Je to v pořádku. Prostě jsi zapomněla, kdo jsi. Jsme rádi, že jsi zpátky.

Tyhle věty jsem slýchávala několik měsíců a utichly, až když mě pustili domů. Byla jsem vděčná, že nemusím slyšet to samé a necítím se jako na kolotoči odpovědí a otázek.

Unavená z toho všeho jsem toužila jen po své posteli a tichu. Mít čas pro sebe bylo těžké. Vlastně si ho vůbec získat. Stále jsem toužila po tom, abych mohla odejít sama ven a procházet se po městě. Chtěla jsem se cítit svobodně, rozhodně ne jako vězeň.

Byla jsem uvězněná ve svojí vlastní hlavě.

Nevědět, kdo jsem a co jsem dělala, mě ničilo. Nikdo nechápal moji posedlost mými fotoalby, které mi máma vedla od dětství. Gabriela dokonce ve svém telefonu vytvořila složku se všemi fotkami, kde jsem byla. Bylo těžké se dívat na dívku, která se pořád usmívala a věděla, kdo je.

Každý mi říkal, kdo jsem. Jak to, že jsem nevěděla, kdo jsem já? Nebylo to snad to hlavní?

Naučila jsem se usmívat, přikyvovat a být tou Lunou, kterou jsem byla před několika měsíci. Vtipná, veselá, radostná a plná štěstí. Byla to slova, která jsem si každý připomínala. Ráno a večer. Jakási matra u které jsem měla pocit, že nefunguje.

Ta díra v mé mysli, ta prázdnota.. naučila jsem se myslet srdcem, vnímat ho plně a důvěřovat mu víc jak komukoliv jinému. Ten pocit se kterým jsem žila, kterým jsem dýchala, které šeptalo temné ticho v mé hlavě, se stal pro mě záhadou.

Co když mi někdo vzal mé vzpomínky?

V jídelně jsme společně seděli v rohu u stolu. Holky si fotily rozvrh Montgomeryho Fletchera a já jsem zkoumala puding, který vypadal jako Blobby z Hotelu Transylvánie.

,,Věděla jsi, že cukrovou vatu vynalezl zubař?" zeptala se Chloé naproti mně.

Zvedla jsem k ní pohled. ,,Ne."

Uklidila knihu, kterou právě četla do tašky a odsunula tác s netknutým jídlem stranou. ,,Většinu těch sladkostí s hromadou cukru udělali zubaři. Pěkná ironie," odfrkla si.

Její krátké fialové vlasy se leskly pod světlem zářivek. Chodila do třetího ročníku stejně jako já a vypadala na svůj věk starší. Člověk by si řekl, že už dávno chodila na vysokou. Měla krásnou srdcovitou tvář, plné růžové rty a jemně zešikmené hnědé oči, které poukazovaly na její původ.

,,Jo, ironie," souhlasila jsem a dotkla se vidličkou do žluté hmoty, která se začala hýbat. ,,Jak se máš?"

,,Skvěle, vážně. Budu se mít ještě líp, až odsud odejdu." Krátce se zasmála a kývla špičatou bradou na mě. ,,Ty?"

Pátrala jsem po skrytém významu, jenže její otázka se zdála být normální. ,,Ujde to."

Zvedla světlé obočí, ale nic neřekla. Všimla jsem si, jak Gabriela něco pošeptala Madrid a začaly se chichotat. Nechápala jsem změnu jejího chování. Ranilo mě, že si mě nevšímala a věnovala se víc novému studentovi.

,,Nechápu, jak holky můžou tak šílet z jednoho kluka," vydechla jsem a mračila se na záda Gabriely.

Chloé se rozesmála a plácla do stolu. ,,Přesně! Máma mi vždycky říkala, že kluk má běhat za mnou a rozhodně - rozhodně - já za ním ne. Protože muž je dobyvatel, Chloé. Kdo by si vážil hradu, který ani nemusel dobývat?" Poslední věty řekla se silně znatelným přízvukem.

,,Dokonce i v historii to tak bylo. Nyní nikoho nezajímá jak přemýšlí muži a jak ženy," pokračovala Chloé. Vytáhla z batohu čokoládu, rozbalila ji a bezstarostně se zakousla do tabulky.

,,Ty nelámeš čokoládu?" Překvapení ve tváři jsem ani neskrývala.

Beze studu odhalila hnědé zuby. ,,Dokážu s tím žít," řekla vážně a kývla na mě tabulkou čokolády. ,,Co ty?" Koutky rtů ji cukly.

Vyprskla jsem a začala se hlasitě smát spolu s Chloé. Její naprostá lhostejnost o tom, co si kdo pomyslel, se mi v tu chvíli natolik zalíbila. A ještě víc to, jak dělala věci úplně jinak, než ostatní.

Až když jsme se obě dvě pomalu uklidnily, zaregistrovala jsem, že na nás lidi beze slov zírali. Bylo mi to jedno.

Chloé se znovu spokojeně zakousla do čokolády. ,,Líbíš se mi," pokračovala mezi sousty čokolády. ,,Tyhle děcka si neumí užívat života a smát se." Mávla k někomu neurčitému. Poté ztlumila svůj hlas do šepotu. ,,Jsi fajn, Luno."

,,Děkuji ti," odpověděla jsem upřímně s malým úsměvem.

Mrkla jsem na hodinky a nenápadně odsunula k otočené Madrid puding. ,,Za chvilku musím na hodinu." Přehodila jsem si batoh přes rameno. Krátce jsem jí zamávala a poté jsem se otočila a odešla z jídelny s úsměvem na tváři.

Na chodbách byla často zima. Topení se před několika lety rozbilo a od té doby se škola nedostala k tomu, aby se opravilo. Proto většina z nás chodila v tomhle období co nejrychleji a do tříd se prakticky vběhalo. Někdo dokonce chodil v bundě, šále a čepici. Přesto jsem do třídy nepospíchala, jak jsem to v posledních dnech dělala.

Šla jsem klidně a nevnímala zimu. Narazila jsem na pár lidí, kteří mě cestou pozdravili.

Vešla jsem do třídy a sledovala, jak se mi houpe sem a tam bílá tkanička. Vypadala jako žížala a přestala, jakmile jsem se zastavila. Černý pár vysokých bot, který před mými fialovými converskami objevil, vypadal téměř komicky.

Jakmile jsem zvedla pohled, došlo mi, že to dívčí šílenství má důvod.

Černé vlasy měl neupravené a tmavě zelené oči se vpíjely do mých. Jeho pokožka měla nazlátlý odstín, přesto oblečený celý v černém vypadal bledší. Dlouhé nohy měl natažené pod lavicí, která se zdála, že mu je malá.

,,Co chceš?" zeptal se nepřátelsky.

Obrnila jsem se proti němu. ,,Tady sedím já."

Dál se válel na mojí židli. Pouze zvedl černé obočí.

,,Hele, sedíš na mém místě a já si nebudu kvůli tobě přesedat. Takže se zvedni a sedni si třeba do třetí lavice u dveří," namířila jsem na to místo prstem. ,,Tam ti to projde."

Protáhl se jako kočka, kterou jsem probudila.

Došlo mi, že tohle je přesně ten typ kluka, které jsem neměla ráda.

Stříbrný řetízek s domečkem se mu zhoupl na hrudník. Vyjekla jsem a majetnicky po něm chmátla. Zvládla jsem po něm projet bříškem palce, než moji ruku odstrčil.

Jeho či ztmavly zlobou. ,,Nesahej na to." Domeček hbitě schoval pod tričko.

,,Odkud to máš?" zeptala jsem se zvědavě. Úplně jsem zapomněla na to, že jsem chtěla být ta drsná.

Neodpověděl mi.

,,Je mi povědomý," vydechla jsem zmateně. ,,Někde jsem ho viděla." To už jsem si mumlala sama pro sebe.

Montgomery Fletcher nevypadal jako typ člověka, co by nosil přívěšky s domečky. Vypadal spíš na kožené náramky, stříbrné řetězy a hodinky za stovky dolarů.

,,Dá se někde sehnat?" Dál jsem zírala na obrys domečku pod jeho tričkem.

V očích mu přejela nerozluštitelná emoce, která zmizela tak rychle, jak přišla.

,,Ne, je na zakázku," odvětil tiše a odvrátil ode mě pohled.

Vstal a odešel ze třídy.

Já vím, já vím. Chtěla jsem vydávat každý pátek, ale jelikož jsem nemocná, tak přidávám další kapitolku. V pátek vydám samozřejmě taky. :-)

Jinak nyní se dívám na seriál Super drbna - obvykle se na takové seriály nedívám, ale jaksi mě to chytlo, jej. :-D Budu ráda za jakýkoliv dobrý seriály, protože jich není nikdy dost.

S láskou Váš nemocný Snehulacekk. <3