Jako poslední si pamatuji, že jsem byla v růžové zahradě plné antických soch.

Naše město bylo díky tomu známé a dokonce se tu objeví i pár turistů. Nikdy mi nevadili a večerem, kdy tam moc lidí nechodilo, se rozsvítila světýlka po celém prostoru a vzbuzovalo to dojem, že jsem se nacházela na jiné planetě.

Stála jsem před sochou Athény a obdivovala, jak krásná byla. Měla jsem duši pro umění a často jsem si o něm četla, navštěvovala muzea a galerie. Vůně růží v zahradě přebývala i během zimy, přesto dnes bylo léto. Mé volné bílé šaty vlály pod náporem lehkého vánku a hnědozrzavé vlasy jsem měla rozpuštěné. Dovolila jsem si udělat ještě jeden krok blíž k soše a detailně ji prozkoumat.

Začala jsem zkoumat prsty nohou, lýtka, část odhalených stehen a -.

Dál jsem si to nepamatovala. 

Vyšla jsem ze školy a obloha už hrála různými odstíny oranžové, růžové a modré. Podzimní pozdní odpoledne bylo krásné a plné barev. Dokonce i listnaté stromy v okolí byly kouzelně barevné -  od sytě červené po tmavě hnědou. Sbírala jsem listy, které mě nejvíce zaujaly a Gabriela se mnou. 

Ta zároveň v tuhle chvíli nenápadně koukala na člověka opřeného o černé auto. Měl na sobě sluneční brýle a bavil se s nějakou dívkou. Ruce měl založené na hrudi a vypadal jako socha Apollona v nedaleké růžové zahradě. 

Odvrátila jsem od něj pohled, než mě mohl nachytat, jak jsem na něj zírala.

Dneska jsem po dlouhé době šla s Gabrielou pěšky domů. Obvykle jezdila s Madrid - jenže ta odjela s nějakou její sestřenicí mimo město. Vyrazily jsme, když jsem se podívala na telefon a všimla si, kolik bylo hodin.

,,Chceš se stavit v kavárně?" zeptala se Gabriela a popotáhla si látkovou červenou rukavici k zápěstí.

,,Nechci," odpověděla jsem a kopla do malého komínku spadaného listí na chodníku.

Šly jsme v tichosti. Obě dvě jsme byly myšlenkami jinde, přesto bych se vsadila, že se týkaly jedné a té samé osoby. 

Mongomery se mi dostal pod kůži jako nikdo jiný v životě. Nezamlouval se mi zvnějšku a pochybovala jsem, že by se mi zamlouvalo, co se skrývá uvnitř.

Možná jsem trošičku lhala. Dlouhé, silné paže, široká, uvolněná ramena a černé vlasy rozcuchané a neupravené. Cítila jsem, že mě přitahoval a tomu jsem přestávala rozumět. Jenže instinkt mi říkal, abych se od něj držela co nejdál. Nešlo o to, jak dneska se mnou mluvil, ale jak se díval, když se mnou mluvil.

Hravý úsměv, který mu nezmizel, ani když odcházel ze třídy. Vyzařovala z něj aura nebezpečí a já se nebezpečí chtěla vyhýbat co nejdéle.

,,S kým půjdeš na Halloweenský večírek?" Prolomila ticho má nejlepší kamarádka.

Pomalu jsem k ní zvedla pohled, který mluvil za vše.

,,Tys zapomněla!" vyjekla a chytila mě za ruku. ,,Že mě to vůbec překvapuje. Ale půjdeš tam, že jo?"

,,Půjdu," zalhala jsem.

,,Je tenhle víkend, Luno. Zapomněla jsem ti o něm říct. S Madrid už máme kostým. Můžeme jet nakoupit spolu a nebo rovnou všechny tři! Udělat si takovou dámskou jízdu. Ta by nám prospěla."

Jenže já nechtěla žádnou dámskou jízdu. Chtěla jsem dělat cokoliv jiného, než nakupovat šaty a poslouchat hloupé chichotání Madrid před kluky, které by potkala.

Neodpověděla jsem jí a Gabriela ztichla. Vypadala posmutněle a zranitelně. Jako dobrá kamarádka jsem se starala o to, co jí trápilo. ,,Co se děje?"

,,Líbí se mi," hlesla.

,,Já vím."

Její tváře byly růžové jako obloha nad námi. ,,Nelíbí se ti to," řekla to jako hotovou věc.

Můj úsměv zmizel. ,,Ne," vydechla jsem. ,,Nelíbí se mi, co děláš. Tohle nejsi ty, Gab. Nevšimne si tě, když budeš jako ostatní a dělat to, co ostatní. A hlavně si ho nesmíš získávat ty - to on si tě má získávat. Víš, co mi dneska řekla, Chloé?" Když zavrtěla hlavou, odpověděla jsem jí: ,,Že muž je dobyvatel a muž si nebude vážit hradu, který ani nedobýval. Chápeš, co tím myslela?"

Její pohled se vyjasnil pochopením. ,,Chápu to. Je to docela moudré."

Pustila jsem ji. ,,Nechci ti dávat rady jako nějaká mamka," řekla jsem vážně. ,,A nechovej se stejně jako Madrid. Jsme kamarádky a taky ti to jako Luna, tvá kamarádka, se kterou jsi v lese stavěla domečky pro trpaslíky, říkám. Jsi výjimečná a nepotřebuješ být jako kdokoliv jiný. Mám ráda Gabrielu takovou, jaká je a on bude taky," dodala jsem s úsměvem.

Gabriela se na mě koutkem oka podívala. ,,Taky tě mám ráda."

Neuniklo mi, jak neřekla nic o Madrid. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla. 

,,Můžu se tě na něco zeptat?" zvolala najednou.

,,Samozřejmě."

,,Pořád si na nic nepamatuješ?" Dívala se před sebe. Bylo jí nepříjemné tohle zmiňovat.

Ztuhla jsem, avšak nezastavila jsem se. ,,Ne," vyhrkla jsem okamžitě. 

Její laskavé oči zjemnily, přesto se neuvolnila. ,,Kdyby sis na cokoliv vzpomněla, řekneš mi to? Nebo Tamaře, doktorům. Aby ti někdo mohl pomoct. Vím, že o tom nemluvíš, ale chci tě ujistit, že kdyby se cokoliv stalo, a vzpomněla by sis, máš tu lidi, kteří ti pomůžou - o které se můžeš opřít."

Věděla jsem, co tím myslela. Všichni si to mysleli.

,,Vím, ale nic si nepamatuji. A nechci pamatovat," prohlásila jsem. V poslední době jsem tuhle větu často opakovala. 

Zabočily jsme do křižovatky a obě se zastavily. Gabriela mě pevně objala a poté bez dalších slov odešla - aniž by si všimla, jak moc jsem rozhozená. Nebo předstírala, že si toho nevšimla. 

Vyrazila jsem prázdnou, tichou ulicí domů. V mé hlavě bylo naprosté ticho. Byla jsem naštvaná, protože se na mě všichni dívali jako na oběť násilí. To odporné slovo - násilí. Mé srdce říkalo, že mě nikdo neznásilnil. A já mu věřila. Věřila jsem sobě.

Proč ale nikdo nevěřil mně?

Doma nikdo nebyl, když jsem práskla dveřmi. Pověsila jsem kabát, čepici a šálu na věšák a boty nechala na sobě. Dupala jsem po schodech a funěla jako rozzuřený býk. Nevšímala jsem si Minnie, která tiše spala na mojí posteli. Stoupla jsem si před zrcadlo a podívala se do svého odrazu.

Tmavé oči zlostně blýskaly jako temné blesky, dlouhé vlasy jsem měla rozcuchané a ruce jsem měla sevřené v pěst. Zasykla jsem a vyndala obálku schovanou za zrcadlem. Uráželo mě, jak si všichni mysleli, že mě někdo zneužil. Ještě víc mě uráželo, že mi nikdo nevěřil a lidé se na mě dívali jako na postiženého člověka. 

,,Nedaří se mi vyhýbat pravdě," řekla jsem odhodlaně svému odrazu v zrcadle. ,,Třeba se mi bude dařit, když se jí postavím."

Tenhle týden jsem jenom ležela v posteli. Nicméně už jenom dosmrkávám a v pondělí hurá do školy. Škola mi začíná až v deset a jsem z toho nadšená jako nikdy. :-D 

A co VY? Jaký byl váš týden? :-) 

S láskou Váš Snehulacekk.