Emilia se neusmívala, jak jsem si myslela, že bude.

Byla napjatá, avšak zároveň zachovávala jakýsi klid, který jsem u ní vycítila, jakmile jsem jí poznala.  Zjistila jsem, že klid má levandulovou barvu.

Na to, jak křehce vypadala, jsem si myslela, že bude řídit pomalu a opatrně, jenže opak byl pravdou. Přišlo mi, že na plynu měla cihlu. Jely jsme nepovolenou rychlostí a překvapivě mi to nevadilo.

,,Jak se vlastně dostaneme do New Yorku?" zeptala jsem se a tím prolomila ticho. ,,Nemám u sebe žádný průkaz, nic."

,,Monty ti ho dal udělat, když se s tebou seznámil," řekla a pohledem se mi omlouvala.

Zamumlala jsem nadávku. ,,Proč?"

Emilia zabočila. ,,Počítal s tím, že se něco takového stane. Máme mnoho záložních plánů a tušil, že kdyby tě našli, budeme muset zmizet. Lovci rádi loví a dělá jim radost, když chytí savanta. Nevíme, co s nimi dělají, ale Monty chtěl, aby se ti něco takového nestalo - nikomu z nás."

,,Odkud znáš Sama?" Změnila jsem téma.

Emilia nevypadala, že by jí to vadilo. Na tváři se jí rozlil široký úsměv a šedé oči zazářily při vzpomínce. Její zlaté a růžové emoce dominovaly a překryly veškeré tmavé pocity. Podle těch pocitů nebyla zamilovaná.. milovala. Ve škole jsem zjistila, že zamilovanost má jakousi zvláštní zelenou barvu.

,,Seznámili jsme se úplnou náhodou. Sam přišel do kavárny s jinou dívkou a já zase s někým jiným na rande. Kavárna byla nacpaná k prasknutí, jenže Samova dívka tam prostě chtěla mít rande. Měli jsme největší stůl a dvě volné židle. Jakmile si toho Jessica, tak se ta dívka jmenovala, tak si sedli k nám. Sam se jen zdvořile usmíval, jenže když uviděl mě, jak se na ni mračím, usmál se ještě víc. Došlo mi, že on je na rande nedobrovolně," zasmála se. ,,Jessica se dala do řeči s Jacobem, což byl můj doprovod. Takže se Samem jsme se na sebe dívali a snažili se nesmát těm dvěma. Pak se Jessica rozhádala se Samem a Jacob odešel s ní. Zůstali jsme tam jen my dva a okamžitě si padli do oka," usmála se ještě zářivěji. Připadalo mi, že její šedé oči září. ,,Seděli jsme tam a povídali si. Nikdy jsem se necítila tak dobře a uvolněně s někým. Sam je laskavý člověk a nebál se to dávat najevo. To mě zaujalo. Byl milý, pozorný a vtipný. A taky pěkně hezký, ale takový je pořád."

,,Tobě nevadí, že je savant?"

Její obličej na chvíli zvážněl. ,,Miluji ho takového, jaký je. I kdyby byl synem Frankensteina, tak bych ho milovala. Než se z nás stal oficiálně pár, tak jsme si vyjasnili mnoho věcí. Mezi savanty vztahy s lidmi jsou povolené, ale upředňostuje se, aby savant hledal svoji spřízněnou duši. Savanti mohou mít spřízněnou duši jen jako savanta. Jenže Sam si myslí, že mohou být výjimky a tím považuje nás dva," zabočila směrem k letišti. ,,Takže ne, nevadí mi to a nikdy vadit nebude."

Z jejích slov jsem cítila upřímnost. Nepamatovala jsem si, že by se mnou někdo mluvil tak otevřeně a přátelsky. ,,Jsi.." začala jsem. ,,Já jsem.." Zase jsem se zarazila a zastrčila si neposedný pramen za ucho. Pak jsem prudce, dlouze vydechla.

,,Cítím v sobě hrozný vztek. Palčivý, odporný vztek, který se chce dostat ven, jenže tomu bráním. Jsou chvilky, kdy se cítím úžasně, spokojeně, klidně a pak jsou chvilky, kdy toužím celý svět zničit a nenávidím každou věc kolem sebe," naléhavě jsem se na ni podívala. ,,Emilio, dokážeš mi pomoct?"

Zírala jsem na ni. Ona se dívala na silnici.

Věnovala mi jeden z úsměvů, kterým si rozhodně musela získat Sama. ,,Nejsem odborník na tyhle věci, Luno. Ale pokusím se. Považuj mě za svoji kamarádku. Já tě za ní rozhodně považuji. Takže ano, pomůžu ti, ale existuje jediný člověk, který ti dokáže pomoct."

,,Kdo?" vyhrkla jsem nadějně.

Podívala se na mě, možná do mojí duše, do mého bolavého, vyděšeného srdce. ,,Ty. Jen ty si můžeš pomoct."

Zavřela jsem oči a zachvěla se nad vážností jejích slov. Oči mě pálily. Nechápala jsem, co tím myslela. Nemůžu si pomoct. Můj mozek mě zradil - nechránil.

,,Za chvíli budeme na letišti," prohodila jako by se nic nestalo. ,,Mám zavolat klukům?"

Nadechla jsem se. ,,Ano." Potřebovala jsem ujistit, že jsou v pořádku. Že je Monty v pořádku.

Emilia vytočila Samovo číslo a okamžitě hovor přijal. Celým autem se rozlehl jeho hlas.

,,Em?"

Vydechly jsme úlevou. ,,Jsme v pořádku. Přijíždíme na letiště. Co vy?"

,,Lovce jsme setřásli, ale Monty tvrdí, že budou prohledávat hranice. Takže jedeme na letiště."

,,Letiště prohledávat nebudou?"  zeptala jsem se.

,,Letiště je veřejný prostor. Neměli by na nás zaútočit, ale v to můžeme doufat. Buďte opatrné a sledujte své okolí."

Přišlo mi, jako bychom byli s Emiliou vojáci a Sam velitel. Monty nemluvil, nedal najevo, že je tam s ním a zatrnulo mi.

,,Monty?"

,,Ano?"

Pousmála jsem se. ,,Nic."

Emilia se krátce zasmála. Chápala mě. ,,Za jak dlouho budete na letišti?"

,,Nevíme, otočili jsme to pár kilometrů od hranic, takže za dvě, tři hodiny. Nečekejte na nás, vyražte okamžitě."

,,Dobře, Same. Miluji tě."

,,Taky tě miluju." 

-

Nenáviděla jsem mezipřistání. Museli jsme čekat a čas utíkal jako voda. Neklidně mi poskakovala pravá noha, zatímco jsem seděla v letadle a my dvě se blížily k New Yorku.

Let mi nevadil. Sice to bylo poprvé, co jsem letěla letadlem, ale neměla jsem náladu na nadšené zavýsknutí a zírání z okna. Celou dobu jsem zírala muži, který vedle mě seděl, na hodinky a pozorovala ručičku, jak se bolestně pomalu pohybovala.

Emilia vypadala, že jí také nebylo do úsměvu. Cítila jsem se s ní v bezpečí, jenže ani ona mě nedokázala zbavit nervozity. Nedokázala jsem určit, odkud pochází. Vysvětlovala mi, že Monty se Samem se dokáží o sebe postarat. Mají schopnosti, připomněla mi.

Na oplátku jsem jí odpověděla, že i lovci.

To ji umlčelo a mně došlo, že jsem to říkat neměla. Byl tam její kluk, sakra. Vypadala, jako bychom byly na výletě, jenomže ne. Útěk. Tohle se nám dělo. Slíbila jsem, že budu silná.

,,Omlouvám se, Emilio," řekla jsem jí. Seděla vedle mě a dívala se z malého okýnka.

,,To je v pohodě, Luno. Když žiješ se savantem, musíš počítat s takovými situacemi. Když se mi to stalo poprvé, tak jsem myslela, že se zblázním. V New Yorku se o nás dobře savanti postarali, ale pořád dokola jsem si opakovala: Jsem Emilia Whittová a jsem silná."

,,Pomohlo to?"

Usmála se a ukázala na sebe. ,,Jsem tady. Nepřežívám jako kdysi, ale žiju. Věřím, že tohle všechno se děje z nějakého důvodu. I to, co se ti stalo, má nějaký důvod, Luno. Nepodceňuj to," naše pohledy se střetly. ,,Savanté mají superschopnosti, ale kdysi mi Monty řekl něco, co mi dodalo důvěru."

To mě zaujalo. ,,Co ti řekl?"

,,Tvá pozitivita je superschopnost, Emilio," napodobovala jeho hlas. Sklopila jsem hlavu, abych skryla svůj úsměv. Okamžitě mě poplácala po ruce na opěradle. ,,Neskrývej svůj úsměv. Je krásný, věř mi."

Zvedla jsem obočí, abych zamaskovala ten příjemný pocit, který se mi rozlil v hrudi. ,,Nikdy jsem člověka jako jsi ty nepotkala, ale během pár hodin jsi dokázala změnit můj život."

Rozesmála se a její šedé oči zajiskřily. ,,Já vím, to jsem celá já."

Povídali jsme si celý let. Smáli jsme se a já měla pocit, že všechno je v pořádku. Měla jsem kamarádku, opravdovou kamarádku, která se mi snažila pomoct. Cítila jsem se s ní natolik uvolněně, že jsem neměla potřebu kontrolovat její nebo cizí pocity. Byla jsem Lunou, kterou nic netrápilo. Netrápilo mě, že nás pronásledují lovci. 

Z přistání v New Yorku jsem byla víc uvolněná, než bych kdy čekala. Ze všech těch lidí, kteří procházeli kolem a mluvili, se mi točila hlava a začala jsem vnímat, jak se mi svíralo srdce. V tomhle městě, v tomhle státě je náš úkryt před lovci. Snažila jsem se nemyslet na Montyho, protože to bolelo. On tady nebyl, já ano. 

Však se brzy uvidíme, slíbila jsem si. 

Šli jsme přeplněnými chodníky a odchytily si taxíka. Měli jsme za úkol počkat na Montyho a Sama v hotelu. Emilia zarezervovala pokoj v drahém, luxusním hotelu poblíž Central parku. Když nás zapsala, tak jsme si odložily zavazadla a vydaly se na jídlo. 

Celou dobu jsme mlčeli. Po jídle jsme si vyměnily opatrné úsměvy. Vydala se zatelefonovat Samovi a mě nechala samotnou. Nevadilo mi to. 

Rozhlížela jsem se po hotelové restauraci - kolem mě byla hromada bohatě vypadajících lidí a všichni vypadali, že se dobře baví. Všechno bylo nádherně sladěné, barevné a čisté. 

Po chvilce se vrátila Emilia s nadšeným úsměvem. ,,Kluci jsou na cestě sem. Budou tady do dvou hodin."

Ve třetím patře se nacházel náš pokoj. Vešla jsem do něj jako první a okouzleně se rozhlížela. Tady to bylo tak nádherné! 

Vyrazila jsem k mohutnému sklu, který byl spíše zeď - 

Zarazila jsem se. 

Uprostřed místnosti stála žena v bílém kostýmku se žlutýma očima a krutým úsměvem na rtech. Znala jsem ji. Pamatovala jsem si ji z noci, kdy do nás ti muži narazili a my málem zemřeli v Montyho autě. 

Její úsměv se rozšířil a žlutá skvrna na její hrudi zapulzovala. Pochopila jsem význam jejího úsměvu. 

Věděla, kdo jsem. 

Krásný pátek!

Posledních pár dnů prázdnin a mně začíná zkouškové období. Dámy a pánové, netěším se. Nejsem matematický typ a moje známky na to krásně poukazují. Profesorům je to ukradené - jsem na svojí škole, je přeci ode mě očekávané, že budu vynikat ve všem. Blázni. 

Nebudu se rozjíždět a vypisovat se z toho, jak moc mě tohle štve a dusí. Momentálně mě popadl amok a píšu jako smysluzbavená. Počítám s tím, že nebudu stíhat psát a kapitolek je čím dál méně. 

Vydávání se pokusím stíhat, ale pokud nevydám v pátek, tak se omlouvám. 

No a nakonec, čtu knížku od Meyerové - Specialistka a je to takový průměrný. Nic moc. Žádná velká pecka, ani bumpráskwow moment. Třeba se ukáže, ale pochybuji. 

Jak si jinak užíváte poslední dny prázdnin? A první dny nového roku? :-)

S láskou Váš Snehulacekk.