Zády jsem se opírala o chladnou zeď  tréninkové místnosti a sledovala každého před sebou.

Všímala jsem si těch zvědavých pohledů, které na mě každý vrhal. Všímala jsem si toho, jak si nenápadně šeptali. Všímala jsem si také nenávistného pohledu Sarah, který jí nezmizel ze tváře od doby, kdy se probrala vedle mě a jen řekla: Nejsi tak slabá, jak jsem si myslela.

Sarah momentálně předváděla své bojové schopnosti s holohlavým mužem, kterému mohlo být pětadvacet. Měl mandlové velké oči, pleť tmavou jako káva a svaly na rukou široká jako má stehna. Jmenoval se Patrick a byl na mé straně - přidal se k Montymu a přede všemi mě bránil. Neznal mě - nebo přinejmenším jsem si nepamatovala, že bych ho kdy viděla - a stál na mé straně. Zjistila jsem, že to byl jeden z dobrý kamarádu Montyho.

Jakmile jsem pomyslela na zelenookého muže, okamžitě se můj zrak přesunul do levé části trénovací místnosti. Monty byl zpocený, bílé tílko měl nasáklé potem a ruce ve speciálních rukavicích sevřené v pěsti - stejně jako jeho bratr Sam.

Za ty dva dny, co jsem tady byla, jsme toho spolu moc nenamluvili. Sotva jsme se viděli. Sotva jsem se viděla s Emiliou a Samem. Stal se ze mě samotář. Jedla jsem s nimi, spala pod jednou střechou, ale to bylo vše.

Už přes den jsem s nikým nepromluvila a doufala jsem, že můj rekord se posune na dva dny. Jediným mým společníkem byl Mikky, kterému stačilo, když jsem kývala nebo se mračila místo slovních odpovědí.

Tohle bezpečné místo pro savanty bylo sice bezpečné.. ale pro mě nikoliv. Sice jsem byla savantem jako každý z nich, ale oni tady měli rodinu, oni se navzájem považovali za rodinu. Nemuseli mi to říkat, abych věděla, že mě za ni nepovažují. Čekala jsem, že budou přátelštější jako Emilia. Rozhodně jsem nečekala chladnou odtažitost, která mě v tomto hnízdě savantů dusila.

To všechno mě dokopalo k samotě, kterou jsem nenáviděla.

Protože samota znamenala, že se budu zaobírat myšlenkami na svojí amnézii. Stačilo mi pár hodin, než mi došlo, že adrenalin mi pomáhá se odreagovat a zapomenout na to, že si vlastně dva měsíce svého života nepamatuji. Zapomněla jsem na svojí amnézii, alespoň na pár chvilek.

Jenže nyní jsem se musela vrátit zpět do drsné reality a začít se věnovat svému plánu, který mi tak trochu nevyšel. Ale dělat unáhlené závěry nebyla zrovna moje silná stránka. Musela jsem přemýšlet, protože lovci se stále pohybovali po světě a hledali nás. Tušila jsem to. Tušila jsem, že lovkyni došlo, že jsme jí lhaly.

A to se mi nelíbilo. Napjatá atmosféra mezi savanty se dala krájet a sem tam se přestal někdo ovládat a párkrát probliklo pár emocí, které jsem dokázala přečíst. Začala jsem se soustředit na své okolí a začala se v něm organizovat.

Stále jsem však nechápala, proč se mnou Monty nemluvil. Stále jsem nechápala, proč jsem měla ten nepříjemný tíživý pocit. Vyhýbal se mi a já netušila proč. Nenapadlo mě zrovna mnoho důvodů, které by ho k tomu donutily. Jenže.. nemusel se nutit. Třeba jsem ho omrzela a on splnil úkol, který měl jasně daný.

Byla jsem v bezpečí a tím to haslo. Nashle, doufám, že si pobyt v hnízdě užijete.

Odtrhla jsem od něj pohled a založila si ruce na hrudi. Musela jsem v sobě tu zlost a frustraci nějak ze sebe dostat. Pohledem jsem sklouzla na Lisu a její dvojče Amy. Ty dvě mě a Sarah uspaly pouhými dotyky. Jenže to mě nevyvedlo z míry jako to, že jim je jedenáct. Blonďaté dívky s modrýma očima seděly vedle mě a kreslily si. Nenahlédla jsem do jejich papírů, ačkoliv mě zvědavost přemlouvala.

Podívala jsem se na Sarah a přistihla ji, jak na mě upřeně zírá. Vyzývavě jsem se usmála a kývla bradou na žíněnku s jasně danou nabídkou: Chceš další kolo?

Její tmavé oči se potěšeně zableskly a já potlačila myšlenky, které mě varovaly a přesvědčovaly, abych to nedělala. Neprovokuj ji, šeptalo mé srdce. Poprvé jsem mu však nenaslouchala.

Patrick, který zaregistroval, že nemá její plnou pozornost se otočil, aby zjistil na koho se dívala. Já ji však opětovala pohled a vyčkávala. Musela jsem se zbavit všech svých myšlenek, svojí lítosti a strachu. Potřebovala jsem se cítit silná - tak, jako v moment, kdy se mi podařilo ji porazit.

Sarah udělala jeden krok ke mně a najednou přede mnou stál Monty. ,,Máš sebevražedné sklony?" zeptal se. Navenek to vypadalo, že byl naprosto klidný, ale já viděla tu vzteklou jiskru v jeho očích. Žádné stopy po pobavení, které v mé přítomnosti vždycky měl.

,,Dej mi pokoj." Chtěla jsem ho obejít, ale chytil mě za loket.

,,Je ti něco? Vypadáš, jako by se ti chtělo zvracet."

,,Leda z tebe," vyštěkla jsem a on se rozesmál. Překvapeně jsem sebou trhla.

,,Zkus to zapít." Pořád mě držel a vlekl mě pryč do kuchyně. Zaryla jsem paty do země.

,,Chceš mi pomoct?" zeptala jsem se a nečekala, až mi odpoví. ,,Drž se ode mě dál."

Jemně mi odhrnul pramínek vlasů z tváře. ,,Byl bych lhář, kdybych ti neřekl, že drsná část tvojí osobnosti se mi líbí. Je škoda, že se moc neprojevuje."

Vztekle jsem sebou trhla a udělala krok od něj dál. ,,Spíš je škoda, že jsi se mnou začal mluvit." Pak mi došlo, že si svého nemluvného rekordu nedočkám. Čekala jsem, že jsem se trefila do bolestivého bodu, jenže on si mě dál pobaveně prohlížel.

Ustoupil stranou, abych mohla jako první vejít do kuchyně. Protočila jsem očima nad jeho galantností a vešla jako první. Cítila jsem, jak šel za mnou a cítila jeho pohled na sobě. Okamžitě se mi v mysli vybavila vzpomínka na noc, kdy jsme se líbali. Potlačila jsem ji.

Vytáhnul z lednice plechovku limonády, otevřel ji a podal. Vzala jsem si ji a snažila se, aby se naše ruce nedotkly. Podle úsměvu, který po mně hodil, mi došlo, že si toho všiml.

Neposadila jsem se. Pozorovala jsem ho opřená zády o kuchyňskou linku. Ani jeden z nás od sebe neodtrhnul zrak. Připomínalo to večírek u Jareda, jenže tady v kuchyni jsme byli samotný. Monty vypadal, že se nechtěl bavit o tom, co se dělo poslední dva dny. Snažil se mě navést jinam.

Odložila jsem skoro prázdnou plechovku na linku. ,,Proč jsi se mnou nemluvil?"

Zpražil mě temným pohledem. ,,Nemůžu ti to říct."

Krátce, nevěřícně jsem se zasmála. ,,Tak ty mi to nemůžeš říct?" vyprskla jsem. ,,Už tak je dost zlé, že jsi mi toho nemohl moc říct ve škole, ale nyní? Odvezl jsi mě do hnízda savantů a opustil mě. Nepromluvil se mnou. Ani Emilia se Samem. Všichni děláte, jako bych neexistovala, a ostatní ví všechno o mně, ale já o nich nic. Zůstala jsem sama jen se svým vztekem, který nemám jak ze sebe dostat. Zůstala jsem sama a stále si nevzpomínám." To poslední jsem zvládla jen zašeptat.

Monty byl jako obvykle přeborník v skrývání svých emocí. ,,Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi nikdy nestála o to, aby ti lidé věnovali pozornost."

To mi dodalo další dávku vzteku. ,,Jenže to jsem neměla přátele!" vyjela jsem a přísně mu pohlédla do očí. ,,Jenže pak se ukázalo, že to přátelé doopravdy nejsou."

,,Obvinuješ mě z toho, že jsem špatný přítel?"

,,Neobvinuji tě. Sděluji ti to."

Po krátké minutě ticha promluvil: ,,Co teda chceš?"

Tím mě dostal. Nečekala jsem z jeho strany přímou otázku.

,,Chci se zbavit svého vzteku, Monty. Chci se cítit volná, chci si vzpomenout, chci umět ovládat svoji schopnost," řekla jsem tiše. ,,Chci dát vědět svojí mámě, že jsem v pořádku."

,,Nic víc?"

Znovu jsem se zarazila a uhnula pohledem.

Dopil obsah plechovky a sevřel ji. Nepříjemný zvuk mačkání plechu se rozléhal kuchyní. Monty vypadal, že byl zahloubaný ve svých myšlenkách. Pravděpodobně vymýšlel jak říct ne způsobem, který ještě nepoužil.

,,Dobře," řekl rozhodně. ,,Tohle všechno zvládnu zařídit. Co děláš dneska večer?"

Zarazila jsem se. ,,Budu spát."

Lhala jsem. Nespala jsem od doby, kdy mě Lisa díky svojí schopnosti uspala. Neměla jsem v plánu spát ani dnes.

,,To můžeš nyní," odvětil škádlivě a v jeho očích se objevila hravost. ,,Spánek zrušen. Večer se budeš cítit volná."

Vzala jsem plechovku a napila se, abych skryla úsměv.

-

Blížila se sedmá hodina a já držela v rukou telefon.

Byl tlačítkový a nový. Dívala jsem se na číslice, které mi oplácely pohled. Můj palec se vznášel nad tlačítkem s malým, svítícím telefonem. Stíny v pokoji se spojily a staly jednotnou temnotou a já nedokázala vnímat nic jiného, než ten telefon.

Měla jsem možnost zavolat mámě, jak jsem chtěla. Monty mi splnil první přání, které jsem si u něj vyžádala. To přání jsem mu skoro plivla do tváře, jenže on ho vzal vážně. Ani mi nedošlo, že jsem si doopravdy přála jí zavolat. Uklidnit ji, říct jí, že jsem v pořádku a že se nemá o mě bát.
Nemohla jsem jí říct vše. Doufala jsem však, že jí bude stačit, když jí řeknu alespoň to, že žiju. A že jsem stále bez ztracených vzpomínek.

Poposedla jsem si na posteli a polkla. Nebudu ztrácet čas, řekla jsem si. Stiskla jsem tlačítko a jakmile telefon začal vyzvánět, nedýchala jsem.

Okamžitě máma hovor přijala.

,,Ano?" Její hlas byl plný naděje.

Mlčela jsem. V tu chvíli jsem nedokázala říct ani jediné slovo.

,,Luno?" řekla tichým, prosebným hlasem. ,,Zda jsi to ty, tak prosím, prosím, řekni, že jsi v pořádku."

Roztřásl se mi spodní ret, když jsem otevřela ústa a řekla prázdným hlasem. ,,Ahoj, mami."

,,Luno," rozbrečela se. ,,Luno, kde jsi? Co se stalo? Řekni mi, kde jsi a najdeme tě. Budeš v bezpečí." 

,,Jsem v pořádku," řekla jsem a zkousla si ret. ,,Jsem v bezpečí a jsem zdravá. Nikdo mě neunesl." V podstatě.

,,O čem to mluvíš?"  zalapala po dechu.

Sevřela jsem pevněji telefon u ucha a zavřela oči. ,,Nemůžu ti to říct, mami. Promiň. Ale chtěla jsem ti říct, že jsem v pořádku a že se o mě nemusíš bát," odmlčela jsem se. ,,A taky jsem ti chtěla říct, že tě mám ráda a chybíš mi." Zpod zavřených víček mi vyhrkly slzy.

,,Luno, co to říkáš? To tě někdo nutí? Víš, že tě nepřestaneme hledat."

Vystřelila jsem do stoje a položila ruku na okno. Dívala jsem se na město, které svítilo a nikdy nespalo. Dívala jsem se kamsi do dálky a představovala si, jak by vypadala máma, kdybych neodjela s Montym. Kdyby mě někdo neunesl.

Polkla jsem vzlyk. ,,Mám tě moc ráda, mami. Vrátím se k tobě, jakmile budu moct, ale už musím jít."

,,Luno? Taky tě mám ráda! Ne-"

Ukončila jsem hovor a sevřela ruku na skle v pěst. Dostala jsem to, co jsem chtěla, ne? Měla jsem pocit, že v tom byl skrytý význam, který měl dojít jen mně. Odhodila jsem telefon na podlahu a odstoupila od okna. Ruka mi sklouzla k boku a já se roztřeseně nadechla.

Vyběhla jsem ze svého pokoje, který mi přidělil Stephen Hale. Ten, co řídil hnízdo a snažil se o to, aby všichni savanti měli možnost být v bezpečí. Bylo mu přes čtyřicet a jeho schopnost mě děsila. Nikdy nespal. Říkal, že lidé tomu říkají isomnie. Překvapivě neměl pytle pod očima, což mě děsilo o to víc.

A s ním jsem se střetla na chodbě.

Špičatý vous vypadal pořád stejně a jeho tvrdé, hnědé oči si mě projely od hlavy k patě. Za tu krátkou dobu, co jsem byla tady, se nikdy neusmál. Jen měl nebezpečný výraz ve tváři a vše si prohlížel s jistou pečlivostí a důkladností, jakou jsem u nikoho neviděla.

,,Dobrý den," řekla jsem a zastavila se.

Stephen se otočil celým tělem ke mně a tvrdě se do mě zabodly. ,,Kam jdeš?" zeptal se, aniž by mě také pozdravil.

Tak fajn. ,,Za Montgomerym," odvětila jsem nejistě.

,,Nemusíš být tak nervozní, Luno Cole," řekl prostě. ,,Jen se ptám. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Ale.. dovol mi jednu otázku. Doopravdy si nic nepamatuješ? Nevrací se ti ani záblesky vzpomínek?"

Zastihl mě nepřipravenou. Čekala jsem, že jednou nastane čas, kdy začne vyptávání, ale v tuhle chvíli jsem na to ani nepomyslela. Ne v nejbližší době. Začínala jsem si zvykat a spoléhat na bublinu ve které jsem byla. Díky ní se mnou nikdo nemluvil - nikdo se nevyptával.

Pohlédla jsem mu očí. ,,Nic si nepamatuji," vyhrkla jsem automaticky. Stephen si mě pozorně prohlížel jako detektiv se kterým jsem mluvila, když jsem se probrala. ,,Teda někdy se z té prázdnoty ukáže vzpomínka, jako záblesk světla, ale okamžitě zmizí."

Něco z toho, co jsem řekla, ho zaujalo. ,,Stále nevíš, kdo tě unesl?"

Trhla jsem sebou, jako kdyby mě zasáhl. ,,Ne," odvětila jsem a nakrčila čelo. ,,Proč se mě na to ptáte?"

Stephen si mě zamyšleně prohlédl a mnul si přitom vous. Doopravdy vypadal jako děda. Nosil kostkované košile a motorkářské boty se železnou špičkou, které se mi líbily. Od té doby, co jsem byla v hnízdě, jsem se oblékala stejně jako ostatní savanté. Celá v černém. Dokonce jsem dostala kožené boty podobné těm, které nosil Monty, jenže já je měla s ocelovou špičkou. Zamilovala jsem si je - spíš ten příjemně tajemný pocit, který jsem cítila pokaždé, když jsem byla celá v černém a přitahovala spousty pohledů.

Oproti střední škole, kde všichni nosili barevné oblečení tohle byla jako rána pěstí. A vedle Chloé bych vypadala jako přesný opak, napadlo mě.

Prudce jsem zamrkala, abych se vynořila z myšlenek a mohla se soustředit na muže před sebou. Vypadal, že stále přemýšlel, ale měla jsem pocit, že to jen hrál.

,,Dokážu si vzpomenout, když se něčeho dotknu," sdělila jsem mu a pozorovala ho. Stále ten výraz nezmizel. ,,Někdy.." začala jsem tiše a zaváhala. Chystala jsem se prozradit své tajemství. Jenže tajemství za tajemství se mi zdál jako dobrý obchod. ,,Někdy mám pocit, že tím únosem to neskončilo. Myslím.. myslím, že to díky němu začalo."

Jeho hlava prudce vystřelila nahoru, zorničky rozšířené. Něco věděl, něco tušil, něco ho napadlo, šeptalo mé srdce. Jeho výraz zmizel a nahradil ho popuzený pohled - jako bych ho vyrušila ze čtení novin.

,,Štěstí je, že je to jen pocit," prohlásil. ,,Užijte si večer." S tím kolem mě prošel a nechal mě zmatenou stát uprostřed chodby.

Vyrazila jsem na druhou stranu, co nejdál od něj a mračila se. Prošla jsem kolem pokojů, které byly novější a hezčí a zastavila se u naleštěných dveří, které patřily jediném člověku. Zaklepala jsem a vešla dovnitř.

Jeho pokoj voněl pánskou kolínskou a večerním vzduchem. Postel po dva, nikoliv manželská, byla u zdi vedle okna a o bok postele měl opřenou kytaru. V pokoji měl malou šedivou pohovku, která vypadala, že dobrá léta měla za sebou a malý stolek na kterém byl položený notebook.

,,Sedni si kam chceš," řekl Monty, který stál u šatní skříně a zrovna se oblékal. Na sobě měl jen černé džíny.

Stál zády ke mně a tím mi odhalil tetování divoké růže s trny většími, než poupata. Odtrhla jsem od něj zkoumavý, možná hladový, pohled a posadila se na ošoupanou pohovku.

,,Nabídl bych ti něco k jídlu, než vyrazíme, ale všechno jsem s Patrickem a Mikkym včera snědl. Ale tam, kam půjdeme, si něco můžeš dát." řekl a natáhnul na sebe černý nátělník.

,,Proč všichni savanti nosí černou?" zeptala jsem se nenuceně. Uvnitř jsem hořela zvědavostí.

Monty se polovinou těla otočil a věnoval mi úsměv ve kterém odhalil zuby. ,,Připadáme si pak víc sexy. Neříkej, že se v tom oblečení tak necítíš," odpověděl mi a pak jeho oči ztmavly pocitem, který jsem u něj viděla jen jednou. ,,Vypadáš v něm víc než sexy. Vášnivě. Tajemně. Ultrasexy."

Protočila jsem očima. ,,Lichotky mi říkej, až budu mít napito. Hádám správně, že mě bereš do baru?"

Odvrátil ode mě zrak a vzal si tričko s dlouhým rukávem. ,,To ti prozradil Mikky?"

,,Ne. Řekla jsem hádám."

,,Tak to se hluboce omlouvám."

Protočila jsem očima nad neskrývanou ironií v jeho hlase a vstala z pohovky a začala si prohlížet knihy, které měl na poličkách. Ani na jedné nebylo ani zrnko prachu.

,,Emilia říkala, že rád čteš," prohodila jsem.

Za mnou něco zašustilo. ,,Ano, rád čtu. Tamina mě k tomu vedla už od dětství. Co ty? Čteš ráda?" Připadalo mi, že volil svá slova opatrně.

,,Neměla jsem moc času si číst. Nosila jsem ve školní tašce knihu poslední záchrany, abych se nějak zabavila, když jsem nemohla dělat nic jiného. Vlastně jsem číst vždycky chtěla, ale v nemocnici jsem na to neměla čas, protože se kolem mě vždycky potloukali doktoři, detektivové, máma.. nešlo to. Stále mě to láká a tady, když nic jiného, než chození sem a tam nedělám, je to silnější."

Monty se ocitl za mnou. ,,Chceš nějakou půjčit?" ptal se a jeho horký dech mi pohladil ucho. Málem jsem zaklonila hlavu. Po páteři mi proběhlo příjemné mravenčení.

,,Záleží jakou bys mi doporučil."

Přistoupil blíž a jeho široká, svalnatá hruď se dotýkala mých zad. Sklonil se, aby jeho rty byly u mého ucha a zašeptal: ,,Vyber si žánr."

Polkla jsem. ,,To u doporučování knih musíš stát tak blízko?"

Cítila jsem, jak se usmál. ,,Když se ti chystám svěřit tajemství mých knih, tak ano."

Veškeré špatné pocity, které mi celý den kazily den, jsem hodila za hlavu.

Zběžně jsem si prohlédla knihy různých barev a ukázala prstem na knihu s modrým zbarvením. ,,Takhle," řekla jsem tiše. ,,O čem je?"

,,O malém klukovi, který byl nemocný a slyšel hudbu, kterou nikdo kromě něj neslyšel," pravil. ,,Měl rád poníky a byl sám sebou. Jenže to se nelíbilo jeho tátovi, který pracoval ve firmě a přál si, aby i on mohl pracovat. Zařídil mu v kanceláři letní brigádu. Tam poznává dívku, která tam je také na léto. Spřátelí se s ní a on začíná poznávat svět jiný, skutečný svět. Je to příběh, který je krásný a smutný zároveň."

Prsty jsem projela po jejím hřbetě. Vzala jsem ji z knihovny a začala si knihu prohlížet. ,,Můžu si ji půjčit?" zeptala jsem se.

Odstoupil ode mě těsně před tím, než se rozrazily dveře a do pokoje vešel Patrick s růžovou čepicí na hlavě. Měl na sobě vysoké šněrovací boty, bílé kalhoty a koženou bundu s kožešinovým límečkem. Podíval se na Montyho s výrazem, který by pochopili jen muži - a možná já, kdyby své emoce neskrýval.

,,Ahoj Luno," pozdravil mě se svým potutelným úsměvem a svalil se na pohovku. Ani nezavřel dveře.

,,Ahoj.." zaváhala jsem. ,,Patricku." Nikdy jsem s ním nemluvila. Jenže on se mnou právě mluvil, jako by mě znal celý svůj život. Prohlédla jsem si ho znovu a jakmile jsem se dostala k jeho čepici, všimla jsem si jeho šklebu.

Patrick z blízka byl vysoký a mohutný. Měl postavu wrestlera. Jeho tmavé oči jiskřily pobavením a na první pohled bylo vidět, že jemu by zkřížit cestu nikdo nechtěl. Pozorovala jsem ho, když trénoval, bojoval, a byla jsem si jistá tím, že on by mě mohl učit bojovat. Naučit se bránit.

Podíval se na mě a věnoval mi provokativní úšklebek. ,,Takže tě Monty konečně bere ven, co?"

,,Očividně," odvětila jsem a vrátila knihu do police. ,,Tebe bere taky?"

Místo odpovědi se usmál. Podíval se na Montyho, který zavíral okno. ,,Všichni už na vás čekají. Přišel jsem, jestli nám tady Lunu neuvádíš do rozpaků-" zarazil se a jeho škleb se změnil v potěšený úsměv. ,,Vy dva si koledujete o průšvih."

Monty se otočil čelem k nám s vážným výrazem ve tváři. ,,Jdeme?"

Patrick se na mě podíval a pokrčil rameny - jako by ho omlouval. ,,Samozřejmě."

Krásný pátek!

Tahle kapitolka je zatím nejdelší, jakou jsem kdy napsala. :-D Trošku jsem se rozjela. Momentálně sotva vnímám a mám oči otevřené, takže doufám, že jsem nepřehlédla chybky.

Tenhle týden byl pohodovější, avšak pátek je pro mě vždycky nejúnavnější. Ale po dlouhé době jsem trávila zbytek dne s kamarády, co opravdový kamarády jsou. Však se chápeme. :-)

Jinak jsem za tenhle týden byla pěkně namíchnutá (a stále jsem) za Polibek vítězů, který nebude nakladatelství vydávat v knižní podobě. Lidi jsou spokojený, ale já ne a hromada dalších. Ta situace je pěkný blábol a nechápu to, co tvrdí jejich edičák a to, co tvrdí nakladatelství nyní. A jelikož nemám ráda, když mi chybí poslední díl, tak nevím, co s těma knihama. Ta série je jedna z mých oblíbených, ale prostě třetí díl nebude. Já vím, já vím, přeci jen, přečtu si to, ale není to ono. Takže mě to mrzí. Hodně.

Jinak nyní čtu knihu S láskou tě nenávidím - což je 13 povídek o záporácích a je to sakra dobrý. Co momentálně čtete VY? B-)

S láskou Váš Snehulacekk.