Utíkali jsme chodbami Hnízda.

Monty s Mikkym šli přede mnou, dost blízko na to, aby mě dokázali chránit. Jejich schopnosti byly lépe vycvičenější. Narozdíl ode mě, Monty dokázal zastavit cokoliv, co by letělo naším směrem pouhou myšlenkou. A Mikky.. stále jsem nevěděla, co bylo jeho schopností.

Vzduch praskal, syčel a já se snažila neudusit. Bylo mi nepříjemné dýchat. Snažila jsem se myslet klidně, jasně a čistě, ale nebyla jsem bláhová. Lovci našli Hnízdo.

O patro níž zaduněl jakýsi zvuk, který připomínal explozi. Zbledla jsem a zpomalila. ,,Co se děje?"

Nikdo mi neodpověděl. Dál utíkali. Rozeběhla jsem se za nimi.

,,Jake právě přesunul poslední skupinu do Londýna," řekl Mikky. Chodba, ve které jsme se nyní nacházeli, byla o dvě patra níž. Nikdy jsem tady nebyla. Zpomalili jsme a Monty otevřel dveře.

Ozářilo mě světlo pouliční lampy. Dostali jsme se ven z budovy. Monty vytáhl ze zadní kapsy klíčky a sevřel je v pěsti. Přeběhli jsme cestičku a zastavili se u vysokého drátěného plotu ve kterém byla díra.

Monty ustoupil stranou a otočil se, aby zjistil, jestli nás někdo nesledoval. Mikky zatím prošel dírou a zmizel ve tmě. Zastavila jsem se a chytila Montyho za předloktí. Střelil po mně temným, zeleným pohledem. Varovným.

,,Co ostatní?" zeptala jsem se tiše. Oddechovala jsem, přesto jsem nebyla unavená. Ve spáncích mi bušilo a strach mi svíral srdce. Temnota kolem nás tomu všemu zrovna moc nepomáhala.

,,Všichni jsou v Londýně, tak, jak jsme naplánovali." Dlouze se zadíval na Hnízdo a poté mi rukou pokynul, abych šla.

Aniž bych se otočila jsem prošla dírou a pospíchala za tlumeným světlem. Jakmile jsem byla blízko světla, všimla jsem si jich. To světlo patřilo Sarah, které planuly oči jako dvě pochodně. Černé vlasy měla v copu a oblečení měla z pevné, kožené látky. Ostatní byli oblečeni ve volném oblečení, které se hodilo na večerní sledování filmu, než na útěk před lovci.

Sarah mi pokývla, což jsem brala jako rychlý pozdrav. Uhnula jsem očima. Patrick mluvil s Mikkym, Sam jim naslouchal a Emilia, která si mě všimla, ke mně přiběhla a objala mě. Třásly se jí ruce.

,,Musíme co nejrychleji zmizet," řekl Sam dost nahlas, abychom ho slyšeli, ale i tiše. ,,Každý z vás zná plán. Dodržte ho a přežijte," jeho oči se zabodly do mě. ,,Nepodlehněte strachu, ten oni cítí. Zvládneme to."

,,Jaký plán?" otázala jsem se a zmateně těkala očima mezi nimi.

Sarah si odfrkla. ,,Na tohle nemáme čas. Jdeme." S tím se otočila zády k nám, Emilia mě chytila za ruku a šla za ní.

Zaryla jsem paty do země. ,,Ne," vytrhla jsem se jí. Otočila jsem se čelem k nim, kteří byli v polovině cesty. Dál od nás. ,,Proč nejdete s námi?"

Podívala jsem se na Montyho, který mě pozoroval s neproniknutelným výrazem. Patrick frustrovaně zafuněl. ,,Měli jsme ti o tom plánu říct," řekl rychle, dřív, než bych mu skočila do řeči. ,,Ale nyní už je pozdě," kývl na Montyho. ,,Neboj se, Luno. Jeho pěknou tvářičku ještě uvidíš."

To bylo to poslední, co jsem slyšela.

-

Sarah vynikala v mnoha věcech, než jenom v boji.

Řídila rychle, projížděla kolem různých aut a přemýšlela. Za tu dobu, co jsme se my dvě bavily, jsem dokázala rozpoznat, kdy usilovně nad něčím přemýšlela a rozhodovala. Nyní to vypadalo, že se jí něco nelíbilo.

Hádala jsem, že zvažovala, zda nám to měla říct nebo ne.

Emilia si ničeho nevšimla. Seděla za ní, nervozně si okusovala nehet a házela po mně pohledy, které by mě měly uklidnit.

Nelíbil se mi jejich plán. Rozdělit se. Ačkoliv Sarah byla mocný savant, tak jsem pochybovala, že by dokázala porazit desítky lovců. Děsily mě ve snech, lovkyně se žlutýma očima nejvíce. Té jsem se bála nejvíce, protože jsem tušila, že už konečně věděla, kdo doopravdy jsem. A to mě děsilo.

,,Do prdele."

,,Co se děje?" zeptala se Emilia a nakoukla před sebe.

Sarah praštila do volantu a zanadávala. ,,Bouračka. Je to neprůjezdné."

,,New York má metra, vlaky, cokoliv, ne?" vyhrkla Emilia s vytřeštěnýma očima.

Sarah se podívala do zrcátka a protočila očima. ,,Jsi snad blbá? New York má všechno," zadívala se na silnici před námi plnou aut. ,,Musíme odejít. Hned."

Okamžitě jsem si odpoutala bezpečnostní pás a otevřela dveře. Lidé na nás troubili a všechny tři jsme to dokonale ignorovaly. Musely jsme utéct a přežít. Setkat se s druhou polovinou pro nás bylo prioritou.

Nechaly jsme auto autem, nepřemýšlely nad následky a pospíchaly ze silnice. Všechno se ve mně svíralo a srdce mi vyděšeně tlouklo do žeber. Bylo to jako ve snu, prodírat se potemnělými ulicemi a snažit se nepropadnout strachu.

I v tom šílenství jsem však pomyslela na Valerii. Byla by tady s námi a Eddem, spřízněné duše, které byli společně silnější. Ptala jsem se sebe samotné, jestli lovci byli k ní krutí tak, jak jsem si pamatovala, jak jsem je znala.

,,Musíme do Brooklynu," zamumlala Sarah. Černé oči projížděly lampami osvětlené okolí. Poblíž jsem uslyšela hluk metra. ,,Mám tam jednoho přítele, který by nás dokázal ochránit lépe, než já samotná."

Emilia si přes hlavu nasadila kapuci pánské mikiny. ,,Věříš mu?"

Dobrá otázka. Podívala jsem se na Sarah, která šla krok před námi. Černý cop se jí kýval jako kyvadlo mezi lopatkami. Polovinou těla se otočila. ,,Věřím mu víc, než komukoliv jinému."

,,Pak jedeme do Brooklynu." Emilia se zdála jako velitelka naší skupiny, měla konečné slovo,  a překvapivě to Sarah nevadilo. V tuto chvíli se zdála být vojákem. Dodávalo to téhle situaci na vážnosti, protože Sarah byla vážná a ne jedovatá.

Já jenom mlčela a snažila se nedívat na aury kolemjdoucích. Ačkoliv bylo pozdě, tak mnoho lidí se potulovalo v podzemí. Někteří vypadali nebezpečně a tajemně, nekteří opačně. Pár lidí se tady i motalo. Jejich aury byly rozmazané. Později mi došlo, že byli opilý.

Metro bylo překvapivě špinavé. Prohlížely jsme si každého kolem nás a já se napájela na pocity druhých. Díky nim jsem mohla najít potencionální nebezpečí. Lovci totiž měli prázdné aury, neměli emoce - což jsem nevěděla jistě, pouze jsem se domnívala. Zamrazilo mě z pomyšlení, že bych si jich nevšimla.

Nasedly jsme na metro a Sarah nám ve zkratce vysvětlila, že její přítel je velmi silný. Znala ho ze života, kdy nepatřila k savantům. Věřila mu a to nám stačilo. Stačilo si vyměnit krátký pohled s Emiliou a hned jsem poznala, že myslela na to samé. Získat si důvěru Sarah bylo donedávna nemožné, prakticky nereálné. Dnešek byl zlomovým dnem.

Když nám zbývala poslední zastávka, tak do našeho vagonu vkročila dvojice mužů. Byli oblečeni do dokonale padnoucích obleků. V rukou nic nedrželi. Stáli zády k nám, dokud se nezavřely dveře. Pak se otočili a já ztuhla. Bylo nás tady šest - spolu s bezdomovcem, který se choulil v rohu.

Měli sice brýle, ale já je poznala. Strach mě ochromil, ale ne natolik, abych nedokázala nenápadně štouchnout do Sarah. Neklidně jsem si poposedla a levou rukou do ní strčila.

Ta polkla, hned jí to došlo. Nikdy jsem jí neviděla tak vyděšenou. Jedna z nejmocnějších savantů pomalu pohnula hlavou a spatřila je. Zahlédla jsem v jejích očích záblesk strachu. Nefalšovaný strach, který nás ochromil. Který nás právě oslaboval.

Vlak se rozjel.

Sarah nezaváhala. Z rukou jí vyšlehla rudé úponky moci a spojily se v hranici tenkou jako papír. Dělilo nás od sebe jen tohle. Lovci se usmáli. Její moc se obtočila kolem mého a Emiliina těla jako hadi. Byla připravená nás ochránit, přesně jak tvrdila.

Snažila jsem se podívat do jejich aur, ale spatřila jsem jen temnotu pohlcující veškeré barvy. Emilia se vedle mě třásla a nedokázala odtrhnout pohled od lovců.

Ti dva.. muži na nás upíraly pohledy bez špetky lidskosti. Bez jakéhokoliv záblesku emoce. Byla v nich prázdnota. Oba dva ve stejnou chvíli natáhli ruce našim směrem a Sarah zatnula zuby. Došlo mi, že to samé dělali Montymu.

A také mi došlo, proč tak zoufale chtěli zabít Montyho.

Měl stejnou moc jako oni. Nebo podobnou. Nikdy jsem ho neviděla použít schopnost v plné síle, přesto mi srdce našeptávalo, že on byl silnější.

Sarah zafuněla. Aniž by odtrhla pohled od lovců, promluvila: ,,Jakmile zastavíme, utečete. Neohlížejte se a nerozdělujte se. Zmizte."

Emilia se na mě dlouze zadívala, jenže já pozorovala lovce. Jednalo se tady o to, kdo byl silnější. Zajímala je v tuhle chvíli Sarah. A toho jsem musela využít.

Vycítila jsem, že za chvíli přijedeme. Rukou jsem naznačila, aby Emilia vyrazila ke dveřím. Ona byla člověk, já savant. Byla jsem připravená ji krýt. Sarah se však držela a já ucítila vlnu úlevy, když vlak zastavil.

Rozeběhla jsem se a hnala se za Emiliou. Utíkala a k mému překvapení nezakopávala. V téhle stanici tady moc lidí nebylo, což se nám náramně hodilo. Uslyšela jsem výkřik a spatřila Sarah, která prosvištěla vzduchem a dopadla na zem. Praštila sebou a sesunula se bez známek života.

Všechno se ve mně sevřelo. Když jsem se otočila, abych mohla sledovat Emiliu, zkameněla jsem. Celý svět se zastavil. Nastalo ticho. Ticho, které mě zevnitř drásalo jako zvíře.

Lovkyně se žlutýma očima se na mě usmála s krutým zábleskem v očích. Věděla jsem, že tohle nebyla noční můra. Její společník držel Emiliu v bolestivém sevření.

,,Zdravím, Luno," zavrněla půvabným hlasem. Málem jsem se pozvracela. ,,Dlouho jsme se neviděly, že?"

Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem myslet.

Zírala jsem na lovkyni v čiré hrůze. Naše setkání bylo nevyhnutelné. Nikdy jsem se na to nepřipravovala. Nikdy by mě nenapadlo, že budu zírat do vyděšených šedých očí svojí kamarádky. Nikdy by mě nenapadlo, že nebudu schopna se pohnout.

,,Pusťte ji." To jediné jsem dokázala říct. To jediné z mých úst vyšlo.

Lovkyně si ji prohlédla jako kdyby pozorovala špatné vytvořené umělecké dílo. Vzduch byl napjatý a já pochytila, že za mnou byli ti dva muži. Kde byli další? Jen čtyři lovci? Nehrálo mi to.

,,Nikdy jsem tenhle odpad nepochopila," řekla lovkyně. Vzala uvolněný světlý pramen jejích vlasů a obtočila si ho kolem prstu. Znechuceně nechala Emiliiny vlasy spadnout na rukáv lovce. ,,Jsou tak smrtelný. Každou setinou jsou blíž k smrti. Všechno v nich hnije, opotřebovává se." Krokem dravce zamířila ke mně. ,,Copak to ty, savante, necítíš? Neslyšíš, jak lidé umírají?"

Nechápala jsem, proč chtěla mluvit o tomhle. Vyzdvihla jsem bradu výš. ,,Jsem stejná jako oni."

Dala se do smíchu, který zněl jako krákání vrány. ,,Zapomínám na vaši neznalost." Zastavila se tři kroky ode mě. Přesně mezi mnou a Emiliou, která byla paralyzovaná strachy. ,,Víš, doopravdy jsem věřila tomu, že jsi obyčejný člověk. Montgomery je vskutku přesvědčivý, to musím uznat. Pověz mi, Luno. Kdepak je? Možná pak toho člověka pustím."

Mlčela jsem. Nemohla jsem jí sdělit, kde Monty byl. Nemohla jsem, protože..

V jejích žlutých očích se vědoucně zablesklo. ,,Možná jsem měla získat tu černovlasou fúrii, než tenhle lidský odpad. Ale ta je mrtvá, že, Bogdane?" Usmála se za na ty dva zamnou.

Lovkyně luskla prsty a muž táhl Emiliu blíž k nástupišti. Začala sebou trhat, vzpírala se mu a křičela do jeho ruky, kterou jí přikrýval ústa. Zastavili se nebezpečně blízko kolejiště.

,,Řeknu vám to," vyhrkla jsem a těkala pohledem mezi lovkyní a lovcem, který držel Em. ,,Jen.. ať jde dál."

Lovkyně kývla a muž uvolnil svoje sevření. Nepohnul se. Polkla jsem a doufala, že neslyšeli, jak zběsile mi tlouklo srdce. Hlavně, ať Emilia bude v pořádku. Hlavně ať je v bezpečí.

,,Montgomery.." začala jsem a ztuhla, když jsem uslyšela vlak. Lovkyně se pouze poutěšeně usmála. ,,Jděte od těch kolejí pryč," zaprosila jsem šeptem.

,,Trvá ti to dlouho," zabručel muž a lovkyně pokrčila rameny.

Emilii tekly slzy po tvářích, přesto jsem v nicih spatřila jas, který mě vždycky dokázal povzbudit. Věděla jsem, co mi tím sdělovala. Ať počkám, oni nás najdou. Sam přijde.

Lovec strčil do Emilie, která s hlasitým žuchnutím spadla na kolejnice. Vykřikla jsem a hnala se za ní, jenže lovkyně mi zastoupila cestu neviditelnou silou a svázala mě.

,,Ještě ji můžeme zachránit," zabroukala.

Emilia ke mně zvedla oči plné slz. ,,Řekni Samovi, že mě mrzí, že jsme neměli více času." V dálce zatroubil vlak a já bojovala s mocí lovkyně. Vytřeštila jsem oči, když znovu zatroubil, blíž. ,,Řekni mu, že mu děkuji a že ho miluji." Zvedla ke mně stříbrné oči. ,,Děkuji ti, Luno za vš-"

Vlak její slova krutě utnul a nastalo ticho. Naplnilo celou moji mysl a já se rozkřičela. Nepozastavila jsem se nad tím, že vlak nezastavil, ale pokračoval. Lovkyně se rozesmála.

Byla mrtvá.

Dobré ráno!

Moc se rozepisovat nebudu, protože umírám hlady, ale.. NA TUHLE KAPITOLKU JSEM SE DLOUHO TĚŠILA. Nic víc k tomu nenapíšu. :D

Jinak za tu dobu jsem přečetla Diabolika, což je pecka a nyní čtu Temnotu od K. White. Obojí doporučuji, nicméně Diabolik je povedený! B) 

Jinak v následujících kapitolkách sem budu dávat písničky, které poslouchám při psaní těchto kapitolek. :) 

S láskou Váš Snehulacekk. <3