Na špinavém bílém koberci seděla malá dívka v tričku a kraťáskách. Mohlo jí být nanejvýš osm. Její dlouhé, tmavě hnědé vlasy jí spadaly jako vodopád a shrbeně se dívala na své ruce. Držela je v klíně a neodtrhla od nich zrak za celou dobu, co jsem ji pozorovala.

Seděla v obýváku se žlutými záclonami se vzorem červených tulipánků. Záclony vlály pod náporem jemného letního vánku z otevřeného okna. Vzduch byl prosycený vůní čerstvě posekané zahrady a jahodového želé obaleného v hromadě cukru, které měla dívka v plastovém obalu položený vedle sebe.

Pusu měla celou od zrníček cukru a jazykem se je snažila slíznout. Zároveň se však snažila docílit něčeho, co mělo dočinění s jejíma rukama.

Posadila jsem se naproti ní a vyčkávala, až zvedla svůj pohled ke mně. Jenže to se nestalo.

Dívka zakmitala postupně prsty na rukou. ,,Dělej," zašeptala si pro sebe. V tichosti jsem se na ni dívala a vyčkávala na to, co se bude dít.

,,Dělej," zopakovala hlasitěji.

Natáhla ruce před sebe a poté jimi tleskla. Vylekaně jsem sebou trhla. Opřela jsem se rukama o podlahu, připravená každou chvílí vstát. Nedokázala jsem se pohnout. Přišlo mi, jako by se mé ruce přilepily k zemi spolu s celým mým tělem. Jako by mě má váha tlačila dolů, jako bych padala do propasti a zároveň jen seděla.

Dívenka tleskla znovu a zvedla svůj pohled ke mně. Její oči se zdály být skoro černými. Byly tmavé jako půlnoční bezhvězdná obloha, přesto jsem v jejích očích zahlédla jiskry, které bych mohla nazvat hvězdami. Zkoumala jsem její oči, protože jsem je znala. Byly mi povědomé. Jako bych kdesi slyšela hudbu a nemohla jsem si vzpomenout kde.

Usmála se.

Ne na mě.

Ale na to, co se kruhově objevilo kolem nás. Pokoj byl naplněn zvláštní barevnou mlhou různých odstínů - od těch nejtmavších po ty nejsvětlejší. Některé barvy jsem ani neznala. Nenacházela jsem slov pro to, co jsem viděla.

Spěšně jsem se podívala na dívku. V tu chvíli se nedívala na to, co bylo kolem nás.

Ale na mě.

,,Nevzdávej se," řekla pevně. ,,Musíš věřit svému srdci. Věř mu a přežiješ. Zachráníš ho."

,,Koho zachráním?" zeptám se.

Její tmavý pohled se vpil do mého. Podívala jsem se na odstíny připomínající inkoust a poté zpět na ni. Její oči nebyly černé. Byly hnědé. V tom nejtmavším odstínu hnědé, jaký kdy existoval.

Otevřela jsem ústa v němém výkřiku.

Dívka se pouze usmála a pokývla.

Tou dívkou jsem byla já. 

                                                                                                  -

Vystřelila jsem do sedu. Lapala jsem po dechu a roztřesenou rukou jsem si vytáhla přilepené vlasy na rtech. Ruce se mi třásly. Rozhlédla jsem se kolem sebe, stále nejistá tím, zda jsem se nacházela ve snu nebo ve svém pokoji.

Spustila jsem své nohy z postele na chladnou podlahu. Rozsvítila lampičku, ačkoliv za závěsy svítilo pár prvních paprsků slunce. Dneska bylo pondělí. Zmučeně jsem si povzdechla.

Po rozhovoru s Montym jsem se zamkla v domě, vysprchovala se a tupě zírala do stropu. Během víkendu jsem toho naspala málo. Většinu času jsem prohlédávala dům a zapomněla, že jsem chtěla dělat přešný opak. Být v klidu a užívat si to. Mantra mi nefungovala - očividně.

Sem tam jsem si něco napsala s Chloé, které jsem zapomněla dát vědět, že jsem odjela domů. Nikdo si nevšiml, že jsem odešla s Montym. Nikdo si nevšiml, že Monty zmizel ve stejnou dobu jako já. Byla jsem za to upřímně vděčná.

Vyrazila jsem z pokoje, dala si rychlou sprchu a stihla nakrmit Minnie. Máma měla přijet každou chvilkou. Zpozdila se. Ani mě to nepřekvapovalo. Jack byl sice policista a tak jsem očekávala, že bude přesný jako hodinky. U mámy mě to nepřekvapovalo. Byly jsme si v tom podobné. Obě dvě jsme chodily pozdě a přicházely včas tehdy, kdy nebyl určený přesný čas.

Oblékla jsem se do černých džín a vínového svetru. Přehodila přes sebe kabát, šálu a obula si vysoké boty - podobné těm, které nosil Monty. Sice venku svítilo slunce, ale panovala zima. Nasadila jsem si batoh a rozloučila se s Minnie. Otřela se o roh botníku a jen se na mě dívala.

Mávla jsem na ni a vyrazila do školy s čokoládovou tyčinkou v ruce.

Každým krokem se můj žaludek nervozně utahoval. Nikoliv z Montyho, Madrid nebo Gabriely. Byla jsem nervozní z Owense. Byla jsem vyděšená z pomyšlení, že jsem ho mohla potkat. 

Zastane se mě někdo? Myšlenka, že Monty dneska nebude ve škole - nebo zítra - a nebo pozítří, mi hlodala mysl. Tušila jsem, že by se mě zastal. Doufala jsem v to. Modlila jsem se za to.

Měla jsem před sebou něco horšího, mnohem horšího. Existovaly horší věci, než Owens, napadlo mě. Owens byl silnější než já, ale jestli by se pokusil na mě vztáhnout ruku, zavolala bych policii. Bojovala bych za sebe. Nedovolím, aby se mi něco stalo, slíbila jsem si.

Schovala jsem obal od tyčinky do kapsy kabátu a přes auto pohlédla na parkoviště. Auta byla zaparkovaná a pár lidí se o o ně opíralo a povídalo si mezi sebou. Normální den. Prošla jsem kolem staršího červeného auta a všimla si černého auta zaparkovaného co nejdál ode všech. Balvan na prsou okamžitě zmizel a najednou se mi lépe dýchalo.

Ve škole mě přivítal obvyklý hluk. Lidé se opírali o skříňky a povídali si. K mojí úlevě jsem nezaslechla své jméno.

,,Dobré ráno," přivítala mě Chloé, která se objevila vedle mě.

,,Dobré," řekla jsem s jemným úsměvem. ,,Nevšimla jsem si tě."

Chloé mávla rukou. Zápěstí jí zazvonilo a mě rozbolela hlava. Nakrčila jsem čelo a zamračeně si prohlédla její náramky. Měla jich minimálně patnáct. Pár jich bylo ze dřeva, zato ostatní byly z kamínků. Z těch barev se mi zatočila hlava. Zavrávorala jsem a Chloe mě podepřela.

V hlavě mi kdosi začal bušit kladivem.

,,Co je ti?" vyhrkla Chloé a vůně jejího mandlového šamponu se mi vdrala do nosu.

,,Nevím," odpověděla jsem mdle. Ze zvuku mého hlasu mě ostře v hlavě zabolelo. Sevřela jsem pevně víčka a nechala se kamsi odvést Chloé. Sotva jsem dokázala vnímat chůzi.

Ozvalo se zaskřípění a poté jsem uslyšela několik dívčích hlasů.

,,Co se děje?" zeptal se kdosi.

Něco zavrčela v odpověď a já sevřela pevně cíp jejího trička.

,,Máme dojít pro někoho?" uslyšela jsem a já okamžitě vyhrkla: ,,Ne!"

Odstrčila jsem se od Chloé a otevřela oči. Prudce se mi zatočila hlava a já se opřela o chladnou zeď. Postavy přede mnou připomínaly šmouhy na skle. Všechno kolem mě se houpalo jako bych byla na lodi.

Co se to děje?

,,Pro nikoho nechoďte," zašeptala jsem nakřáplým hlasem. ,,Jen se mi točí hlava."

,,Jsi si jistá?" zeptala se Chloé šeptem.

Podařilo se mi kývnout, než se ozvala další rána a já spadla na podlahu. Všechny byly u mě, dotýkaly se mě a já zvládala jen nepravidelně dýchat. Víčka jsem měla stále pevně sevřená. 

,,Myslím, že musíme pro někoho zajít," ozval se další hlas.

Chloé začala něco říkat a já pochytila jen: Bolest hlavy, prášek a voda.

V tu chvíli jsem jí byla vděčná jako nikomu jinému.

Po chvilce mě dívky posunuly a opřely o zeď. Přede mnou se objevila plastová lahev bez víčka a Chloé mi druhou rukou podávala prášek. ,,Na hlavu," zašeptala.

Popadla jsem obě nabízené věci a co nejrychleji prášek zapila vodou. Oddechla jsem si a čekala, až začne působit. Nikdo se ode mě nehnul. Zasténala jsem a zaklonila hlavu. Stále jsem neotevírala oči.

,,Kolik minut, než zazvoní?"Chloé.

,,Sedm," odpověděl jí kdosi vedle mě. ,,Co máš za hodinu?" Otázka byla mířená na mě.

Poposunula jsem se a začala si masírovat spánky. ,,Myslím, že algebru?"

,,Máme ji spolu," řekl někdo další, poznala jsem, že stála dál. ,,Sedneš si ke mně, stejně mě Allie začala nudit."

Kdosi se pištivě zasmál a já si okamžitě přitlačila ruce k uším. Další rána, tentokrát silnější než všechny předešlé. Sklonila jsem se, hlavu si opřela o kolena a začala v dlouhých intervalech zhluboka dýchat.

Po pár minutách, které se mi zdály jako hodiny, se bolest utlumila a dala se do postraní.  Byla menší. Pomalu jsem otevřela oči. Světlo toalet na mě zapůsobilo jako úder kladiva a já zamrkala. Chvíli mi trvalo, než jsem si přivykla a poté hlasitě vydechla: ,,Uf."

Neznámá dívka s kávovou pletí a kudrnatými vlasy se na mě zakřenila: ,,Jo, uf." Nemohla jsem si vzpomenout, jak se jmenovala.

,,Moc rychle na tebe působí," řekla dívka vedle.

Ostražitě jsem si ji změřila. Byla to Amanda Jenkinsová. Rozleskávačka se srdcovitou tváří, zlatavou kůží, medovými vlasy a vřelýma modrýma očima. Krásná ve všech ohledech. A laskavá. Vědělo se, že bude studovat jadernou fyziku. Byla naprostý genius a vyhrávala celostátní soutěže. Nikdy jsem nechápala, jak stíhala být rozleskávačkou a fyzičkou v jednom těle.

Musela si všimnout mého překvapeného výrazu. Rty se jí roztáhly v úsměv a odhalila malou mezírku mezi zuby. ,,Nebudu si tvé překvapení brát osobně." Mrkla na mě.

,,Musíme do třídy," prohodila dívka s pištivým hlasem.

Ani jsem si ji nevšimla. Byla drobná, s kratšími světlými vlasy a pihou nad horním rtem. Velké modré oči si mě měřily s jakousi obezřetností se kterou se musela narodit. Nos měla malinký a vsadila bych se, že kýchala jako kotě. Na rtech se mi vykouzlil malý úsměv.

,,Zvládneš sama vstát nebo ti máme pomoc?" zeptala se mě Chloé a její jemně zešikmené oči si mě ustaraně prohlédly.

,,To hned zjistím," odpověděla jsem jí. Začala jsem se se zvedat a zpomalila jsem, když se mi zatočila hlava. Trvalo mi to déle, než jsem čekala. Zády jsem se opírala o kachličky a zamžourala.

,,Kde mám batoh?"

Chloé se otočila zády ke mně a zpod umyvadla vytáhla můj batoh. Podala mi ho a já ho roztřesenými prsty vzala a nasadila na zpocená záda. Neznámá dívka se znovu zakřenila, jako by mi chtěla dát svojí dobrou náladu. Pousmála jsem se.

,,Kdyby se cokoliv stalo, dej vědět," nařídila mi Chloé s rozcuchanými fialovými vlasy.

Zazvonilo. Dívky se semnou rozloučily a neznámá dívka vyrazila po mém boku. Šla příliš blízko mě, avšak nesoustředila jsem se na to. Nedokázala jsem to.

Vešly jsme do třídy a posadily se do zadní lavice. ,,Pardon, ale jak se jmenuješ?" 

Vytáhla černý penál z batohu. ,,Wendy jako Wendy z Petra Pana. Máma ten film milovala natolik, že pojmenovala své první dítě po její oblíbené postavě."

,,Ten film jsem nikdy neviděla," přiznala jsem s rudými tvářemi. Buď to a nebo jsem si to nepamatovala. Bylo mi trapně, že jsem neznala její jméno.

Mávla rukou. ,,Ten film nesnáším už od doby, kdy mi ho máma poprvé pustila," podívala se na mě a zakřenila se. ,,Opovaž se jí to říct, zlomilo by jí to srdce."

Kdybych v sobě měla víc energie, hlasitě bych se zasmála. Věnovala jsem jí nesmělý úsměv a začala vnímat hodinu.

Hodiny se vlekly rychlostí šneka. O přestávkách jsem byla pokaždé s Chloé, která mi tiše předčítala v knihovně a poté jsme debatovaly o větách, které se nám nelíbily. Nebo zněly až moc divně. Během algebry se mi udělalo lépe a zjistila jsem, že Wendy má ráda fialovou, má alergii na dýně - což je pěkně divné a štvalo jí to, protože chtěla ochutnat dort z dýní. Prohlásila, že až bude umírat, dá si ho a umře štastná. Její oblíbenou činností bylo hrát na kytaru a chce vést akce, kde povede lidi k dobru.

Podle Wendy většina lidí žije ve zlu, aniž by to věděli.

Neodvážila jsem se jí zeptat, jak na to přišla. Mluvila natolik jistě, až jsem si slíbila jednu věc. Jakmile si vzpomeneš, jdi za ní.

Vyšla jsem ze školy a zhluboka se nadechla. Spolu s davem jsem mířila ze školy a scházela schody na jistějších nohou, než ráno. Vychutnávala jsem si čerstvý chladný vzduch a nasadila si sluchátka na hlavu.

I'm tired of being what you want me to be.

Podívala jsem se na černé auto o které se opíral Monty.

Feeling so faithless, lost under the surface.

Čeká, šeptalo mé srdce. Jenže na co? Zmateně jsem se na něj podívala.

Don't know what you're expecting of me.

Zamlžilo se mi před očima a rána v mé hlavě mě překvapila. Byla silná.

Put under the pressure of walking in your shoes.

Zastavila jsem se a Monty se prudce narovnal. I z té dálky jsem si všimla, jak vykulil oči. Další rána přišla a já ji očekávala. Kdosi do mě strčil a prosvištěl kolem mě. Jen tak tak jsem se udržela na nohou.

I'm becoming this.

Slyšela jsem jen útržky textu z hudby. Vše bylo najednou zpomalené.

Můj dech, můj tlukot srdce - až na hudbu.

Can't you see that you're smothering me?

Ostře jsem se nadechla a sklouzla pohledem na své ruce. Zírala jsem na ně, na čáry v nich.

Odtrhla jsem od nich pohled a vrátila se pohledem k Montymu. Tepalo mi v hlavě, bušil mi někdo v ní a vše se začalo točit jako na rychle roztočeném kolotoči.

And every second I waste is more than I can take.

Zasténala jsem bolestí a Monty se rozeběhnul.

Než vše pohltila tma, vše kolem mě vybuchlo v barevném ohňostroji.

Další týden za námi! 

Upřímně začínám být z té školy unavenější a unavenější. Nicméně jsem se rozhodla pustit do jednoho příběhu, který mám v hlavě dloooouuuuho. Nevím, kdy ho vydám, protože jeho psaní je složitější, než by mě kdy napadlo. Nicméně až se budu chystat ho vydat, dám vám vědět! Co Vám ale mohu slíbit je to, že to bude pecka. :-D

Jinak už se nemám na co dívat. Spíše na čem. Chybí mi dávky seriálů a filmů. A tak mě zajímá, co si o téhle situaci myslíte? O tom, že zrušili filmy a seriály sledovat zadarmo. 

Chtěla bych také poděkovat za Vaše komentáře, hvězdičky, přidání do seznamů. Nemohu uvěřit tomu, že tenhle příběh má už přes 700 přečtení! Ani nevíte, jak velkou radost z toho mám! Jsem za každého z Vás vděčná. 

Děkuji, děkuji, děkuji! <3

S láskou Váš Snehulacekk.