Trvalo mi chvíli, než jsem se dostala k sobě.

Proberu se ve svojí posteli. Pomalu mrkám a přivykám si na světlo z lampičky na nočním stolku. Na digitálních hodinách svítí, že je dost brzy na to, abych spala a dost pozdě na to, abych vstávala. Půl šesté večer a já spím?

Jakmile jsem se vyšvihla do sedu, vzpomněla jsem si. Odhrnula jsem závěs z temnoty ve své hlavě a jednoduše se dostala k dnešní vzpomínce.

Bylo mi špatně a já sebou hodila. Omdlela jsem. Něco před školou vybuchlo.

Vystřelila jsem z postele a zasténala. Pokoj se rázem zatočil a já se rukou opřela o zásuvku. Podívala jsem se na zavřené dveře a čekala až to přejde. Nikdy jsem nezažila, aby mi bylo tak špatně, jako dneska. Pochybovala jsem, že je to jídlem. Netušila jsem, proč mi tak je a chtěla jsem to potlačit dalšími prášky. Ty přeci ráno bleskově pomohly.

Po chvilce jsem se vydala ke dveřím. Byla jsem stále ve stejném oblečení. Scházím schody a vdechuji vůni citronu, která se tu rozplývá. Tlumené hlasy jsem zaslechla až na třetím schodu. Našlapovala jsem tiše a snažila se, aby si mě nikdo nevšiml.

,,Nemám zavolat tvým rodičům?" zeptá se máma.

,,Ne, to nebude nutné. Napsal jsem jim zprávu před chvílí," odpoví jí mužský, známý hlas.

Okamžitě mi vytanul v mysli obraz tmavých, zelených očí, podmanivého úsměvu a černých vlasů.

Zastavila jsem se. Co ten tu dělal?

Máma si povzdechla. ,,Nemyslím si, že je normální, aby byla takhle dlouho v bezvědomí. Normální člověk neomdlí na několik hodin. Zda se do hodiny nevzbudí, tak ji odvezu do nemocnice."

,,Ani náhodou," řeknu a vejdu do obýváku.

Máma vyjekne a Monty vystřelí do stoje. Jeho obvykle drsná tvář je plná obav. Zelené oči byli v mých a pátral v nich. Zvednu obočí a podívám se na mámu, která sedí v křesle a ruku má na hrudníku. Stále rozdýchává, jak jsem ji nechtěně vylekala.

,,Do nemocnice nepůjdu."

,,Neboj, Luno. Nepůjdeš," odpoví mi jemně máma a snaží se mě uklidnit. Věděla, jak moc nenávidím nemocnice a doktory.

Monty nehnutě stál a dál se na mě díval.

,,Co tu děláš?" zeptám se nepřátelsky.

Máma mi místo něj odpověděla: ,,Nebud tak zlá, Luno. Tenhle mladík je tvůj zachránce. Přivedl tě domů a řekl, co se ti stalo."

,,A co se mi stalo?" zeptám se obezřetně a Monty sebou trhne.

Odtrhnul svůj zrak ode mě a podíval se na moji mámu. Obavy z jeho tváře nezmizely. Využiji toho, že se na mě nedívá a konečně si ho prohlédnu. Má pomačkané oblečení, vlasy má rozcuchané, jako by si v nich několikrát prohrábnul a ramena napjatá. Vlastně celé tělo je napjaté, jako by se do něj zapíchly miliony jehliček. Možná jsem ho vyděsila, když jsem sebou hodila. Kdo by se nelekl?

,,Luně přes den nebylo dobře a na parkovišti jsem si všiml, jak je celá bledá. Přiběhl jsem k ní a ihned omdlela," řekl přesvědčivě a poté dodal: ,,Asi něco špatnýho snědla nebo něco chytila. Ve škole něco řádí."

,,Pravda, myslím, že jsem snědla něco špatnýho. Zkoušela jsem si něco uvařit, ale moc mi to nešlo," přidám se a přesvědčivě se usměji. ,,To se stává, mami." Vůbec se nepozastavuji nad tím, zda doopravdy ze špatného jídla můžu omdlít.

Máma vypadala, že nám uvěřila. Pousmála se a oddechla si. Byla klidnější. ,,Myslela jsem si, že sis vzpomněla. Doktoři říkali, že se to může stát kdykoliv a jakkoliv. Čím delší to bude, tím horší to může být."

Na její nevyřčenou otázku, kterou jsem jí četla v očích, jsem se zatnutými zuby odpověděla: ,,Nevzpomněla jsem si."

Nechtěla jsem se bavit o mém soukromí před Montgomerym, který stále byl ve stoje. Až nyní, když jsem se na něj podívala, jsem si všimla, že není celý v černém, jako obvykle. Červenou kostkovanou košili měl rozepnutou a odhalovala tím bílé tričko s jakýmsi potiskem plný kudrlinek a spirál. Zbytek byl jako vždy černý. Zvykla jsem si na oblečení ve kterém vypadal neskutečně přitažlivě a drsně. Hodilo se mu to k němu, ale vidět ho v něčem jiném, než v černé mě překvapilo.

,,Půjdu ti něco udělat k jídlu," prohlásí máma. ,,Dáš si taky?" zeptá se Montyho.

Monty se pousměje a tázavě se na mě podívá.

Máma si toho všimla. Vstala z křešla a mávla mým směrem rukou. ,,Na ni se nedívej. Z tohoto domu neodejdeš hladový, chlapče. Ber to alespon jako poděkování od nás obou." Ještě než odejde a nechá nás oba dva samotné, mě pohladí po tváři a usměje se.

Monty si zamne zezadu krk. Podívá se kolem sebe, jako by hledal záchraný bod. Krokem, který značí, že jsem paní domu, projdu kolem něj a posadím se na křeslo, kde před chvílí seděla máma. Nohy si přehoupnu přes opěradlo a pozorně ho sleduji.

A on mě.

Posadí se naproti mě a nahrbí se, takže byl obličejem blíž ke mně. Mlčky si mě prohlídne, rozvalenou a unavenou. V jeho zelených očích se zableskne.

,,Vyděsila jsi mě," prolomí ticho.

Zakloním hlavu a povzdechnu si. ,,To všechny," odpovím upřímně a srdce mě z toho zabolí.

,,Takhle to nemyslím, Luno."

Zvednu obočí. ,,A jak jsi to myslel, Monty?"

,,To je jedno," zamumlá. ,,Jak ti je?"

Znovu si povzdechnu. ,,Když ti odpovím, že bylo líp akorát si to nepamatuji, budeš to brát jako odpověd?"

Monty se zasměje. ,,Ne, nebudu. Když jsem já poprvé omdlel, tak jsem se při pádu praštil bradou o roh skříně. Tři dny jsem nechodil do školy a bylo mi hrozně. Můj brácha se mi smál, když uviděl můj obličej. Urazil jsem se," zachechtá se. ,,A nepromluvil s ním celé tři dny. Myslím, že můj brácha se cítil hůř jak já. Ale stejně, bylo mi hrozně. Sotva jsem vnímal svět."

Chechtala jsem se s ním a naplnil mě nadpozemský klid, který cítím jen v jeho přítomnosti. Porozumění a klid. Bože, není tohle něco, po čem touží každý?

,,Co se vlastně stalo? Spadla jsem na schodech? Kolik lidí si toho všimlo?"

Monty se rázem přestal smát. ,,Nějaká holka s fialovými vlasy k tobě přiběhla dřív jak já. Říkala, že ti bylo už od rána zle a že ti dala prášky na hlavu. Popadl jsem tě do náručí a odjeli jsme k vám. Nepamatuji si, jak se jmenuje. Čekala tu se mnou a pak musela odejít. Slíbil jsem jí, že tu budu čekat, dokud se nevzbudíš. Jinak bych prý nedopadl dobře," zavrtěl pobaveně hlavou. ,,Máš bezva kamarádku, má milá Luno."

Už zase. Zatahala jsem za nitku, která mi trčela z džínů a nedívala se na něj, když jsem řekla: ,,Nejsem tvoje milá. To jsme si ujasnili, ne?"

Montyho vědoucný úsměv mě donutil zauvažovat nad opakem. Na chvilku.

,,Prozatím nejsi."

Okamžitě jsem zrudla a polilo mě horko. Nedokázala jsem vymyslet smysluplnou odpověd, která by mu ten jeho úsměv vymazala z tváře - rty se mu pomaličku rozšiřovaly a vychutnával si mých rozpaků.

,,Monty," podaří se mi říct a zamračit se zároven. ,,Zacházíš moc daleko."

,,Luno," napodobil můj hlas, stále s úsměvem. ,,Tohle považuješ za daleko?"

Nemusel nic dalšího říkat. Zaklonila jsem hlavu a frustrovaně zafuněla. ,,Začal jsi se mnou flirtovat v mém domě?"

,,Ještě ne."

Znovu jsem zafuněla, hlasitěji. ,,Motgomery Fletchere," vydechnu tiše. Varovně. A pak mi to docvaklo.

Snažil se, abych se dostala myšlenkami jinam. Aby mě upustila ta spousta otazníků, ta mrzutost se kterou jsem se probudila, kterou jsem několik týdnů dýchala. Chloé mi před pár dny říkala, že je to na mě vidět. Já si na to všechno už zvykla.

,,Copak, Luno?" zeptá se, hlas měl chraplavý a pobavený.

Podívala jsem se mu do očí. ,,Děkuji ti."

Na tváři se mu udělá dolíček z malého, upřímného úsměvu a zmizí, jakmile zazněly na chodbě kroky mojí mamky. Odtáhnul se a opřel do křesla.

Máma v rukou nesla kouřící se talíř s obrovskou hromadou toastů. Obočí mi vyletělo vzhůru, protože tohle máma nikdy nedělala. Byla velkým zastáncem večeří, jejichž příprava vždy trvala dlouho. Vždy to nasytí a nebudeš pak v noci chodit pro sladkosti, Luno, řekla mi, když jsem se jí jako sedmiletá ptala.

Položila talíř na malý stůl a posadila se na pohovku. Vlasy měla ve volném drdolu a převlékla se z šatů, které na sobě měla. ,,Jen si dejte, já si už své dala."

Monty čekal, až si vezmu jako první a poté, až když jsem si kousla, si vzal také. Pomalu jsem jedla a on se natahoval pro další. Vypadal, že má velký hlad.

,,Ani Jack tolik nejí jako ty," podotkne máma se smíchem.

Monty zvednul tázavě obočí s toastem v puse.

,,Jack je mámin přítel a pokaždé, když přijde, tak nám sní skoro všechny zásoby," odpovím mu.

,,A Luna všechno dokoupí," dodá s mrknutím.

Monty v tichosti jedl a hltal toast za toastem. Líbilo se mi, že se nestyděl. Protože jsem neměla ráda, když jsem musela někoho přemlouvat, aby se u nás najedl jídla, které bylo pro něj udělané.

Po pár nenucených poznámkách, když už to začínalo být trapné se Monty rozhodl, že už odejde. Nevypadal unaveně, ale chápala jsem to. Taky bych na jeho místě odešla. Máma oproti němu byla unavená a bylo to na ní silně vidět. Počítala jsem, že každou chvílí usne.

Potichu jsme vstali a já Montyho doprovodila ke dveřím. Nasadil si pletenou čepici a oblékl se do kožené bundy, kterou měl pověšenou na věšáku. Neobouval se, boty měl celou dobu na sobě.

Otevřel dveře a zastavil se.

Ráda bych řekla, že mi naskočila husí kůže z chladného vánku, ale lhala bych.

Zpod pletené čepice mu trčelo pár černých pramenů. Potlačila jsem nutkání se jich dotknout. Zastrčit je.

,,Děkuji ti, Monty," řeknu a přejedu si rukama po holých pažích.

Pousmál se, ale úsměv se neodrazil v jeho očích. Stále bylo na něm něco povědomého, otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Zapátrala jsem hlouběji ve vzpomínkách, prohledávala i nejtemnější a nejstarší chodbičky, ale nikde jsem jeho tvář nenašla.

Můj mozek mi říkal, křičel, že ho neznám. Mé srdce naopak křičelo, že ho znám. Chtěla jsem v tu chvíli něco - cokoliv - známého, čeho bych se mohla chytit, co by mohlo dát řád zkřivenému a pokroucenému chaosu uvnitř mě.

,,Nemáš vůbeč zač, má milá Luno," odpověděl mi.

Naposledy se na mě podíval, prohlédl si moji tvář a poté odešel ke svému tmavému autu, které bylo zaparkované u chodníku.

Když jsem zavřela dveře, došli mi tři věci.

Za prvé: Ani jednou nezmínil, že jsem ho dvakrát navedla na jiný dům.

Za druhé: Chloé mě zabije.

Za třetí: Musím najít to květinářství.

Krásný večer!

Omlouvám se, že vydávám tak pozdě, ale dorazila jsem domů až nyní. 

Tenhle týden byl zatím pohodovější, méně náročnější a jsem zvědavá na ten další. Co Vy? Jak to je zatím u Vás?

Taky už cítíte ten jemný, nenápadný závan VÁNOC? Nemůžu se jich dočkat! Mám strašný problém s dárky, protože nejsem prostě schopná je dotyčnému nedat předem. A když je nakupuji pozdě, tak to není ono a nemůžu najít to, co bych tomu dotyčnému koupit chtěla. 

S láskou Váš Snehulacekk.