V turistické mapě byl tučně červeným fixem zvýrazněný bod.

Neznala jsem místo, které tam bylo zvýrazněné. Nepamatovala jsem si, že bych tam kdy vůbec byla. Přesto pocit, který se ve mně probouzel jako čerstvě narozené kotě, jsem znala. Věděla jsem, co mi sděloval - co mi šeptal.

Doktoři mi řekli, že kdyby se něco takového postupně dělo, předepsali by mi prášky. Mlčela jsem a měla v plánu o tom mlčet i v budoucnu. Zapomenout na tohle všechno a žít normální život, to jsem chtěla, to byl můj cíl.

Neexistoval tedy důvod, proč zkoumat mapu. A nebo ještě hůř: Navštívit to místo.

Mapu jsem vrátila zpátky do obálky a rozhodla se, že ji nevyhodím. Schovala jsem ji za zrcadlo ve svém pokoji. Zaprášenou krabici jsem prohledala a když jsem se ujistila, že byla prázdná, tak jsem roztrhala karton na několik částí a utíkala to vyhodit. Dočista jsem zapomněla na Minnie.

V obýváku na pohovce seděla máma s notebookem na klíně a zpod brýlí se na mě podívala. ,,Kam tak pospícháš?"

Šla jsem rovnou do kuchyně. ,,Jenom vyhodit odpad," odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl obyčejně, klidně. Nacpala jsem zaprášený karton do koše na papíry až moc rychlými pohyby.

Šla jsem rovnou do svého pokoje a nevšímala si jejího pohledu.

Další den jsem seděla na zábradlí před školou. V uších jsem měla sluchátka ve kterých mi zrovna hrála oblíbená písnička a čekala na mé kamarádky, které každou chvilkou měly přijet.

Mé vlasy dneska měly v ranním sluníčku bronzový odstín a zpod oranžové pletené čepice zuřivě vlály kolem mě - jako americká vlajka připevněná na sloupu pár metrů ode mě. Bylo typické podzimní počasí a všichni chodili v bundách, kabátech, čepicích a někteří dokonce šálách. Já sama jsem měla oranžovou kostkovanou šálu a dlouhý, teplý krémový kabát.

Zatímco jsem poslouchala, dívala se na lidi kolem, kteří také byli venku a čekali nebo si povídali. Houpala jsem nohama ve vzduchu, když se ozvalo hlasité zatroubení a na parkoviště přijelo černé auto v nepovolené rychlosti. Zastavilo přesně v moment, kdy jsem si myslela, že narazí do lampy.

Sundala jsem si levé sluchátko.

Černé auto mělo ztmavená okýnka a motor řval jako divoká kočka dobrých pět minut, než utichnul. Ticho bylo ohlušující. Všimla jsem si, že i ostatní pozorovali, co se bude dít a kdo z toho neznámého auta vystoupí. Dokonce i fotbalisté, kteří obvykle dělali větší rámus, mlčeli.

Byl to okamžik, který se měl zapsat do historie naší školy, napadlo mě.

Otevřela se dvířka na straně řidiče. Jako první jsem si všimla těch nejtmavějších vlasů, jaké jsem kdy v životě viděla.

Slunečních brýlí na očích, jejichž sklo se hodilo k okýnkům auta.

A toho, jak mé srdce poskočilo.

Mohlo mu být sedmnáct nebo osmnáct, a přesto z něj vyzařovala aura muže. Nic v něm z kluka nebylo. Poukazovala také na to jeho sebevědomá chůze a držení těla.

Seskočila jsem ze zábradlí, když mi došlo, že si to mířil ke vstupním dveřím u kterých jsem se nacházela. Nechtěla jsem mu být na blízku už kvůli tomu, jak nebezpečně vypadal. Otočila jsem se na patě a zrychlenými kroky zmizela ve škole.

Napsala jsem zprávu Gabriele, že jsem odešla do třídy, protože mi byla zima. Její OK byla odpověď, kterou používala, když jí něco vadilo. Věděla jsem, že mi to přímo řekne a také jsem věděla, že ona mě pochopí. Nikdy se nestalo, abych na ni nepočkala před školou. Počítala jsem s tím, že si do oběda připraví otázky.

Jako první hodinu jsem měla španělštinu. Šla jsem do učebny a posadila se k oknu do zadní lavice. Seděla jsem s Carlem Milesem, který neustále popotahoval nosem a já mu nikdy nedokázala říct, aby přestal. Nikdy jsme toho moc nepromluvili, dokud jsme nemuseli. Věděla jsem, že se zajímal o hmyz. Řekla mi to Madrid, když jsem jí řekla, že mě posadili vedle něj.

Po pár minutách zazvonilo na hodinu a Carl se posadil vedle mě. Tentokrát se na mě přímo svýma výraznýma hnědýma očima podíval. Jeho hnědé vlasy měly barvu skořice a taky tak voněl. Jako skořicové sušenky, které mi máma pekla každou zimu.

,,Ahoj, Luno," řekl a přejel si nervozně levou rukou po pravé paži.

,,Ahoj, Carle," odpověděla jsem mu zdvořile.

Jeho oči tikly ke dveřím. Pak se na mě znovu podíval. ,,Věděla jsi, že je tady nový student?"

,,Ano," řekla jsem nezaujatě a začala cvakat propiskou.

Jeho židle se posunula blíž ke mně a já okamžitě pohledem změřila mezeru mezi židlemi. ,,Co si o něm myslíš?"

,,Neznám ho, takže nic," pak jsem se usmála. ,,Má moc hlasitý klakson."

Carl se usmál a uvolnil se. Nechápala jsem jeho chování, nicméně najednou byl klidný a díval se po třídě, jako by tu poletoval motýl vedle druhého. Hrála jsem si s perem v ruce a jakmile jsem otevřela sešit s tím, že si začnu čmárat do rohu čisté stránky, vešla do třídy profesorka.

Na konci hodiny, kdy jsem si zvýrazňovala slovíčka, na mě zase promluvil. Hlasitě si odkašlal. Zvedla jsem hlavu od slovíček a zvedla tázavě obočí.

Carl se podíval na profesorku, aby se ujistil, že se nedívala a potom mi nenápadně podstrčil složený papír.

Tiše jsem ho rozložila. Krčila jsem čelo nad tím, co mi napsal, ale nedokázala jsem nic přečíst. Měl to napsané natolik hrozným písmem, až jsem začala litovat profesory, kteří po něm kdy něco četli.

,,Omlouvám se, ale nepřečtu to," zašeptala jsem a vrátila mu papír.

Carl si povzdechnul, jako by to byla moje chyba. ,,Hele, můžu se tě na něco osobního zeptat?"

Nepatrně jsem ztuhla. ,,No, záleží jak moc je to osobní."

,,Je to prostě osobní."

,,Ptej se."

,,Je tvoje oblíbená barva oranžová, jako tygr z Medvídka Pú?"

,,Cože?"

Ošil se, ale neodpověděl.

Jak tohle mohl vědět? Podařilo se mi mu však odpovědět, než zazvonil konec hodiny. ,,Ano, je." Zvědavě jsem si ho prohlížela.

Věnoval mi krátký, divný pohled a poté si naházel věci do batohu a beze slova odešel.

Odešla jsem ze třídy jako poslední. U dveří na mě čekala Gabriela, Madrid a Courtney, které si povídaly o novém studentovi. K jejich debatě se přidaly i holky ze čtvrtého ročníku.

Nepamatovala jsem si, jak se ty dvě jmenovaly, ale ony dvě věděly přesně, kdo jsem a jak jsem se jmenovala. Pozdravily mě a Madrid bez pozdravu spustila: ,,Už jsi ho viděla? Je boží, co? Sedí s Walterem Collinsem a moc toho nenamluví. Ale víte, co?" Podívala se na každou z nás. ,,Líbí se mi to. Přišel k nám do třídy s těmi slunečními brýlemi na očích a jakmile si je sundal, tak jsem málem omdlela - "

,,Uklidni se, Madrid," řekla jsem pobaveně a vyrazila ke skříňce si vyměnit učebnice.

Madrid se opřela o vedlejší skřínku. ,,Jmenuje se Montgomery Fletcher. Často se stěhoval. Je mu sedmnáct. Jen tohle o sobě řekl a pak si sedl do lavice a nemluvil."

,,Dobře." Říkala jsem to jako otázku.

Začala jsem se přehrabovat v batohu, když ta dívka ze čtvrtého ročníku řekla: ,,Nikdo se do našeho města nestěhuje, Luno! Víš, kolik holek a kluků má na něj zálusk? Tohle je zatím nejzajímavější, co se tu naposledy od tebe událo."

,,Fajn. Jsem ráda, že už nejsem středem pozornosti," odsekla jsem vztekle.

Gabriela vycítila, že jsem se začínala zlobit a promluvila na ni. ,,Co má nyní za hodinu?"

Skupinka holek vedle mě ztichla. Připomínalo to ztlumení přehrávače v autě. Někteří na chodbě si dál povídali, přesto byla cítit náhlá změna ve vzduchu, kterou nešlo nepostřehnout.

Moje hlava se ihned otočila tam, kde byl. Zadával kód skříňky a já pozorovala, jak se jeho záda pod černým tričkem hýbala. Jeho záda ztuhla - ztuhla - a velmi pomalu otočil hlavu.

A podíval se na mě.

Jeho tmavé oči se střetly s mými a nepochybovala jsem, že to mohlo připomínat střet mečů. Díval se na mě, byla jsem si tím natolik jistá, až jsem málem ucukla. Neodtrhla jsem však od něj pohled.

Dívala jsem se mu do očí a ať šlo o cokoliv - dala jsem to najevo. Nechtěla jsem, aby si všiml, jak vyvedená z rovnováhy jsem byla. Ten pohled trval dost dlouho na to, abych zrudla, ale dost krátce na to, abych se cítila trapně nebo se styděla. Odvrátil ode mě pohled a věnoval se skříňce.

Začala jsem vnímat zvuky kolem mě. Narovnala jsem si batoh na zádech a nepodívala se na Gabrielu, ačkoliv jsem věděla, že jí neušla výměna pohledů.  Má kamarádka vždycky chtěla znát na všechno odpovědi.

Jenže já jsem na tuhle nevyřčenou otázku neměla odpověď.