Noční klub Krvavá Sue byl zrekonstruovaná továrna. Patrick přišel k hlídači a něco mu říkal a gestem ukázal na nás - na mě, Montyho, Emilii, Sama a další dva savanty, které jsem jmény neznala. Než jsem se stačila zeptat na vstupné, hlídač ustoupil stranou a kývnul. Patrick se potěšeně usmál a poplácal ho po rameni.

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na stroboskopické světlo, které tepalo bíle a černě. Vnitřní zdi byly zbourané a v otevřeném prostoru se tísnila a vířila lidská těla. Jejich aury udeřily do mých očí stejně jako kdyby někdo vyprsknul barevné třpytky. Promnula jsem si oči a snažila se soustředit na něco jiného.

Ventilace v klubu nefungovala a mě zasáhl pach zpocených těl smíchaný s parfémy, cigaretovým kouřem a něčím nakysle nasládlým. Většina návštěvníků vypadala, že je snad o deset let starší než já, a byla jsem tu jediná v černý džínech, upnutém černém roláku a vysokých kožených botách. Vlasy jsem měla stažené ve vysokém culíku. Savanté vedle mě byli oblečení tak, jako ostatní a Monty, který měl na sobě koženou bundu plnou řetězů, cvočků, železných křoužků, ostnů a boty dokonale ladící k bundě, se hodil k lidem kolem nás. Vlastně jsme se sem nehodili jen já a Patrick se svojí růžovou čepicí. Nevypadalo to, že by ho to zaráželo. Nechala jsem svůj výraz dokonale chladný a nezaujatý.

Prošli jsme davem a hlídači nám otevřeli dveře se zatmavenými skly.

Muzika byla jiná v téhle uzavřené části klubu. Pouštěly se písničky z devadesátek, osmdesátek a lidé tančili jako o život. Muži i ženy, kteří nápadně připomínali Roba Zombieho pohazovaly vlasy, vráželi do sebe a olizovali se. Vypadalo to, že každý se snažil obléct se do nejšílenějšího oblečení. Chlapík, který měl kostkované růžovo-hnědé kalhoty, rudou volánkovou halenku a kolem krku přívěšek s hodinkami, tančil uprostřed davu s kyprou ženou v latexových hadrech, která horlivě třásla boky do rytmu hudby.

Šli jsme do tmavého rohu klubu, kde byla volná sametová rohová pohovka. Z ní jsme měli dobrý výhled na dveře a zároveň na dav. Posadila jsem se vedle Emilie a dívky s krátkými vlasy v dlouhém koženém kabátě. Oči měla podtržené zlatou linkou. Myslela jsem, že se jmenovala Valerie a dokázala uzdravovat jak sebe, tak i ostatní.

Patrick okamžitě zmizel u baru a objednal si u barmana v kukle a průsvitném lesklém tílku. Napil se čiré tekutiny a zmizel v davu. To samé udělal Sam a Emilia, kteří odešli kamsi pryč. Seděla jsem tady s Montym, Valerií a Eddem nebo jak se jmenoval. Ti dva zmizeli v tančícím davu a já zůstala s Montym sama.

Jeho moldavitové oči se v klubovém osvětlení leskly. Rozbušilo se mi srdce a já si poposedla. ,,Zíráš na mě," řekla jsem hlasitě a poté jsem zamumlala. ,,Zase."

Soudě dle jeho výrazu mi rozuměl. ,,Ty na mě taky zíráš."

Protočila jsem očima. ,,Takhle konverzace je primitivní."

Montyho ústa se rozlila v pirátský úsměv a pohodlně se opřel do pohovky. ,,Jestli to chceš primitivní, Luno," začal a já se zamračila. ,,Tak krásně voníš. Jako růže a čokoláda. Nikdy by mě nenapadlo, že se k sobě tyhle dvě věci k sobě hodí, ale hodí."

,,Žádný parfém nepoužívám," odpověděla jsem s rudými tvářemi.

,,Parfém jsem nemyslel. Feromony ano. My savanté máme smysly o kapku lepší, než obyčejní lidé."

Zaujalo mě to. ,,Co cítíš?" ptala jsem se zvědavě.

,,Tebe," odvětil prostě.

Popuzeně jsem od něj odtrhla zrak a rozhlédla se po klubu. Dveřmi, kterými jsme vešli, prošla Sarah v korzetu a podpatcích. Černé vlasy měla rozpuštěné, oči silně podtrhnuté linkami a rty lesklé. Vypadala jako královna a zároven jako bohyně. Všimla jsem si, jak se pár lidí otočilo a aury jim zrudly touhou. Očividně se sem chodili bavit všichni mladiství savanti.

Monty si všiml mého výrazu a posunul se blíž ke mně. Sarah však nemířila k nám. Mířila si to sebevědomou chůzí do středu vířícího davu a připojila se k šílenému tanci, který vedl pár dvou mužů v kloboucích a černé kůži. Nevypadala, že ti dva muži jí připadali nebezpeční. Mně podle jejich aur přišli víc než nebezpeční.

,,Smím tě požádat o tanec?" zeptal se Monty s milým úsměvem na rtech.

,,Neumím tančit jako oni," řekla jsem a kývla bradou na kyprou ženu, která stále tančila. ,,Nejsem na to stavěná."

,,To není pravda." Vystřelil do stoje a vzal mě za pravou ruku. Odvedl mě do davu, kde si mě přitáhl k sobě a pustil se do pomalého tance, který neladil s dunící hudbou. Pár lidí se po nás ohlédlo.

,,Nevšímej si jejich pohledů. Všichni se tady snaží vymyslet co nejšílenější tanec. Uvolni se, já tě povedu."

Polkla jsem. Monty vyplnil mé zorné pole a vše kromě něj se rozmazalo. Obklopovaly nás jen matné aury lidí kolem nás. Hudba rázem zpomalila a můj dech se zklidnil.

Tanec s ním zničil veškeré mé zábrany. Rozmetal na prach mé odhodlání držet si své pocity pevně ve svých rukou. Nechala jsem se jím vést a uvolnila se pod jeho hřejivým dotekem. Nadechla jsem se jeho vůně. Střetla jsem se s jeho hlubokým, smyslným pohledem a mě v temném koutě zašimraly vzpomínky, které se nechtěly vrátit. Narážely do temné stěny a já pevně zavřela oči.

Zatočil se mnou a znovu jsem se celým tělem k němu přitiskla. ,,Lepší," zamumlal mi do ucha.

Nikdy dřív jsem takhle netančila a Monty mě překvapoval. Typovala bych ho do tanců, které dělali lidé kolem nás. Způsob tance mě přemístil na jiné místo i čas. Po celém těle mi projel elektrický výboj a já vnímala, jak je sebevědomý, elegantní a přitažlivý. Táhlo mě to k němu, vždycky, jenže až nyní mi to plně začalo docházet.

,,Kde ses naučil takhle tančit?" vydechla jsem, když si mě po otočce přitáhl k sobě.

,,Uměl jsem ho už když jsem se narodil."

V hrdle mi zabublal smích.

Neusmál se, ale vycítila jsem, že se dobře bavil. ,,Směješ se mi?"

,,Ne," řekla jsem s úsměvem.

Přiblížil se a já si najednou uvědomila, jak je velký, jak se mu zvedá hrudník a jak mě jeho dotyk pálí. ,,Jestli nepřestaneme," začala jsem, jenže mě umlčel, když mě začal zaklánět. Jeho oči se zasekly v mých. Neodtrhnul ode mě zrak, zatímco mě zakláněl a já sotva zvládala myslet, dýchat, mrkat, vnímat.

Posadila jsem se na pohovku a usmála se do telefonu. Vlasy jsem měla smotané v drdol ze kterého se mi uvolnilo pár pramínků a na sobě jsem měla bílé tričko s květinami. Přišla mi zpráva a já se rozesmála. Odepsala jsem a broskově oranžové nehty na rukou se zaleskly. Okno, které se nacházelo poblíž pohovky, bylo otevřené a prosvítalo jím sluneční světlo. Vypadala jsem, že jsem spokojená. Protáhla jsem holé nohy a tmavé oči mi zajiskřily, když mi telefon začal vyzvánět.

Ustoupila jsem o krok dál a najednou jsem netušila, kde se nacházím. Muzika kolem mě řvala a všude kolem mě jsem viděla aury lidí. Udělala jsem další krok dál a do někoho vrazila.

,,Luno?"

,,Musím odsud pryč," vyhrkla jsem a pospíchala co nejdál od něj.

Probojovala jsem si cestu davem, prošla dveřmi a vyběhla z klubu. Chladný vzduch mě říznul do plic, jenže já nedokázala dýchat. Opřela jsem se zády o cihlovou zídku a skryla se ve stínech. Objala jsem se rukama. Cítila jsem, že se blížila další vzpomínka.

,,Znáš tajemství, které nikdo nikdy nesměl znát, " šeptal hlas. Ústa jsem měla plná drhnoucí látky, která vzdáleně připomínala drsný jazyk kočky a ruce jsem měla svázané provazem, který byl až moc těsný. Nevěděla jsem, kde to jsem. Oči jsem měla zavázané a byla jsem přivázaná k židli. Do nosu mě udeřil pach plísně.

,,To tajemství neměl nikdo živý znát," pokračoval. ,,Ani já ho neznám. Proto stále žiješ. Musíš mi ho říct, musíš! "

Pozvracela jsem se. Klesla jsem na všechny čtyři. Do ruky se mi zabodl střep, jenže já tu bolest nevnímala. Vnímala jsem jen vzpomínku.

,,Jsi vskutku poklad. Nemůžu tě zabít, ačkoliv po tom toužím. Můžu ti však ubližovat jak se mi zlíbí. Ani čas nemám omezený," šeptal dál. Připadalo mi, že se kolem mě plazil jako had připravený mě uštknout.

,,Sděl mi své malé tajemství, které je pro svět tak velké, krásný savante. Sděl mi ho v hádance, sděl mi ho v písničce," šeptal.

Dávila jsem se a třásla se po celém těle. Věděla jsem, že nával vzpomínek se zasekl. Tenhle útržek..

Moje tělo vypovědělo službu a já spadla celou svou vahou na asfalt. V ústech jsem stále cítila tu odpornou látku, v nose mě šimral pach plísně a mé ruce byly svázané. Nemohla jsem se z těch provazů dostat, nemohla jsem..

,,Luno?" uslyšela jsem.

Zalapala jsem po dechu a zkusila jsem se posadit. Neúspěšně.

,,Co se děje?" ptal se Monty a v hlase mu byla znát úzkost. Klekl si ke mně.

Kdosi další se k němu přidal. ,,Krvácí, ty debile. Uhni." Ten hlas patřil Valerii.

,,Leží ve střepech," zamumlala tiše. ,,Proboha, nemohla ses složit někde jinde?"

,,Val," varoval ji Monty.

Dotyk, který jsem ucítila ve své dlani, začal chladit a poté hřát. Svědil mě, jenže po chvilce ten pocit zmizel. Monty si mě vzal do náručí a smetl střepy z mé bundy. Nadechl se, připravený mi něco říct, jenže nic neřekl. Prohlížel si mě a pátral po mém těle.

Všechno sklo, které se nacházelo v ulici se zvedlo do vzduchu a odletělo do přeplněné popelnice na konci ulice. Jeho, mě ani Valerie se sklo nedotklo.

,,Někdo by nás mohl vidět," namítla Valerie.

Ostře jsem se nadechla a vydechla všechen vzduch z plic. Stopy po vzpomínce byly pryč a já získala zpět vládu nad svým tělem. Slyšela jsem auta, která jezdila po nedaleké silnici, hluk klubu. Bylo to, jako bych se vynořila z hloubky oceánu na hladinu a mohla se konečně nadechnout.

,,Nikdo nás neuvidí," řekl rozhodným hlasem Monty. Jeho oči se stále neodtrhly od mého obličeje. Pátral v mých očích stejně jako já v těch jeho.

,,Kdyžtak se o to Luna postará, že?" Na jeho tváři se objevil náznak úsměvu.

,,Zmlkni," utrousila jsem skřehotavě.

Sděl mi své malé tajemství, které je pro svět tak velké.

Už nyní jsem věděla, že tohle mě bude strašit ve snech. Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem si původně vzpomínat nechtěla. Bála jsem se vzpomínek, které nemusely být příjemné. Které mě mohly vyděsit. Odhalit něco, čeho bych pak litovala.

Valerie se vyhnula tomu, co jsem vyzvracela a klekla si ke mně. Její velké modré oči si mě prohlídly a pak se zamračila na Montyho. ,,Nelhal jsi. Ona je vážně savant."

,,Samozřejmě, že je," odvětil prostě Monty. Všila jsem si však toho, jak z jeho ramenou spadlo neviditelné závaží. ,,Nikdy bych vám nelhal. Nikdy."

,,My víme, Monty. Všichni víme, že bys nám nelhal, ale musíme být opatrní. Lovci jsou nám na stopě a jdou po tobě a Samovi. Nechceme, aby kohokoliv z nás dostali. Vím, že to chápeš, protože ty bojuješ dvakrát tolik. Bojuješ za každého savanta. My s Eddem ti věříme, ale poté, co Eddovi zabili Ivy jsme ostražitější. Co blbnu, ty to chápeš víc. Jen ti chci říct, že nechápu, proč-" Zarazila se a překvapeně sebou trhla.

Něco jí došlo. ,,Proboha," zašeptala. ,,Ona je," Vypadala, že jí došla slova. ,,Ona je.."

,,Ona je a tak to musí zůstat," nařídil Monty. ,,Ať  tě napadlo cokoliv, nikomu to neříkej. Nikomu nic neprozrazuj a Eddovi také ne. Je mi jedno, jak moc jste si blízcí, ale její bezpečí je pro mě na prvním místě."

,,Víte, že jsem tady taky?" prohodila jsem a opřela se rukama o chladný asfalt. ,,Dokážu se o sebe postarat."

,,To nepochybuji," řekl vážně ve stejnou chvíli, co Valerie řekla: ,,Ty to vůbec nechápeš."

Zvedla jsem obočí. ,,Co nechápu?"

,,Nic," odpověděl pohotově Monty a vstal se mnou v náručí.

,,Dokážu chodit sama."

Šlehl po mě zelenýma očima a pak mě opatrně pustil. Valerie se na mě najednou dívala jinak. Zaujatě si mě prohlížela a radostně se usmívala. Na chvíli mě napadlo, jestli je v pořádku. Jenže i Monty vypadal, že je potěšený její reakcí.

Co se to sakra dělo?

,,Na něco jsem si vzpomněla." Tím jsem radostnou atmosféru pokazila.

,,Na co?" zeptal se Monty a strčil si ruce do kapes.

Nejistě jsem se podívala na Valerii, která se stále usmívala. Prohodila krátkými blond vlasy a kývla. Naposledy si mě prohlédla, aby se ujistila, zda už jsem na tom lépe. Poté vyrazila a zmizela za rohem.

Zůstali jsme s Montym stát na místě. Odkašlal si. ,,Chceš se projít?"

,,Jasně." Byla jsem ráda, že mluvil rozumněji a byl klidnější. Vyšli jsme z tmavé uličky a vyrazili opačným směrem, než kterým šla Valerie. Hluk města mě stále překvapoval a já okouzleně pozorovala okolí.

,,Dokázal bych se na tebe dívat hodiny."

Prudce jsem otočila hlavu. Vždycky, když něco takového řekl s vážností a upřímností v hlase, jsem nevěděla, co bych měla odpovědět. Ani nyní mě nic nenapadalo.

Díval se před sebe. Nos i tváře měl zarudlé zimou. ,,Nemusíš odpovídat, má milá Luno. Jen jsem ti to chtěl říct."

Vděčně jsem se usmála. Prošli jsme kolem kola, které bylo ledabyle pohozené na chodníku. Šli jsme delší chvíli v tichosti, ponořeni ve svých vlastních myšlenkách a já se vnitřně připravovala na to, až se podělím o svoji vzpomínku. Místo toho jsem se však zeptala: ,,Kdo tě naučil tancovat?"

Věnoval mi smutný úsměv. ,,Tamina mě se Samem naučila tance, které říkala, že by každý muž měl umět. Mezi savanty se o ní mluví jako o ženě, která zachránila stovky savantů, jenže já ji vždycky viděl jako svoji matku. Jako anděla, který mě opatroval," zabočili jsme do ulice, která byla tišší. ,,Odbíhám od tématu. Naučila mě toho víc, než tancovat."

Natáhla jsem ruku a jemně se dotkla ohybu jeho lokte, abych ho zastavila. Naklonil hlavu ke straně. ,,Chybí ti," konstatovala jsem. Přikývl. ,,Mně chybí moje máma. Víc než to. Vím, že je správné být tady. S tebou. Je to bezpečné jak pro mě, tak i pro ni. Ale chybí mi."

Ostrý poryv větru mi umožnil na chvíli zavřít oči. Když jsem je otevřela, díval se na mě. ,,Já vím, Luno. A budu možná znít sobecky, ale jsem rád, že jsi tady se mnou. Jsem pak klidnější."

Pustila jsem ho a pokračovali jsme dál. ,,Mrzí mě, že jsme se hádali. Neměla jsem ti říkat, že jsi špatný přítel," otřásla jsem se zimou. ,,Lhala jsem. Jsi mým přítelem a tím nejlepším. Vím, že jsem protivná, náladová a hořká.."

Monty si svlékl bundu a podal mi ji. ,,Nerad tě vyrušuji, ale je ti zima."

Zírala jsem na bundu. ,,Já vím."

,,Tak si ji vezmi." Stačilo mi pohlédnout do jeho neoblomného výrazu a oblékla jsem se kožené bundy, která byla pěkně těžká. Počkal, až jsem si ji zapla a řekl: ,,Nejsi špatná, Luno. Máš právo být naštvaná na celý svět. A já se také omlouvám. Někdy je pro mě těžké neposlouchat své instinkty."

Nevydržela jsem to a vyhrkla: ,,Na něco jsem si vzpomněla."

Narovnal se a gestem mi sdělil, že poslouchal.

V puse mi vyschlo. ,,Někdo mě svázal k židli, nacpal mi do pusy nějakou látku a zavázal oči. Chtěl, abych mu řekla své malé tajemství, které je pro svět tak velké. Nemohla jsem promluvit, protože jsem měla plnou pusu. Nechápu to. Smrdělo to tam po plísni. Nedokážu si vybavit, zda to byl muž nebo žena, ale vím, že mě ten dotyčný oslovil Krásným savantem. Řekl, že ani on sám to tajemství neví a že není omezen časem. Nemohl mě zabít."

Monty ke mně zvedl rozzuřené oči. Mrknutím oka zuřivost zmizela. ,,Myslel jsem, že o tobě jako o savantovi nikdo nevěděl. Ne před únosem."

Pokrčila jsem rameny. ,,Ale dává to smysl, ne? Možná proto mě někdo unesl. Protože jsem savant. To by situaci měnilo."

Monty si zamyšleně přejel po čelisti. Byl ztracený ve svých myšlenkách, avšak šli jsme dál.

,,Pokud o tobě někdo ví, pak to znamená, že nejsi v bezpečí ani v New Yorku. Mám podezření, že někdo v hnízdě špehuje pro lovce, ale stoprocentně jistý si tím nejsem. Proto jsem toho o tobě řekl co nejméně, ale mohlo jim to dojít podle jména. Jestli tvůj únosce věděl, jak se jmenuješ a to bezpochyby věděl, pak musím vymyslet jinou strategii."

Zatvářila jsem se překvapeně. ,,Strategii?"

Nevzhlédl. Stále byl ponořený ve svých myšlenkách, přesto odvětil: ,,Požádám, aby ti Stephen dal pokoj poblíž mě. Přinejlepším naproti nebo vedle," podíval se mi do očí. ,,Naučím tě bránit se. Naučím tě vše, co zvládnu, protože se obávám, že čas hraje proti nám."

Krásnou středu!

Vydávám kapitolku takhle hezky brzo, protože jsem nemocná. :-D Zase.

Blíží se delší víkend a já ho promarodím. Nicméně mám víc času na koukání seriálů na které obvykle moc času nemám. Momentálně jsem v druhé sérii seriálu YOU a miluju to. Je to naprosto bezvadný a všímám si, že hodně lidí se na něj začíná dívat. Kdo ještě nezačal, doporučuji! Nebudete litovat. :-D

Už nám zbývá pár kapitolek a s klidnými kapitolkami se můžete rozloučit. :-) Jinak jako obvykle se ptám na VAŠE teorie. Jen pište, piště. Však to znáte, dělají mi radost. :-D

S láskou Váš Snehulacekk. :-) <3