Přejela jsem si rukávem po tváři a otřela si slzy, i když jsem si nevzpomínala, kdy jsem se znovu rozbrečela. Zoufale jsem se snažila udržet klid a nechat se pohltit jistotou.

,,Jsi si jistá?" ptal se Monty. Pozorně si prohlížel moji tvář, neboť potřeboval vědět, zda jsem to myslela vážně.

,,Ano," řekla jsem statečně. ,,Myslím, že vím, jak si vzpomenout."

Sarah se Samem mě tiše pozorovali z druhé strany místnosti. Posadila jsem se zpátky na pohovku a složila hlavu do dlaní. Krev mi v hlavě bušila do žil jako kladivo a mrazilo mě v kostech. Vzpomínky. Kdysi mě tohle slovo děsilo, ale nyní jsem cítila jen neoblomnou jistotu.

Musela jsem se vrátit domů a začít tam. Emilia.. ne, musela jsem si vzpomenout a zabránit tomu, aby umřeli další. Nic víc jsem nemohla udělat. Hluboko v sobě jsem věděla, že odpovědi byly v těch deskách, které mi Carl dal.

,,Nebráníš mi," konstatovala jsem tiše. Složila jsem ruce do klína a podívala se na Montyho.

Přešel k pohovce a posadil se vedle mě. Opatrně si rozepnul bundu. Nechápavě jsem ho sledovala, jak si přetáhnul řetízek s domečkem přes hlavu a položil mi ho do dlaní. Každý sval v jeho těle se napínal k prasknutí. Světlo z lampy, která stála v rohu pokoje, ozářilo kov.

,,Nemůžu o tomhle rozhodovat, Luno," řekl prostě. ,,Pokud si chceš vzpomenout, nebráním ti a nikdy bránit nebudu. Pokud se lovci zaměřují na New York, pak bude nejlepší, když se vrátíš domů. Na nějakou chvíli tam budeš v bezpečí."

Zamrkala jsem na přívěšek, který mi nehybně ležel v dlani. ,,Proč mi ho dáváš?"

Smutně se usmál. ,,Chci, aby jsi ho měla, má milá Luno."

Abych nedala najevo, jak mě jeho upřený pohled rozrušoval, jsem znovu sklopila zrak. ,,Vím, že je to nečekané, Monty. Ale já prostě vím, že musím odejít, abych si vzpomněla."

Sam, který celou dobu mlčel, si stoupnul přede mě a pokleknul. Jeho tmavé oči byly plné bolesti, žalu a trápení. ,,Tam venku si budeš muset žít na svoji vlastní pěst. Nikdo z nás tě nebude chránit a ani nebude moct přijít na pomoc. Víš, co po nás chceš?"

Vzala jsem ho volnou rukou za tu jeho a pevně ji stiskla. I když byl starší a byl to dospělý muž, tak potřeboval oporu. Pousmála jsem se. ,,Uvědomuji si rizika, Same. Nejdůležitější je, aby jste odletěli do Londýna a ukryli se v Hnízdě. Všechno, co se stalo, se nesmí stát. Dostaneme se z toho."

Sam kývnul a vstal. Pak se beze slova otočil čelem k Sarah, která kývla kamsi bradou a tam se on vydal. Věnovala mi ustaraný úsměv a pak zmizela.

,,Zvládne to?" zeptala jsem se tiše Montyho.

Trhnul sebou. ,,Ne. Nevím. Nebyla jeho spřízněná duše, ale jako by byla." Sklouzl očima k přívěšku. ,,Mám ti ho nasadit?"

Beze slov jsem nadzvedla vlasy a nechala ho, aby ho zapnul. Přehodila jsem si ho pod tričko. Spočíval mi mezi prsy. Stále byl teplý od Montyho těla.

,,Slib mi, že přežiješ," vydechl do ticha. Trhla jsem sebou. ,,Slib mi, že se vrátíš."

Rozmýšlela jsem, zda zalhat. Věřila jsem, že si vzpomenu a byla jsem si tím skoro stoprocentně jistá. Ale.. nevěděla jsem, kdo mě unesl a kdo mi vymazal vzpomínky. Zda to byl savant nebo lovec. Nevěděla jsem, co se doopravdy stalo, ale bála jsem se toho, co se mohlo stát.

Možná jsem přežila náhodou. Jako poslední jsem si pamatovala jen nemocnici, ty dva měsíce jsem měla okno. Nic jsem si nepamatovala. Jen ticho.

,,Máme jeden druhého," připomněla jsem mu. ,,Nikdy jsme neměli čas na rozhovor o tom, co vlastně mezi námi je, ale vím jistě, že se vrátím. K tobě, Samovi a Sarah. K savantům, protože.." Umlkla jsem.

,,Protože?"

Zkousla jsem si nervozně ret. ,,Až si vzpomenu, řeknu ti to."

Nevesele se zasmál, chtěl něco říct, ale do pokoje vešla Sarah. V ruce držela černou cestovní tašku přes rameno. Hodila ji na stůl před pohovku a vydala se ke dveřím, které byly za mými zády.

,,Čí tenhle byt vlastně je, Sarah?" zeptal se Monty, který nakoukl do pokoje, kam šla.

Vstala jsem a následovala ji do pokoje, kde byla pouze postel, zrcadlo a skříň. Také zde byly zatažené závěsy. Sarah se krčila u zásuvky a vytahovala oblečení.

,,Mému známému," odvětila. Hodila po mně pánskou bundu. ,,Zkus si ji. Venku je zima a tu svoji jsi nechala v metru."

Zvedla jsem ji z podlahy a stihla si strčit pravou ruku do rukávu, než mě Monty zarazil a podal mi tu svoji. ,,Vezmi si moji."

Sarah si tlumeně odfrkla. ,,Pamatuješ na náš rozhovor, Luno?"

Věděla jsem přesně, co měla na mysli. Oblékla jsem si Montyho vyhřátou bundu, která byla těžká. Nebyla to ta, která byla plná cvočků a všech možných železných věcí. Obyčejná, kožená, s všitým beránkem.

,,Samozřejmě," odvětila jsem.

Na ustlané posteli se něco zalesklo. Přišla jsem blíž a vzala si ohmatanou fotografii do ruky. Rohy měla ohnuté, bylo vidět, že se na ni majitel často díval. Byly na ní dvě děti. Krásný kluk s průzračně modrýma očima, pihatým nosem a hnědými rozcuchanými vlasy. Vedle něj se křenila dívka se smetanově bílou kůží, temně modrýma očima a platinově blond vlasy. Usmívali se do objektivu a mě z toho pohledu zahřálo srdce.

Sarah mi fotografii vytrhla z ruky. Oči jí rudě svítily. ,,Nesahej na to."

,,To je tvoje sestra?" ptala jsem se.

,,Ne," odsekla. Fotografii strčila pod polštář. ,,Nestrkej ten svůj nos do cizích věcí."

Pokrčila jsem rameny a zadívala se na hromádku oblečení. ,,Ten, komu patří, je daleko," zamumlala jsem. ,,To je fuk. To si balíš pro sebe nebo pro mě?"

Zvedla se s komínkem oblečení v rukou. ,,Pro tebe. Bylo by divné, kdyby jsi cestovala letadlem bez zavazadel."

Prošla kolem mě, aby mi zabalila a já se zadívala na polštář. Překvapilo mě, že Sarah měla někoho, komu věřila. Přišla mi jako samotář a to mě rozesmutnilo. Začínala jsem se cítit osaměleji, když jsem si vzpomněla na Emilii.

Montyho teplá dlaň mi přistála na rameni. Beze slov jsem se k němu přitulila a tiše plakala.

,,Jsi si vážně jistá, že chceš odejít?" prolomil ticho svým hlasem, který byl nezvykle jemný.

Odtáhla jsem se a jeho ruce mě pustily. V duchu jsem si dokola připomínala, že Monty byl naživu. Měla jsem z toho tak šílenou a sobeckou radost a za to jsem se cítila špatně.

,,Jsem," zalhala jsem. Pohlédla jsem do jeho moldavitových očí a přesvědčivě se usmála. ,,Víc, než čímkoliv jiným."

Mlčky kývnul. Vydali jsme se zpátky k Sarah, která zrovna zapnula zip tašky. Byla převlečená do džín, velkého roláku a hnědé bundy, která byla podobná té, kterou si vzal Monty. 

Sarak si uvolnila vlasy z culíku a prohrábla si je. ,,Všechno máš sbalené. Budeš několikrát přestupovat, ale zvládneš to a dorazíš domů." Promnula si zápěstí. ,,Nechci, aby jsi komukoliv z nás volala a ani nás vyhledávala v New Yorku. Nyní bude všechno hlídané."

,,Jak vás tedy najdu?"

Monty vzal moje zavazadlo a pokrčil rameny. ,,Hnízdo v Londýně je dost skryté, ale abych tě ujistil, tak já budu ve Státech," zadíval se k východu. ,,Sam bude chtít pohřbít Emilii. My tady zůstaneme, abychom mohli sledovat, jak se situace vyvýjí. Najdi mě."

Ustaraně jsem si povzdechla. ,,Jak?"

Poklepal na přívěšek, který mi visel na hrudníku. V očích se mu zrcadlil cit, který jsem nedokázala popsat, tak hluboký, tajemný a smutný. Odvrátila jsem od něj zrak a vyrazila k východu.

,,Bude majitel spokojený, že o tomhle místě víme?" prohodil Monty za mnou.

,,Jestli tady bude uklizeno, pak ano," zabručela.

-

Rozloučit se s nimi bylo těžké.

Sam zmizel. Na letiště mě odvezl Monty se Sarah v autě majitele bytu. Cestou mi vysvětlovali, co mám dělat, pokud mě ve škole nalezne lovec. Instrukce, které mi dali, byly jednoduché, ale těžce zapamatovatelné díky jejich množství. Jen jsem přikyvovala.

Myšlenkami jsem byla jinde. Bylo naprosto šílené se vrátit zpátky do města, kde to všechno začalo. Má matka se zblázní. Nedokázala jsem očekávat její reakci, ale počítala jsem s tím, že více vyděsím ji, než sebe.

Musela jsem získat ty desky. Na ničem jiném nezáleželo. Byla v nich pravda, skrytá a tajemná, ale byla tam. Schovala jsem si je pod postel, kde jsem našla i mapu s jezerem. Pak už záleželo na tom, co v nich přesně bylo zapsané. A také na tom, jak moc děsivé to bude.

Na letišti jsem se rychle rozloučila se Sarah, která mi jasně sdělila, že pokud zemřu, pak mě zabije. A Monty.. Monty se jen rozloučil. Očividně neměl rád loučení.

Trvalo hodiny, než jsem se dostala do svého města a já sotva stála na nohou, když jsem šla ulicemi, které jsem znala. Ulicemi, ve kterých jsem vyrůstala společně s Gabrielou, ulicemi, které byly tak prázdné.

Hádala jsem, že muselo brzy svítat. Sáhla jsem si do kapsy, abych si vytáhla telefon, ale došlo mi, že žádný jsem neměla. A tak jsem šla po chodníku a mé kroky protínaly ticho. Cítila jsem se vyčerpaná, prostydlá a křehká.

Neuplynul ani den, kdy jsem se setkala s lovci a Emilia zemřela. A přešlo mi přišlo, jako by to byla celá věčnost. Bolest mě provázela krok co krok a ochromovala mě. Sem tam jsem dokázala cítit strach a otupělost, ale strach se vždycky vrátil, silnější a hlasitější.

V žádném domě, kolem kterého jsem prošla, se nesvítilo. Ušla jsem několik kilometrů a pak jsem spatřila svůj dům. Propletla jsem si prsty do sebe a obě ruce přitlačila zpředu na břicho, aby se přestaly třást. Byl to zvláštní pocit, když jsem spatřila svůj domov.

Jako bych tam nebyla desítky let.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, než jsem se dala znovu do kroku. Jako v tranzu jsem vyšla malé schůdky a zastavila se před dveřmi.

Pro Emilii. Pro Montyho. Pro Sama. Pro Sarah.

Pro savanty.

Zazvonila jsem.

Trvalo chvíli, než jsem uslyšela šoupání za dveřmi a ostré cvaknutí světla. Dveře se otevřely a přede mnou stála má matka. Bronzové vlasy měla rozcuchané a oči vytřeštěné. Ruce, které měla na pásku županu, se zastavily.

,,Jsem doma, mami."

Krásný pátek!

Jsem na sebe hrdá, že jsem stihla vydat včas. V poslední době moc času nemám, ale za dva týdny jsem jen a jen vaše. Nicméně přepisuji celý chystaný příběh po páté, protože jsem stále nedomyslela, jak ho povedu. Všechno je promyšlené, ale něco velmi důležitého se mi nezdá a tak nad ním uvažuji v podstatě furt. O něm píši poměrně často, ale musím říct, že jsem na něj neskutečně pyšná.

Ve čtení jsem se nijak neposunula, ale chystám se na Holubici a hada - i když si troufnu říct, že budu zklamaná. Už nyní to vím. Jakmile někdo opěvuje jak úžasné to je, tím horší to ve skutečnosti bude. S tímhle mám zkušeností poměrně dost.

Takže místo čtení bych ráda doporučila zmrzku. Nový Magnum s příchutí maliny. Je to brutálně dobrý!

Mějte se hezky a za týden. :)

S láskou Váš Snehulacekk.