna. Najít ho mi trvalo pár dní. Byl poblíž tebe a to mě zarazilo. Říkala jsem si, že tě třeba hlídá na žádost Montyho, ale nebylo to tím. Prostě jsem to věděla. Stydím se za svoji nedůvěru vůči němu, ale moje tušení bylo správné. Patrick celou dobu spolupracoval s lovci."

,,Co se s ním stalo?"

Podívala se do zrcátka. Oči měla smutné. ,,Zabila jsem ho. Ten, kdo tě shodil z toho mola, byl on. Netrvalo mi to ani dvě minuty a byl mrtvý. Za tu dobu ti dva utekli a ta holka, co tam s tebou stála, taky."

,,Kde je jeho tělo?"

Levou rukou si setřela drobnou slzu, která jí vytekla z pravého oka. ,,Moje moc z něj udělala prach. Nikdy se mi něco takového nepodařilo."

,,Chápu," zašeptala jsem. ,,Mrzí mě to."

,,Až se vrátíme, tak to budu muset oznámit Stephenovi." Zabočily jsme. Už jsme byly blízko mého domova. ,,Savanti mi po tomhle už vůbec nebudou věřit. Patrick byl se všemi kamarád. Sice on mým nebyl, ale byl mi sympatický."

Vjely jsme do naší ulice a já zmateně nakrčila obočí. Něco tam svítilo.

,,Proboha," vydechla Sarah.

Prudce zastavila.

Vystoupila jsem z auta, obešla ho a zarazila se uprostřed cesty.

Dům, kde jsem vyrůstala, hořel. Pohlcovaly ho obrovské, oranžové plameny. Lidé z ulice zírali na náš dům a šeptali si. V dálce zněly sirény, které nabývaly na hlasitosti.

Došlo mi, proč Carl přišel později. Došlo mi, proč se tak usmíval a na co celou dobu narážel.

Rozeběhla jsem se k sousedům, kteří stáli poblíž a popadla je za rameno. ,,Kde je moje matka?"

Podívali se na mě s lítostí a smutkem. ,,Slyšeli jsme z toho domu křik, ale před chvílí ustal."

Proboha.

Proboha.

PROBOHA.

,,Musíme zmizet, Luno," řekla za mnou Sarah. Hlas měla prosáklý hrůzou.

Strnule jsem promluvila. ,,Oni tam hoří, Sarah. Moje matka, Jack a Gabriely rodiče."

,,Luno..."

Otočila jsem se zády k domu a ztuhlými pohyby šla zpět k autu. ,,Odvez mě do New Yorku. Ihned"