Nedokázala jsem vytvořit smysluplnou odpověď na to, co mi právě řekl.

Nedávalo to smysl, ale zároveň dávalo. Věděla jsem, že se něco se mnou děje. Cítila jsem to. Nepadlo mě však, že to bude něco takového. Že se to bude týkat toho, že něco vlastním, nečeho co se týká mě.

Přišla jsem přeci o všechno.

Monty si poraženecky přejel po čelisti. ,,Zní to šíleně, ale vidím, jak se tváříš. Věříš tomu. Víš, že říkám pravdu. Nejhorší na tom je, že to musím být já, kdo ti rozevírá dlaň a odhaluje květ pravdy. Niikdo jiný než já tu není a nikdy nebude."

Zvedla jsem obočí. ,,Nechápu to. Pořád jsi mi neřekl, co jsou ty barvy, Monty. A rovnou mi můžeš vysvětlit, jak to, že víš o co se jedná. Myslela jsem, že jsme se neměli rádi a viděli se párkrát."

Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, zda tu nikdo není a neodposlouchává nás a poté začal s vážností v hlase mluvit. ,,Vidíš různé barvy, které se mění? Všimla sis, jak se tvářil Carl?"

Kývla jsem.

,,A jak se tvářil, Luno? Jaké barvy jsi viděla?"

Zamračila jsem se. ,,Pastelové. Oranžové tam bylo nejvíce a taky trochu tmavě modré. Proč? Co to má všechno společného s tím, jak se tvářil?"

Montyho vážný výraz nezmizel. Zneklidněla jsem. ,,Vidíš aury lidí, Luno. Vidíš, jak se cítí. Je to tvůj dar. Carl se o tebe bál, ale poté byl rád, jakmile tě uviděl. Tmavě modrá znamená strach a pastelová - celkově všechny pastelové - znamenají dobré, pozitivní nálady. Je složité se ve spektru vyznat, ale ty to budeš vědět hned. Vy ženy jste na tyhle věci talentované."

Zavrtěla jsem hlavou a prudce se vyšvihla do stoje. Popadla jsem svůj batoh a přehodila si ho přes rameno. Oddechovala jsem jako po dlouhém běhu. Tep jsem měla zrychlený a nebylo to tím, že vedle mě celou dobu seděl velmi pohledný muž.

Nedokázala jsem pochopit, proč já. Byla jsem obyčejnou dívkou, která žila obyčejný život. Byla jsem dívkou, která i přes fakt, že si nepamatuje dva měsíce svého života, se považovala za obyčejnou dívku. Tohle se může stát jen mně, napadlo mě. Jen Luna může vidět aury lidí - jako bych od toho šílenství neměla daleko.

Monty vypadal, že je připravený mě zadržet. Podle toho, jak si mě měřil, jsem věděla, že ví o tom, že chci každou chvílí utéct.

Kam? Nevěděla jsem. Byla jsem si však jistá, že co nejdál od něho. Také od všech lidí.

Podívala jsem se na Montyho. Na přívěšek s domečkem, který měl odhalený a líně se mu válel na hrudi. Zelené oči pátrali v těch mých, což dělal v poslední době často. Hledá, šeptalo mé srdce. Hledá a nenachází to, šeptalo.

Nepokusila jsem se si vzpomenout. Moje paměť připomínala komiks s vytrhanými důležitými obrázky. To už jsem věděla. Montgomeryho Fletchera jsem důvěřně neznala, jak na mě přesný opak křičelo srdce. Neměla jsem čas, ani náladu na to, abych začala se věnovat otázce, kterou jsem si pokládala častěji, než by se dalo považovat za zdravé. Jenže mučilo mě to. Nepamatovat si. Byla jsem vyděšená a sklíčená.

,,Nesoustřeď se na to, proč si nemůžeš vzpomenout a proč se tak cítíš," řekl jemně Monty. ,,Soustřed se na mě. Na to, co se děje, dřív, než znovu zapomeneš, Luno."

Jeho slova měla stejný účinek, jako kdyby mi v klíně usla Minnie a vrněla. Zvedla jsem k němu zrak. ,,Nevím, co mám říct, Monty," zašeptala jsem. ,,Vím, že toho mnoho skrýváš. Nevadilo by mi to, kdybych neměla pocit, že skrýváš něco o mně. Lžeš mi a já netuším proč. Ale já to zjistím, dokážu být neústupná, když chci."

Nad poslední větou Montymu cukly koutky. Potlačoval úsměv.

Imaginárně jsem nad tím mávla rukou. ,,Věřím ti. Nevím proč, ale je to tak. Nejsem člověk, který by důvěřoval cizincům, kteří chodí celí v černým a nosí sluneční brýle, když je podzim. Víš, co se to se mnou děje a já chci, abys mi pomohl. Pomůžeš mi s mými schopnostmi?" Říct nahlas schopnosti pro mě bylo nepříjemné.

Otevřel pusu, připraven mi odpovědět, ale já ho rukou zarazila. ,,Než odpovíš, mám podmínku, Mongomery. Chci, abys mi řekl, odkud tohle všechno víš," mrkla jsem na domeček na jeho hrudi. ,,A proč nevidím tvoje emoce."

Zarazil se. Tušila jsem však, že s tím počítal. Stála jsem před ním, ruce založené na hrudi, připravená každou chvílí odejít a už s ním nepromluvit. Rozhodnutí bylo na něm. Já už byla rozhodnutá. Buď mi dá alespoň část pravdy, nebo ne a tím to skončí. Jeho úsměvy ze kterých se mi zrychlil tep, popichování a flirtování, které teprve začalo a možná i brzy skončí. Zmizí i klid, který mě naplňoval pokaždé, když jsem byla s ním. Zmizí to záhadné pouto, které se mezi námi v noc po večírku vytvořilo.

Jeho oči měli barvu smaragdu, když řekl: ,,Také mám schopnosti. Nemám sice takové, jako máš ty. Ale mám. Rád bych ti o nich pověděl, ale tady jsme moc na očích a lépe se to ukazuje, než popisuje. Předvedu ti je, zda budeš chtít, ale daleko od lidí," odmlčel se, když kolem nás kdosi prošel. Snažila jsem se nesoustředit na jeho barvy. Monty vstal a knihu, kterou celou dobu nosil sebou, si vzal do ruky. ,,Vyrůstal jsem v rodině, kde se o mých schopnostech vědělo. Má máma mě a bratra vychovávala tak, jak by každý jako my, měl být. Učila nás, milovala a dbala, abychom je nikdy nepoužili proti lidem. Měla mnoho přátel, kteří byli jako my."

,,Co máš jako další hodinu?" zeptala jsem se, vyvedená z míry. 

,,Hudebku," zamumlal. Očividně čekal něco jiného.
Jenže co jsem mu měla odpovědět? Byla jsem vyvedená z míry, ne nad tím, co mi řekl, ale nad sebou. 

Začali jsme se procházet mezi knihovnami. Zamyšleně jsem přejížděla prsty po knihách. 

,,Nevidíš moji auru, protože nechci," začal Monty. Moje prsty se zastavily na knize od Cordélie Williamsové. Poslouchala jsem ho. ,,Učil jsem se to už jako malý. Mnoho z nás se učí bránit proti cizím darům. I proti těm, které máme my. Někteří můžou mít dar stejný, jen jim bylo dáno více nebo méně energie. Je to velmi složité na vysvětlení a říkat ti tohle všechno ve škole mi nepřijde jako dobrý nápad," podíval se na stříbrné hodinky na ruce. ,,Za chvíli zvoní."

Otočili jsme se a vyrazili do chodby. Oba dva jsme mlčeli a přemýšleli. Sem tam jsem cítila jeho pohled na své tváři, ale dělala jsem, že si toho nejsem vědoma. Dívala jsem se na každého člověka, který kolem mě prošel a zkoumala jeho barvy. Měl pravdu ve všem, co mi zatím dneska řekl. Doopravdy jsem tušila, co člověk cítí. Stačilo mi pozorovat. 

Zabočili jsme do chodby, která byla oproti ostatním chladnější. Avšak byla barevnější a hezčí. Učitelé hudebky a umění se shodli a dovolili studentům, aby tuto chodbu vymalovali. Na zdech byli různě namalované květiny, noty, knihy, živočichové a také hromady sladkostí ze kterých by každý z nás měl zkažené zuby. Nechodila jsem do téhle chodby často, protože naše výtvarka měla začít až tenhle týden. Učitelka byla nemocná a po rekonvalenscenci konečně mohla do školy. Náhradu za ní nenašli, takže jsme si museli dělat něco jiného, než umění. Já však nechodila. Šla jsem raději domů. 

Monty se zastavil u zdi vedle dveří hudebky. Slyšela jsem, jak kdosi hrál na flétnu a na klavír. Viděla jsem, jak zpozorněl. Jeho výraz, kdy uslyšel hudbu z málo vzdálené učebny. Na ten snad nikdy nezapomenu. Snad se někdy budu taky takhle tvářit. 

,,Děkuji ti, Monty," řekla jsem tiše.

Věnoval mi svůj úsměv s ďolíčky. Na chvíli mi vypadlo z hlavy to, co jsem chtěla říct. Měla jsem najednou potíže se soustředěním. Podívala jsem se na hranolku s úsměvem, kterou měl vedle své hlavy. Doufala jsem, že mi pomůže si vzpomenout. 

Ani omylem.

,,Nemáš vůbec zač, Luno," odpověděl mi, stále s tím úsměvem.

,,Takže po škole?" zeptala jsem se ho. 

,,Počítám s tebou, má milá Luno."

Mykla jsem rameny a ani se s ním neloučila. Otočila jsem se na patě a vyrazila z té chladné chodby, kde by mohli zavést topení. Zazvonilo a já se zarazila uprostřed prázdné chodby. 

Monty vešel do třídy a zavřel dveře. 

Stála jsem uprostřed chodby. Nohy mě neposlouchaly. Přišlo mi, jako by se vpily do podlahy. Ztuhle jsem stála a rozhlížela se kolem sebe. Začít volat o pomoc? To by pak celá škola si šeptala ještě víc. Luna se zbláznila. 

,,Člověk by si řekl, že to nevšímání si půjde dodržet i do vysoký," ozvalo se za mnou. 

Sevřela jsem ruce v pěst a podívala se na Madrid, která stála několik metrů naproti mě. Ruce měla založené na hrudi a její krásné, modré oči si mě prohlíželi. Udělala pár kroků blíž a klapot jejích podpatků mě vykolejil. Kdo sakra nosí podpatky do školy?

Chodba byla najednou chladnější. Prohlížela jsem si její dlouhé, bílé kalhoty, béžový kabát a hromadu šperků z kamenů, které vždy nosila a nikdy ani jeden nesundala. 

,,Nemůžeš se pohnout?" zeptala se a její rty se roztáhly ve vědoucný úsměv. 

Podívala jsem se na své nohy. Dávala jsem jim pokyny, aby se pohnuly, jenže nic. Nedařilo se mi.

,,Víš, Luno, zaslechla jsem pár nepříjemností, které se týkají tebe," další krok blíž ke mně. Pomalu jsem od svých bot zvedla pohled k ní. Dělala to ona? Její barvy byly tmavé a nejvíce v ní převládala černá a tmavě rudá. Nedala jsem nic najevo.

,,A jakých?" Můj hlas byl tichý, avšak dávala jsem si záležet, aby v něm nebyly stopy po vzteku, který jsem v sobě potlačovala.

Její úsměv zmizel lusknutím prstu. ,,Motgomery Fletcher není dobrá společnost."

Zvedla jsem obočí. ,,To zvládnu zjistit sama, ne?" Udělala jsem krok k ní. 

Madrid překvapeně zamrkala. Tím to dala najevo - ať už to bylo cokoliv. Nechápala jsem, co se to dělo. 

,,Motgomery Fletcher je můj," zasyčela na mě. 

,,Vale," odpověděla jsem jí. Zatvářila se nechápavě. ,,To je španělsky dobře. Vale. Neřekla jsem, že je můj. Nechápu, co si sakra myslíš, že víš, ale párkrát jsme prohodili spolu pár slov. A i kdyby, tak ti do toho nic není."

,,Kluci by neměli chodit s narušenou holkou," řekla prostě.

Vydechla jsem potlačovaný vzduch z plic. ,,Zmlkni, Madrid." Nebyla to žádost, prosté varování. Věděla jsem - tušila jsem - že nastane moment, kdy ten vztek se bude chtít dostat ze mě pryč. 

,,Dámy," ozvalo se a já sebou trhla.

Můj zachránce, můj spasitel, můj klid. Ačkoliv jsme se viděli před chvílí, bylo to, jako bych ho neviděla roky. Můj vztek nahradil klid, avšak stále jsem zatínala ruce v pěsti. 

Montyho oči byli tmavé a já se nedokázala pohnout, nedokázala jsem dýchat, když se postavil vedle mě. Objevoval se tehdy, kdy jsem to nejméně čekala. Budu se ho muset na to pak zeptat. Cítila jsem jeho tělesné teplo. Lákalo mě to se k němu přiblížit.

,,Rušíte," řekl klidně. Slova patřila Madrid.

Na rtech se jí vykouzlil sladký úsměv. ,,Ahoj, Monty. Dlouho jsme se neviděli. Tady s Lunou vedeme holčičí konverzaci."

Čekala jsem, že se Monty přidá, nebo jí uvěří. Jenže jsem se zmýlila. 

Hluboce. 

,,Nedělej ze mě pitomce. Mám dost slušnosti, abych ho z tebe nedělal. Jenže ty ho děláš sama ze sebe. Lunu nech na pokoji, nebavíš mě a ani ty tvé kamarádky. Klidně všem nakecej, že mám kapavku. Je mi to ukradený," polkla jsem. ,,Luna mi ukradená není a nikdy nebude, pamatuj si to."

Madrid vyjekla - vyjekla - když se otočil zády k ní a zeptal se mě: ,,Chceš si poslechnout, jak hrajeme?"

Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych promluvila. Zavrtěla jsem hlavou a vyrazila pryč z téhle chodby. Nemohla jsem - i když jsem chtěla. Byla jsem zvědavá, byla jsem nadšená z jeho nabídky. 

A to bylo špatně.

Krásnou středu! 

Ozývám se poněkud brzy, nicméně já si užívám doma pohodlí, protože jsem nemocná. Znovu. A s vážnější nemocí. Bezva, co?

Královnu povětří a temnoty mám za sebou, takže celou sérii Temných lstí. Můj názor? Nechápu Cristinu, Marka a Kierana. Vůbec celkově tuhle trojku. Jejich konec jsem nechápala a nesouhlasím s ním. Z většiny postav autorka udělala úplně jiné, než na začátku série.  Absolutně netuším, co to s tou autorkou je. Ale těším se na její další sérii. Mocmocmocmoc. 

A také se nemohu dočkat posledního dílu Krutého prince. Královna ničeho už vyšla a já jsem zvědavá, jak to celé dopadne. Zbývá čekat jen na překlad. Je tady taky nějaký fanda Holly Black? 

A co VY? Jaký máte týden? 

A co říkáte na tu bezva věc s Lunou? A CO SI MYSLÍTE, ŽE MÁ MONTY? B)

S láskou Váš Snehulacekk.