Ruku v ruce jsme utíkali ulicemi nebezpečného New Yorku.

Ačkoliv jsem měla tušení, že nás nikdo nesledoval, mlčela jsem, a nechala se vést Montym. Přišlo mi, že uběhlo několik hodin, než se domy začaly měnit a ruch města, které nikdy nespalo, bylo hlasitější.

Zastavili jsme až v Central Parku, kde překvapivě bylo dost lidí. Asi nějaká akce. Drali jsme se davem divně oblečených lidí a vyhýbali se těm nejdivnějším. Pomalu jsme zpomalili a stále se nepustili.

Volnou ruku jsem si schovala do kapsy kabátu a prohlížela si hlavní promenádu. Byli tady muzikanti a pár tanečníků, který tančili dokonale sehraně.

Mužské dlaně mi jemně dopadly na tváře a já zvedla pohled k Montymu. Ztěžka oddechoval. Jeho oči metaly zelené blesky.

,,Tohle už nikdy nedělej," zavrčel.

Trvalo mi chvíli, než jsem pochopila, co jsem neměla dělat. Utíkat jim.

,,Já vím, že to bylo nebezpečné, ale musela jsem přijít na to, co se Valerii stalo."

,,A přišla jsi?"

Můj pohled padl k našim botám. ,,Ne."

,,Kdyby jsi mi řekla, šel bych s tebou a nikoho se neptal. Už nikdy v životě nechoď sama v New Yorku. Nikdy." Pustil mě.

,,Sam říkal, že lovci odešli."

Monty se frustrovaně otočil, jako by chtěl odejít. Prohrábl si rukou vlasy a obrátil se zpátky ke mně. ,,A co sis myslela? Že máš povolení vyjít z Hnízda a hledat vraha Val? Lovci nikdy nejsou sami a ani pryč, nikdy a ty bys i s tím, co jsi se naučila, zemřela. Měla jsi štěstí, že jsi přežila Felixe, kterého se snažíme dostat několik let, ale na to nemůžeme spoléhat. A už vůbec ne na svoje schopnosti, to ti snad došlo!"

Měla jsem na jazyku stovky slov, které jsem mu chtěla říct. Byla jsem připravená se bránit a nepřiznat, že to byl doopravdy hloupý nápad.

,,Promiň," zamumlala jsem.

Zadíval se na mě s překvapeným výrazem.

Zamračila jsem se. ,,Hele. Nedívej se na mě takhle, opakovat to nebudu. Udělala jsem chybu a přiznávám to."

,,Fajn," řekl. ,,Dobře. Jak se cítíš?" Změnil téma.

,,Málem mě zabil šílený gentleman z Anglie, ale jinak se cítím báječně. Co ty?"

,,Tvůj sarkasmus je očividně ostřejší než jeho zbraň," podotkl a blýskl po mně úsměvem. Nabídl mi rámě. ,,Chceš se projít?"

,,A pokusíš se mě zabít, gentlemane?"

,,Zatím jsem se nerozhodl."

Protočila jsem očima a zavěsila se do něj. Adrenalin ze mě prchal a svět začínal zpomalovat. Začínala jsem vnímat Montyho vůni a začala jsem vnímat srdce, které šeptalo, jak moc mi chyběla.

,,To je to tady tak velké?" ptala jsem se ho. V mých představách vypadal Central Park jako malý park s pár stromy, ale tohle...

,,Je to tady nádherné, že?" ptal se mě. V tu chvíli se jeho oči leskly jako tisíce moldavitů. ,,Jako malý jsem si tady se Samem hrál dokud nás nenašla máma. Chvilku si s námi hrála a vyprávěla nám různé příběhy, než jsme odešli. Milovala to tady."

,,Tvoje máma se jmenovala Tamina?" vzpomněla jsem si na den, kdy mi o ní řekl poprvé. Její jméno bylo velmi často zmiňované mezi savanty. Pro mnoho lidí byla hrdinkou. ,,Hodně lidí mi o ní vyprávělo."

Pousmál se. ,,Mámu zná mnoho z nás jako tu hrdou, odvážnou a nebojácnou savantku. Ale já ji znal hlavně jako mámu a kamarádku. Měla dobrý rady do vztahů," dodal pobaveně. ,,Sam už jako malý měl spoustu nápadnic."

,,A ty? Ty jsi nápadnice neměl?"

Na kratinkou chvíli se na mě podíval. ,,Ne tolik jako on. Moc jsem to nevnímal. Měl jsem oči jen pro trénink a knihy."

Málem jsem zapomněla na jeho lásku ke knihám. ,,Co ted čteš za knihu?"

,,Nemám v poslední době náladu na knihy."

To mě zarazilo. Odtáhla jsem se a ruce si dala v bok. ,,Nehraj to na mě. Celý dny jsi byl zavřený v pokoji. Nic jiného jsi dělat nemohl, než si číst."

,,Nebyl jsem v pokoji," řekl tiše. ,,Ale jsem rád, že jsi se o mně zajímala."

Odfrkla jsem si. ,,Dělal jsi to schválně kvůli mně? Abych se trápila?"

,,Nevypadala jsi, že se trápíš. Byla jsi na mě naštvaná a měla jsi na to právo. Máš na to právo. Ale já.. nedokázal jsem se ti podívat do očí, aniž bych viděl sebe. Zachoval jsem se jako sobec a idiot a.." projel si rukou vlasy. V tu chvíli jsme zastavili. Nikdo nikde nebyl. Byli jsme sami.

,,Omlouvám se za ten polibek, Luno. Omlouvám se ti za všechno. Omlouvám se ti za to, jaký jsem lhář a vyděšený sobec. Chci ti toho tolik říct a ukázat, ale nemůžu. A když jsem konečně s tebou sám a mám možnost, nedokážu to," pohlédl mi do očí. ,,Slíbil jsem, že budu silný, ale zatím jsem slabý a vyděšený. Mám strach, který mi nedá spát a po dnešku.. po dnešku mám svázané ruce. Není to tebou.. je to něčím větším a mohutnějším. Felix říkal, že něco chtějí, ale.." povzdechl si a zvedl oči k obloze, jako by se v duchu modlil. ,,Tohle je ta nejhorší omluva, jakou jsem kdy řekl."

Ve skrytu svojí duše jsem ho chápala. Věděla jsem, co se mi snažil tak nešikovně říct a mně z toho bolelo srdce. Položila jsem mu ruku na předloktí. Ruce se mi třásly. ,,Nic mi nemusíš říkat, Monty. Z nějakého nepochopitelného důvodu vím, co mi říkáš, ale.. to nechápu. Jsem obyčejná holka. Nejsem stratég, který by věděl nebo vymyslel, jak zbavit celého světa lovců, ale chápu tvůj strach. Cítím ho také, ale cítím i něco jiného," zarazila jsem se. ,,Tam, kde je strach, není láska."

,,Tam, kde je láska, strach nikdy nebude," řekli jsme společně. Jeho pohled byl nevěřícný, jako by spatřil ducha.

,,Odpouštím ti, ale pokud to někdy uděláš znovu, odejdu," můj hlas začal být znovu varovný a plný hněvu. Zkrotila jsem své emoce a potlačila je. Usmála jsem se a dloubla do něj loktem. ,,A pak bys nedostal dárek k Vánocům."

Věnoval mi svůj úsměv s ďolíčky. V jeho tváři byl však vážný výraz. ,,Pak se to už nebude opakovat."

Utáhla jsem si uvolněný pásek kabátu pevněji a děkovně kývla. Vyrazili jsme a Monty nás vedl dál a dál. Byla jsem však klidná a já si uvědomila, že jsem mu věřila. Tolikrát mi zachránil život, sdělil mi pravdu o tom, kým skutečně jsem a já poznala svět, lidi, které jsem měla ráda.

Přesto však měl tajemství. Temné, kterého jsem se bála. Nikdy mi ten fakt nevyvrátil, což jsem brala jako souhlas. Nejen přede mnou, ale i před ostatními. Před celým světem. Děsilo mě pomyšlení na to, co skrýval, ale nebyla to moje věc. Sama jsem dobře věděla, jaké to bylo, když někdo strkal nos do věcí do kterých nikomu nic nebylo.

,,Neměli bychom jít do Hnízda? Sarah říkala, že se tam sejdeme."

Očekávala jsem, že bychom se ihned otočili a pospíchali zpátky do Hnízda. Ale to on neudělal. Jeho otázka mě zasáhla silou nákladního vlaku a strhla mě zpět do mojí reality.

,,Mohla bys mi povídat o sobě?"

Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala ze sebe něco vymáčknout.

,,Proč?" ptala jsem se překvapeně, trochu omráčená.

Monty pokrčil rameny, ale jeho výraz byl mírný skoro až něžný.

,,Nemáme v poslední době moc volného času a tahle příležitost se hodí k něčemu - jako je poznat se. A já bych tě rád poznal, než se zase rozhádáme a nebudeme spolu mluvit."

Z téhle odpovědi jsem pocítila prudký nával radosti. Tváře mi rudly a rozhodně v tu chvíli to nebylo zimou. Uvolnila jsem se a podívala se před sebe. ,,Co bys chtěl vědět?"

Na chvilku se na mě zadíval. Jeho kožená bunda zavrzala, když zvedl ke mně ruku a zastrčil mi uvolněný pramínek za ucho. ,,Cokoliv. Třeba tvoji oblíbenou barvu, co ráda děláš a co ne, zajímá mě všechno."

To gesto ve mně vyvolalo.. neměla jsem pro to slov. ,,Je docela blbý ptát se někoho, kdo má amnézii, na něco o něm, když to sám neví," omluvně se na mě podíval a já se hlasitě rozesmála. ,,Dělám si legraci. Něco o sobě vím."

,,Máš dost bídný humor," zamumlal.

Předstírala jsem, že jsem to neslyšela. ,,Mám ráda oranžovou - jako z Medvídka Pú. Nemám oblíbené jídlo, což Gabriela nikdy nechápala," úsměv mi zmizel. ,,Podle mámy a Gabriely jsem milovala umění. Vlastně na to mám jednu vzpomínku, tu poslední, ale je useknutá. Věděl jsi o růžové zahradě v našem městě?"

,,Nevěděl. Byla jsi tam někdy?"

Na okamžik jsem se zarazila a nakrčila zmateně obočí. ,,Já," zasekla jsem se. ,,Nevím. Podle té vzpomínky asi ano, ale mám pocit, že ne. Proč mám pocit, že jsem tam nikdy nebyla, ale mám na to vzpomínku?"

,,Luno.."

Zastavila jsem se a ustoupila o krok dál. Všechno se ve mně svíralo. Nedávalo mi to smysl a já měla pocit, že to zmatení, strach a bolest se vrátilo. Nenáviděla jsem tyhle stavy. Myslela jsem, že zmizely. ,,Nech mě, prosím."

Monty mě neposlouchal. ,,Dýchej. Všechno bude v pořádku, jen dýchej. Soustřeď se jen na svůj dech."

,,Promiň, myslela jsem, že tyhle stavy jsou dávno pryč-"

,,Neomlouvej se, má milá Luno." Přistoupil o krok blíž. ,,Dýchej, nemusíš se mnou mluvit." Udělal poslední krok a přitáhl si mě k sobě.

Jako bych v jeho hřejivém objetí roztála. Všechny myšlenky a pocity mizely. Nahradil je nadpozemský klid.

,,Tvoje máma mě u vás doma varovala, že se něco takového může stát," sdělil prostě. Soustředila jsem se na jeho příjemný, klidný hlas. ,,Pěkně dlouho ti to trvalo, mimochodem."

Krátce se odtáhl a sevřel moji ruku mezi svoje, a teprve, když to udělal, uvědomila jsem si, že jsem se třásla. Podívala jsem se na něj, on na mě.

,,Uděláme si zítra filmový večer? Kdysi jsme to dělali každý pátek, ale pak jsem odjel a pak Val.." zavrtěl hlavou. ,,Emilia se Samem mají největší pokoj a pár savantů by tohle uvítalo."

,,Myslíš tím i sebe?" ptala jsem se tichým, prázdným hlasem.

Monty sklouzl pohledem na ruce, které jsme měli propletené. ,,Pokud.."

,,Takhle jsem to nemyslela," zarazila jsem ho rychle. ,,Ty bys uvítal rozptýlení?"

,,Ani nevíš jak moc."

Nebylo v tom nic dvojsmyslného. Jeho upřímný pohled jsem u něj vídala málokdy. Na tohle jsem neměla odpověď - ani jsem se nesnažila nějakou vymyslet. Monty se narovnal a pustil mě.  Vytáhnul z kapsy bundy telefon - dotykový, lesklý a určitě drahý - a já se zamračila. On mi dal tlačítkový a přitom.. Neměla jsem sílu na další hádku a obviňování.

Přijmul hovor a přiložil si telefon k uchu.

,,Jsme v Central Parku," odvětil. ,,Ne. Jsme v pořádku. Ano, jdeme." Monty zavěsil a povzdechnul si. ,,Musíme se vrátit do Hnízda. Sarah na nás čeká. Musíme to říct Stephenovi."