Neměla jsem ponětí, kam jsme šly, ale snažila jsem se ze všech sil předstírat, že mě to nezajímalo. Šla jsem za Gabrielou a Madrid, které mlčely. Asi jsem neměla očekávat nějaký rozhovor, kdy jsme si mohly všechno ujasnit a vyříkat si to.

Tušila jsem, že návrat do mého rodného města bude plný zklamání, ale dnešek byl rozhodně tím nejhorším ze všech. Došlo mi, že ty týdny plné bolesti a strachu nebyly tak strašné, neboť jsem měla u sebe Montyho. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím, že byl stále v mojí blízkosti a snažil se mě rozveselit, nebo jsem k němu začínala něco doopravdy cítit.

Ty chvíle s ním a s ostatními byly něco vzácného. Cítila jsem se, že jsem byla alespoň trochu spokojená. Nemyslela jsem na svoji amnézii tak moc a netrápila se absencí svých vzpomínek.

Teď, když jsme šly neznámo kam, jsem začínala mít vztek na svoji amnézii. Srdce mi zběsile tlouklo a já si byla jistá tím, že jestli se v nejbližších minutách neujistím, že byly nevinné, tak zešílím strachy.

,,Už víte, kam chcete jít na vysokou?" prolomila jsem ticho.

Gabriela pootočila hlavu a věnovala mi malinký, vděčný úsměv. Krátce se podívala na Madrid, která nás dokonale ignorovala a dál kamsi šla.

,,Vysoká mě nezajímá," řekla nezaujatě Madrid. Natáhla ruku pod světlo lampy a podívala se na hodinky. Zamračila se, šla však dál.

,,Co plánuješ dělat?" Tělem mi projel záchvěv zimy. Sevřela jsem ruce v pěsti a potlačila touhu schovat je do kapes kabátu.

Pokrčila rameny. ,,Cestovat. Plánuju odletět do Anglie a pak se uvidí."

,,Myslela jsem, že otec ti zakázal se vracet zpátky." Gabriela svá slova volila pečlivě, aby ji neranila.

Zapomněla jsem na to, kdo byl otec Madrid. Znělo mi to povědomě. Pravděpodobně se o tom bavily, když jsme byly v kavárně.

Znovu pokrčila rameny. ,,Otec nebude rozhodovat o tom, kde a co dělám. A co ty, Luno? Máš v plánu jít na vysokou?"

Ne. ,,Ano."

,,Vzhledem k tomu, že jsi utekla s Montym, tak pochybuju, že se ti to podaří."

Zatnula jsem zuby.

,,Madrid!" vyhrkla Gabriela.

Potřásla hlavou a zabočila na vedlejší cestičku, která vedla mezi stromy. Šla jsem za nimi. Připadalo mi to tady povědomé, silně povědomé, ale nedokázala jsem určit, zda jsem tady někdy byla.

Viděla jsem jen obrysy větví, noční oblohu a chomáčky sněhu, které padaly z oblohy. Sníh pod našima nohama hlasitě křupal a já si začínala být jistá, že něco tady nehraje.

Po několika minutách jsem uviděla matný lesk. Naskočila mi husí kůže. Poznávala jsem to tady.

,,Kam to jdeme?"

,,Chtěla jsem si s tebou promluvit někde, kde nebudeme rušit noční klid," vysvětlila Madrid. ,,Ráda bych si pár věcí ujasnila, Luno. Nelíbí se mi, jak ubližujeme svojí nevraživostí Gabriele."

,,To zní rozumně."

,,Děkuju, že to děláte," zašeptala vděčně Gabriela. Choulila se do bundy, zuby jí drkaly. Potlačila jsem úsměv, tohle byla moje kamarádka z dětství.

Obešly jsme obloukem zamrzlé jezero a zastavily se před molem. Srdce mě ze vzpomínky zabolelo.

,,Jak o tomhle místě víš?"

Madrid se zadívala do temného lesa a pak se otočila čelem ke mně. ,,Hádej."

Bylo to rychlé, rychlejší než kdyby to udělal kterýkoliv savant. Popadla Gabrielu za ruku a přitáhla ji k sobě. Pod krkem se jí zaleskla ocel, druhou rukou si jí přidržovala u sebe.

,,Nehni se," nařídila mi Madrid napjatým hlasem. ,,Pohni se a podříznu ji. Budu se tě ptát a ty odpovíš ano či ne. Rozumíš?"

,,Co to děláš?" vykřikla Gabriela, vzpírala se jí v náručí a Madrid jí úchytem nože praštila do spánku.

Srdce se mi tak rozbušilo, že jsem jednu příšernou vteřinu nedokázala vydat ani hlásku. Pak jsem se zhluboka nadechla a řekla: ,,Ano."

Madrid byla mým únoscem. Vzpomněla jsem si na první den, kdy nás seznámila Gabriela, na to, jak mi podala ruku a představila se, na to, co mi řekla tehdy ve škole za účelem mě ponížit a vysmát se mi. Jak jsem si kdy mohla myslet, že s únoscem měl co dočinění Monty?

,,Chci, aby jsi mi řekla, zda si mě pamatuješ z těch dvou měsíců."

,,Ne."

,,Výborně," odvětila. ,,Víš, kdo je Richard Black?"

Svraštila jsem obočí. To jméno ve mně vyvolalo další pocit, že to jméno bylo důležité. Někdo.. Něco.. Lovec..

Zbledla jsem.

Do prdele.

,,Ano," vydechla jsem roztřeseně.

Vypadalo to, že má odpověď ji vyvedla z míry stejně jako mě. Ten muž.. klíč k tomu všemu, muž, který za tím vším celou tu dobu stál..

,,To mění situaci. Kdyby jsi ho znala, vydala by jsi se za ním. Proto jsi taky byla unesena," zamumlala. Soudě dle jejího hlasu bylo znát, že se zoufale snažila něco vymyslet. ,,Víš, kde se nachází Montgomery a Samuel Fletcherovi?"

Polkla jsem. Ona nemohla poznat lež, musela jsem to risknout. ,,Ne."

,,Nevěřím ti," řekla a přitlačila čepel ke krku Gabriely. Byla nehybná, zdála se být paralyzovaná. ,,Ptám se znovu: Víš, kde se oni dva nachází?"

Nadechla jsem se a vydechla. Šlo o život mých přátel, musela jsem volit slova pečlivě. Nechtěla jsem o nikoho přijít. Nechtěla jsem, aby kdokoliv umřel - ani Gabriela.

,,Ano i ne."

,,To už zní líp." Věděla jsem, že se usmála. ,,Znáš pravou podstatu lovců?"

,,Ne."

Povzdechla si. ,,Vypadá to, že bych hazard hrát neměla. Předpokládala jsem, že jsi si vzpomněla, ale ty jsi se jen snažila, aby se únosce odhalil sám. Ted jsem vážně naštvaná. Chtěla jsem konečně znát tajemství, které nikdo nesměl znát."

,,Musela jsi se dozvědět, že si začínám vzpomínat," konstatovala jsem pohotově. Musela jsem ji rozmluvit, získat čas. ,,Vytvořila jsi konflikt, abych se mohla zaměřovat na něco jiného, než na svoji amnézii."

,,Skoro," souhlasila. ,,Víš, co je na tom to nejlepší? Mohla jsi skutečně žít dál, alespoň nějakou chvíli, ale Montgomery to zkazil svým příchodem. Hlídal si tě, chránil tě a bránil tě před celou školou. Došlo mi, že on by skutečně mohl být problém. Mohla by jsi si vzpomenout a to jsem nesměla dovolit."

,,Proč?"

Hrdelně se zasmála. Byl to smutný, šílený smích. Přímo zoufalý.

,,Mám v plánu tě zabít, takže nezáleží na tom, zda budeš znát pravdu o tom, co se stalo a co zapříčinilo smrt Taminy Hale, Emilie Grey a dalších." Potřásla mírně hlavou. ,,Je to začarovaný kruh. Nepochybuji o tom, že víš, kdo jsi. Vím, že používáš svoji moc."

Na čele mi perlil pot. Musela jsem něco udělat. Něco vymyslet, jak se z toho s Gabrielou dostat.

,,Přemýšlela jsi někdy nad tím, kdo vede lovce? Kdo jim dodává auta, zbraně, pasy, peníze a hromady dalších věcí?" Odmlčela se. ,,Odpovím si za tebe: Ne. Lovci na téhle planetě jsou už velmi, velmi dlouho. Ale objevili se tady teprve před pár stoletími. Tenhle svět nevedou obyčejní lidé, jak si všichni myslí. Vedou ho tvorové, kteří mají schopnost vzít na sebe podobu člověka. Tihle tvorové se živí energií lidí, energií tohoto světa. Richard Black je jméno toho, kdo vede jednotky lovců."

Něco takového mi říkal Monty. Nikdy nezabíhal do detailů.

,,Richard Black je můj otec. Spal s lidskou ženou, narodili jsme se já a.." Zarazila se a ztuhla.

,,A já," ozval se povědomý hlas.

Zachvěla jsem se, všechny svaly se mi napjaly.

Carl s rukama v kapsách se vynořil ze tmy a cynicky se usmíval. 

Tramtadadá!

Dámy a pánové, tohle je přesně to, na co jsem celou dobu čekala. Hrozně se těším, až se všechno odkryje a ukáže se, jak to vlastně všechno bylo. Další kapitolka vyjde ještě tenhle týden. Takové ukončování miluju, ale vím, jaké to pro čtenáře je. :D

Co jinak škola? Jaké máte zatím z ní pocity? Dejte vědět! :)

S láskou, 

Váš Snehulacekk. <3