Nepočítala jsem s tím, že na mě bude tolik lidí zírat.

Procházela jsem školní chodbou ke svojí skřínce a měla sklopenou hlavu. Nedokázala jsem se podívat na kohokoliv - aniž bych viděla barvy. Každý kolem mě vířil různými barvami a já netušila, co to je. Co obnáší a proč je vidím. 

Část mě si myslela, že jsem šílená. Zbláznila jsem se. Ta druhá, že ne. K té jsem se nakláněla víc - možná ze zoufalství. A já byla zoufalá. Tak moc, že jsem rozhodla, že si odchytnu Montyho a všechno z něj dostanu. Jakkoliv. Tušila jsem, že on bude znát odpovědi.

Šepot byl nesnesitelný. Skrčila jsem se a potlačovala slzy, které se chtěly dostat napovrch. 

,,Dobré ráno, Luno," ozve se vedle mě a já pomalu zvednu svůj zrak.

Carl se na mě zazubil, opřený o skřínky, plný veselí a nadšení. Vypadal, že je vyspaný. Což oproti mně se říct nedalo. Temné kruhy pod očima, které jsem měla už několik týdnů, se proměnily v pytle. V poslední době jsem toho moc nenaspala. Žila jsem ve stresu a neklidu a bylo to na mě vidět. 

Můj pohled sjel přes jeho divné pastelové barvy ke dvěma kávám, které držel v rukou. Na jednom bylo napsané mé jméno. Usmála jsem se a opřela se vedle něj. 

,,Dám si." Vezmu si nabízenou kávu a vděčně se na něj usměji.

Carl mávnul rukou. ,,Po tom, co jsi odběhla z kavárny a nechala mě samotnýho, ukázala se na večírku a odešla z něj, neřekla mi, že je ti špatně a omdlela před školou mi došlo, že budeš potřebovat sakra silnou kávu," řekl a jeho skořicové oči si mě prohlédnou.

,,Spíš ty vůbec?" zeptal se. 

,,Vypadám, že spím?"

,,Nevypadáš."

Pozvednu kelímek jako k přípitku a poté se napiji kávy. Potlačím zasténání, když se mi její chuť dostala na jazyk. Tohle jsem potřebovala. Doma jsme kávovar neměli, protože nikdo kávu nepil. Možná až na Jacka, který si cestou k nám vždy po cestě koupil. Máma odmítala kvůli němu vybavit naši kuchyň novým přístrojem. Také jsem byla proti, ale začínala jsem uvažovat, že bych to vzala zpět.

,,Otevřela jsi ty desky?" zeptal se opatrně. 

Má únava bleskově zmizela. ,,Ne."

Ramena mu nepatrně poklesla a zavrtěl smutně hlavou. ,,To nevadí."

Atmosféra na chodbě se změnila, když jsem si všimla, jak kolem nás procházel Montgomery. V ruce držel knihu a byl zase celý v černém. Měl dokonce na sobě sluneční brýle. Nehrbil se, jako ostatní kolem nás. Šel narovnaný, plný sebevědomí a jistoty, kterou mu mnozí mohli závidět. 

,,Dobré ráno, Monty," vyjelo ze mě a on se zastavil. Carl po mně střelil překvapeným pohledem.

,,Dobré, Luno." Přistoupil blíž a kývl v pozdrav Carlovi.

,,Počkat. Vy dva se znáte?"

Zmateně jsem nakrčila čelo. Však to byl on, kdo mi pomohl a proto se na mě všichni dívali. 

,,Tak trochu," odpovíme oba dva ve stejnou chvíli.

Carl vypadal překvapeně. I já sama jsem byla překvapená, protože Monty stál blízko mě. Dost blízko, aby bylo vidět, že se baví s námi dvěma a nestojí a nezírá do zdi. Všimnu si malé pihy na levé tváři, která se pohnula, když se na mě usmál. Odvrátila jsem od jeho nebezpečného úsměvu zrak.

Barvy Carla jsou smíchané, zmatené a odstíny tmavých se rozplývají a nahrazují ty světlé. 

Obočí se mi spojilo, když soustředěně pozoruji měnící se barvy. Carl vydal jakýsi zvuk a Monty si stoupl přede mě v ochranitelském gestu. 

Aby nebylo vidět, že jsem cvok a zírám mu na prsa. 

Tím se to potvrdilo a dvakrát podtrhlo. Monty to o mně věděl. Nedala jsem nic najevo a jen se zpod řas omluvně pousmála na Carla. 

Zatímco kolem nás lidé procházeli, vnímala jsem jejich pohledy v našich zádech. Bylo to stejné, jako když jsem po tom přišla poprvé do školy. Každý si šeptal, každý se na mě díval a každý si na mě ukazoval. Gabriela byla vedle mě a klopila hlavu stejně jako já. Pevně jsem jí držela za ruku a snažila se, aby si nikdo nevšiml, že se mi volná ruka třese. 

Netřásla jsem se jako kdysi. Nevšímala jsem si jich - stejně jako Carl a Monty. Ti dva měli dost práce se zíráním si do očí. 

Teda, to jsem si myslela, protože Montyho krásné zelené oči skrýval pod slunečními brýlemi. Bylo to pěkně divné. Ustoupila jsem krok vedle a vešla mezi ty dva. Přehodila jsem si tmavé vlasy přes rameno, protože se mi zasekly pod popruhem batohu. 

,,Chtěla bych s tebou dneska mluvit." Můj hlas zněl sebejistě - tak, jak jsem doufala, že bude znít. Musela jsem zamaskovat nervozitu, která ve mně bublala.

Monty v dravém úsměvu odhalil zuby. ,,Jsi si jistá, že chceš jenom mluvit?"

Protočila jsem očima. ,,Jsem si jistá, idiote. Kdy končíš?"

Nedal najevo, že by mu vadilo, že jsem použila nadávku. Mávl knihou, kterou měl v ruce. ,,Najdu si tě sám," odpověděl mi a vyrazil pryč. Zády k nám houknul na Carla: ,,Rád jsem tě poznal."

S Carlem jsme si vyměnili pohledy. Napila jsem se z kelímku a mrkla k hloučku, který postával nedaleko nás. ,,Myslím, že jsme celebrity," zamumlala jsem. 

,,Ne, Luno," řekl. ,,To ty jsi celebrita."

-

Po pár hodinách jsem se ocitla opět v knihovně. Snažila jsem se nevšímat si barev, které každý člověk, kterého jsem potkala, kromě Montyho měl. A když jsem uviděla moji kamarádku, jak její barvy víří tmavě modrou a oranžovou, zatnula jsem zuby. Musela jsem se soustředit na něco jiného. 

Chloé vyměnila své tenisky za podzimní boty plné modrých a červených třpytek. Vypadalo to, že si je upravila sama. Nohy měla natažené před sebou a pravou nohou netrpělivě cukala. Zpod bot jí vykukovaly obyčejných žluté ponožky. Zbytek oblečení byl barevnější a křiklavější. Třpytky měla i ve vlasech a na lícních kostech.

Kniha, kterou četla, třpytivá nebyla. Překvapivě.

,,Ahoj, Chloé," pozdravila jsem ji tiše.

Chloé prudce zvedla hlavu. Knihu rázem odhodila a rozeběhla se ke mně. Pevně mě objímala a já sotva zvládala dýchat. Opětovala jsem její objetí a nadechla se jejího jemného parfému. 

,,Na to, jak jsi malá, jsi sakra silná," poznamenala jsem. 

Chloé se odtáhla a zakřenila. ,,Zato ty jsi ještě křehčí, než vypadáš."

Posadili jsme se vedle sebe do měkké pohovky do které jsme si v poslední době my dvě sedali. Kniha stále ležela na podlaze hřbetem vzhůru. Nezajímala jsem se o ni a Chloé také ne. Ani se nezajímala, zda způsobila rozruch. Nakoukla jsem jí přes rameno a všimla si, jak se jedna dívka na nás mračí. 

,,Jak ti je? Dodržel to Monty a zůstal u vás?" ptala se. 

Přehodila jsem si nohu přes nohu a rozpustila si vlasy z drdolu. ,,Je mi líp. To je slabý slovo - je mi bezvadně oproti včerejšku. Nechápu, co to včera se mnou bylo. Máma se mě hned ptala, zda jsem si vzpomněla," zatnula jsem zuby. ,,Proč všechny zajímá, jestli jsem si vzpomněla? Není to třeba moje věc? Unavuje mě, jak si všichni myslí, jak špatný to se mnou je. Jsem normální holka, které se něco stalo a mozek jí odepřel, aby to věděla. Chráním se, tak proč se v tom rýpat?" 

Přestala jsem mluvit, jakmile jsem si všimla jejího výrazu. Chloé seděla rovně jako by spolkla pravítko. Obvykle se hrbila ale.. 

,,Muselo se ti stát něco fakt strašného. Třeba znásilnění," ozve se zamnou a já ztuhla stejně jako Chloé.
Prudce jsem se otočila čelem k Owensovi, který se potěšeně usmíval z toho, co zaslechl.

,,A tobě se muselo stát něco strašného, když jsi musel jít do knihovny," vyštěkla Chloé., ,Propadáš? Rodiče už nemají peníze na podplácení učitelů?"

Zvládla jsem jen s pusou dokořan zírat na moji kamarádku. Chloé zatínala ruce v pěst a oči jí ztmavly zlobou a prudkou nenávistí. Ani ji nepotlačovala. Vstala a namířila na něj prstem. Její ukazováček se zapíchl přesně mezi jeho prsa a on se neodvážil ani pohnout. 

,,Ještě jednou uslyším, že jsi jí něco takového řekl, Owensi, tak přísahám, že v porovnání s tím, co ti poprvé Monty provedl, bude to po druhé hotový teror. A já se budu dívat, jak ti nakopává tu tvoji špatně tvarovanou prdel a budu u toho jíst gumové medvídky s limonádou," zasyčela a poté znovu píchla do jeho těla. ,,Ještě jednou jí to řekneš a budeš odepsaný. Nenapadá tě alespoň držet hubu? Co tě sakra vede k tomu, aby jsi jí tohle říkal?" 

,,Člověk by si řekl, že to ty to nemáš v hlavě pořádku," přidala jsem se, plná odvahy a síly, která se v tu chvíli ve mně probudila. 

Owens však nespouštěl oči z rozzuřené Chloé. Jeho modré oči se neodtrhli od těch jejích. Na chvíli se v nich objevila jiskra, která zmizela pouhým mrknutím. Odstoupil o krok dál, otočil se a beze slova odešel pryč.

Chloé se chvíli dívala na jeho záda, která mizela za policemi a poté se posadila vedle mě. Jakmile zmizel z doslechu, vyprskly jsme. Smáli jsme se a popadali se za břicho. Dokonce jsem si otírala slzy z koutků očí.

Až když nás smích přešel, poděkovala jsem jí.

Chloé se úsměv nevytratil z tváře. ,,Nemáš vůbec zač, Luno. Jsi má kamarádka a i kdyby jsi jí nebyla, tak bych se tě i tak zastala. Nikdo nemá právo tohle říkat," položila svoji ruku na tu mojí. Její barvy vybuchly v ohnostroji jasně bílé. ,,Věřím ti, Luno. Možná si myslíš, že všichni věří v to, co Owens. Ale chci ti říct, že to není pravda. Já ti věřím, Amanda a Wendy a další. Věřím, že tě někdo unesl a provedl ti něco strašného, ale nevěřím, že to bylo znásilnění. V naší rodině se říká, že tělo může reagovat jinak, než mozek. A to se u tebe neděje. Vidím to na tobě."

Na sucho jsem polkla a setřela si rukávem slzu, která mi vytryskla. ,,Já," vydechla jsem a oddechla si. ,,Děkuji ti, Chloé. Ani nevíš, jak moc jsem tohle potřebovala slyšet."

Byla to pravda. Tak moc jsem toužila tohle slyšet. Vědět, že někdo mi věří. Možná jsem si nepamatovala dva měsíce svého života a každý den jsem si snažila zapamatovat, ale na dnešní den jsem nikdy nezapomněla. Protože Chloé mi nevědomky dala červenou k tomu, abych začala pátrat po tom, co se mi stalo a zjistit, že tohle všechno, má jistý důvod. 

Přestávala jsem věřit na náhody a tušila jsem, že náhody přestávaly věřit ve mě. 

Chloé odtáhla ruku a namotala si pramínek svých sytě fialových vlasů kolem prstu. ,,Já vím. Chtěla jsem počkat, až se probudíš, ale musela jsem domů. Rodiče se o mě bojí. Jakmile nepřijdu hned po škole domů, už mi volají kde jsem a zda jsem v pořádku. Však ty to podle mě znáš, tvoje mamka je dost podobná té mé."

,,Jo, mamka je taková," hlesla jsem.

,,Myslím, že něco na tobě Monty vidí," řekla Chloé zčistajasna. 

Podívala jsem se na ni jako na blázna. ,,To pochybuji."

,,Myslím to vážně. Nikdo si nevšimnul, že na tom parkovišti s tebou něco je kromě mě a Montyho. Nevěřím tomu, že sis toho nevšimla. Vidím to já a nebude trvat chvíli, než si toho všimne Madrid s Gabrielou. Ty dvě jsou na něm závislé. Věděla jsi, že si Madrid sedla k Montymu? Visí na něm a to znamená, že jakmile zjistí, že byl u vás doma, tak to moc příjemný nebude."
Kdosi si za námi hlasitě odkašlal. 

Chloé zavřela pusu a zamračila se. Monty se nezúčastněně díval do polic s knihami a vypadal, že je zabraný do hledání. Kdyby o sobě nedal vědět, nevšimla bych si ho. Dokázal se tak tiše přikrást. Stále v ruce držel stejnou knihu jako ráno a já pořád neviděla ani jedinou barvu, které jsem u ostatních viděla. 

Možná ty barvy odpuzovalo jeho černé oblečení, napadlo mě. 

,,Říkal jsem si, že bude nejlepší dát o sobě vědět, dokud neprobíráte nic pikantnějšího," sklouzl po mě pohledem. 

Neodtrhl ode mě pohled, ani když jsem si poposedla a uchechtla se.

,,Musím už jít," zamumlala Chloé a blýskla po mně úsměvem, který jasně značil: Já ti to říkala.
Monty se rozloučil s Chloé a poté se dramaticky rozhlédl kolem sebe. Ruku si dal nad oči, jako by pozoroval něco proti slunci, a rozhlížel se. 

Nehybně jsem seděla na pohovce a pozorovala ho se zvednutým obočím. ,,Co to děláš?"

,,Dívám se, jestli tady někde není Madrid nebo další z jejích šílených kamarádek."

,,Madrid do knihovny nechodí a Gabriela už také ne," odsekla jsem, naštvaná na sebe, že jsem se tomu, co dělal, chtěla smát. Prohrábnul si vlasy a klidným krokem vyrazil ke mně. Zatímco jsem čekala, než se posadí, dívala jsem se všude kolem, jen ne na něj. 

Přepadla mě nervozita a strach. Bála jsem se, že jakmile promluvím, vysměje se mi a rozhlásí to po celé škole. Luna je šílená, Luna vidí barvy, Luna se pomátla. 

Jenže riskovat mi za to stálo. Mé srdce mi říkalo, že on ví, co se to se mnou děje. Monty byl chodící záhada a já se zapřísáhla, že se ji nepokusím rozlousknout. 

Jenže i já byla záhadou a možná na tvrzení Chloé byla kapka pravdy. 

,,Co jsou ty barvy, které vidím, Monty?" 

Panenky se mu šokem roztáhly. Očividně ho má otázka vyvedla z míry, přesto jsem zanechávala pevný výraz a přísně sevřené rty. ,,Odpověz mi."

Monty hlasitě polkl. Nejistě si mě prohlédl, než tiše odpověděl: ,,Chceš znát pravdu?"

Bez dechu jsem kývla. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych promluvila nahlas.

Sevřel knihu pevněji, přesto výraz měl zbavený od veškerých emocí. ,,Máš dar, Luno. Jedinečný a nebezpečný. A konečně se probudil."

Krásný víkend! 

Dávám o sobě vědět později, pardon. V poslední době nestíhám a v pátek jsem odpadla a nestihla vydat. Takže Vám zveřejnuji kapitolku v sobotu. Doufám, že jste měli pěkný týden a budete si užívat víkend lépe jak já. 

Dneska si jedu pro Královnu povětří a temnoty od Cassandry Clare. Jsem zvědavá, jak to dopadne a nemůžu se dočkat, až tady vydají její novou sérii s názvem Poslední hodiny. Ani netušíte, jak moc se těším! 

Mějte krásný víkend a užijte si ho! 

S láskou Váš Snehulacekk.

PS. Vždycky Vám sem hodím nějakou písničku z Luniného playlistu. 

https://youtu.be/XRjMUFp28kA