Nikdo si zatím nevšiml, že Montgomery Fletcher celou dobu, co jsme seděli v jídelně, na mě zíral. 

Byla jsem obklopená lidmi, kteří měli skvělý smysl pro humor a nebáli se hlasitě smát. Neřešili ostatní a já si je oblíbila - díky Thomasovi Childovi, který si na mě počkal před jídelnou s potutelným úsměvem. Brýle s černými obroučkami měl posazené na kořeni nosu, zvýraznovalo mu to jeho veselé hnědé oči a blondaté vlasy měl upravené. Zalíbilo se mi to a ještě víc fakt, že byl normální kluk. Obyčejné džíny, bílé tenisky a bavlněné bílé tričko. Věděla jsem, že je to typ kluka, kterého si okamžitě každý oblíbí. Takové typy lidí jsem moc nemusela, ale Thomas mě přesvědčil ihned o své výjimečnosti. 

,,Luno Cole," zvolal hlasitě. Pár lidí se na nás otočilo. 

Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem, kdo na mě volá. 

Posunul si obroučky výš a povzdechnul si. ,,Čekám na tebe už deset minut."

Ani jsem se nestihla pohnout, dlouhými svižnými kroky přišel ke mně a už mě vláčel mezi stoly. Mohla jsem se mu vytrhnout, ale nechtěla jsem na sebe upozornit. Chytil mě pevně za ruku, aby mě mohl táhnout rychleji. Přestala jsem se mu bránit a poddala se jeho doteku. Prohlížela jsem si jeho záda a vpalovala do nich svůj pohled. Zastavil se a došlo mi, že stojíme u jednoho ze stolů, kde seděla Chloé, Amanda, Wendy a ta další dívka, která byla drobná a já zapomněla její jméno. 

,,Máte ji tady, dámy," zašklebil se a posadil se vedle Amandy. 

Dál jsem stála a dívala se na Chloé, která vzhlédla od knížky a kývla na sedadlo proti sobě. Vyzývala mě, ať si k nim sednu. Jenže já si nedůvěřivě měřila všechny zbylé lidi, kteří se buď věnovali jídlu a nebo mně. Stůl byl plný táců s jídlem a jeden byl na straně, kam jsem si měla sednout já. 

,,Koupili jsme ti oběd," řekla Chloé zpod knihy. Amanda se široce usmála. 

Wendy vzhlédla od jídla. Také se usmála. Upřímně. ,,Sedni si. My nekoušeme, zlato."

Nesedla jsem si. Pár vteřin jsem stála a zvažovala, pro a proti. Nedůvěřivost ve mně bublala, protože moc lidí se rovná moc otázek a ty já nenáviděla. Avšak podle toho, jak se všichni tvářili to vypadalo, že mě viděli rádi. Chtěli mě tu. 

Posadila jsem se na volné místo před plný tác jídla. Amanda se zachichotala něčemu, co jí pošeptal Thomas. Zato Wendy..

,,Vypadáš, že jsi pěkně dlouho nespala," řekla mi. 

Pokrčila jsem rameny. ,,Nejsi první, kdo mi to dneska říká."

Chloé znovu vzhlédla zpod knihy. Náramky na rukou jí zacinkaly. ,,Sežen si levanduli. Myslím, že ji můžeš sehnat i jako olej. Po ní usneš okamžitě." 

,,Díky," zamumlala jsem. Zvedla jsem vidličku. ,,Díky za oběd." 

Mávla rukou a znovu se věnovala čtení. Přesto jsem si stihla všimnout jejího potutelného úsměvu. Věděla jsem, že se jí v hlavě honí tisícero otázek. Počítala jsem s tím, že mi pár z nich položí. 

Wendy se podívala na Chloé a poté na mě. ,,Tobě nevadí, že si čte?" zeptala se. 

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Naopak. Jsem za to ráda."

Vzala jsem vidličku a dala se do jídla. Poslouchala jsem si povídání Thomase, Amandy, Wendy a dívky, jejíž jméno jsem pořád neznala. Vyčkávala jsem, až jí osloví jménem. V tu chvíli jsem se zarazila.

Vycítila jsem to dřív, než jsem uslyšela ten hluk.

Srdce se mi rozbušilo a já jen němě zírala na vchodové dveře do jídelny. Něco se blížilo.
Prudce jsem se otočila ke stolu, kde seděl Monty. 

Nebyl tam. 

,,Musíme zmizet," ozval se za mnou. 

Zazněla další rána. Blíž. Vystřelila jsem do stoje a židle na které jsem seděla spadla na podlahu. Nezajímalo mě to. Zírala jsem na ty dveře jako v tranzu. Ať už bylo cokoliv to, co se blížilo, věděla jsem, že musím okamžitě utéct. 

,,Co je to?" vydechla jsem. 

Chloé, Thomas, Amanda, Wendy a bezejmenná dívka umlkli v rozhovoru a podívali se na nás dva. Monty stál vedle mě, jenže nedíval se tam, kam já, ale na mě. Cítila jsem pohledy všech, cítila jsem jejich emoce, ale tu věc jsem necítila.

,,Luno." Slyšela jsem úzkost v jeho hlase.

,,Co se děje?" zeptala se Chloé a těkala očima mezi námi dvěma.

,,Já," začala jsem, ale umlka, jakmile zazněla další rána. ,,Nevím."

Monty vedle mě zanadával. Nechala jsem batoh batohem a ustoupila o krok dál. Atmosféra v jídelně zhoustla a poté zřídla. Střídalo se to jako roční období a mně se hůř a hůř dýchalo. Slyšela jsem i nepravidelný dech Montyho. Oba dva jsme pociťovali to samé.

Nebyla jsem blázen. 

,,Kam?" vydechla jsem šeptem. 

Další rána. 

,,Pryč," řekl jen. 

Pak už mě popadl za zápěstí a utíkali jsme. Kličkovali jsme mezi studenty a stoly. Vyběhli jsme z jídelny postranními dveřmi, které sloužili jako únikový východ. Chladný, podzimní vzduch projel mými plícemi jako nůž. Zabočili jsme na parkoviště a volnou rukou Monty vyhrabal klíče od auta z kapsy kalhot. Ozvalo se cvaknutí a naskočili jsme do jeho auta.

Ani jeden z nás se nepřipoutal. Monty strčil klíčky do zapalování a nastartoval. Než dupnul na plyn, všimla jsem si těch zvláštních postav, které stáli u vchodu do školy. Jedna z nich byla žena. Další dvě postavy, které nás pronásledovaly, se také zastavili. Na očích měli tmavé, sluneční brýle a všichni byli oblečeni v uhlazených sakách. 

Mým tělem projel třas. Nezmizel, když jsme vyjeli z parkoviště a řítili se od školy jako smysluzbavení. Cítila jsem jejich pohledy na sobě a cítila se, jako by mě pokryli slizem. Zeleným, jako z filmů. 

Projeli jsme kolem značky, kde stálo, že opouštíme město. 

,,Kam mě vezeš?" vyjekla jsem.

Podíval se do zpětného zrcátka. ,,Co nejdál od nich. Pronásledují nás dvě vozidla. Nejdřív je musím setřást a poté vymyslím, kam tě ukryju."

Kam tě ukryju?

Nezabývala jsem se tím. Ne nyní. Dělalo mi větší starosti vozidlo, které jsem viděla ve zpětném zrcátku. Bylo jen jedno. To druhé jsem neviděla. Možná Monty přeháněl, ale jistota, že se řítí za námi, se mě držela. 

Se zrakem na silnici mi podal svůj telefon. ,,Zavolej Samovi a dej to na hlasitý odposlech."

Udělala jsem, co řekl. 

Sam to zvedl na druhé zazvonění. ,,Monty? Co se děje?"

Projeli jsme křižovatku na červenou a pak začal mluvit: ,,Same. Právě nás pronásledují lovci a my jsme už mimo měst-"

,,Počkat. Nás?" ozvalo se. 

,,Je tu se mnou Luna a drží telefon."

Na druhé lince nastalo ticho. 

Vyděšeně jsem se na něj podívala. Monty rty naznačil klid.

,,Dobře. Kam směřujete?" 

,,Jedeme směr jihozápad."

,,Courtney zrovna dneska dělá svoje lasagne. Přijdeš o ně." Tou větou mě neznámý Sam naštval. 

,,Hele, Same. Ujíždíme před divnými lidmi, kteří nás chtějí pravděpodobně zabít a zrovna není vhodná chvíle na téma lasagne od Courtney."

Monty se pousmál. Na druhé straně nastalo znovu ticho a já funěla jako rozzuřený býk do telefonu. 

,,Tohle je Luna?" 

,,Ano."

Opřela jsem se do sedadla a mrkla do zrcátka. Nikde nic. 

A pak jsem vnímala, jak do nás něco narazilo a já se praštila do hlavy. Slyšela jsem, jak Monty křičel moje jméno. Vše kolem mě se točilo a chvilkami jsem se cítila jako bez tíže. Trvalo to hodiny, dny či týdny, než jsme se přestali točit. 

Cítila jsem pach spálené gumy. Chvíli mrkám a zaostřuji. Tepalo mi ve spáncích a vzdáleně jsem vnímala, že na mě někdo mluví. Rozeznávala jsem černé, rozcuchané vlasy a ty vyděšené, zelené oči. 

Zelené oči.

Montgomery Fletcher. 

,,Dělej," zašeptal a sykavě se nadechoval. Z levého spánku mu tekla krev a na rukou měl rudé skvrny.

,,Monty?" zachraptěla jsem.

Na chvíli byl jeho výraz plný úlevy, avšak zmizel a nahradila ho panika. Cukal se mnou a jeho zakrvácené svaly na rukou se napínaly. Zatínal zuby a trhal, škubal tou věcí vedle mě.
Pomalu jsem otočila hlavu k věci se kterou se tak usilovně rval. 

Střecha se propadla a moje ruka byla pod ní. Málem jsem začala křičet, jenomže Monty mi dal ruku před pusu. 

,,V klidu," zašeptal. Zrychleně jsem dýchala a vnímala jsem, že mi tečou slzy po tvářích. 

,,Vyndám to, ale potřebuju svoje obě ruce. Musíš mi slíbit, Luno," když si všiml, že začínám ochabávat, tak mi propleskl tváře. ,,Luno, slib mi, že neusneš."

Roztřeseně jsem kývla. Byla jsem rozhodnutá, že neusnu. Budu bojovat.

Nohama se opřel do auta a skrčil se více, než byl. Svaly se mu napjaly pod váhou železa. Střecha zavrzala. Kousek, zbýval kousek a já bych tu ruku vyndala. 

Uslyšela jsem hlasy. Monty ztuhnul. Já ztuhla. Snažila jsem se dýchat tišeji a neupozornit na sebe. To samé dělal i on. 

,,Tohle nemohli přežít." Mužský hlas dva metry ode mě. 

Slyšela jsem, jak obchází auto a svítí baterkami do auta. Skrčili jsme se. 

,,Žádný smrtelník by tohle nepřežil," řekl další, hrubší hlas. 

,,Tohle nejsou obyčejní smrtelníci," opáčila žena. 

Zpozorněla jsem a přestala v tu chvíli dýchat. 

Cosi v autě zapraskalo. Všimla jsem si oranžového plamínku, který olizoval předek auta. Rozrostl se ve větší a já se roztřeseně nadechla. 

Zemřu, došlo mi. 

Monty v tu ránu prudce nadzvedl střechu a uvolnil moji ruku. 

A poté..

Poté nastal chaos.

Krásnou středu!

Právě jsem zjistila, že tenhle příběh má už přes 1000 přečtení! Jsem z toho úplně hotová. Těší mě, že se Vám Lunin příběh líbí a že mu dáváte hvězdičky - kterých už je přes 100! Děkuji Vám všem. 

Kapitolku Vám vydávám dříve, protože v pátek pravděpodobně budu pryč. :-) 

S láskou Váš Snehulacekk. 

PS. Znáte yours_asha? Ne? To se změní. Tuhle kapitolku jí věnuji, neboť sakra, miluju její příběhy a mrkněte se na její profil. Slibuji, že si její příběhy zamilujete. Tak jako já. :-)