Celou noc jsem se převalovala. Podařilo se mi usnout na pár hodin a jakmile jsem se vzbudila, věděla jsem, že se mi nepodaří znovu usnout. 

Ačkoliv bylo osm hodin ráno, tak všichni ještě spali. Osprchovala jsem se a převlékla se do pohodlného oblečení a vyrazila do tréninkové místnosti. Potřebovala jsem se zbavit všech těch nepříjemných myšlenek, pocitů a zmatku. 

A také jsem se potřebovala naučit bránit. To, že jsem viděla emoce lidí a dokázala jimi manipulovat, bylo užitečné, ale pro lovce neškodné. Začínala jsem mít podezření, že oni emoce neměli. Nebo je skrývali v té prapodivné žluté skvrně, která se jim rozplynula po celém hrudníku.

 Tréninková místnost byla prázdná a tichá. Dokonce tady byla ozvěna, která mě znervózňovala. Prohlížela jsem si žíněnky, boxovací pytle a všemožné posilovací náčiní. Kde takové věci ksakru sehnali? Tolik věcí se nacházelo jen ve filmech. V běžném obchodě tohle rozhodně nesehnali. Savanté museli mít kontakty, protože jsem odmítala přijmout fakt, že by to ukradli. Ani na to nevypadali, av-

Už ani v myšlenkách jsem neměla pořádek.

,,Překvapuješ mě," ozvala se za mnou Sarah. 

,,Ty mě ne," odvětila jsem. Tušila jsem, že tady bude. 

Krátce se zasmála a přešla k žíněnce, kde často trénovala s Patrickem. Černé vlasy měla spletené do pevného copu a obličej čistý a nenalíčený. Nevypadalo, že by jí to dělalo starosti. Na naší škole by všichni byli překvapeni jejím vzhledem. I nenalíčená vypadala jako nádherná, krutá královna.

Otočila jsem se k ní čelem ve chvíli, kdy odhodila mikinu na druhý konec místnosti. Její černé oči se onyxově zaleskly a přejela mě vědoucím pohledem. ,,Hodil by se ti spánek a čerstvý vzduch." 

Byla jsem si vědoma svých kruhů pod očima. Nyní byly větší a tmavší, než jsem se dostala do nového světa. Než jsem zjistila, že jsem savant. Nicméně její štiplavá poznámka ve mně nevyvolala žádnou reakci. 

,,Řekla jsi, že jsem slabá." Zastavila jsem se u žíněnky a zula se. ,,Umím se bránit vůči lidem a savantům, to mi nedělá problém. Ale neumím se bránit fyzicky."

Maličko povytáhla obočí. ,,Monty ti soukromou lekci nenabídl?"

,,Ne," odpověděla jsem jí rychle. ,,Takhle o něm nepřemýšlím. Je to můj kamarád."

Vypadala jako kočka, která se chystala zaútočit na myš. ,,A Mikky?"

Nechápala jsem, kam touhle otázkou směřovala, přesto jsem odpověděla: ,,Taky je můj kamarád."

V botách si stoupla na žíněnku a začala se protahovat. ,,U Mikkyho ti věřím, Luno," zavrněla. 

Stoupla jsem si na žíněnku a začala se protahovat stejně jako ona. ,,Jenže já si všimla toho vašeho tance. Na Montgomeryho Fletchera se díváš jinak. Rozhodně ne tak, jako na Mikkyho. Je to nechutné."

Probodla jsem ji pohledem. ,,Nevím, o čem to tady sakra mluvíš."

Sarah zachytila můj pohled, ale neodpověděla. Začala se protahovat pořádněji a já to považovala za uzavřené. Beze slov jsme se čelem k sobě protahovaly a já studovala každý její pohyb a postoj. Vše dělala s elegancí, kterou jsem jí tiše záviděla, a jistotou. Čišela z ní ta chladná sebejistota. Pravděpodobně měla za sebou roky tvrdého tréninku. 

Mikky mi jednou tiše říkal, že se Sarah přezdívá Čarodějnice. Její moc je ohromná, nebezpečná a smrtící. Kdysi se o ní jako o savantovi pochybovalo. Časem však v ní našli silného spojence.
Pochyby zmizely, vyprávěl a ztišil hlas. 

Sarah není rodinný typ. Má ráda pozornost a ráda se obklopuje drahými věcmi, ale je drsná, nelítostná a vypočítavá. Všichni jsme zvyklí na to, že máme mezi sebou přátelské a otevřené vztahy. Ale ona.. ona je výjimka a přijali jsme ji. Z nějakého nepochopitelného důvodu drží s námi a Stephen jí věří, což znamená, že i my. Nevím, jestli je to vzájemné, ale jistě vím, že ona je pro lovce nebezpečná. Víc než to - je smrtící. Nemá s nimi slitování a neváhá, jako mnoho z nás. Je dokonalým vojákem, dokud jsi ji neporazila.

Rána, která přišla, mě překvapila. Nebyla to rána pěstí, jak jsem u Sarah čekala, ale rána rudého průsvitného mraku, který mě odrazil. Zády jsem narazila do zdi a já spolkla výkřik. Okamžitě jsem stála na bosých nohou. 

Její oči byly rudé jako oblak, který se vznášel kolem jejího těla jako pekelná svatozář. ,,Za prvé: lovci nikdy nehrají férově. Mají perfektní reflexy a v hlavě jim to pálí."

Oblak se přesunul mezi nás dvě a začal nabývat tvaru. Sarah však neodtrhla ode mě zrak. ,,Za druhé: Pokud máš tu čest se savantem nebo s lidským lovcem, dívej se mu do očí. Ty je vždycky prozradí. U lidí si můžeš všimnout toho, že si někteří popošlápnou, než udeří."

Mrak měl obrys člověka. Byl vyšší a svalnatější. Připomínal trochu Patricka. Nepohnula jsem se z místa a naslouchala každému slovu, které z jejích úst vyšlo.

,,Za třetí: Terén je podstatnější, než cokoliv jiného. Zvažuj výhody i nevýhody, všímej si drobností a přemýšlej. Co tě napadlo jako první, když jsi spatřila lovkyni v tom hotelu?" 

,,Napadlo mě, že ví, že jsem savant."

Překvapeně zamrkala. ,,Lovci stále nevědí, že jsi savant?"

Pokrčila jsem rameny. ,,Monty se zuby nehty snažil, aby to lovci nezjistili. Pořád se snaží to udržet pod pokličkou."

Mrak se na krátkou chvíli rozplynul. Její překvapení nahradil ten samý chladný výraz, který u ní byl obvyklý. Narovnala se a řekla: ,,Tak začneme."

                                                                                                    -

Uskočila jsem stranou a přistála v podřepu. Usmála jsem se na Sarah, která byla zpocená stejně jako já. Vlasy se mi lepily ke spánkům stejně jako oblečení k tělu. Musely jsme vypadat, že jsme se vykoupaly.

Rudý oblak, který ze začátku Sarah používala, zmizel. Nyní jsme prostě uskakovaly, uhýbaly ráně té druhé a nemluvily. Byly jsme natolik ponořené do toho všeho, že jsme neměly čas na mluvení. Přemýšlely jsme, uvažovaly a já postupně zjišťovala, že moje tělo je na tohle zvyklé. 

Jako bych už někdy trénovala - tak, jako dneska. Moje srdce zpívalo a plesalo nad tím uvědoměním. Protože jsem získala další část, další střípek něčeho, co mě pomalu, ale jistě vedlo ke ztraceným vzpomínkám. 

,,Na to, že jsi chtěla naučit bojovat, to vypadá, že učíš ty mě," prohlásila zadýchaně. 

Úsměv mi ze tváře nezmizel. Narovnala jsem se do stoje a odstrčila si pramínek vlasů z brady. 

,,Je to ten nejlepší pocit na světě," prohlásila jsem stejně zadýchaně jako ona.

Do místnosti vešel Mikky. Tvářil se vyděšeně a ostatní, kteří stáli za ním, na nás dvě třeštili oči. Sklopila jsem zrak a Sarah si odfrkla. Byla jsem v pokušení se zasmát, ale to ihned zmizelo, jakmile jsem si všimla Montyho výrazu. 

Moldavit v jeho očích vyhasl. Byl pryč. Jeho tichá radost a pobavení bylo pryč. Všimla jsem si, jak sevřel čelist, když si nás dvě prohlédl od hlavy k patě. Rozzuřený lesk mě trošičku překvapil. 

,,Jen pokračujte," ozval se drsný hlas Stephena. Prošel kolem Montyho a potěšeně se usmál. Vypadalo to, že jsme mu udělaly radost - nebo jen Sarah. Ta si ho však nevšímala. Zamyšleně si prohlížela Montyho. 

Savanté vešli do tréninkové místnosti a pokukovali po nás. Sledovala jsem Montyho, který si to mířil k nám - ke mně. Obrnila jsem se vůči tomu, co bude následovat. Tušila jsem, že tohle nebude příjemné. 

Sarah se naposledy podívala na Montyho a poté odešla. Nechala mě samotnou čelit jemu. Zastavil se krok přede mnou. Sahala jsem mu po prsa. Zvedla jsem pohled k jeho vzteklým, zeleným očím a pohledné, chladné tváře. 

,,Potřebovala jsem to," řekla jsem prostě. 

Monty jen stál a pátral v mých očích. Bylo mi to jedno. Ať si tam najde co chce. Všichni na nás zírali a já přemýšlela, jestli je možnost to zarazit. Zarazit jeho. 

Sevřela jsem rty a snažila se tvářit lhostejně. ,,Budeš tady stát a zírat na mě? Nebo mi konečně řekneš, co máš za problém?" 

,,Co já mám za problém?" oslovil mě zlověstným tonem, kterýjsem u něj nikdy neslyšela. Dlouze vydechl. Vypadalo to, že se snažil ovládnout. ,,Půjdeme si promluvit."

Pokrčila jsem rameny a probodla ho pohledem. Prošla jsem kolem něj a s hlavou vztyčenou jsem vyšla z tréninkové místnosti. Naše kroky byly jediným zvukem, který spolu dusnem mezi námi panoval. Cítila jsem jeho pohled na sobě, nepřátelský a plný blesků, které byly připraveny rozmetat veškeré mé odhodlání být v klidu. 

Monty mě popadl za ruku, stisk pevný - avšak ne bolestivý - a otevřel nejbližší dveře a prošli jsme jimi. Kopnutím zavřel dveře a já ustoupila o krok dál, abych si prohlédla malý pokojík, který se využíval očividně jen pro odkládání věcí. Zaprášené krabice, hromada hraček a patery lyže - hromada nepořádku. 

Monty si prostor neprohlížel. Ruce si založil na hrudníku. 

Otočila jsem se čelem k němu. ,,Neprovedla jsem nic špatného," řekla jsem mu klidně. ,,Jen jsem se chtěla naučit bojovat."

,,Od Sarah?" přerušil mě. ,,Sarah je silný savant, to ano. Ale od ní? Co sis proboha myslela?"

Naježila jsem se. ,,Právě proto, Monty. Je silný savant, který přežil lovce. A jestliže chci přežít taky, musím se učit od těch nejlepších, nemyslíš?"

,,Luno, ty se nemusíš učit přežívat," začal se zvláštním výrazem v očích, který zmizel pouhým mrknutím. ,,Luno-"

,,Máš pravdu," skočila jsem mu rychle do řeči. ,,Já už dávno přežívám."

Monty rozhodil ruce. ,,Můžu tě naučit bojovat, Luno, pokud si to přeješ," pravil, hlas temný a nepřátelský. ,,Víš moc dobře, že tvoje bezpečnost je pro mě důležitá. Snažím se tě chránit, ale pokud i ty sama sebe nebudeš chránit, pak je tohle všechno k ničemu. Uvědomuješ si, že tvůj život má cenu? Uvědomuješ si, do prdele, že pokud budeš bojovat se Sarah může tě při jakékoliv nepozornosti zabít pouhou myšlenkou? Nebo ti to je jedno?"

Zaskřípala jsem zuby. Teď už bylo absolutně vyloučeno, abych se ovládala. ,,Samozřejmě, že mi to není jedno. Pokud považuješ nemluvit se mnou a odhánět ode mě Emilii, pak bys měl vědět, že něco takového nechci. O něco takového nestojím a měl by ses zajímat o něco jiného. Možná někomu jinému kecat do života."

,,Tvoje bezpečí je pro mě mnohem důležitější než to, co chceš," pokrčil rameny. 

Zalapala jsem nad jeho arogancí po dechu. ,,Myslíš to vážně?"

,,Co myslíš?"

Udělala jsem k němu jeden jediný krok a zasyčela: ,,Kdo jsi, že si myslíš, že můžeš takhle rozhodovat o mně? Kdo si sakra myslíš, že jsi?"

Monty, který vždy své emoce pečlivě skrýval, vypadal, že každou chvílí vybuchne. ,,Přestaň," varoval mě. 

,,Proč, Monty? Proč se takhle divně chováš?" 

Udělal krok ke mně blíž a dělilo nás od sebe pár centimetrů. Musela jsem zaklonit hlavu víc, abych mu viděla do očí. Jeho výška.. nevyvedlo mě to z rovnováhy. Vyvedlo mě z rovnováhy to, co udělal pak. 

Chytil mě za čelist a vtiskl mi rychlý, hrubý polibek na rty. ,,Protože jsi moje."

Vrazila jsem mu facku. Monty se nepohnul, jen přivřel víčka a stiskl zuby. ,,Na polibek se vždycky ptej," zavrčela jsem. ,,A nejsem tvoje. Nejsem ničí." 

Prudce rozevřel oči jako by ho moje prohlášení zasáhlo. ,,Luno.." začal. 

Jenže já toho měla dost. Měla jsem dost jeho chování, měla jsem dost jeho - nehledě na to, že část mě si přála ho políbit zpátky. Neměl právo říkat něco takového, myslet si něco takového a chovat se tak, jak se choval.

Pamatovala jsem si Samova slova. Nedaly mi spát. 

Každého lovci dostanou. 

Pohlédla jsem Montymu do očí. Obrnila jsem své srdce, neposlouchala jsem, co křičelo. Musela jsem být silnější. 

,,Skončili jsme," prohlásila jsem. ,,Ať už je něco mezi námi, tak to dneškem mizí. Stanu se savantem, přijmu to s tím vším, co to obnáší a ty mě nebudeš brzdit. Nikdo z vás. Rozumíme si?"

,,Rozumíme si." Ani nemrknul. 

Na nepatrnou setinu jsem zaváhala a pohlédla naposledy do jeho krásných očí. Lámala jsem si srdce, ale muselo to tak být, přesvědčovala jsem se. Pokud si chceš vzpomenout, pokud chceš přežít, stojí to za to. 

Nechala jsem ho tam stát a odešla.