Znáš tajemství, které nikdo nikdy nesměl znát, šeptal hlas. Ústa jsem měla plná drhnoucí látky, která vzdáleně připomínala jazyk kočky a ruce jsem měla svázané provazem, který byl až moc těsný. Nevěděla jsem, kde to jsem. Oči jsem měla zavázané a byla jsem přivázaná k židli. Do nosu mě udeřil pach plísně.

To tajemství neměl nikdo živý znát, pokračoval. Ani já ho neznám. Proto stále žiješ. Musíš mi ho říct, musíš!

Probuzení z téhle noční můry se podobalu nárazu, kdy do nás autem narazili lovci. Lapala jsem po dechu a rukou se držela za hrdlo. Posadila jsem se a přitáhla si kolena k bradě. Otevřeným oknem proudil do pokoje chladný vzduch, který mě probudil stejně, jako by mě někdo polil ledovou vodou.

Chvíli jsem se pevně objímala rukama, než jsem roztřesenou rukou rozsvítila lampičku na nočním stolku a prohlížela si okolí. Ačkoliv můj pokoj voněl, cítila jsem ten nesnesitelný zápach ze vzpomínky.

Přikrývka na posteli byla zmuchlaná, polovina polštáře visela z postele. Každou noc to takhle vypadalo, prožívala jsem noční můry každou noc. Střídaly se, někdy jsem viděla Emilii, jak ji srazil vlak a někdy jsem byla v temnotě, kde mě neznámý mučil.

Když se můj dech zklidnil, zpocené tričko se mi lepilo ke kůži, jsem vstala a vydala se do kuchyně pro sklenici s vodou.

K mému překvapení tam byla má matka. Vypadala duchem nepřítomná. Jedla sušenky a zapíjela je mlékem.

Tiše jsem ji pozdravila, aby se nelekla.

Překvapeně se otočila a jemně se usmála. ,,Nemůžeš spát?"

,,Noční můry," přiznala jsem. Vzala jsem si z talíře sušenku a tiše jedla. ,,Můžu se tě na něco zeptat, mami?"

Kývla. ,,Samozřejmě."

,,Kdo byl můj otec?"

Její auru zabarvil šok. ,,Cože?" zašeptala. Výraz v jejích hnědých očích mi jasně říkal, že by byla raději, kdyby se přeslechla.

Mlčky jsem se na ni dívala a vyčkávala.

Dlouze a utrápěně si povzdechla. ,,Tvůj otec se jmenoval Declan Fletcher. Moc toho o něm nevím. Tedy.. kromě toho, že zemřel."

Ztuhla jsem. ,,Fletcher?"

,,Ano. Chvíli jsme spolu chodili, něco přes měsíc." Potřásla hlavou, jako by se chtěla zbavit vzpomínek. ,,V té době jsem si myslela, že dva týdny chození jsou vhodné na další krok. Trvalo nějakou dobu, než jsem zjistila, že čekám dítě, ale když jsem se odhodlala mu o tobě říct, vypadal, jako by dostal infarkt. Vyděsil se a utekl. Po nějaké době mi přišla zpráva s tím, že zemřel."

Proboha.

PROBOHA.

,,Jsi si jistá, že se jmenoval Fletcher?" ptala jsem se znovu, prosebněji.

,,Jsem," potvrdila. Aura se jí změnila. ,,Je něco špatně?"

Všechno. ,,Nic."

Zastrčila mi vlasy za ucho a smutně se usmála. ,,Ačkoliv jsi byla překvapení, tak pro mě příjemné. Těšila jsem se na tebe, nemusíš být smutná z toho, že on ne. Vždycky budeme spolu, Luno." Odmlčela se. ,,A ted už běž spát. Zítra večer k nám přijde návštěva."

,,Ještě si dám něco k jídlu," řekla jsem prázdně. ,,Děkuji."

Odešla s tichým dobrou. Rukou jsem se opírala o linku a ztuhle vyčkávala, dokud její kroky v domě neutichy. Opřela jsem se zády o hranu linky a sklouzla až na zem. Bojovala jsem s pláčem, dral se mi z hrdla ven.

Lovci. Škola. Únosce. Savanti. Monty.

To poslední, co jsem potřebovala, bylo tohle. Další podpásovka, která se mě snažila vyvést z rovnováhy.

Pochybovala jsem, že byla náhoda, že příjmení mého otce bylo stejné jako to Montyho. Vztekle jsem praštila pěstí do podlahy. Co když.. co když Monty byl mým příbuzným? Ne. To ne. Musel existovat jiný důvod, ten mě ale nenapadal. 

-

Další den po škole na mě čekalo nemilé překvapení.

Má matka se připravovala na hostinu. Celý dům byl uklizený, vyleštěný a provověný jídlem. Zmateně jsem se postavila vedle ní, zatímco míchala jakési těsto. 

,,Co to děláš?"

,,Říkala jsem ti v noci, že budeme mít návštěvu." Odfoukla si pramínek vlasů a míchala dál. ,,V sedm tady všichni budou."

,,Kdo?"

,,Gabriela s její rodinou a Madrid," sdělila mi nadšeně. ,,Už dlouho jsem je neviděla. Vzdaluješ se od svých kamarádek, Luno. Chci, aby jsi se obklopovala lidmi, kteří tě milují a ne naopak."

,,Chloé je moje kamarádka," řekla jsem naštvaně. ,,Gabriela s Madrid se mnou nekomunikují a vyhovuje mi to."

Zpražila mě pohledem. ,,Nejlepší kamarádky jsou nenahraditelné. Gabriela tě má ráda a Madrid taky, na ničem jiném nezáleží."

Snažila jsem se nedávat svůj vztek příliš najevo. Od chvíle, kdy jsem se rozhodla vrátit zpět do svého malého městečka, jsem byla čím dál víc naštvanější. Připadala jsem si rozpolceně, po nocích jsem plakala a přes den byla chladná a rozzuřená.

,,Fajn," odsekla jsem. ,,Kdy přijdou?"

,,V sedm," říkala lehce, zcela ignorovala můj ton. ,,Povedeme to jako vždycky. Žádný tepláky a ani ošklivý svetry."

Odebrala jsem se na celou tu dobu do pokoje a balila si cestovní tašku. Nehodlala jsem odejít nebo tak něco, ale chtěla jsem mít připravené věci. Kdyby se tady objevili lovci, chtěla jsem mít s sebou telefon, pas a dostatek peněz.

V sedm přesně jsem uslyšela smích a hlasy. Zadívala jsem se do zrcadla. Stále jsem to byla já, ale tak.. jiná. Oblékla jsem se do černých džín a černé mikiny, přesto to bylo normální, bylo to mojí součástí. Neviděla jsem v sobě jas, nic, co jsem si pamatovala z New Yorku. Byla jsem prázdná, smutná a osamělá.

Povzdechla jsem si a vyrazila udělat matce radost.

Když jsem sešla dolů, ihned mě pozdravil rozesmátý Jack a otec Gabriely. Má matka se bavila s tou její. A ona.. seděla u stolu a napjatě se bavila o něčem s Madrid.

Když si mě všimly, úsměvy jim zamrzly na rtech. Obě čekaly, že se dnes uvidíme, tak proč byly tak překvapené?

S rukama v kapsách jsem se s ostatními pozdravila a prohodila pár slov. Dostala jsem dokonce pár dárků: drobný přívěšek s andílkem, který mě měl opatrovat, kytici květin a sladkosti od Jacka. Přišlo mi to jako zvrácená verze mého pohřbu.

Rozhodně bych netrpěla, kdybych tohle všechno měla za sebou.

Klidně jsem odložila dárky do obýváku a přívěšek si rovnou zapnula za krkem a nechala ho odhaleného. O něco níž pod tričkem spočíval domeček od Montyho, vyhřátý a těžký. Potlačila jsem touhu se ho dotknout a vyrazila ke stolu, kde ty dvě seděly.

Obě vypadaly stále stejně. Hnědé oči, hnědé vlasy a rty v nejistých úsměvech. Kdybych byla ta stará Luna, tak bych si myslela, že byla Madrid stydlivá jako kdysi Gabriela, ale nyní jsem byla savant a jejich aura všechno prozrazovala.

Snažila jsem se to ignorovat. Trošičku jsem se z toho cítila provinile, když jsem viděla cizí pocity. Bylo to v podstatě stejné, jako vidět dotyčného nahého.

,,Ahoj," pípla Gabriela a nejistě si zkousla ret.

Pohodlně jsem se opřela do židle a strčila ruce do mikiny. ,,Čau."

Madrid vše tiše pozorovala a mlčela. Těkala očima ze mě na Gabrielu a přemýšlela. Zvedla jsem obočí a zeptala se: ,,Takže Gabriela už dokonce i za tebe mluví?"

Lokty měla opřené o stůl. Naklonila se blíž, aby ji nezaslechli ostatní. ,,Nepamatuji si, že by odpad jako ty měl povoleno mluvit tímhle tonem se mnou."

,,Jsi v mém domě. K tomu pozvaná jen díky laskavosti mojí matky, nikoliv té mojí," pravila jsem hebce. ,,Pokud se ti něco nelíbí, můžeš odejít." A já budu klidnější.

,,Tohle chování tě naučila tvá matka?" ptala se a usmála se. ,,Nebo někdo jiný? Když jsme spolu naposledy mluvily, tak jsi byla.. nevinnější."

,,Holky, prosím," vložila se do toho Gabriela zoufale. ,,Přestaňte s tím."

Jack se začal hlasitě smát vtipu, který její otec řekl. Nakoukla jsem za něj, kde naše matky připravovaly jídlo a povídaly si o prodané nemovitosti, která se nacházela na konci města.

Byli jsme od toho vzdálený jen pár metrů, ale mně to přišlo, jako tisíce kilometrů. Ne.. jako bych byla na jiné planetě a pozorovala je. Jejich spokojené, radostné aury. Dokonce i ta matky, která byla obyčejně plná obav o mě a strachu. Dnes byla světlejší.

Nepatřila jsem sem.

Madrid naproti mně se narovnala a začala se dívat do telefonu, jako by tam měla něco nesmírně zajímavého. Dělávala to často, když s někým nestála o konverzaci, a tak jsem udělala to samé.

Málem jsem vyjekla, když jsem si všimla zprávy, která mi přišla přes pár minutami. Hleděla jsem na ty čtyři slova, zatímco mé srdce zběsile tlouklo.

Neodvážila jsem se pomyslet na to, proč se rozhodl riskovat. Pátrali po něm lovci se zuřivostí roztleskávačky, která neměla partnera na ples. Slíbil mi, že neodjede do Londýna, dokud se nevrátím. Počítala jsem s tím, že o sobě nebudeme po celou tu dobu nic vědět.

Rozhodla jsem se neodpovědět a telefon jsem zastrčila do kapsy. Všimla jsem si, že mě Madrid pozorovala a já zachovala prázdný výraz. Byla jednou z těch, kteří byli v mém seznamu možných únosců.

Jack ke mně zprava přišel a nalil mi do skleničky šumivou limonádu. Volnou rukou mě pocuchal ve vlasech a nalil dívkám naproti. Dospělý si vyndali víno, které musel přinést někdo z nich. U nás doma alkohol nebyl. Ani víno.

Pak se všichni posadili ke stolu, nandali si, a než jsme se pustili do jídla, pomodlili se. Každý řekl něco, za co byl vděčný a když došla řada na mě, mlčela jsem. Nedokázala jsem nic říct, jen jsem matce stiskla pevně ruku na znamení toho, že nechci.

Jack pokračoval a ukončil svými slovy modlitby. Nikdo se k mému mlčení nijak nevyjádřil, matka se ihned chopila konverzace a vyptávala se Gabriely a Madrid na školu a to, co zrovna četly. Zatímco všichni konverzovali, já se rýpala v jídle a snažila se nemyslet na tu zprávu. Telefon v kapse ztěžknul.

,,Příběh té knížky se odehrává na ostrově, kde hlavní hrdinkou je..."

Ihned jsem slova Gabriely přestala poslouchat. Nemělo cenu se nějak vložit do jejich rozhovoru. Seděla jsem u stolu, nutila se jíst, aniž bych měla hlad a doufala, že tenhle večer rychle uteče.

,,A co ty, Luno? Už máš nějaký doprovod?" ptal se Jack. Rukávy svetru měl vyhrnuté k loktům. V rukou držel příbor a čekal, až odpovím.

,,Ne. Nemám v plánu tam jít."

,,Chápu tě," řekla matka Gabriely. ,,Začne ti na plesech záležet až v posledním ročníku. Myslím, že ten předposlední jsem strávila doma."

,,Dobře jste ten večer strávila?" zeptala jsem se zdvořile.

,,Ano. Četla jsem si Janu Eyrovou."

Donutila jsem se k úsměvu. ,,Pak tedy udělám to samé."

,,Ten večer ale nejsme doma," vložila se do toho má matka. ,,Máme už něco s Jackem domluveného."

,,Luna zvládne být sama doma," uklidňoval ji. Musel si všimnout jejího rozbouřeného pohledu. ,,Bude jí osmnáct. Je rozumná."

Potlačila jsem opovržlivé odfrknutí. Unesli mě na dva měsíce neznámo kam a chvíli na to jsem utekla s klukem ze školy. Jestli tohle značilo, že jsem byla rozumná, pak byl čas popřemýšlet o inteligenci Jacka. Nejhumornější na tom byl fakt, že k tomu byl policista.

,,Jacku.." začala matka.

,,Nic se mi nestane, zatímco budete pryč." Natáhla jsem se pro sklenici a než jsem se z ní napila, řekla jsem: ,,Chloé mě včera pozvala k sobě domů na přespávačku. Myslím, že i ostatní její kamarádky se přidají."

Lhala jsem. Chtěla jsem ten večer vyrazit k jezeru a pokusit se probudit nějaké vzpomínky. Už jsem plánovala, kdy by to bylo nejlepší, protože domů jsem musela ihned po škole a v noci mě hlídali. Během toho, co jsem byla pryč, má matka nechala nainstalovat bezpečnostní zařízení po celém domě. To, že bych měla noc pro sebe, se mi hodilo.

,,Chloé?" Promluvila tázavě Madrid a svraštila tmavé obočí. ,,Ta z posledního ročníku? Nejsou její kamarádi ti, co chodí pořád za školu a ničí veřejný majetek svými barevnými úlety?"

Neovládla jsem se a trhla sebou. Co to k sakru říkala?

Má matka se zamračila. ,,Chloé je milá dívka. Musela jsi zaslechnout nějaké pomluvy."

Madrid si poposedla. ,,Hm, asi ano."

Po večeři jsme všichni pomáhali s nádobím. Gabriela s Madrid nesly talířky a příbory, vanilkovou zmrzlinu a já nesla dort.

,,Je fantastický. Kde jsi ho objednávala? Za pár týdnů bude mít oslavu má sestra a tenhle by byl perfektní." Rodiče Gabriely vypadali jako by právě ochutnali kus nebe.

Matka ukázala vidličkou na mě a pyšně se usmála. ,,Luna ho se mnou dělala," lhala. ,,Chtěly jsme spolu něco vytvořit."

,,Vy?" Hlas Gabrieliny matky byl překvapený. Podívala se na mě a já přikývla. ,,Úplně celý?"

Znovu jsem přikývla.

Když jsme všichni dojedli, má matka udělala kávu a přesunuli jsme se do obýváku. Poslouchala jsem, jak se všichni bavili, až nakonec hovor utichnul a konvice s kávou byla prázdná.

Nepřítomně jsem pozorovala, jak venku padal sníh.

,,Nechcete se projít, holky?" prolomila ticho má matka. ,,My to tady zatím uklidíme."

Chtěla jsem říct ne a dát do toho slůvka veškerý svůj nesouhlas, ale Madrid vyhrkla: ,,Ano!"

Ne. Ale ne. Ne, ne, ne, ne. Prosím, ne.

Chtěla jsem to udělat jinak, rozhodně ne takhle. Jít s ní a Gabrielou v noci ven bylo příliš riskantní, pokud by doopravdy jedna z nich - nebo obě - byly mými únosci.

Když jsem si všimla, jak se všichni tvářili, nezbylo mi nic jiného, než odevzdaně přikývnout. Gabriela se tvářila, jako by to byl dobrý nápad.

Nezbývalo mi nic jiného, než se začít modlit.

Dobrý večer!

Tuhle kapitolku jsem zrovna dopsala a rovnou ji zveřejňuji. :D Musím nějak dohnat ty týdny, kdy jsem nic nepřidávala. 

Užijte si tuhle kapitolku, moji milí. S tou příští vypukne chaos. :P

S láskou, Váš Snehulacekk. <3