Ani jednoho z nás nenapadlo nastavit budík. Stejně nás však probudilo sluneční světlo, které proudilo přes řídké motelové závěsy.

Protáhla jsem se a odkopnula zmuchlané přikrývky. Otočila jsem se na bok k Montymu, abych se podívala, jestli je vzhůru. Zamžikal. Pak zívl, což mě okamžitě přimělo také zívnout. Ještě bych několik hodin spala.

Monty se opřel o čelo postele a podíval se na hodiny na nočním stolku. Poté na mě. ,,Dobré ráno," řekl mi ochraptělým, ranním hlasem.

,,Dobré ráno, Monty."

Svalila jsem se na záda a povzdechla si. Zírala jsem do stropu a přemýšlela nad včerejškem. Stále jsem cítila Montyho vůni, jeho ruku na svých zádech a hlas, který mě konejšil do spánku. Opakovala jsem si, že v tom nic romantického nebylo. Tohle by udělala i Chloé.

Dovolila jsem mu, aby se ke mně přiblížil a objímal mě. Co to pro mě znamenalo? Nevěděla jsem. Pro něj? Rozhodně nic.

Ozvalo se tiché zavrzání druhé postele a pak jsem se zarazila. Zády ke mně se pořádně protáhl a znovu zazíval. Nic jiného, než černé trenýrky na sobě neměl. S rudými tvářemi jsem si ho prohlížela, dívala se na jeho široká, svalnatá záda a na zadek - jeho zadek by chtěl každý muž. Kdysi Madrid prohlásila, že si muže bude vybírat podle jeho pozadí a očí. Začínala jsem chápat to, co myslela.

Posadila jsem se a prohrábla si vlasy. Mlčeli jsme a předpokládala jsem, že on bude první, kdo začne mluvit. Vše, co mi včera sdělil, mi hrálo v hlavě a počítala jsem s tím, že to nezmizí. Sdělil mi pravdu, to jsem přeci chtěla. Mám gen savantů, vidím emoce všech bytostí - kromě Montyho, protože ten si to umí záhadně krýt - a když už se o mě nezajímají konečně doktoři, tak lovci.
Část mě byla za tohle vděčná. Ocitla jsem se ve světě, kde z části vím, kdo jsem. Savant. Tohle mi muselo stačit, než si vzpomenu.

,,Existují savanti, kteří dokážou vidět minulost člověka?" Napadlo mě.

Montyho ramena se napjala. Otočil se čelem ke mně a zatvářil se nervozně.  ,,Také mě to napadlo, Luno. Ale o žádném nevím. Ani můj bratr ne."

Zklamaně jsem si povzdechla. ,,To nevadí."

Oblékl se do trička s Miluju Pepsi a kalhot, které měl na opěradlu malé židle u zdi. Na druhém opěradle byl druhý komínek s oblečením pro mě.

,,Budeme muset vyrazit co nejrychleji. Musím se zbavit auta, ale něco důležitějšího musíme udělat." Prohrábnul si své roztomile rozcuchané vlasy.

Vstala jsem z postele a také se protáhla. ,,Co je důležitějšího než zbavení se kradeného auta?"

,,Snídaně," řekl s nakažlivým úsměvem.

-

Po vydatné snídani v palačinkárně jsme se zbavili auta lovců a ukradli jiné. Jednalo se o lesklé, světle modré auto, jejíž značku jsem neznala. Vlastně.. nepamatovala jsem si všechny značky aut. Budu se muset o volné chvilce všechny naučit. Auto bylo starší a motor řval až jsem z něj chvilkami nadskakovala.

Na cestě jsme něco přes hodinu a mlčeli jsme. Oba dva jsme byli nacpaní sladkými palačinkami, ovocem a horkou čokoládou, jenže nejednalo se o klidné ticho, které nastane po jídle. Ani jsme spolu nemluvili, protože jsem se ho zeptala na něco, na co jsem neměla. Jakmile jsem se ho zeptala..

Jakmile jsem se ho zeptala na to, co se stalo jeho matce, trhnul sebou, jako bych ho bodla nožem. Neodpověděl mi a od té doby jsme mlčeli. Připomínalo mi to včerejší zběsilou jízdu autem. Jenže nyní jsme neujížděli z místa, kde byli omráčený lovci v jejich autě. Nešlo nám o život - ne nyní. Přesto však řídil stejnou rychlostí.

Jakmile jsme zpomalili a zabočili do malé uličky v lese, ztuhla jsem. Ne proto, že bych se bála, ale proto, že mi připadalo, jako bych tohle místo poznávala. Prohlížela jsem si vysoké stromy, které lemovaly cestu. Netrvalo chvíli a já nejprve zahlédla střechu domu a poté dům samotný.

Rozhodně jsem nečekala, že takhle bude vypadat Montyho dům. Dům byl elegantní, prosklený a nový. Byl natřený krémovou bílou, měl jedny široké schody a dokonale navržený. Před domem byla veranda, která vypadala, že je často používaná. Dokonale zastřižený zelený trávník - vše jsem si prohlížela s údivem.

Zastavili jsme a motor utichl. Bezmyšlenkovitě jsem ihned vystoupila a překvapeně se rozhlížela kolem sebe. Slyšela jsem zpěv ptáků, cítila jsem smůlu a svěží, čerstvou vůni lesa.
Monty po mém boku se na mě díval se zvláštním výrazem v očích. Nedíval se na dům, ale na mě. Na to, jak jsem se tvářila.

,,Ty bydlíš tady?" zeptala jsem se oněměle.

,,Překvapená?" odpověděl mi otázkou.

,,Monty?" ozval se mužský hlas a já se podívala ke dveřím.

Ve dveřích stál muž, kterému mohlo být nanejvýš pětadvacet. Jeho vlasy byly tmavé, avšak ne černé. Podoby mezi ním a Montym nešlo přehlédnout. I z té dálky jsem viděla, že mají podobné rysy. Jeho bratr.

,,Zdravím tě, Same," řekl mu s radostnou jiskrou v očích.

Jednu chvíli jeho bratr stál ve dveřích a poté.. poté se objevil vedle mě a pevně objímal Montyho. Odstoupila jsem o krok dál a jen se na ně dívala. Nevěděla jsem, co dělat.

Monty byl opálený do bronzova a jeho bratr oproti němu vypadal pobledle. Měl na sobě neformální oblečení. Nic černého, dokonale ladil k domu.

,,Člověk by si řekl, že jste nikdy nežili se ženou pod jednou střechou," ozval se další, tentokrát jemný, příjemný ženský hlas.

Zvedla jsem pohled ke dveřím, stejně jako Monty a jeho bratr. Najednou stáli vedle sebe a já nervozně odkopla malý kamínek špičkou boty, než jsem si ji začala prohlížet.

Byla krásná. Měla srdcovitý tvar obličeje, usmívala se a její šedé oči se dívali na mě. Špinavě blond vlasy měla v drdolu - takovém, jaké jsem ráda nosila i já. Měla na sobě vytahané, bílé tričko s krátkými rukávy a černé legíny. Pohodlné, neformální.

Nemířila k Montymu, aby ho přivítala. Šla rovnou ke mně a čím blíž byla, tím víc má nervozita stoupala. Objala mě a její jemný parfém pohladil můj nos. Byla stejně vysoká jako já, přesto vyzařovala jakousi sílu, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Nejednalo se o fyzickou sílu, ale o vnitřní.

,,Zapomínáš na našeho drahého hosta," upozornila jednoho z těch dvou, kteří nás ostražitě pozorovali.

Když se odtáhla, podívala jsem se na její barvy. Překvapilo mě, že je vidím. Jemně růžová znamenala přátelskou lásku a pár šedých skvrn starosti. Jenže ty pohltila bílá a ten znamenal klid, avšak nebyla jsem si tím jistá.

,,Proč vidím tvé emoce?" Vystřelila jsem na ni svou otázku.

,,Protože nejsem savant," odpověděla mi s lehkostí v hlase. ,,Lidé neumí krýt své emoce. Ne tak, jako savanté. Mimochodem, jsem Emilia," její ruka vystřelila mezi nás dvě a já opatrně její ruku přijala a potřásla si.

,,Luna," zamumlala jsem, stále jsem byla jako na jehlách. Jakmile jsme se pustili, vedle ní se postavil Montyho bratr a já musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Obezřetně jsem ho pozorovala. Už jsem s ním mluvila. Po telefonu. Mluvit však s někým, koho vidíte je úplně něco jiného.

,,Ty jsi Montyho bratr," konstatovala jsem.

,,A ty jsi Montyho-"

,,Same," zarazil ho Monty dřív, než by řekl něco, co by se nelíbilo jemu i mně.

Všimla jsem si, jak mu Emilia stiskla ruku. ,,Půjdeme dovnitř," řekla a zamračila se na Sama.
Sam se však díval na mě a já v jeho hnědých očích spatřila lítost. Poté však se jen usmál.

,,Samuel Fletcher. Omlouvám se, že jsem tě rozčílil, když jsme spolu mluvili."

Emiliin úsměv se rozšířil. Monty stál poblíž mě a varovně se díval na Sama. Tohle bylo pěkně divné seznámení, nicméně mi to nevadilo. Potřásli jsme si rukama a vyrazili do domu.

Uvnitř to bylo ještě nádhernější, než zvenčí. Panovala tu spousta světla a prostoru. Nábytek byl nový a pár kousků se zdálo, že jsou ošoupanější. Prohlížela jsem si vše nové a snažila si každou drobnost zapamatovat.

Monty se držel velmi blízko mě. Nevěděla jsem, zda to dělal s úmyslem chránit mě nebo je. Od té doby, co mi sdělil, že savanté mohou mít více schopností, jsem přemýšlela nad dalšími, které bych mohla mít. Jenže bylo to nepravděpodobné. Další schopnosti jsem nechtěla mít.

Prošli jsme kolem zdi, kde byly zarámované fotografie lidí. Zahlédla jsem Montyho, kterému mohlo být šest a zubil se. Usmála jsem se. Chyběly mu přední zuby.

,,Máte hlad?" zeptala se Emilia.

Monty otevřel pusu, avšak ona ho bleskově zarazila: ,,Ty máš hlad vždycky, co ty, Luno?"

Prázdně jsem se na ni podívala. ,,Nemám hlad," odpověděla jsem.

Neluštila jsem v jejích emocích. Nemusela jsem. Stačilo se mi podívat do její tváře, abych věděla, co se jí hodí hlavou.

,,Ale děkuji," dodala jsem zdvořile.

Vešli jsme do prostorné kuchyně, která byla spojená s jídelnou a obývákem. Posadili jsme se za stůl z tmavého dřeva - ke kterému by se vešlo minimálně deset lidí. Vnímala jsem Montyho přítomnost jako svou vlastní. Byli jsme u sebe, nedívali se na sebe, přesto jsme si všímali toho, co ten druhý dělá.

Připomínalo to tanec.

Byla jsem na jeho území. U něj doma. Ze všech věcí jsem nejlépe věděla, že doma se máme cítit dobře, klidně a bezpečně. Takže jeho pevný, ztuhlý postoj očividně mluvil za své.

,,Můžeš se uvolnit," zašeptala jsem mu. ,,Nebudu po tobě chtít, abys mi ukazoval svoje nahé fotky z dětství."

Jeho pohled se vpil do mého. ,,A ty nynější?" řekl mi do mysli.

,,Stále ne," odpověděla jsem nahlas a odhodlaně jsem mu vracela svůj pohled.

,,Škoda," prohodil, opřel se do židle a tlumeně se zasmál.

Chystala jsem se mu něco nehezkého odseknout, jenže nás přerušila Emilia.

,,Dáme ti pokoj pro hosty, Luno." Těkala mezi námi dvěma očima a já předstírala, že si nejsem vědoma jejího vědoucného pohledu. Nic mezi námi nebylo a nebude.

Děkovně jsem kývla. Stále si všechno nové prohlížím a snažím se zvyknout si. Sam se posadil naproti Montymu a Emilia před ně položila talíř ze kterého se kouřilo.

Při pohledu na jídlo se ve mně neprobudil hlad. Spíše ještě větší touha spát.

,,Doopravdy si nic nedáš?" zeptala se znovu Emilia.

,,Jsem unavená," řeknu jí namísto odpovědi.

Usměje se, přesto úsměv se jí neodrazí v očích. ,,Ukážu ti tvůj pokoj," řekla mi a já beze slova vyrazila za ní.

Nerozloučila jsem se s Montym - ani se Samem. Ti dva začnou spolu mluvit, jakmile začneme stoupat po schodech. Sledovala jsem obrazy, které byly pověšené na zdech. Zajímalo by mě, kdo je maloval.

Emilia otevřela dveře a já vešla do pokoje s bílými zdmi a velkým oknem. Je tu dokonce i malá knihovna a já se pousměji, protože vím, že si ji prohlédnu. Chloé by byla nadšená. Ačkoliv jsme od sebe nebyly zas tak daleko, přišlo mi, že nás dělil celý kontinent. Byla to má kamarádka a chyběla mi.

Emilia se usmála. Přišlo mi, že se s úsměvem narodila. Úplný opak mě. ,,Koupelna je naproti, čisté ručníky najdeš ve skřínce vedle pračky a sprchový gel najdeš na pračce." Zarazila se, jako by řekla něco, co neměla. Poté se ještě víc usmála. ,,Je pro mě zvláštní takto mluvit s tebou."

Zarazila jsem se. ,,Jak to myslíš?"

Nyní se usmála a jasně žlutá se jí rozlila po hrudníku. ,,Monty o tobě mluvil tak dlouho, až jsem měla pocit, že mluví o nějaké postavě z knih, které čte."

Málem jsem vyprskla smíchy. Montgomery Fletcher a knihy? To mě podrž. ,,Monty čte?"

Všimla jsem si modrého smutku, který se u ní objevil. Nechápala jsem odkud se bral. Neměla přeci důvod.

Její šedé oči byli smutnější než ty, které jsem viděla každý den ve svém odrazu v zrcadle. ,,Monty miluje čtení," odmlčela se a posadila se na kraj postele. ,,Když jsem se seznámila se Samem, tak nás na třetí rande vzal k sobě domů. Sem. Monty si mě ani nevšiml, četl si v obýváku a nevnímal nic jiného než tu knihu," zasmála se. ,,Sam nám uvařil a zapomněl, že Monty je hned vedle nás. Romatická atmosféra zmizela, jakmile vešel do kuchyně celý rozcuchaný s tím, že má hlad a že přečetl naprosto úžasnou knihu. Mluvil o ději té knihy přes deset minut a až když se posadil ke stolu, tak si mě všiml."

Snažila jsem se nedat najevo svoji zvědavost.

,,A já mu řekla, že ta kniha je pěkná hloupost."

Zvedla jsem obočí.

,,Dal mi tu knihu a řekl, že až se tu příště objevím, tak mu o ní povím. Změním názor. Byl si tak jistý, neodolala jsem a po dvou dnech jsem se u nich objevila a má první slova nepatřila Samovi, ale jemu. Řekla jsem: Měl jsi pravdu, Monty. Ta kniha je úžasná," znovu se zasmála a já zívla.

,,Unavuji tě?" zeptala se opatrně.

,,Ne," ujistila jsem ji. ,,Vlastně jsi mě uklidnila. Nerada bývám na místech, kde jsem nikdy nebyla ještě k tomu s cizími lidmi."

,,Také to tak mám," odpověděla mi upřímně. ,,Nebudu tě zdržovat. Vidím, že se sotva držíš. Prospi se."

Přátelsky se na mě usmála. Věděla jsem, že chce, abych se zde cítila dobře. Nejistě jsem jí opětovala úsměv. Jakmile zavřela za sebou dveře, tak jsem se svalila na postel. Vydechla jsem všechen potlačovaný vzduch z plic.

Zírala jsem do stropu a přemýšlela nad tím, co si o mě určitě nyní říkají. Nechtěla jsem se raději podívat do zrcadla - vylekala bych se. Cítila jsem se unaveně - ne - mrtvě. Stále jsem vnímala tu temnou zed, ten most zahalený ve tmě, který jsem nemohla překročit.

Stále jsem cítila, že postrádám část sebe samotné. Stále jsem se cítila neúplná. Pro mě bylo lehčí vědět o sobě, že někdo jsem. Být savantem musí být super z cizího pohledu, ale z mého - z pohledu člověka, který si nepamatuje dva měsíce svého života - je to jakási záchrana. Jakýsi bod na který se může soustředit.

A pak tady byl pan Chodím celý v černé, čtu knihy a rád dostávám Lunu do rozpaků. Ačkoliv jsme se znali chvilku, ačkoliv jsme spolu netrávili čas jako obyčejní dva lidé, mi přišlo, že jsme toho zažili mnoho. Montgomery Fletcher byl můj nejlepší kamarád, můj záchranný bod a muž, který byl pohledný až mě to přivádělo na jiné myšlenky.

Ne. Něco takového jsem si dovolit nemohla. Kvůli sobě i kvůli němu. Jeho vnějšek mě sice přitahoval.

Nenalhávala jsem si v tom. V tomhle ne. Zato to, co jsem se o něm dozvídala. O tom, jak se mnou mluvil, jak se mě zastával.. to už hraničilo s něčím, co mě překvapilo. Ať už se v tu noc po večírku stalo cokoliv, potlačím to.

Měla jsem důležitější věci na přemýšlení, než Monty a já.

Lovci a moje máma.

Krásný pátek!

Dorazila jsem domů až nyní a jsem vyřízená. Dárků mám nakoupenou hromadu a hromadu jsem jich dostala. Nevím, jak zvládnu odolat té hromadě čokolád. Asi to budou zachraňovat saláty, protože cpát se sladkostmi je nebezpečná záležitost.

Nyní čtu knihu Klan. Jedná se o knihu, kde se autorka inspirovala VIKINGY! A jelikož jsem milovník seriálu stejného názvu, tak jsem neodolala..

A požádala, aby mi ji jeden Ježíšek ze třídy dal pod stromeček.

Co VY? Jak na tom jste s VÁNOCI? Stíháte nestíháte? Máte ještě nějaké cukroví - já totiž skoro všechno snědla. Hups.

- S láskou Váš Snehulacekk. <3