,,Jak jste se sem dostala?" vydechla jsem.

Žena měla ruce za zády a prohlížela si pokoj, jako by se nacházela v galerii a zaujal ji jeden obraz. Tím obrazem jsem byla já. ,,Špatně položená otázka. Dovol mi, abych tě opravila. Jak jsi se sem dostala ty?"

Věděla jsem na co narážela. Jak se obyčejná dívka dostala do New Yorku? Co by pohledávala v drahém hotelovém pokoji s dívkou, která chodí se savantem?

Vystrčila jsem vzpurně bradu. ,,Když neodpovíte na moji otázku, pak já na vaši také ne."

Drsným hlasem se zasmála. Připomínalo to zakrákání vrány. Její žluté oči byly bez emocí. ,,Přišla jsem si prohlédnout místní umění."

,,Luno?" ozvalo se a já ztuhla.

Zaslechla jsem za sebou Emiliiny jemné kroky. Sevřela jsem pevně víčka, když se zarazila a hlasitě vydechla všechen vzduch z plic. Nečekala to - ani já a lovkyně má na kontě překvapení. Nemilé překvapení.

Vrhla na ni přísný pohled. ,,Další lidská dívka. Dvě lidské dívky, které jsou známé díky pochybným společnostem," dál nehnutě stála na místě jako socha před oknem. Nedokázala jsem jasně uvažovat a pochyby, že Emilia je na tom lépe, jsem měla. ,,Povíte mi, princezny, jak jste se zde ocitly? Moji muži tvrdí, že na hranicích Samuela a Motgomeryho Fletchera nespatřili. Ani jejich dívky. Víte, kdepak se nachází?"

,,Nejsem jeho dívka," namítla jsem. Odmítala jsem hrát hru do které se nás snažila vlákat. Není tady Monty, který se umí bránit - který umí bránit sebe i mě zároven. Dvě ženy proti jedné. Jenže já byla savant, který viděl pouhé aury lidí a Emilia obyčejný člověk. Proti zkušené lovkyni jsme neměli šanci.

,,Dobrá," řekla a podezíravě si mě změřila. Nevěřila mi. Nakonec se podívala na Emiliu, která dál stála za mnou. ,,Kde se nachází bratři? Synové Taminy Anny Hale?"

To poslední jméno jsem neznala, ale podle toho, jak vážně se mi dívala do očí, to bylo chybou.

,,Neubližuj jí," zaprosila jsem. ,,Vezmi si mě a nech ji být. Odpovím ti na cokoliv, cokoliv. Jen ji nech být."

Lovkyně si mě zamyšleně prohlédla. Trvalo dlouhou chvíli, než odpověděla. Dělala to schválně, hrála si s mými napjatými nervy. Nedocházelo jí, že čím déle bude otálet, tím blíž jsou Monty se Samem.

,,Přišla jsem jen shánět informace," řekla bez úsměvu. ,,Dnes nikoho z vás nemohu zabít, ačkoliv bych byla velmi, velmi ráda," odmlčela se a přešla ke mně, její žluté oči potěšeně zazářily, když spatřila můj strach. ,,Spolehám na váš zdravý rozum nebo na tu vaši zvířecí část, která chce přežít - každý člověk ji přece má. Vy dvě nejste součástí hry, kterou vedeme. Ale můžete, pokud mi nebudete odpovídat."

Emilia se konečně dostala z tranzu a postavila se vedle mě. Pokud jsem se v duchu chlubila tím, že Monty se Samem tady za chvílí budou, pak jsem to brala zpátky. Doufala jsem, aby je něco zdrželo. Cokoliv.

,,Co dostaneme výměnou za informace, které vám poskytneme?" zeptala se Emilia. Podívala jsem se na ni. Spatřila jsem jakousi odpornou tmavou barvu, kterou jsem nikdy nespatřila.

,,Nezabiji vás."

S Emiliou to neotřáslo. Se mnou ano.

,,Pak tedy," ukázala na elegantní koženou pohovku utlou rukou. ,,Se posaďte."

Posadily jsme se a já na ni vrhla rychlý pohled plný otazníků. Ani se na mě nepodívala.

Lovkyni směr událostí zřejmě nepotěšil. Očekávala přesný opak. Posadila se na malou měkkou židli naproti nám. Dělil nás od sebe jen nízký skleněný stoleček. Nebyla to zrovna uspokojující vzdálenost.

,,Nevíme, kde se nyní nachází. Vím však, kde se budou nacházet," ztuhla jsem, dočista jsem ztuhla. ,,V Londýně se nachází jistá hospoda pod kterou se schází savanté v těch nejhorších situacích. A podle toho, že ví o vás, tak tam nyní míří."

,,A vy zde jste přesně proč?"

,,Poslali nás sem, aby nás ukryli před vámi."

Lovkyně se na mě podívala a krutě se usmála. Zatvářila jsem se stejně jako Emilia - otřeseně, že sděluji pravdu, ale s vůlí k životu. Žluté oči se vrátily zpět na kamarádku vedle mě.

,,Proč je lovíte?" vyjelo bezmyšlenkovitě ze mě.

Znovu se na mě podívala, vážněji. Znak na její hrudi zapulzoval. ,,Fletcherovi vědí něco, co by neměli."

To mě zaujalo. Strach se poděl pryč a byla ve mně je odhodlanost zjistit, co tím myslela. ,,Co vědí?"

,,To tě nemusí zajímat, člověku."

Emilia mi nenápadně stiskla koleno. Nevyptávej se, říkala neslyšně.

Předstírala jsem nezájem a věnovala se zíráním do rukou, které jsem měla složené v klíně. Dobře, tuhle svoji stránku budu muset potlačit. Začínala jsem se podezřívat z toho, že zvědavost mě nikdy neopustí, dokud nebudu znát pravdu. O všem, o komkoliv, o čemkoliv.

Lovkyně se postavila a smetla si neviditelné smítko na stehně. ,,Naše konverzace je u konce," prohlásila a vyrazila k východu. Beze slov jsem šla za ní, Emilia se držela pozadu - šátrala po telefonu.

Otevřela dveře a otočila se. Snažila jsem se neucuknout před nelidskou barvou jejích očí. Chytila jsem se za dveře.

,,Děkuji za informace."

A poté prostě zmizela.

Emilia si za mnou hlasitě oddechla, zato já dál svírala dveře a přehrávala si v duchu její poslední větu pořád dokola. Neměla jsem z ní dobrý pocit. Zato Emiliina aura vyzařovala světlé barvy uvolnění a levandulový klid.

,,Proč jsi pořád tak v klidu? Právě nás navštívila lovkyně!" Můj hlas byl vyšší, než jsem chtěla.

Omluvně se na mě podívala. ,,Mám radost z toho, že se mi podařilo ji obelhat."

Zvedla jsem obočí. ,,Jak víš, že se ti to podařilo?"

,,Jsme naživu," řekla vážněji.  ,,Neznám ji. Všechny lovce, které jsem kdy viděla, byli muži. Spoléhala jsem se na to, že když s ní budu mluvit jako se ženou, bude to v pohodě."

,,Mohla nás zabít!" zaječela jsem.

,,Ale nezabila," odpověděla a její aura se zamihotala. ,,Luno, co jsem měla jiného dělat, než jí lhát? Říct jí pravdu? Nikdy. Jediná možnost, která mě napadla byla, že zalžu. Mám z té lovkyně strach jako ty a když už jsme u toho, tak proč ses sakra začala vyptávat? Tohle nás mohlo zabít."

Práskla jsem dveřmi a promnula si spánky. Z měnících barev její aury mě začala bolet hlava. ,,Omlouvám se, nemyslela jsem. Jen.. někdy mám pocit, že mi něco uniká. Něco důležitého, do očí bijícího, ale netuším, co to je. Začínám mít tendenci to hledat tam, kde je to naprosto hloupé a nemožné."

Emiliin výraz nabyl ostražitosti. Aura ztmavla. ,,Ten pocit znám."

,,Vážně?" vyhrkla jsem. Bolest v hlavě sílila a byla silnější, než kdysi ve škole. Měla jsem pocit, že každou chvilkou se něco stane. Něco velkého. ,,Hrozně moc mě bolí hlava."

Emiliin palec se zarazil nad displejem telefonu. Vypnula pohotově telefon, strčila ho do kapsy kalhot a posadila mě na pohovku, kde jsme před chvílí seděly. Ani jsem si nestačila položit hlavu na malý polštářek a upadla jsem do bezvědomí.

Krásnou středu!

Ohlašuji se dřív, protože v pátek bych to prostě nestihla. Už nyní jsem unavená a sotva vnímám, nicméně se musím učit na angličtinu. Zkouškový je dost náročný, abych řekla pravdu.

Zde Vám přidávám kapitolku a doufám, že se Vám zalíbila. Příští týden by škola měla být klidnější a já budu mít možnost pokračovat v předepisování kapitolek.

S láskou Váš Snehulacekk.