Tohle všechno bylo dost zlý. 

Čas se vlekl rychleji a vzduch byl prosycený tolika emocemi, až jsem je začala pociťovat - jako by byly mé. Nedokázala jsem rozeznat hranici mezi svými a cizími pocity. 

Od momentu, kdy přiběhli Sam s Emiliou, uběhlo pár minut. Možná deset, patnáct a nyní jsme všichni stáli v místnosti, kde se všechno řídilo a projednávalo. Stephen stál uprostřed spolu s Montym, Samem, Patrickem a dalšími savanty, které jsem neznala. 

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, došlo mi, že jsou tady úplně všichni savanti, kteří žili pod jednou střechou v Hnízdě. Byly tu ženy, muži a děti. Bylo jich tolik a všichni se tvářili ztrhaně. Nedokázala jsem se na ně dívat. Klopila jsem zrak a snažila se tu bolest potlačit. 

Valerii jsem znala jen chvíli. Jen jsme prohodili pár slov. Pomohla mi. Přesto ten pocit.. ten pocit, který cítili všichni kolem, jsem cítila, dusila se jím a v hlavě měla naprosté ticho. Právě někdo umřel. Savant, dívka, dcera, kamarádka.. neznala jsem ji a chtěla jsem křičet na sebe, na ostatní, na všechno v tomhle světě, který se zdál tak nespravedlivým. Nemusela jsem ji znát, abych věděla, že ona si to nezasloužila. 

Monty mi říkal, že lovci loví savanty. Že umírají rukami lovců, nebo těch savantů, kteří zběhli a přidali se na jejich stranu. Varoval mě a zachránil mě před stejným osudem, jaký měla Valerie. I on sám byl terčem lovců, my všichni a museli jsme s tím žít. 

Poprvé jsem pocítila strach, který jsem nepoznala. Měla jsem strach o něj, nikoliv o sebe. Kdyby ho dostali.. kdyby dostali Montyho.. nedokázala jsem tu myšlenku dokončit.

Kdosi se postavil vedle mě a opřel se o stěnu. ,,Nenávidím to," přiznala tichým, nenávistným hlasem Sarah. ,,Pokaždé, když někdo z nás umře, chci najít lovce a donutit ho zaplatit za to, co udělal. Valerie si nezasloužila zemřít, ale já ano."

Trhla jsem sebou a podívala se na ni. Pozorovala dav savantů. Sklopila jsem zrak. ,,Nikdo si nezaslouží zemřít," namítla jsem tiše a myslela to vážně. 

Koutek rtů se jí povytáhl výš, její oči zůstávaly chladné a plné divoké planoucí nenávisti. ,,Ti, co si nezaslouží zemřít, zemřou a ti, co ano, zůstávají a vesele si chodí po tomhle zvráceném světě. Lovci nás zabíjí pro zábavu a my se skrýváme, protože nejsme dost silní, nedokážeme držet pospolu, protože nás odděluje strach. Žijeme ve strachu. Je to úplně to stejné, jako bys na bitevním poli vyrazila na stranu nepřítele."

,,A ty žiješ ve strachu?"

,,Ne," odvětila klidně. ,,Jsem připravena čelit smrti. Nebojím se jí. Nemám z ničeho strach. Už ne," všimla jsem si, jak sevřela ruce v pěst. ,,Já nežiju, Luno, já pouze přežívám."

Slzy, které jsem celou dobu potlačovala, vyhrkly a stékaly mi po tvářích. Naprosto jsem jí chápala, naprosto jsem věděla, co myslela a cítila. 

,,Nebreč," zavrčela. ,,Pro mě ne. Já si něco takového nezasloužím."

Rukávem jsem si utřela slzy a pohlédla do jejích rudých očí. ,,Zasloužíš si vše, Sarah. Vím, že ode mě ti to nic nedá a nepředám ti něco, co by ti pomohlo, ale musíš vědět, že ty za to stojíš. Nevím, co se ti stalo, ale vím jistě, že tebe to nezlomí. Ještě tě to nezlomilo, ačkoliv si to myslíš. Vidím to. Cítím to," nadechla jsem se. ,,Já si nepamatuju dva měsíce svého života a myslela jsem si, že mě to zlomilo, ale zjišťuji, že ne. Tohle mě nezlomilo. Chceš vědět proč?"

Nečekala jsem, až odpověděla. ,,Protože jsem se díky svojí amnézii naučila myslet srdcem. Začala jsem se soustředit na své srdce, na to, co mi říká. Vidím svět jinak, cítím ho jinak a popravdě.. cítím se lépe."

,,Já nemám žádné srdce," řekla prázdným hlasem. Rudá barva z jejích očí zmizela. ,,Nezasloužím si přátele. Nezasloužím si svoji spřízněnou duši, ani rodinu." S těmi slovy odešla. 

Dívala jsem se, jak její silueta mizela a vydechla všechen vzduch z plic. Nemohla jsem na ni tlačit. Podívala jsem se do středu místnosti, kde stál Monty. Dokonale se ovládal. Vyrovnaně stál a naslouchal tomu, co říkal Patrick. Neviděla jsem v jeho výrazu ani stopu po emoci. Šok, který jím proběhl v kuchyni, zmizel a mě začala hlodat myšlenka, která se mi nelíbila. 

Co když o tom věděl? šeptal hlas v mé hlavě. Nabádal mě, abych myšlenku rozvíjela a uvažovala, jenomže mé srdce se nikdy nepletlo. Neudělal to. Celou dobu byl se mnou. 

,,Myslím si, že by se ti hodila společnost," ozval se další hlas. Jemnější. Pod šedýma očima měla Emilia kruhy a blond vlasy měla rozcuchané. 

,,Ahoj, Em." Přijala jsem zkratku, kterou používal Monty. 

Pousmála se. ,,Omlouvám se, Luno. Nechtěla jsem se ti vyhýbat. Ale.. musela jsem. Všichni musíme."

Pokrčila jsem rameny. ,,Monty mi to vysvětlil. Ale.. nechci si o tom povídat. Nechci vůbec mluvit."
Chápavě kývla a podívala se na Sama, který naslouchal tomu, co říkal Monty. Ti dva byli sehraní a chytří, byli to bratři a kryli si záda. A nyní.. 

,,O čem se baví?" ptala jsem se.

,,Jestli musíme všichni opustit hnízdo a odletět do Londýna."

,,Do Londýna?" 

,,Londýn je něco jako hlavní hnízdo všech hnízd. New York je druhé. Ale Londýn.. je větší a chráněnější. Žijí tam mocnější savant-"

,,KDE JE VALERIE?" vykřikl muž, který odstrkoval lidi a řítil se k Stephneovi. Narovnala jsem se a zarazila se. Jeho aura byla tmavá, plná obav a bolesti. To, co cítil, na mě mělo obrovský vliv. Jako by mě svými pocity praštil. 

,,Edde," začal pomalu Monty, jenže on se řítil k Stephenovi a nezastavoval. Ruce měl zatnuté v pěst. 

,,Drž hubu, Montgomery. Chci vědět, kde je Valerie. Kde je? Kde je moje spřízněná duše?" křičel. Nikdo se mu neodvážil odpovědět. 

Stále jsem nechápala, co to znamenalo mít spřízněnou duši. V tu chvíli mě to nezajímalo.

,,Je mrtvá," odpověděl Stephen tiše. 

Edd zpozorněl a zastavil se. ,,Ne," vydechl. ,,Není to možné." Jeho oči ho zradily, viděla jsem tu bolest, tu krutou realitu, kterou si uvědomoval. Edd padl na kolena a prosebně se podíval na ženu se zrzavými vlasy, které měla v přísném uzlu. Zelené oči měla plné slz. 

,,Uzdrav moji Val," vydechl prosebně. ,,Julie, prosím, uzdrav ji. Přived ji zpátky. Dám ti cokoliv. Cokoliv." Ta poslední slova zašeptal, jako by mu dělalo potíže vůbec mluvit. 

Julia odvrátila od něj zrak. ,,Odpust mi to, Edde, ale nemůžu." 

Všichni tiše přihlíželi tomu, jak se Eddovo srdce tříštilo. Prudce jsem se odstrčila od zdi a vyhýbala se pohledům, které na mě savanté vrhali. Nedokázala jsem se dívat na jeho bolest, nedokázala jsem ji cítit, nedokázala jsem myslet. Z nepochopitelného důvodu jsem ho chápala, rozuměla mu. 

Naříkal nad ztrátou Valerie, křičel do dlaní a já ho opatrně, avšak pevně objala. Jeho silné paže se obtočily kolem mě a sevřely moje tričko v pěsti. Přijímala jsem jeho bolest, vtahovala ji z něj a trpělivě ho objímala. Ani na chvilku jsem ho nepustila. 

,,Je mi to líto," řekla jsem mu do ucha a on mě sevřel pevněji. 

Má slova roztříštila jeho odhodlání. Nekontrolovatelně se rozvzlykal a já spolu s ním. 

,,Udělám všechno, co budu moct, aby lovci už nikdy nikoho nezabili. Přísahám."

,,My všichni," ozval se kdosi za námi a já se zapřísahala, že savanté nezemřou. Ode dneška byli má rodina a já je budu bránit - stejně jako oni mě. Stejně, jako Monty. 

Pohlédla jsem do moldavitových očí Montgomeryho Fletchera. Viděla jsem v nich to stejné odhodlání, které jsem právě cítila. To nezlomné, ocelové odhodlání. 

Tím vším to začalo.

A taky skončí, slíbila jsem si. 

Krásný pátek!

Víte.. propadla jsem STAR WARS a miluju to. Nikdy jsem nebrečela u filmu tak, jako u Epizody III. Stále rozdýchávám Anakina Skywalkera a dlouho budu. Tenhle svět je tak dokonale promyšlený, tyhle postavy.. musím se uklidnit. 

Prostě a jednoduše: Naprosto souhlasím s komentářem, že Anakin je mega hot a nejde mu odolat. B-)

A taky nejde odolat nadšení, že Hayden Christensen se vrací do role Anakina. :-D

Nicméně tenhle týden je prostě plný STAR WARS. Poslouchám soundtracky, přemýšlím o ehm, ději všech filmů a po škole se dívám na Klonové války. No a jinak.. stále čtu knihu YOU a hodlám ji dneska dočíst. 

No a co VY? B-) Je tady někdo fanoušek Anakina? B-)

- S láskou Váš Snehulacekk.