Chloé se opírala o moji skříňku a zamračeným pohledem si měřila okolí.

,,Čau," řekla, když si mě všimla. ,,Kde jsi byla?"

,,To je na dlouho," oznámila jsem jako by se nechumelilo a začala si ji prohlížet.

Stále to byla Chloé, která měla výstřední vzhled. Vlasy měla tentokrát nebesky modré a žluté linky kolem očí. Na nohou měla ty samé kecky ve kterých jsem ji viděla naposledy. Měla na sobě růžový kabát, který nosila spolu se studenty kvůli rozbitému topení.

,,Vážně?"

Zadala jsem kombinaci svého zámku a vzala si knížky, které tam celou dobu ležely. Poznala jsem, že je někdo prohledával. ,,Chceš dneska přijít k nám domů?"

Vypadalo to, že každou chvílí její aura vybuchne. Snažila jsem se na ni moc nezírat a neprohlížet si ty tmavé barvy. ,,Ne. Chci, abychom šly na záchody a pohovořily si."

Zabouchla jsem skříňku a ten zvuk se rozlehl celou chodbou. Pár lidí se otočilo a když si všimli mého upřeného pohledu, ihned odvrátili zrak. ,,Fajn."

Vyšly jsme pryč z chodby a zamířily k nejbližším dívčím toaletám. Chloé šla přede mnou, pohled tvrdý a naštvaný, ale mlčela. Viděla jsem, že to v ní vřelo. Prázdným pohledem jsem ji následovala a pátrala očima po Carlovi.

Potřebovala jsem ho najít a získat ty desky. Byla jsem připravená si všechno přečíst a věnovat tomu větší pozornost. Něco mi muselo utéct, věděla jsem to. Před několika týdny jsem byla přílíš vyděšená z pomyšlení na to, že bych si vzpomněla. Díky strachu mi mohlo uniknout tolik věcí - a s tím byl nadobro konec.

Vešly jsme na toalety a dvě dívky, které si povídaly a špulily rty před zrcadlem, se ani neotočily. Chloé vyštěkla: ,,Ven!"

Překvapilo mě, že ji poslechly. Chloé se sehnula, aby se ujistila, že nikdo nebyl v kabinkách a pak se narovnala.

A vrazila mi facku.

Ruka mi vystřelila k levé tváři.

Namířila na mě prstem. ,,Víš, jak moc jsem se bála? Víš, kolik dní jsem probrečela? Ani jsi mi nezavolala, že jsi zpátky! Ani tvoje pitomá matka. Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvá. Že ten pitomý Montgomery tě zavraždil někde v lese a zakopal v něm."

,,Můžu to vysvětlit, Chlo-"

Zabodla do mě prst. ,,To taky budeš, Luno Cole! Myslíš si, že jsem tě sem zatáhla, abych ti dělala přednášku? Koukej vysvětlovat, dokud nezačala hodina!"

Zvedla jsem ruce vzhůru, dlaněmi směrem k ní. ,,Pamatuješ na ten den, kdy jsem utekla z jídelny?"

Kývla. ,,Monty tě bez jediného slova popadl a oba dva jste utíkali. Vůbec jsem nechápala pro-"

,,Můj únosce je někde tady," přerušila jsem ji. Ruce mi klesly k bokům a já si je strčila do kapes. ,,Snažím se přijít na to, kdo to je. Vím jistě, že Monty jím není. Možností je hodně. Proto ti chci narovinu říct, že tě podezírám."

,,Cože?"

Nedala jsem na sobě znát jakékoliv emoce. Její aura zbledla a nabrala světle šedý nádech zmatení. Stále v ní vřel hněv a strach.. ,,Myslím si, že někdo blízký mě unesl. Seznámily jsme se čistě náhodou, nikdy předtím jsem se s tebou nebavila. Mohla jsi využít mojí amnézie."

,,Luno," vyštěkla. Projela si rozřesenou rukou modré vlasy. ,,Ty si doopravdy myslíš, že bych já byla něčeho takového schopná? Je mi osmnáct! Za chvíli jdu na vysokou! Možná nezapadám do společnosti, ale nebudu to vybíjet na něčem takovém! Jsi moje kamarádka."

,,A to je ten problém," odvětila jsem klidně. ,,Jsi moje kamarádka."

Nevěřícně zavrtěla hlavou. ,,Co se ti za tu dobu dělo? To jsi zapomněla na ty dny ve škole, na náš slib?"

Na slib, že budeme kamarádky. Že jsme kamarádky.

,,Nezapomněla. Jen.. je víc lidí, které podezřívám."

Popadla mě za zápěstí a zadívala se mi do očí. ,,K čertu s touhle divnou, chladnou Lunou. Prober se! Nezáleží mi na tom, že jsi zmizela s klukem. Nezáleží mi ani na tom, že jsi se vrátila bez něj." Stiskl zesílil. ,,Záleží mi pouze na tom, že tady zůstaneš. Důvěřuji ti a pokud si přeješ najít toho, kdo tě unesl, fajn, pomůžu ti. Ale chci, aby jsi věřila mně. Chci, aby jsi se podívala do mých očí a viděla upřímnost a pravdu, když ti říkám, že jsem tě neunesla."

Poslechla jsem ji.

,,Dobře," vydechla. ,,Neunesla jsem tě a ani to nemám v plánu. Jediné, co jsem za celou tu dobu vymýšlela bylo to, že ti nakopu zadek za tvůj odchod."

Její aura.. nelhala.

A mně se ulevilo.

Bez jediného dalšího slova jsem jí objala a potlačovala slzy. V tu chvíli, kdy z jejích úst vyšel vzlyk, jsem nevydržela. Pevněji jsem ji objala a nechávala se na chvíli pohltit jejím tichem a klidem, který skrývala pod slupkou barevného chaosu.

Odtáhla jsem se s popotáhnutím a utřela si slzy. ,,Tvůj parfém je příšerný. Brečím kvůli němu."

Rozesmála se a vyhrkly jí na tvář další slzy. ,,Tady je moje Luna."

Pousmála jsem se a pokrčila rameny. ,,Doopravdy mi chceš pomoct? Zvládnu to sama."

Poupravila si popruhy batohu a zhoupla se na patách. ,,Čelit sama středoškolákům? To nikdy sama nezvládneš."

~

Po dvou hodinách, které byly neskutečně unavující, jsem mířila do učebny španělštiny.

Byla to hodina, kterou jsem měla společnou s Carlem Milesem. Pátrala jsem po chlapci, který voněl po skořici, ale nikde jsem ho nepotkala. Nedivila jsem se tomu, byl to kluk, který byl tichý a introvertní, vždy však chodil na hodiny těsně před zvoněním.

Jakmile jsem vešla do třídy, jeho obličej se vyjasnil. Očividně na mě čekal. Nenápadně na mě mávnul a ukazoval k zadní lavici, která mu za tu dobu stále patřila. Posadila jsem se vedle něj a opřela se do židle.

,,Ahoj, Luno," pozdravil mě tiše a popotáhnul nosem.

,,Ahoj, Carle."

Zatěkal pohledem k oknu, ke dveřím, a pak se stydlivě na mě podíval. ,,Jsi v pořádku?"

Jeho aura byla plná nervozity a jakéhosi strachu. Nedokázala jsem určit, odkud pocházel, ale něco mi napovídalo, že mi do toho nic nebylo. Někteří savanté ho měli v auře také. ,,Ano. Co ty? Jak se ti dařilo?"

Popotáhnul. ,,Nepovedlo se mi najít jednoho brouka, kterýho jsem chtěl získat do sbírky, takže mě to rozesmutnilo. Ale nyní jsem rád, protože jsi zpátky."

Skryla jsem úsměv a opřela si ruku o tvář. ,,Taky jsem ráda, že jsem zpátky." Kolem mě prošel kluk z fotbalového týmu a posadil se do lavice. ,,Hele, máš pořád ty desky?"

Carl překvapeně zamrkal. ,,Desky?"

,,Ano," řekla jsem vřele. ,,Ukazoval jsi mi je v kavárně. Řekla jsem ti, že si je vezmu zpátky. A tak trochu bych je potřebovala."

,,Desky," zamumlal a svraštil obočí. ,,Já o žádných deskách nic nevím."

V tu chvíli do mě udeřil blesk. Vřelý úsměv z mých rtů zmizel a já se zamračila. Nebyla jsem si jistá, zda si dělal ze mě legraci, nebo doopravdy zapomněl. Doufala jsem v to první.

,,Ukazoval jsi mi je." Stála jsem si na svém. ,,Řekl jsi, že ležely v Růžové zahradě a že jsem v nich byla já. Tvrdil jsi, že mohly patřit mému únosci."

Podrbal se ve vlasech. Nechápavý, zmatený výraz nezmizel. ,,Já si nepamatuji."

,,Carle," vydechla jsem zoufale. ,,Potřebuji je."

Dotkla jsem se jeho lokte a on ucuknul. Vyděšeně se skrčil, jako by čekal úder. Ihned jsem ruku od něj dala pryč a zamumlala tichou omluvu.

Vytáhla jsem si učebnice a modlila se za sílu, abych se nerozkřičela. Ty desky mě mohly zavést k únosci, stačilo mi se jich dotknout a hned bych věděla, komu patřily. Tohle byl můj plán. Na tomhle pilíři stál, měl mi najít mého únosce.

Byla jsem tak blízko k pravdě, jenže já neměla své schopnosti. Neuměla jsem je v sobě probudit. V té době jsem nevěděla, že jsem savant.

Nenáviděla jsem v tu chvíli Montyho za to, že mi o savantech neřekl dřív.

A hlavně jsem nenáviděla Carla.

Zmateně si otevřel učebnici a něco si v ní četl. Aura nepoukazovala na to, že by lhal. Vypadal, že můj dotek ho vyvedl z míry. Krčil se stranou ode mě, židli natočenou tak, abych mohla mluvit do jeho zad. Jasně mi tím dával najevo, že nestál o konverzaci.

Pokud si Carl nevzpomínal, tak co to zapříčinilo? Nebo kdo? Chtěl mi pomoct, ty desky viděl, takže...

Co když mu někdo vymazal vzpomínky?

Krásný čtvrtek!

Už se to BLÍŽÍÍÍÍ! BLÍÍÍŽÍÍÍ!

Takže.. co si myslíte? Co se stalo s jeho vzpomínkami? Hm a ještě líp: Kde jsou ty desky?

Těším se na VAŠE KOMENTÁŘE!

- S láskou, Váš Snehulacekk. <3